Izraelské parlamentní volby skončily bez jasného vítěze. Premiér Benjamin Netanjahu přišel o vládní většinu a nejvýraznějším výsledkem je podle ekonoma Jeffreyho Sachse mohutná účast arabských voličů, jejichž strany se mohou stát jazýčkem na vahách. Sachs jezdí do Izraele přes padesát let, má tam rodinu a v rozhovoru rozebírá, kudy vede cesta k vládě bez Netanjahua, proč se mění americký pohled na Izrael a jaké uspořádání by mohlo přinést mír.
Netanjahu přišel o většinu, arabské strany drží rovnováhu
Hlasy židovských voličů se rozdělily zhruba napůl. Netanjahuův tábor možná získal o něco víc křesel, většinu ale nemá. Velkou zprávou, kterou podle Sachse mnozí odsouvají stranou, je arabský hlas. Arabové tvoří asi pětinu izraelské populace a k urnám jich přišlo zhruba 80 procent, zatímco ve volbách v roce 2022 to bylo odhadem 55 procent. Arabské strany tak získaly kolem 16 až 17 procent křesel v Knesetu, tedy zhruba dvacet mandátů ze 120. Výsledky zatím nejsou oficiálně potvrzené.
Netanjahu je podle Sachse jednou z velkých katastrof moderních dějin, pro Izrael, pro Spojené státy i pro celý svět, a jeho odchod by prospěl všem. Pro Ameriku zvlášť: Netanjahu má podle něj vliv na Donalda Trumpa, který místo hesla Amerika na prvním místě postavil v prvních dvou letech svého druhého mandátu na první místo Izrael. Bez Netanjahua by Spojené státy mohly získat zpět kus vlastní suverenity.
Dvě cesty k vládě bez Netanjahua
V parlamentním systému jsou dvě cesty. První, méně pravděpodobná, je koalice opozice s arabskými stranami. Druhá je menšinová vláda opozice v čele s generálem Eisenkotem, kterou by arabský blok podporoval zvenčí: hlasoval by pro rozpočet a klíčové zákony, ale ve vládě by nezasedal. V normální zemi by se arabské strany a opozice spojily, měly by jasnou většinu a Netanjahu by odešel. Jenže lídři židovské části bloku Netanjahuových odpůrců se před volbami zavázali, že s Araby spolupracovat nebudou. Sachs v tom vidí mimořádný rasismus a chybu i čistě z hlediska praktické politiky.
Arabové tvoří pětinu obyvatel samotného Izraele. Když se započte i východní Jeruzalém, Západní břeh a Gaza, je poměr Židů a Arabů zhruba půl na půl. I jen v rámci izraelského občanství by bylo normální, aby arabské strany usedly ve vládě jako menší partneři, třeba s několika méně důležitými ministerstvy, rozhodně ne s obranou nebo financemi. Netanjahuův tábor včetně ministrů Ben Gvira a Smotriče označuje Sachs za vražedný, opozici ne. Ta ale před volbami prokazovala svůj sionismus slibem, že arabskou podporu nepřijme.
Důvodů zbavit se Netanjahua má přitom opozice dost. Mezinárodní trestní soud na něj vydal zatykač a jeho vedení má podle Sachse na svědomí zhruba sto tisíc mrtvých v Gaze. Opozice by mohla vládnout s podporou arabských stran a vyjednat jim výměnou důstojnější život bez brutality a útoků. Je to podle Sachse test nejzákladnější politiky: co má v Izraeli přednost, protiarabský rasismus, nebo šance stabilizovat zemi po hrůzách posledních let?
Třetí cestou je koalice takzvaných sionistických stran, tedy Netanjahuova tábora i opozice, s podmínkou, že Netanjahu odejde. Mohlo by se to stát, kdyby od prezidenta dostal milost v trestní kauze a stáhl se z funkce. Ze zhruba deseti milionů obyvatel Izraele, osmi milionů Židů a dvou milionů Arabů, chce podle Sachse jasná většina, aby Netanjahu a jeho lidé odešli.
