Tři roky po útoku Hamásu na jižní Izrael se vrací otázky, které pět dní po masakru nahlas položil Charlie Kirk: jak mohl projít přes nejstřeženější hranici světa a co izraelská vláda chystá v Gaze. Monolog k výročí obrací pozornost k tomu, jak 7. říjen proměnil Ameriku – od zahraniční politiky po svobodu slova. V druhé části se k tomu v rozhovoru přidává libertariánský komentátor Dave Smith.
Den, který spustil řetězovou reakci
Sedmého října 2023 překročili bojovníci Hamásu, tehdy zároveň vládnoucího hnutí v Gaze, hranici do jižního Izraele. Na hudebním festivalu a v kibucech zabili zhruba 1 200 lidí, většinou civilistů, mezi nimi mnoho žen a mladých lidí, a další odvlekli jako rukojmí. Svět byl zděšen a právem: vraždu civilistů nelze omluvit nikdy a nikde.
Jen málokdo ale hned pochopil dvě věci. Zaprvé, že je velmi zvláštní, jak se něco takového vůbec mohlo stát. A zadruhé, že jde o začátek změny, která přesáhne Izrael, Gazu i Blízký východ a dotkne se každého, ať žije kdekoli. Za tři roky z útoku přímo vzešlo nejméně šest konfliktů v pěti zemích se statisíci mrtvých. Neutichají, naopak se zrychlují. Potomci podle tohoto čtení uvidí 7. říjen podobně jako 11. září nebo Pearl Harbor – jako bod, od něhož se světové dějiny stočily jinam.
Otázky, které nahlas položil Charlie Kirk
Čím víc člověk ví o tom, jak je Izrael spravován, jak vypadá jeho geografie a jak funguje jeho bezpečnostní systém, tím záhadněji útok působí. Jako jedna z prvních si toho všimla Izraelka Efrat Fenigsonová, která jako většina jejích krajanů sloužila v armádě. Ve videích natočených doma se ptala, jak mohli cizí bojovníci, někteří na motorových paraglidech, překonat nejstřeženější hranici na světě.
Druhým byl Charlie Kirk. Pět dní po útoku v podcastu řekl, že celá země je pevnost: u hranice s Gazou nejde ujít ani tři metry, aniž by člověk narazil na devatenáctiletého vojáka se samopalem, a celý Izrael je pod dohledem. Připomněl, že země byla předchozích devět měsíců na pokraji občanské války. Statisíce lidí protestovaly proti justiční reformě, kterou podle Kirka Benjamin Netanjahu v podstatě přepisoval ústavu, a na týden útoku byly ohlášeny další demonstrace. Po útoku bylo po protestech a Netanjahu měl nouzovou vládu i mandát vládnout.
Kirk výslovně řekl, že netvrdí, že Netanjahu věděl. Některé otázky je ale podle něj potřeba položit: Padl rozkaz nezasahovat? Jak mohlo trvat šest hodin, než armáda zasáhla, když je Izrael velký jako New Jersey a helikoptérou se z Jeruzaléma k hranici s Gazou letí 45 minut? Šlo podle něj o „legitimní, nekonspirační otázku“. Popsal tak situaci, v níž Netanjahuova vláda stála před koncem – a díky 7. říjnu se udržela u moci dodnes.
Kirk byl dlouholetý křesťanský sionista a obhájce Izraele a měl k izraelským politikům dost blízko, aby věřil, že si to může dovolit říct nahlas. Přesto ho řada osobností americké pravice okamžitě označila za antisemitu. Tytéž hlasy dnes stojí blízko Trumpovy administrativy, velebí jeho památku a připisují mu názory, které neměl. Na jeho otázky přitom americká politická třída nikdy neodpověděla.
Kirk varoval před etnickou čistkou v Gaze
Ve druhé části téhož rozhovoru Kirk řekl, že Netanjahu a tvrdě pravicová izraelská vláda mají mandát a pokusí se Gazu „etnicky vyčistit“, tedy vystěhovat odtud 2,5 milionu lidí. Ten výraz podle svých slov nepoužil lehkomyslně. Zároveň uznal, že Izrael má mandát hledat spravedlnost i odplatu a že řeči o příměří jsou po upalování žen a dětí morálně nepřijatelné. Dodal ale, že se za posledních pět let naučil rozpoznávat vzorce – covid, požáry na Maui, Epstein – a když příběh nesedí, intuice má většinou pravdu.
