Oznámení o historické dohodě na úplném odzbrojení Hamásu obletělo svět během několika hodin. Když se ale jednotlivé pozice porovnají s tím, co obě strany říkaly loni v říjnu, ukáže se nepříjemná věc: nezměnilo se nic. A na zemi se mezitím změnilo hodně, jen opačným směrem.
Ohlášení, které nemění žádnou pozici
Donald Trump ohlásil, že takzvaná Rada míru dosáhla historické dohody o úplném odzbrojení Hamásu a všech dalších ozbrojených skupin v Gaze. Označil to za monumentální krok k trvalému míru a bezpečnosti a za zásadní posun k tomu, aby Gazu konečně spravovala palestinská vláda úzce spolupracující s Radou míru. Pozoruhodné je, že jako partnera té budoucí vlády jmenoval Radu míru, nikoli Izrael.
Na sociální síti to zní dobře. Realita příměří, které trvá skoro rok, je jiná: za jeho dobu bylo zabito přes tisíc Palestinců, poslední z nich před několika dny. Nazývat tenhle stav příměřím je nepřesné.
Co Hamás skutečně nabídl
Izraelská linie zní, že hlavním problémem je odmítání Hamásu složit zbraně. V dohodě o příměří z října 2025 ale Hamás nikdy neslíbil, že se odzbrojí. Řekl, že je odzbrojení otevřen za podmínky, že bude propojeno se stažením izraelské armády, a že zbraně nepředá Izraeli, ale prozatímní technokratické správě Gazy.
Stejné dvě podmínky zopakoval i teď: úplné stažení izraelských sil a zastavení veškerých útoků proti Gaze, tedy porušování příměří. Jeho pozice se tedy nezměnila ani o kus. Když Trump oznámil dohodu, zmínil současně i izraelské stažení a vysoký představitel pro Gazu Nickolay Mladenov k tomu doplnil, že stažení a odzbrojení musí probíhat souběžně. Jenže právě tohle propojení Izrael odmítá.
Kdo má Gazu spravovat
Prozatímní orgán už existuje. Jmenuje se Národní výbor pro správu Gazy a v jeho čele stojí bývalý náměstek ministra z Palestinské samosprávy. Právě Palestinská samospráva má podle plánu Gazu dlouhodobě převzít. Benjamin Netanjahu ale prohlásil, že to nikdy nedovolí, protože samospráva neodsoudila útok ze 7. října a podle něj cvičí teroristy.
Celá konstrukce tedy visí ve vzduchu. Prozatímní správa má předat moc někomu, o kom je předem řečeno, že se k moci nedostane.
Mapa místo příměří
Když se říjnové příměří podepisovalo, kontroloval Izrael zhruba polovinu pásma. Dnes je to kolem sedmdesáti procent. Před známou žlutou linií vznikla ještě oranžová, vylučovací, a kontrolovaná část je od zbytku Gazy fakticky odříznuta.
Zhruba dva miliony Palestinců jsou tak vytlačeny na necelou třetinu území, které patřilo k nejhustěji osídleným místům na světě už předtím. Osmdesát procent budov je poškozeno nebo zničeno, zásoby dovnitř přicházejí jen v úzce vymezeném režimu. Postup do dalších čtvrtí, například do Zajtúnu, vyvolal novou vlnu vysídlení.
Významný je i jeden technický detail: izraelská armáda staví po obvodu písečné valy. To nedělá armáda, která se chystá odejít. Dva ministři izraelské vlády, ministr financí Bezalel Smotrič a ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, navíc otevřeně mluví o obnově osad v Gaze, počínaje těmi na severu, které byly vyklizeny v roce 2005 za Ariela Šarona.
Co by komplexní řešení skutečně obnášelo
Zastavit válku je nutný první krok, sám o sobě ale nestačí. Ukončení bojů bez čehokoli dalšího prospěje Izraeli, obyvatelům Gazy ne. Je to jako lepit náplast na někoho, kdo vykrvácí.
Komplexní urovnání by vyžadovalo řetěz kroků, které jednotlivé strany dělat nechtějí: Hamás by musel složit zbraně, jeho odzbrojení by muselo být propojeno s úplným stažením Izraele, technokratická správa by musela předat moc Palestinské samosprávě a nakonec by musela začít obnova. V pásmu leží skoro sedmdesát milionů tun sutin, jejichž odklízení potrvá dlouhé roky. A obnovou se nemyslí několik luxusních hotelů a resortů s výhledem na pobřeží, o kterých se občas mluví, ale bydlení, voda, potraviny a školy.