Volby jako „krádež“: nová linie Netanjahuova tábora
Netanjahu reagoval na průběžné výsledky tvrzením, že arabské strany volby ukradly. Ve svém prohlášení obvinil strany, které podle něj podporují terorismus a chtějí zničit židovský stát, z podplácení, výhrůžek, padělání a z používání zakázaného softwaru k mobilizaci voličů, a požadoval tvrdé vyšetření. Sachs v tom vidí ještě horší posun, než byly dosavadní obavy z arabské podpory pro opozici: nová linie už nezní „co uděláme, když druhá strana přijme arabskou podporu“, ale „Arabové nám ukradli zemi“. Je to podle něj apel na holý rasismus. Do jisté míry funguje, vládní většinu ale nevytvoří.
Dlouhodobě je to podle Sachse něco, od čeho se lidé distancují, protože je to ošklivé a hanebné. Stejně jako válka v Gaze, kterou označuje za genocidu. Na americké veřejnosti oceňuje, že se od ní odvrátila: většina Američanů, a výrazně víc mladých, dnes stojí na straně Palestinců. Nemyslí tím každého Izraelce, ale stát a jeho politiku. Politici, kteří o vládu usilují, by se podle Sachse neměli zaklínat, že s arabskými voliči a stranami nikdy spolupracovat nebudou. Právě tudy vede jejich cesta k moci i k nápravě toho, co se v Izraeli pokazilo.
Útok osadníků na Západním břehu
Násilí osadníků na okupovaných územích zachycuje dosud nezveřejněný záznam z minulého týdne z města na Západním břehu, jehož jméno ani rodinu nelze uvést. Tři maskovaní muži na něm bijí holemi staršího muže ležícího na zemi. Když uteče, přicházejí další, házejí kameny na dům, polijí rodinné auto benzinem a zapálí ho. Útočníků je nakonec sedm. Napadený muž byl těžce zraněn a je americkým občanem, stejně jako většina obyvatel města. Člen rodiny, který útok natočil, měl o něm původně vypovídat veřejně, nakonec ale odstoupil, protože se obává, že by po odhalení totožnosti jeho příbuzné ve městě zabili.
Co by přinesl Netanjahuův odchod
Netanjahuův odchod by podle Sachse znamenal přinejmenším protržení mraků v dlouhé bouři. Letos je to třicet let od chvíle, kdy se poprvé stal premiérem. Přišel s programem, podle kterého měly Izrael a Spojené státy společně vést války, aby mohl prosadit velký Izrael, tedy zlomit Palestince. To podle Sachse nikdy nebyl americký zájem. Trump slíbil, že v tom pokračovat nebude, a nakonec zatáhl Ameriku i do katastrofální války s Íránem.
Rozhodující změnu by ale Netanjahuův konec nepřinesl. Velká část opozice je tvrdá a palestinský stát odmítá, i když ne všichni. Sachs proto považuje za ještě pravděpodobnější jiný směr: když Izrael říká, že dva státy nikdy nebudou, vzniká tlak na jeden demokratický stát, v němž Arabové a Židé volí společně. Dvounárodních států je ve světě řada, příkladem je Belgie. Za jednu z tragédií posledních let považuje Sachs to, jak se do Netanjahuovy politiky naplno zapojil Trump, který ho navíc před volbami podpořil.
Pokud Netanjahu odejde, získají podle Sachse i Spojené státy trochu prostoru a svobody. Chce to i americká veřejnost, voliči hnutí MAGA, demokraté a hlavně mladí lidé bez ohledu na stranu. Nekonečné války kvůli představě, že Izrael zlomí palestinský národ, nejsou americká věc.
Americká podpora Izraele se láme
Žádný kandidát v prezidentských volbách v roce 2028 podle Sachse neuspěje s heslem „stojím za Izraelem“. Vyhraje ten, kdo voliče přesvědčí, že neudělá to, co Trump: neslíbí mír, aby pak voliče podrazil a skočil do další války na Blízkém východě. Ještě v minulých volbách přitom platilo jako samozřejmost, že každý vážný kandidát bude Izrael podporovat bez výhrad. Hrály v tom roli peníze z kampaní, obchodní vazby i korupce a politici počítali s tím, že americká veřejnost nesleduje, co se děje. Proto prý tolik bojovali proti TikToku: lidé to viděli a nechtěli se podílet na masovém zabíjení.