Kirk je dnes připomínán jako neochvějný obránce Izraele, který stál po jeho boku za všech okolností. Řada jeho dlouholetých přátel v den výročí napsala, že kdo zpochybňuje reakci izraelské vlády v Gaze, je antisemita, ba nacista. Ministr zdravotnictví Bobby Kennedy přirovnal každého, kdo ji označuje za genocidu, k Josephu Goebbelsovi a naznačil, že takové lidi platí Katar. Jenže totéž varování vyslovil Kirk pět dní po útoku. Věděl to, protože to bylo zřejmé: Izrael znal, často tam jezdil a znal se s premiérem i ministry.
Památka, kterou si přivlastnil Netanjahu
Ve chvíli, kdy byl Kirk loni v Utahu zavražděn, se jeho památky zmocnily bezskrupulózní osobnosti v čele s izraelským premiérem a použily ji k obhajobě všeho, před čím Kirk varoval, včetně etnické čistky v Gaze. Benjamin Netanjahu jako jeden z prvních státníků na světě kondoloval a pak psal dál: Kirk byl podle něj neochvějný přítel Izraele a jeho blízký přítel.
Muž, který podle tohoto výkladu Netanjahua nepřímo obvinil, že nechal zemřít 1 200 vlastních občanů, ale jako blízký přítel nezní. Kdo by to řekl dnes, toho by Trumpova administrativa podle definice IHRA zařadila mezi antisemity. Kirk byl ve skutečnosti dobře informovaný, bystrý a nijak se nekrotící kritik izraelské vlády. Všichni se přesto sjednotili na opaku – a lež, kterou lidé opakují dost dlouho a hlasitě a za jejíž odmítnutí se trestá, nakonec vejde do dějin jako pravda.
Na Kirkovy otázky, jak se to mohlo stát a komu to prospělo, nikdo neodpověděl. Jak mohla země, která je vojensko-policejním státem – což není výtka, ale fakt, který potvrdí každý, kdo tam byl –, dovolit lidem z jednoho z nejchudších míst na Zemi přeletět hranici na paraglidech a vraždit dívky na festivalu?
Horší než holokaust? Jedinečné zlo jako svolení
Lži, které nikdo nezpochybnil, plodily další lži a politici soutěžili, kdo bude přehánět víc. Skončilo to u Mikea Huckabeeho, bývalého komentátora Fox News a dnes velvyslance USA v Izraeli, podle něhož byl 7. říjen horší než holokaust: zločiny holokaustu podle něj nebyly horší a v některých případech ani tak zlovolné. Mluvil o stínání hlav nemluvňatům a o dětech v troubách.
Místo prostého konstatování, že zabíjení nevinných nelze nikdy omluvit, tak zaznívá, že jde o jedinečné zlo, jaké svět nezažil. Univerzální zásada by totiž zavazovala i Izrael v tom, jak odpoví. Tvrzení o jedinečnosti proto není odsouzením zabíjení nevinných, ale svolením k němu – a přesně tak bylo použito.
Jeden izraelský život za stovky jiných
Pro Američana je spor mezi Izraelem a Palestinci na první pohled jedním z mnoha starých sporů dvou národů o tentýž kus země. Území, které po první světové válce spravovala Británie pod názvem Palestina, mělo po staletí v podstatě stejné obyvatelstvo; z mnoha někdejších vesnic jsou dnes v Izraeli parky. Proč by se to mělo týkat Ameriky? Izraelská vláda odpověděla, že utrpení Izraele převyšuje všechno, co kdy zažila Amerika. Netanjahu americkému publiku včetně Kongresu tvrdil, že 1 200 mrtvých odpovídá v přepočtu na počet obyvatel 40 000 Američanů, tedy šestnácti 11. zářím. Kdo všechny oběti zabil, se přitom dodnes přesně neví; část jich zjevně zahynula rukou izraelské armády, ať úmyslně, či ne. Civilistů bylo podle pořadu 735.
