Do Perského zálivu míří třetí americká letadlová loď a s ní zhruba deset tisíc dalších vojáků. Na místo mají dorazit přibližně v době amerických voleb do Kongresu, které připadají na 3. listopadu. Prezident Donald Trump mezitím opakuje, že ho čeká velké rozhodnutí: zda Írán „zničit“. Regionální analytik Sulaiman Ahmed, který se nedávno vrátil z Íránu, považuje návrat k válce za téměř jistý. Otevřená zůstává jen otázka termínu – a mezitím se v Jemenu hroutí fronta, kterou platí Saúdská Arábie.
Třetí letadlová loď a deset tisíc vojáků
Přesun techniky běží už několik týdnů. Do oblasti dorazily tankovací letouny KC-135, další stíhačky a posílila se základna Al-Udajd v Kataru. Třetí letadlová loď má podle oficiální verze vystřídat jednu ze dvou, které v oblasti už jsou. I tak to ale znamená, že se s pokračováním války počítá: dvě letadlové lodě tu Spojené státy držely po celou dobu dosavadních bojů, včetně 39 dnů otevřené války.
Podle druhého výkladu zůstanou v oblasti všechny tři lodě. Pak by bylo možné bombardovat Írán nepřetržitě, ve dne i v noci. Limitem jsou zásoby: Američanům docházejí střely Tomahawk, útočné rakety i obranné protiraketové střely.
Do oblasti zároveň míří obojživelné jednotky s mariňáky. To oživuje starší plán obsadit íránské ostrovy – Charg, Kešm, Velký a Malý Tunb nebo Abú Músu. Trump od invaze dřív ustoupil, protože se ani opakovaným bombardováním Hormuzského průlivu, ostrova Kešm a jižního pobřeží nepodařilo otevřít cestu dovnitř. Možná doufá, že tentokrát se otevře.
Ahmed čeká útok buď zhruba týden před izraelskými volbami, kde by mohl pomoci premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, nebo až po amerických volbách – pokud Trump přesvědčí Izraelce, že je nutné počkat.
Dohoda, které chybí jen pořadí kroků
Spojené státy podle zpráv poslaly Íránu návrh dohody a ministr zahraničí Abbás Arakčí ho předložil Nejvyšší radě národní bezpečnosti. Shoda prý panuje téměř ve všem: mír na Blízkém východě, uvolnění zmrazených íránských aktiv, zmírnění sankcí, zrušení námořní blokády a otevření Hormuzského průlivu. Chybí jen to nejdůležitější – harmonogram.
Teherán chce, aby Washington všechno splnil nejdřív a průliv se otevřel až nakonec. Američané naopak chtějí otevřený průliv okamžitě, potom zruší blokádu a zbytek přijde později. Slib „otevřete průliv a ostatní uděláme po volbách“ ale Íránci po zkušenosti z června sotva přijmou.
Ahmed proto nevěří, že dohoda projde. Trump potřebuje před volbami mír, nebo aspoň příměří; Netanjahu potřebuje kvůli svým volbám válku. Když se tytéž zájmy střetly před 28. únorem, zvítězil Netanjahu – a Trump šel do války osm měsíců před volbami.
Izraelské volby: Netanjahu, nebo ještě tvrdší Eisenkot
Íránská strana už dala najevo, co by následovalo. Profesor Marandí varoval, že pokud Američané zasáhnou íránská zařízení a energetickou infrastrukturu, Írán „spálí zbytek Blízkého východu“: když nebude mít ropu Írán, nebude ji mít nikdo. Jako první by podle něj přišel na řadu Izrael.
Pomohl by íránský úder Netanjahuovi, nebo by ho potopil? Ahmed se kloní k první možnosti. Premiér by mohl volby kvůli válce o půl roku odložit, nebo by se veřejnost semkla kolem vlajky – většina Izraelců nepovažuje za rozumné měnit vedení uprostřed války.
Paradoxem je, že favorit průzkumů Eisenkot je ještě větší jestřáb než Netanjahu. Prosazuje tvrdší postup vůči Libanonu i Íránu a s jeho jménem je spojená doktrína Dáhíja: bombardovat civilisty, způsobit co nejvíc škod, zranění a mrtvých, aby veřejnost ztratila naději a obrátila se proti vlastní vládě. Netanjahuův odchod by ale Izrael připravil o síť vlivu, kterou premiér desítky let budoval ve Spojených státech. „Pokud jsou Izraelci chytří, zvolí znovu Netanjahua,“ uzavírá Ahmed. O prospěch Izraele či Ameriky přitom nejde – rozhodují politické ambice jednotlivců na úkor všech ostatních.