Třicet let válek: od Iráku po Írán
Sachs připomíná, že to celé trvá třicet let. Válka v Iráku v roce 2003 podle něj nestála na mylných, ale na falešných předpokladech o zbraních hromadného ničení. Netanjahu na podzim 2002 vystoupil v americkém Kongresu a sliboval, že válka přinese světlo celému Blízkému východu a povede ke svržení íránského režimu. Výsledkem bylo několik bilionů dolarů vyhozených oknem.
V roce 2011 následovalo bombardování Libye silami NATO za Obamovy vlády. Výsledkem byla občanská válka a nepokoje, které se rozšířily po Africe a trvají patnáct let. Pak přišla Sýrie: tajná operace CIA Timber Sycamore měla vyzbrojit, vycvičit a financovat povstalce proti Bašáru Asadovi. Sachs ji řadí mezi Netanjahuovy nápady. Konflikt trval patnáct let, zabil stovky tisíc lidí, stál Ameriku obrovské peníze a zaplavil Evropu uprchlíky. Evropa se podle Sachse tolik bála Spojených států, že nedokázala ani říct, že by bylo dobré tu válku ukončit.
Nejnovější je válka s Íránem, kterou Sachs považuje za nejhloupější a nejzbytečnější válku, jakou si lze představit. Trump podle něj loni i letos udělal totéž: zaútočil uprostřed jednání, která směřovala k dohodě. 28. února při úderech zahynuly desítky íránských představitelů včetně nejvyššího vůdce. Sešli se v jeho rezidenci, aby probrali další kolo diplomacie se Spojenými státy, které mělo začít následující týden ve Vídni. Den předtím přitom ománský prostředník oznámil, jaký pokrok jednání udělala. Války podle Sachse zadlužily americký stát, úrokové sazby jsou vysoko a rozpočet se vymkl kontrole. Izraelcům vzkazuje: vyhráli jste volby, odložte rasismus a najděte způsob, jak sestavit vládu.
Od sekulárního sionismu k náboženskému nacionalismu
Izrael býval vnímán jako v zásadě evropská, sekulární a liberální země. Dnes se v něm ozývají politici, kteří zní jako mesiánští náboženští extremisté. Sachs vysvětluje, že sionismus vznikl jako sekulární hnutí. Stáli za ním hlavně ruští sekulární myslitelé a Theodor Herzl o rabínském judaismu nevěděl nic. Rabíni na přelomu 19. a 20. století, a mnozí dodnes, sionismus odmítali: judaismus je podle nich náboženství etiky vůči Bohu, ne modlářství půdy. Talmud zná takzvané tři přísahy, podle nichž se Židé nemají vracet do země dřív, než přijde Mesiáš.
Když Sachs v roce 1972 poprvé přijel do Izraele, pět let po šestidenní válce, převládal sekulární přístup a velká část politiky počítala s tím, že okupace dobytých území je dočasná. Strana Likud ale v zakládajícím programu z roku 1977 stanovila, že veškerá země mezi Jordánem a Středozemním mořem zůstane pod izraelskou svrchovaností, a tím vyloučila palestinský stát i rovná práva Palestinců. Postupně se prosadil svalnatý, podle Sachse fašizující judaismus, jaký představuje Ben Gvir se stranou Židovská síla. Ten letos oslavil narozeniny dortem se smyčkou oběšence.
Tento proud se opírá o Knihu Jozue, vyprávění o opakovaném vyhlazování obyvatel zaslíbené země. Podle badatelů jde o politický spis ze 7. století před naším letopočtem, nejspíš z doby krále Jóšijáše, napsaný ve stylu mezopotámských oslavných textů, v nichž se králové chlubí, jak pobili nepřátele. Číst z něj, že Bible dovoluje genocidu, je podle Sachse zvrácené a v rozporu s dvěma tisíci lety rabínského judaismu. Menachem Begin a hlavně Netanjahu si navíc získali americké evangelikály, ne na základě evangelia a Kázání na hoře, ale na základě představy, že Židé tam musí být, protože to stojí v Bibli. Náboženství, židovské i křesťanské, se tak podle Sachse nechalo unést ve službách krajního nacionalismu.