Ve skutečnosti tím Netanjahu říkal, že jeden izraelský život má cenu desítek, stovek i tisíců jiných – a další tři roky to potvrdily. Oficiální odhady, které nezpochybňují ani Izraelci, mluví zhruba o 80 000 zabitých Palestincích v Gaze. Skutečná čísla nelze ověřit, protože do Gazy nesmějí novináři ani nikdo, koho nekontroluje izraelská vláda. Ze satelitních snímků je ale podle pořadu zřejmé, že mrtvých jsou statisíce, převážně nebojujících: dětí, žen a starých lidí. I kdyby to všechno byli bojovníci Hamásu, poměr 1 200 ku zhruba 200 000 obstojí jen tehdy, když mají životy jedné skupiny nesrovnatelně vyšší cenu.
Amerika i celá západní civilizace přitom stojí na přesvědčení, že každého člověka stvořil Bůh, a proto mají všechny životy stejnou hodnotu. Na tom stojí i spravedlnost, která trestá pachatele, ne jeho rodinu. Podobnou logiku uplatňoval wehrmacht při operaci Barbarossa, když za každého vojáka zabitého partyzány popravoval deset až padesát lidí – a Západ to osmdesát let odsuzuje jako nemorální. Teď se to děje znovu a americká politická třída to tři roky financuje.
Co činíš druhým, bude učiněno tobě: křesťanská zásada, na Východě karma, téměř fyzikální zákon. Moudré národy proto nepropadají hysterii, hrozby posuzují střízlivě a nevydávají celý hrubý domácí produkt na přípravu války – jinak si ji přivolají. Izraelští politici ale vlastním lidem tvrdí, že jsou ve věčné válce se všemi zeměmi regionu i světa, že je všichni nenávidí kvůli antisemitismu a že sami nikdy nic špatně nedělají. Kde se všechno stane lží, ztrácí vláda kompas i autoritu a drží se jen díky tomu, že má v rukou zbraně.
Útok na Ameriku, který Ameriku nezasáhl
Jednou z prvních lží bylo, že šlo o útok na Ameriku. Šlo o útok na jižní Izrael, který vedli lidé se zcela konkrétními výčitkami vůči Izraeli. Američany do sporu vtáhli tvrzením, že mnoho obětí byli Američané. Redakce pořadu v den výročí nenašla jediného amerického občana zabitého 7. října, který by neměl zároveň izraelské občanství. Smrt si nezasloužili a je třeba je oplakávat, jenže to není totéž jako útok na festival v Miami. Mezi rukojmími s americkým pasem byli i lidé sloužící v cizí armádě. Že americký občan může sloužit v armádě jiného státu, je samo o sobě urážkou Spojených států – a v praxi nástrojem, jak zemi vlákat do cizích válek s argumentem, že „napadli Američany“.
Příkladem je Edan Alexander, jehož propuštění ze zajetí Hamásu prezident ohlásil jako návrat amerického občana. Podle článku Maxe Blumenthala z webu The Grayzone se Alexander narodil v Izraeli, nějakou dobu žil v New Jersey a v době únosu sloužil v izraelské armádě; o americké občanství požádal až po únosu a pak oznámil, že se vrací do Izraele a do armády. Svobodu je přitom třeba přát všem zajatcům, včetně desítek tisíc palestinských Arabů, kteří sedí v izraelských věznicích bez obvinění. Lež o občanství ale slouží k tomu, aby Amerika za cizí konflikt platila a riskovala životy svých vojáků – a řada z nich už při obraně Izraele padla.
Američtí politici přebírají izraelský strach
Netanjahu je podle pořadu lhář, který spáchal genocidu, ale v jednom mu lze rozumět: je přesvědčen, že ho chce zabít celý svět. S takovým pocitem nelze rozhodovat dobře. Národy potřebují klidné a moudré vůdce, kteří myslí dlouhodobě. Jenže i američtí politici začínají jednat jako izraelští a věřit, že je ze všech stran ohrožují nepřátelé.
Floridský senátor Rick Scott vysvětloval, že předchozí prezidenti Írán jen usmiřovali, přestože „nás zabíjí už 47 let“ a byl blízko jaderné zbrani. Volba je podle něj jasná: buď drahý benzin, nebo smrt jadernou zbraní. Kdy a kde zabíjí Íránci Američany 47 let? Scott podle pořadu není génius, ale ani zlý člověk; spíš vyslechl příliš mnoho brífinků a dárci ho přesvědčili, až uvěřil, že ho může kdykoli zasáhnout jaderná zbraň i ze země, která ji nemá ani nemá čím ji dopravit. Írán podle tohoto výkladu nemá ani jedno a nikdy neměl. Kdo dlouho poslouchá lži a neodporuje jim, nakonec jim uvěří.