Trump: špatně informovaný, nebo hraje pro publikum?
Trump před několika dny prohlásil, že buď bude spravedlivá dohoda podle jeho definice, nebo Írán přestane existovat. Den nato dodal, že možná bude nutné „dokončit práci“. Tvrdil, že íránskou jadernou hrozbu, na kterou měl potřebovat čtyři až šest týdnů, odstranil za jedinou noc – narážka na úder bombardérů B-2 při operaci Midnight Hammer v roce 2025. Hned nato ale přeskočil k šesti měsícům současné války a tři věty za sebou nedokončil. Dá se podle takových výroků dělat politika?
Ahmed odpovídá, že doslova je brát nelze. Buď jde o vyjednávací pózu pro novináře a americkou veřejnost, nebo Trump dostává falešné zpravodajské informace a sám jim věří. Stále víc to vypadá na druhou možnost. Trump je přesvědčen, že Írán do týdne či dvou finančně zkolabuje a že Rusko je hospodářsky oslabené; ředitel CIA John Ratcliffe podle zpráv jel do Ruska vzkázat, že mu hrozí brzký finanční kolaps a má si sednout k jednacímu stolu.
Bojiště ukazuje něco jiného. Írán vypálil pokročilou protilodní střelu směrem k lodím, které drží blokádu, a ty se podle sledovacích dat stáhly dál. Íránci sice tvrdí, že střelu poslali nad válečnou loď, ale i to stačilo k ústupu. Pentagon minulý týden připsal do statistiky ztrát dalších 37 raněných – 29 námořníků a osm mariňáků. Tolik námořníků naráz podle Ahmeda svědčí o zásahu lodi.
Íránské střely zasáhly v Hormuzském průlivu na 40 plavidel, jen za posledních několik dní asi šest: tři emirátská, dvě kuvajtská a jedno pod panamskou vlajkou. Írán tak průliv plně kontroluje a Spojené státy neodpovídají, ustupují. Když Trump přesto věří v brzký pád Íránu i Ruska, svědčí to podle Ahmeda o tom, že dostává falešné informace a žije v iluzi.
Íránské „továrny na drogy“
Ve stejném projevu Trump poprvé tvrdil, že bombardéry B-2 v roce 2025 zasáhly „továrny na drogy“. Zařízení byla podle něj „jaderná i drogová“ a pumy prý prošly dolů „vzduchovými šachtami“. Žádné takové šachty ale tato zařízení nemají – jsou postavená právě tak, aby je neměla. Jde o čistou fikci.
Ahmed v tom vidí propagandu pro americkou veřejnost. Trump ví, že Američané válce nevěří, mnozí ji považují za válku pro Izrael a jen málokdo v ní vidí americký zájem. Drogy a fentanyl jsou naopak citlivé téma – skoro každý zná někoho, koho zasáhly. Drogy posloužily jako zdůvodnění i v případě Venezuely, přestože ta fentanyl nevyráběla. Ahmed čeká, že dalším krokem bude tvrzení, že íránské drogy proudí do Spojených států. Podobně část hnutí MAGA svaluje drahotu na válku na Ukrajině a na Bidena, ne na válku s Íránem a uzavřený průliv.
Přesvědčit tím ale nejspíš nepůjde nikoho, kdo už Trumpovi nevěří bezvýhradně. Nikdo dosud netvrdil, že by drogy do USA proudily z Íránu.
Generál Keane a sen o svržení režimu
Do obrazu špatně informovaného prezidenta zapadá i vystoupení generála ve výslužbě Jacka Keanea. Prezident podle něj nikdy nesundal ze stolu návrat k rozsáhlým společným operacím USA a Izraele – kratším, ale masivnějším než cokoli dosud. Zpravodajské informace jsou prý dokonalé: od příměří ze 7. dubna Američané sledují vše, co Íránci dělají, a vědí, kde co je. Úder by podle Keanea režim zdevastoval a nasměroval k pádu. Předpokládá také, že CIA a Mosad na plný úvazek podkopávají režim a spolupracují se skupinami, které chtějí klást odpor.
Keaneova slova nejsou prázdná. Má přímou linku k Trumpovi a věci, o kterých mluvil dřív, se na bojišti skutečně staly. Jenže Íránci mají v paměti rok 1953 a převrat, na kterém se podílela CIA – ochota pomáhat jí dnes nebude velká.