Tento posun Sachs sám sledoval v 70. až 90. letech, kdy rostl počet nelegálních osad a do popředí se dostal extremista z USA Meir Kahane, předchůdce Ben Gvirova extremismu. Netanjahu podle Sachse otevřel dveře ještě větším extremistům. Údajně i Trump teď Netanjahuovi naznačuje, že by se měl Ben Gvira a Smotriče zbavit. Označovat odpor proti zabíjení za antisemitismus je podle Sachse naprostá lež: postavit se proti vražednému jednání státu je naopak nejlepší obrana judaismu jako náboženství zbožnosti a etiky. Každý kazatel, duchovní a kněz by měl vědět, že masové zabíjení je proti víře.
Dva státy, nebo jeden společný
Hodně z toho, co se v Izraeli děje, má kořeny ve Spojených státech: mnoho osadníků i Kahane pocházeli z USA a odtud plynou i peníze. Americká veřejnost podle Sachse žádá konec podpory, politici na tom vyhrávají volby a v roce 2028 zvítězí kandidát, který řekne, že Amerika nebude podporovat režim ve věčné válce. Varuje ale před snahou vložit ještě do zákona o obraně ustanovení, které by propojilo izraelskou a americkou bezpečnost a dalo Izraeli zvláštní postavení uvnitř amerického bezpečnostního aparátu. Pro americké politiky by to podle něj byla ta nejhanebnější nezodpovědnost.
Izrael podle Sachse čeká zúčtování. Nemůže žít v míru, a možná ani přežít, pokud se snaží zlomit polovinu obyvatel společného území. Podle jeho demografických propočtů bude poměr Židů a Arabů v příštích dvaceti až třiceti letech zhruba vyrovnaný. Desítky let je na stole řešení dvou států vedle sebe a arabské státy ho od roku 2002 nabízejí v Arabské mírové iniciativě: udělejte dva státy a my vztahy normalizujeme. Tvrzení, že na druhé straně není s kým mluvit, je podle Sachse opak pravdy.
Pokud dva státy nebudou, nabízí se jeden společný stát, třeba pod názvem Izrael-Palestina, dvounárodní jako Belgie. Ta má pět parlamentů: celostátní, vlámský, francouzský, bruselský a německý. Společnému státu by stačily tři: židovským, arabským a společným federálním. Každá komunita by si sama spravovala školství, náboženské a komunitní záležitosti, společně by se řešila voda, doprava a další věci. Pro nejcitlivější otázky existují takzvané vyhrazené oblasti, kde nestačí většina a musí souhlasit obě strany. Mezi Židy, kteří dlouho prosazovali dva státy, sílí podle Sachse hnutí, které takové uspořádání podporuje.
Snahy o velký Izrael, které americký velvyslanec Mike Huckabee podle Sachse naivně a mylně podpořil výkladem Bible, když řekl, že Izraeli může patřit všechna ta země, třeba až k Eufratu, mohly přežít jen s americkou podporou. Ta končí. Trump podle Sachse vedl kampaň v roce 2024 se slibem ukončit války, hrubě ho porušil, a tím Američanům otevřel oči. Teď vědí, jakou cenu to má, a už to nechtějí.
Závěr
Izraelské volby podle Jeffreyho Sachse vrátily do hry arabské voliče, kteří mohou rozhodnout o vládě bez Netanjahua, pokud opozice překoná odpor ke spolupráci s nimi. Netanjahuův tábor na to odpověděl obviněním z krádeže voleb. Za třicet let jeho vlivu vidí Sachs řetěz válek od Iráku po Írán a proměnu sekulárního sionismu v náboženský nacionalismus. Budoucnost podle něj leží ve dvou státech, nebo v jednom společném, a o konci bezvýhradné americké podpory rozhodne americká veřejnost.