Když se extremismus stane většinovým názorem
Kromě 1 200 mrtvých, z nichž nejméně sedm set byli nevinní lidé, připravil 7. říjen celé národy o rozum. Slovo extremismus je tak nadužívané, že dnes znamená cokoli, co komu překáží. Technicky jde ale o názor nepatrné menšiny: „přestaňte zabíjet děti“ je názor většinový, „pojďme zabíjet děti“ extremistický. V Izraeli se podle pořadu stal ten druhý převládajícím. Ještě před třemi lety tomu tak nebylo a lidé s humánními postoji i k Palestincům měli svůj hlas. Dnes mluví bez odporu ti, kdo otevřeně volají po masovém vraždění.
Příkladem je politik z Netanjahuovy koalice, podle pořadu bývalý místopředseda Knesetu, který znovu kandiduje. V izraelské televizi na otázku, zda je „židovským pohledem“ vyhladit celou Gazu, všechny odtud dostat a anektovat Západní břeh, odpověděl: „Stoprocentně.“ Nepřítelem podle něj není Hamás, ale Gaza: arabské dítě, které se tam zítra narodí, udělá – nedej bože – totéž dítěti narozenému zítra v Jeruzalémě, protože to „sálo s mateřským mlékem“. Kdyby Izrael udělal v Gaze to, co Britové v Hamburku a Američané v Nagasaki, svět by podle něj stál při něm jako po šestidenní válce. Morálně se to podle jeho slov stát mělo; on sám je ale „Žid s měkkým srdcem“, a tak by raději otevřel hranice a nechal všechny odejít – nesměl by ale zůstat nikdo.
Kdyby kdokoli řekl totéž o Židech nebo o jiné skupině, byl by právem označen za nacistického šílence. Tentýž soud musí platit i tady. Od Netanjahua žádná reakce nepřišla. Nepřišla ani předtím: sám premiér pár dní po 7. říjnu přirovnal Palestince – nejen vedení Hamásu v tunelech, ale všechny včetně dětí – k Amalékovcům, biblickým nepřátelům Izraele, kteří měli být z Božího příkazu vyhubeni do posledního nemluvněte i s dobytkem. Podle pořadu tím premiér vyzval k úplné genocidě a americká politická třída to přešla, jako by to nezaznělo, a dál mu posílala bomby. Totéž smýšlení se mezitím přeneslo do Ameriky: lidé, kteří dřív stáli na okraji americké politiky a dnes létají prezidentským Air Force One, mluví o Arabech stejně a genocidu obhajují, nebo se jí dokonce smějí.
Bez morálního práva a s omezenou silou
Nejvyšší cenu za to platí sama Amerika. Země, jejíž vedení tleská genocidě, ztrácí jakékoli morální právo vládnout světu; zbývá jen síla zbraní. A ta má své meze: americká armáda se podle pořadu nedokáže přiblížit k íránskému pobřeží ani k jemenským Húsíům. Bez morálního ospravedlnění a bez letadlových lodí, které by prosadily vůli Washingtonu, zbývá jen dolar – a říše, které nic jiného nedrží, se hroutí rychle.
Obě americké strany jsou přesto zajedno, i když tuto politiku podle pořadu odmítají zhruba tři čtvrtiny obyvatel. Místo aby změnily kurz, trestají nesouhlas a obracejí morální měřítko. Funguje to jako u narcisty: kdo ho přistihne při něčem hrozném, je najednou viníkem sám. Kdo upozorní na volání po vraždění dětí, stává se zločincem myšlení – a spojí-li se tento reflex s nejbohatší vládou v dějinách, vzniká mocná síla.
Čtvrt milionu odebraných víz
Zvláštní zmocněnec Trumpovy administrativy pro boj s antisemitismem veřejně vysvětlil, jak vláda zapojila ministerstvo zahraničí a celý imigrační systém. Prezident podle něj hned první den podepsal exekutivní příkaz na ochranu studentů a díky přísnému prověřování bylo odebráno přes 250 000 víz – za antisemitismus.