Ahmed nepochybuje, že Trumpova administrativa stále věří ve změnu režimu. Trump na Truth Social sdílel snímky masových protestů v Íránu, které ve skutečnosti pocházely z ledna 2026. Šance na převrat zevnitř jsou přesto nízké. Většina Íránců naopak chce tvrdší vojenskou odpověď a vyčítá vládě, že válku nevede dost ofenzivně. Část lidí se mezitím vrátila k běžnému životu a podpora bojů oproti době Ahmedovy návštěvy klesla. Touha po barevné revoluci ale nevznikla – lidé chápou, že by se tím vydali do rukou USA.
Ojedinělé problémy působí separatisté: v posledních dnech se íránská armáda střetla s balúčskými separatisty a situaci zvládla. Vládu podle Ahmeda spíš ohrožuje nedostatek vojenské akce než její přemíra. Na pohřbu nejvyššího vůdce lidé křičeli na ministra zahraničí Arakčího i na prezidenta Pezeškiana a dávali najevo nespokojenost. Totéž v Istanbulu potvrdil i bývalý íránský velvyslanec: v Teheránu se demonstruje téměř každou noc a lidé žádají pomstu za zabití nejvyššího vůdce i za zabité děti.
Raketová města pod žulou
Předchozí čtyřicetidenní i třináctidenní bombardování nic zásadního nezměnilo. Keane tvrdí, že tentokrát rozhodne lepší zpravodajství. Jenže raketová města leží pod žulovými horami, kam konvenční zbraně nedosáhnou, a lepší informace na tom nic nemění.
Ahmed s tímto hodnocením souhlasí a opírá se o rozhovory s lidmi z íránské armády. Raketová města jsou decentralizovaná, tvoří mozaikový systém a je jich mnohem víc než 50 až 60, se kterými počítají americké a izraelské služby. Nezničí je protibunkrové pumy a podle toho, co Ahmed slyšel, ani taktické jaderné zbraně.
Pravděpodobnější je krátká masivní kampaň, která se ale vyhne infrastruktuře. Pokud by Američané zasáhli elektrárny a energetiku, Írán by podle Marandího Blízký východ vyřadil z provozu. To Trump nedovolí kvůli osobním zájmům v Saúdské Arábii, Emirátech a Kataru: Katar a Emiráty podle Ahmeda veřejně investovaly do Trumpových kryptoměn a Saúdové dali jeho synovi několik miliard dolarů. A to jsou jen věci, které jsou veřejně známé.
Čekat se tedy dá intenzivní bombardování v okolí průlivu, tentokrát hlouběji ve vnitrozemí, a pokus zasáhnout horu Pickaxe. Mohl by to být „poslední úder“, po kterém Trump vyhlásí vítězství a z války odejde, jako u tří jaderných zařízení v roce 2025. Druhou možností je taktická jaderná zbraň proti hoře Pickaxe. Ani ta ale podle odborníků kvůli žulovému masivu nezabere – zasáhne jen íránské obyvatele a íránská odpověď by Izrael, který už nemá čím se bránit, zničila.
Atmosféru v zemi Ahmed popisuje z Revolučního náměstí v Teheránu. Shromažďují se tam denně davy s vlajkami pomsty, z pódia se zpívá a skanduje jako na koncertě a lidé pláčou dojetím. Za takové nálady Írán americkým požadavkům neustoupí – a ani nesmí.
Změna režimu bez zastírání
V jiném rozhovoru Keane řekl, že se o změně režimu má mluvit otevřeně. Předpokládá, že CIA a Mosad podkopávají íránské vedení i strukturu, která ho drží – vytvářejí trhliny a nedůvěru, uplácejí a obracejí lidi. V zemi jsou podle něj skupiny, které chtějí zbraně, aby si zemi vzaly zpět, a cíl je stále dosažitelný.
Dřív se takové věci dělaly potají; nejbolestnější byl rok 1953, prvotní hřích celé dnešní spleti. Dnes se veřejně hlásá, že je potřeba podkopat, sabotovat a uplatit vládu, která se Washingtonu nelíbí. Hrozí odveta: někdo jiný si může říct, že i Amerika má před sebou volby, do kterých se dá zasáhnout.
Ahmed paradoxně oceňuje, že Trumpova administrativa aspoň otevřeně říká, co chce. Předchozí prezidenti chtěli změnu režimu v řadě zemí také, jen to nepřiznávali – příkladem je špinavá válka v Sýrii nebo nelegální válka v Iráku. Změna režimu je navíc jediná logická cesta, jak Írán skutečně oslabit: bomby ani rakety to nedokážou, převrat ve prospěch proamerických reformistů nebo rozpad země na regiony a občanská válka ano.