Izrael: stažení ani na žlutou linii
Rozdíl mezi tím, jak dohodu prezentuje Washington a jak ji čte Jeruzalém, je vidět na titulcích z jednoho dne. Americká média psala, že Trump oznámil dohodu o odzbrojení Hamásu, přičemž samotný Hamás dodal, že nejdřív se musí stáhnout Izrael. Izraelský tisk téhož dne uvedl, že po přijetí odzbrojovacího plánu izraelští představitelé trvají na tom, že armáda neustoupí. A to ani na původní žlutou linii, dokud nedojde ke skutečnému odzbrojení Hamásu.
Argumentace, kterou k plánu nabízejí američtí komentátoři, je přitom vnitřně rozporná. Jak to formuloval bývalý generál Jack Keane, klíčové bude zavádění a ověřování a proces vypadá dobře, protože Hamás má postupně odevzdat tunely, výrobu zbraní, sklady, těžké zbraně, rakety a nakonec i útočné zbraně, zatímco Izrael se stáhne na žlutou linii. V celém tom výčtu ale není jediný požadavek vůči Izraeli, a otázka, kdo má v aktivní válečné zóně cokoli ověřovat, zůstává bez odpovědi. Představa, že Hamás odevzdá zbraně výměnou za stažení na linii uvnitř Gazy, se nenaplní. Odzbrojení je jeho nejsilnější karta.
Chybí i samotné papírování. Oznámení přišlo jako krátký příspěvek na sociální síti, ne jako konkrétní písemná dohoda, ke které by se každá strana zavázala. Proto obě strany hned nato zopakovaly své původní pozice.
Omyl vojenské převahy
Za izraelskou strategií stojí chyba, které se dopustila řada zemí s drtivou vojenskou převahou. Je to víra, že se převaha dá snadno převést na politický výsledek. Druhá strana ale také hlasuje, a Hamás dal jasně najevo, co udělá a co ne.
Na Západním břehu neuplyne den, kdy by ozbrojení osadníci nepřepadli palestinské vesnice, nezbili nebo nezabili lidi, neodvedli dobytek nebo nezapálili sady a pole. Netanjahu to bagatelizuje jako výtržnosti mladistvých, jenže existují záběry, na nichž osadníky doprovází armáda, která nezasahuje. Pro tenhle přístup se používá výraz sekání trávníku, tedy opakované nasazení síly, kdykoli se situace vyhrotí. Problém není jen v tom, že se v té metafoře s lidmi zachází jako s plevelem. Problém je, že proti národnímu hnutí, které nikam nezmizí, sekání trávníku nefunguje.
Historie od roku 1967, kdy Izrael získal kontrolu nad Západním břehem a Gazou, ukazuje docela jednoznačně, že tahle cesta k cíli nevede. Ani k podvolení, ani k údajné dobrovolné emigraci, o které izraelští činitelé občas mluví.
Obrat amerického veřejného mínění
Paradox je v tom, že všechno, co Izrael od 7. října 2023 udělal, zvýšilo jeho izolaci a obrátilo proti němu většinu americké veřejnosti. Drtivá síla nemusí cíle jen minout, může je přímo podkopat.
Zahraniční politika obvykle americké voliče nezajímá, dokud neumírají jejich vojáci nebo dokud se neutrácejí obrovské částky bez jasného cíle. Válka s Íránem se do veřejné debaty dostala právě proto. Izraelsko-palestinská otázka se ale objevila v řadě volebních soubojů a Izraeli nepomohla ani jednou. Kritici izraelské politiky slaví výrazné úspěchy a téma se ukazuje jako mimořádně sledované.
Nejde přitom jen o levicové demokraty typu Mamdaniho, jak se to často odbývá. Stejný posun ukazují průzkumy mezi nezávislými voliči, mezi nimiž je i řada bývalých republikánů, a posouvá se i samotná Republikánská strana. Establishment obou stran, od Schumera po Hakeema Jeffriese, na tenhle pohyb zatím nereagoval a drží se starého zpěvníku. Pro zemi, která Izrael podporuje prakticky bez podmínek od roku 1948, je podkopání téhle podpory tím posledním, co by si měl přát.
Evropa a zpráva BBC o zastřelených dětech
V Evropě je posun stejně zřetelný. V Irsku byla prezidentkou zvolena Connollyová, dlouhodobá kritička izraelské politiky, a to se ziskem třiašedesáti procent hlasů. Ještě nedávno by takový postoj znamenal politický konec. Podobně otevřeně a s pevnou domácí podporou vystupuje španělský premiér Pedro Sánchez. S výjimkou Německa a možná Itálie se veřejné mínění v Evropě obrací.