Když stát za něco trestá, měl by vysvětlit, co přesně je trestné. Jedinou soustavnou definici antisemitismu nabízí Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA), kterou převzala většina amerických států a zhruba stovka zemí. Většina jejích příkladů se ale týká kritiky státu Izrael a jeho sekulární vlády, v jejímž parlamentu ostatně sedí i arabské strany. Kritika chování cizí vlády se tak stává důvodem k trestu. Většina lidí to přejde s tím, že se to týká jen cizinců na vízech, kterých je v zemi beztak příliš.
Válka proti nenávisti místo války s fentanylem
Co když se stejný princip obrátí proti americkým občanům? Americký ministr spravedlnosti v den výročí natočil video, v němž mluví o znepokojivém nárůstu antisemitské rétoriky, o tom, že nenávist nemá v Americe místo, a o turné, na kterém úřady s náboženskými představiteli a místními komunitami po celé zemi „vykořeňují nenávist“ a nasadí proti ní „každý nástroj“. Je to válka proti postoji, proti cizím názorům. Proč ne válka proti těm, kdo do společnosti dostávají fentanyl, když na drogy loni zemřelo 70 až 100 tisíc lidí? Místo toho se za peníze daňových poplatníků objíždějí obce s poučováním, že problémem je špatný postoj Američanů k cizí zemi.
Žádný státní úředník nemá ve svobodné zemi právo předepisovat, jaký postoj smí člověk mít. Zakázané je násilí na druhých – a proti násilí na nevinných je třeba stát vždy: proti izraelskému násilí na Palestincích stejně jako proti násilí Trumpovy administrativy na rybářích u pobřeží Venezuely nebo na dívkách cestou do školy u Teheránu. Absolutní normy lidského chování si lidé nevymysleli, dal je Bůh, a platí pro každého bez ohledu na náboženství, barvu pleti, bohatství nebo na to, kolik kdo dal Donaldu Trumpovi. Podle nich byl 7. říjen nemorální a odporný a stejně nemorální, odporná a neobhajitelná je i izraelská odpověď. Nazývat to nenávistí na tom nic nezmění; země, která na univerzální normy zapomene, se zničí.
Útok, který se v Americe nestal, a přesto ji proměnil
Libertariánský komentátor Dave Smith připomíná, že 7. říjen radikálně proměnil americkou politiku. Kvůli němu a kvůli genocidě a válce s Íránem, které následovaly, se rozštěpila pravice: Trumpa přestali podporovat Marjorie Taylor Greenová, Thomas Massie, Megyn Kellyová, Candace Owensová i Alex Jones. Podobný rozkol mezi establishmentem a základnou prožívá i levice.
Ve výroční den je namístě myslet na oběti. Skutečné příběhy jsou podle Smithe dost strašné i bez vymyšlených historek o stínaných dětech – třeba dvaadvacetiletá dívka, která volá rodičům, zatímco vykrvácí. Šlo ale o teroristický útok, který se v Americe nestal. Že Amerika po 11. září ztratila rozum – Patriot Act, mučení, Abú Ghrajb, Irák –, se dnes všeobecně uznává, šlo však aspoň o útok na vlastní půdě. Představit si, že by tak Američané přišli o rozum kvůli útoku v Evropě, třeba kvůli některému z útoků Islámského státu, je podle Smithe nemožné.
Newyorský starosta Mamdani k výročí napsal tři věty o tom, že 7. říjen byl hrozný válečný zločin, a pak dlouhý odstavec o hrůzách izraelské odpovědi. Ben Shapiro, Dave Rubin, Nikki Haleyová a další ho za to pranýřovali, mimo jiné proto, že výraz válečný zločin předpokládá, že už válka probíhala. To je podle Smithe objektivně pravda: Gaza byla přinejmenším od roku 2007 pod blokádou, což je válečný akt, a vojenská okupace trvá od roku 1967. Izrael tyto lidi celou dobu ovládal a držel bez státu. Odpovědi věnoval Mamdani víc prostoru proto, že byla o řády horší. Smitha jako zastánce volného trhu přitom štve, že musí hájit socialistu.