Proto byl útok na Írán nejhorší možné rozhodnutí. Válka umožnila Íránu ukázat vojenskou sílu a zabití nejvyššího vůdce mu pomohlo. Kdyby Washington místo bombardování zvolil obléhání a ekonomickou válku, Írán by průliv nejspíš nezavřel, protože by to svět nepřijal. Obyvatelé by chudli a změna režimu by byla reálná. Trump postupuje obráceně: cíl je správný, jen přichází pozdě.
Íránské možnosti: čekat, nebo udeřit na Izrael
Írán přitom nečeká se založenýma rukama – útočí, jen Spojené státy rány inkasují. Útoky v průlivu zůstaly bez odpovědi, stejně jako zásah Abú Zabí před čtyřmi či pěti dny, doložený satelitními snímky, nebo opakované údery na Jordánsko během posledního týdne. Trump se podle Ahmeda návratu k plné válce vyhýbá, protože na ni nemá kapacity.
Pokud by Írán chtěl eskalovat, zbývá mu jen úder na Izrael. To by ale vtáhlo Izrael zpět do války a Írán by bojoval dva proti jednomu. Navíc v Íránu, ve vládě i v armádě, převládá přesvědčení, že útok na Izrael musí být metodický a nejlépe až jako odpověď. Při masivním prvním úderu hrozí, že Izrael sáhne po jaderné zbrani a svět to přijme jako sebeobranu – přestože válku 28. února začal Izrael.
Ahmed shrnuje: k dalším bojům dojde, Trump na íránské údery nejspíš odpoví až po volbách, a pokud se přidá Izrael, Írán udeří na Izrael.
Saúdská ropa a boj o Taiz
Mimo Írán hoří i Jemen. Podle ranních zpráv se podařilo opravit část saúdského ropovodu Východ–Západ, který má znovu přepravovat až 3,5 milionu barelů denně místo dřívějších sedmi. Ahmed těmto číslům nevěří. Šíří je podle něj lidé, kteří dělají propagandu Saúdské Arábii, zčásti proizraelští, zčásti stoupenci Pahlavího. Hlavními zdroji jsou firmy Kpler a TankerTrackers. Hlavní analytik ropného trhu v Kpleru má na síti X íránskou vlajku z doby šáha, je tedy monarchista. TankerTrackers podle Ahmeda provozuje kuvajtský podnikatel a Kuvajt jako člen Rady pro spolupráci v Zálivu má zájem, aby Saúdská Arábie vypadala silnější. Reálné jsou podle něj stovky tisíc barelů denně, ne miliony.
Hnutí Ansárulláh, známé jako húsíové, mezitím obsadilo Mochu a al-Chauchu, převzalo ostrovy v Bábu al-Mandabu a postupuje k Taizu. Metodicky ovládlo okolní hory a výšiny a včera uzavřelo hlavní silnici do města. Klešťovým manévrem Taiz obkličuje a Ahmed čeká jeho pád do 24 až 48 hodin. Jde o jedno z klíčových měst oblasti, které zásobuje Aden potravinami a surovinami; už po pádu Mochy se zásobovací trasa protáhla na šest hodin. Ztráta Taizu tvrdě dopadne na síly Rady prezidentského vedení i na jednotky podporované Emiráty.
Dalším cílem bude Aden. S ním by húsíové ovládli 90 až 95 procent Jemenu a zbyl by jen Marib. Ten měl padnout už v roce 2023, než Saúdové přišli s dohodou o zrušení blokády a obléhání. Nakonec ji nepodepsali, protože Ansárulláh začal ostřelovat Izrael.
Z jemenského odboje zní, že Saúdská Arábie musí ustoupit. Příští týden mají přijet pákistánští vyjednavači. Požadavky jsou stále stejné: zrušit blokádu a obléhání a nastolit v regionu mír. Jinak přijdou na řadu tři území, která Saúdové zabrali ve válce s Jemenem ve 30. letech minulého století: Džízán, Nadžrán a Asír. V Džízánu leží ropná infrastruktura, kterou Ansárulláh opakovaně zasahuje. Krátce před rozhovorem byl tvrdě zasažen i Rijád a nad hlavním městem stoupá kouř z požárů. Zásahy hlásí také Džidda a Saúdové se nedokážou ubránit.