Do toho přišla zpráva světové služby BBC, podle níž se podařilo zdokumentovat přes sto šedesát případů dětí zastřelených v Gaze. V pětadevadesáti z nich byl zásah do hlavy nebo hrudníku a ve většině případů šlo o děti mladší dvanácti let. Že takové zjištění publikoval hlavní proud médií ve Spojeném království, jehož vláda patří k proizraelským, je samo o sobě signálem.
Mohou za to sociální sítě
V televizním rozhovoru dostal Netanjahu otázku, zda má Izrael problém s komunikací, s obrazem, nebo s politikou. Odpověděl, že za změnou stojí rozmach sociálních sítí a manipulace ze strany států provozujících farmy botů, mezi tím vším a poklesem podpory Izraele je podle něj přímá souvislost, a kdo nenávidí Izrael, nenávidí Ameriku. Na dotaz na obvinění z genocidy uvedl, že na tom není nic pravdy.
Takové vysvětlení u americké veřejnosti neuspěje. Redukovat kritiku na nenávist a antisemitismus na sítích znamená nepřipustit, že se něco děje. Že se posunula i dřívější pevná opora, ukazuje komentář Breta Stephense v New York Times, dlouholetého obhájce Izraele, který o dění na Západním břehu napsal, že židovský terorismus izraelské věci neprospěje. Vzhledem k tomu, kde tenhle komentátor po léta stál, jde o pozoruhodný obrat.
Rozhodující je ale něco jiného: pokud jeden z vyjednavačů tvrdí, že žádný zásadní problém neexistuje, není důvod čekat od něj zásadní ústupky. A bez nich se od dnešního stavu k ohlášené dohodě dojít nedá.
Írán: Trump a Netanjahu se rozcházejí
Gaza není jediné místo, kde se americká a izraelská linie rozjíždějí. Netanjahu se nemůže nechat vidět, jak tlačí Washington do další vojenské konfrontace s Íránem, zvlášť když řada lidí v americké administrativě je přesvědčena, že Izrael sehrál významnou roli v prosazení kampaně, která nepřinesla kýžený výsledek. Zároveň si nemůže dovolit, aby se Trump vrátil ke komplexní dohodě s Teheránem. Strategie je proto nepřímá: formovat myšlení administrativy poukazováním na to, proč je potřeba větší tlak, a přitom se vyhnout dojmu, že Ameriku do dalšího konfliktu tlačí.
Netanjahuova poslední cesta do Washingtonu, načasovaná k pohřbu senátora Grahama, přišla krátce poté, co Izrael oznámil nové poznatky o hoře, kde má být nové jaderné pracoviště, a naznačil, že bude nutné ji zničit. Minule se po podobné návštěvě s podobnými informacemi dění vyvinulo způsobem, který nikdo nechtěl. Tentokrát ale Trump nadšení neprojevil: po jednání nebyla žádná tisková konference, novináři nedostali prostor na otázky a ani americká strana nezveřejnila podrobný záznam. Izraelský premiér navíc nebyl s prezidentem sám, přítomni byli i viceprezident Vance, ministr obrany Hegseth a vyjednavač Witkoff.
Rozpor je zřejmý. Trump si uvědomuje, že válku vyhrát nemůže, a hledá cestu ven. Netanjahu je naopak přesvědčen, že se dá obnovit a že cílem má být změna režimu. Ty dvě pozice se od sebe vzdalují a nezdá se, že by americká administrativa hodlala k eskalaci přistoupit, přestože ji řada komentátorů a bývalých generálů, mezi nimi Kellogg i zmíněný Keane, dál doporučuje. Íránská válka se navíc obrací i proti izraelským zájmům v americké domácí politice, protože demokratičtí kandidáti ji vytahují jako výdaj, který odvádí peníze od domácích programů.
Závěr
Oznámená dohoda je zbožné přání, ne popis toho, co se pravděpodobně stane. Podmínky Hamásu se nezměnily od loňského října, Izrael trvá na úplném odzbrojení jako předpokladu čehokoli dalšího a mezitím kontroluje sedmdesát procent pásma a staví kolem něj valy. Za těch okolností pokračuje status quo, a s ním i koloběh násilí. Představa, že se konflikt ukončí potlačením nebo vyhnáním Palestinců, je fantazie, kterou historický záznam vyvrací velmi jednoznačně.