Kirk měl pravdu a proč byli nacisté zlí
Kirk měl podle Smithe pravdu přinejmenším v tom, že Palestinci byli etnicky vyčištěni: celé místo je zničené a otevřeně se říká, že se lidé nebudou moci vrátit. Proč vlastně byli nacisté zlí? Obvykle se říká, že nenáviděli Židy. Ve skutečnosti proto, že ubližovali lidem – mezi nimi mnoha Židům –, kteří nic neprovedli. Z jejich jednání tak plyne univerzální zásada. Že se ji lidé neučí, podle tohoto výkladu ponechává prostor, aby se jiní chovali stejně a nikdo jim to nevyčetl. Kdo je proti stejnému jednání, ať se ho dopustili nacisté, bolševici, nebo americká vláda v Nagasaki, slyší, že „hájí nacisty“.
Smith jde ještě dál: Hitlera, Stalina, Maa nebo Pol Pota vnímáme jako zvlášť zlé i proto, že vraždili vlastní lidi – ty, za něž odpovídali, i když je sami za své nepovažovali. Morálně se bombardování Bagdádu kvůli několika zločincům neliší od bombardování Chicaga, ale ublížit lidem, nad nimiž má stát úplnou moc, je zvlášť odporné. A obyvatelé Gazy jsou právě takoví: zajatí, bez možnosti úniku, v moci státu, který je ovládá.
Genocida podle čísel i podle definice
Argument, že kdyby Izrael chtěl genocidu, zabil by prostě všechny, považuje Smith za hloupý. Izrael podle něj už teď ztratil v průzkumech kolem sedmdesáti bodů podpory a stal se světovým vyvrhelem; ještě krutější postup by ho zničil okamžitě. Ministerstvo zdravotnictví v Gaze oficiálně uvádí 70 000 mrtvých a Izraelci, kteří čísla Hamásu léta odmítali, podle Smithe potichu přiznali, že s nimi souhlasí, protože skutečnost je zjevně horší.
V Gaze žilo 2,1 milionu lidí. Velkou část civilistů Izrael vyhnal, mnoho jich při tom zabil a pak srovnal se zemí jedno z nejstarších nepřetržitě obydlených míst na světě – každou mešitu, školu, hřiště i nemocnici. To podle Smithe jasně splňuje mezinárodněprávní definici genocidy, i když nejde o vyhlazení posledního člověka, o jaké usiloval Hitler. Podstatné je, že jde o zajaté lidi, do jejichž situace je dostal sám Izrael. Izraelský stát podle Smithe vytvořil podmínky, za nichž k 7. říjnu došlo: každý ozbrojenec Hamásu, který se toho dne dopustil násilí, byl předtím sám brutalizován izraelským státem. Neopravňuje ho to ubližovat nevinným civilistům, ale vysvětluje to, odkud se násilí bere.
Předsudek ve prospěch vyspělejší strany
Lidé mají podle Smithe přirozený sklon nadržovat technicky vyspělejší straně. Izraelský voják v představách Američanů zmáčkne tlačítko nebo shodí bombu na rozkaz generála, ozbrojenec Hamásu je divoch, který nahodile zabíjí. Jak to podle Smithe řekl jejich společný přítel Daryl Cooper, jednoho z nich by si každý raději vybral za souseda. Rozdíl mezi primitivním palestinským terorismem a systematizovanou válkou izraelské armády s nočním viděním existuje – v Gaze žádné bitvy nebyly, jen obrovská asymetrie. Jenže Německo dalo světu Bacha a Beethovena a Rusko velké spisovatele, a krutost jejich režimů to nezmenšuje. Pod sutinami leží lidské dítě a jeho matka křičí, ať už to způsobil kdokoli.
Celé dětství se tvrdilo, že Němci byli holocaustu schopni proto, že byli výjimečně zlí. Rwanda v roce 1994 i Gaza ale ukazují, že žádný národ není imunní: za určitých okolností je kdokoli schopen zavraždit souseda. Z toho plyne větší pokora i empatie, a přesto je takový postoj napadán.
Smith jako otec dodává, že se snadno vcítí do otce dívky z festivalu, který by chtěl Gazu srovnat se zemí. Stejně snadno se ale vcítí i do devatenáctiletého kluka z Gazy, který viděl, jak izraelský voják zastřelil jeho babičku a zatkl otce, a přidal se k Hamásu. Do zabíjení nevinných se vžít nedokáže, nevyrůstal ale v takovém prostředí – i pár let ve vězení dokáže slušné kluky změnit k nepoznání. Američané přitom nejsou ani jednou ze stran, dívají se zvenčí, a měli by si proto zachovat chladnou hlavu.
Cenzura a ministr, který mluví o rozmazlených Palestincích
Podle uniklých dokumentů společnosti Meta, která provozuje Facebook, proběhly po 7. říjnu ve prospěch izraelské vlády miliony cenzurních zásahů a ostatní sociální sítě nejspíš postupovaly podobně. K tomu přibývá tlak administrativy přes zmocněnce pro antisemitismus, který trestá kritiku izraelského postupu v Gaze. Jak může cizí konflikt omezovat ústavní práva lidí, kteří se narodili v Americe?
Nejostřeji se Smith obrací proti ministru zdravotnictví Bobbymu Kennedymu, kterého zná osobně. Kennedy podle něj démonizuje spoluobčany za to, že nechtějí z daní platit zabíjení tří- a čtyřletých dětí, zatímco jejich rodiče křičí. Přitom mohl být kandidátem třetí strany, který by v roce 2024 sjednotil protiválečnou koalici a rozbil systém dvou stran – stačilo být jediným kandidátem proti genocidě. Místo toho nazval Palestince „rozmazlenými“ a 7. říjen „nevyprovokovaným útokem“. To podle Smithe nemůže myslet vážně nikdo, kdo o izraelsko-palestinském konfliktu něco ví: kdo uteče z izraelského vězení a zaútočí na Izraelce, nejedná „nevyprovokovaně“.
Lež o íránské bombě a zrada protiválečných voličů
Donald Trump podle Smithe Američany do války s Íránem vlákal lží a lží je v ní drží – a vědí to i jeho stoupenci jako Ben Shapiro nebo Mark Levin. Lež zní, že Írán byl dva týdny od použitelné jaderné zbraně a hrozilo, že zničí Los Angeles. Ve skutečnosti se Írán držel na 60procentním obohacení uranu pod inspekcemi MAAE a výroční hodnocení hrozeb konstatovalo, že se o jadernou zbraň nesnaží a politické rozhodnutí k tomu ani neučinil.
Podle zprávy deníku The New York Times Trumpa přesvědčili Benjamin Netanjahu a šéf Mossadu, že válka bude snadná; Marco Rubio to prý označil za „trochu fantaskní“, nikdo ale prezidentovi neřekl, ať to nedělá. Tato verze podle obou mluvčích neobstojí – podle moderátora, který s Trumpem mluvil, Trump věděl, že to pravda není. Každý předchozí prezident Netanjahuovu tlaku na válku s Íránem odolal, včetně Trumpa v prvním funkčním období po sestřelení dronu a po zabití Solejmáního, kdy Írán v odvetě zasáhl americké základny, nikoho nezabil a předem varoval. Právě to a slib „žádné nové války“ – Trumpovi lidé tvrdili, že kdo chce válku s Íránem, ať volí Kamalu Harrisovou – přesvědčily protiválečné voliče, aby ho v roce 2024 podpořili.
Zrada je podle Smithe úplná: válka a nesplněné sliby včetně Epsteinových spisů. Následkem podle něj bude, že demokraté ovládnou Kongres a Trumpova domácí agenda skončí; v zahraniční politice mu ale Kongres meze klást nebude. Celé dění podle moderátora urychluje úpadek Spojených států a dalo by se považovat za útok na ně: obě strany srážejí zemi o několik stupňů níž, poškozují ekonomiku, ohrožují zásobování potravinami a vystavují obyvatele riziku jaderného konfliktu. Smith to přirovnává ke krysám na potápějící se lodi nebo k investičnímu fondu, který převzal Ameriku a chce z ní před odchodem vytěžit, co se dá.
Závěr
Tři roky po 7. říjnu zůstávají Kirkovy otázky bez odpovědi, zatímco jeho varování před etnickou čistkou v Gaze se podle obou mluvčích naplnilo. Ústřední teze zní, že stejné měřítko musí platit pro každého: masakr na festivalu byl zločin a zločinem je i to, co následovalo – a kdo to vysloví, nesmí být trestán jako antisemita. Smith věří, že koalice, která nechce nové války, otevřené hranice ani rozvrácenou měnu, v Americe stále existuje a čeká, až ji někdo znovu povede.