Co chtějí húsíové
V Jemenu jsou i hlasy, které chtějí pokračovat, dokud se ztracená území nevrátí. Rozhoduje ale Abd al-Malik al-Húsí a jeho linie zní: dohoda. Saúdské nabídce dvoutýdenního příměří Ansárulláh nevyhověl – dva týdny by podle něj posloužily jen k přezbrojení. Žádá trvalou dohodu a trvalé zrušení blokády i obléhání.
Jemenské požadavky se přitom nezvýšily. Húsíové nežádají ani poplatek za průjezd Bábem al-Mandabem, ačkoli by mohli. Chtějí jen dohodu z roku 2023, se kterou Rijád souhlasil a kterou nepodepsal až kvůli 7. říjnu a raketám na Izrael.
Saúdy podporované jemenské síly na jihu Ahmed označuje za žoldáky. Jsou výrazně oslabené a Saúdům prý vykazovaly pětkrát víc mužů, než skutečně měly, aby získaly víc peněz. Taiz má padnout do 48 až 72 hodin, potom jim zbude jen Marib. Aden drží od roku 2015 síly podporované Emiráty, které už dřív prohrály střet se Saúdskou Arábií. Až Ansárulláh vyřadí saúdské spojence, soustředí se na Aden – a ten podle Ahmeda nejspíš padne také.
Pro Saúdy celé tažení nedává smysl, jen vyhazují další a další peníze. Korunní princ Muhammad bin Salmán měl dohodu uzavřít hned po pádu Mochy a al-Chauchy. Doufal v pomoc Američanů, Pákistánců a Turků, ale všichni ho odmítli. Teď mu brání arogance a strach, že bude vypadat jako poražený. Saúdy podporovaní influenceři stále opakují, že se chystá „něco velkého“, ale tak to bylo i dřív a nic nepřišlo.
Korunní princ pod tlakem
Ústup před Ansárulláhem by mohl podkopat autoritu korunního prince doma. Ahmed souhlasí, že princ je zranitelný – ovšem právě kvůli pokračující válce. Kritici dřív mizeli v podzemních kobkách a už se neukázali. Dnes kazatelé a další lidé otevřeně mluví o tom, že země jde špatnou cestou, a nesouhlas roste.
Kdyby princ dohodu uzavřel a prodal ji jako krok pro mír – húsíové přece ustoupili k dohodě z roku 2023, se kterou kdysi souhlasil –, vypadal by méně slabě. Pokud ale ztratí Taiz, Marib a pak i území na saúdské půdě, bude podle Ahmeda velmi pravděpodobně svržen. Šlo by o tektonický posun, protože nikdo neví, co by přišlo po něm.
Pákistán a Mekkánská dohoda
Saúdská Arábie si slibovala oporu od Mekkánské obranné dohody s Pákistánem a Tureckem, podle níž je útok na jednoho útokem na všechny. Pákistán ale podle Ahmeda do války nevstoupí. Stojí mezi mlýnskými kameny: kvůli 20 až 25 úvěrům od Mezinárodního měnového fondu je závislý na USA, Saúdové mu poskytli úvěrovou linku na pět miliard dolarů, energii bere z Íránu a peníze z Číny. Přiklonit se k jedné straně ho poškodí.
Hlavní překážkou je však vnitřní situace. Úřady zatkly rodinu bývalého premiéra Imrana Chána a na tento víkend, 4. října, se chystá velký protest, u kterého se obávají mnoha obětí. V Kašmíru přišlo kvůli zásahu vlády o život několik lidí, po deváté večer se po celé zemi vypíná proud. V Pákistánu je navíc silná podpora Íránu a odboje a velká šíitská komunita. Válka s húsíy by spojila šíity, Chánovy příznivce i rozhořčení z Kašmíru a vyústila by v barevnou revoluci. Kdyby se polní maršál Ásim Munír rozhodl zapojit, čekala by ho podle Ahmeda změna režimu.
Pákistán podle něj do dohody vstoupil kvůli penězům a nepočítal s tím, že bude muset bojovat. Saúdové na něj tlačili a Islámábád zapojení vážně zvažoval, ale odpor na sociálních sítích, protesty, události v Kašmíru a početná šíitská menšina ho z ní vyřadily – pokud nechce občanskou válku.
A i kdyby Pákistán zasáhl, nic by nezměnil. USA za Bidena i Trumpa, Izrael i Saúdská Arábie se deset až dvanáct let snaží húsíy vojensky zkrotit a neuspěli. Spojené státy vedly s Jemenem sedmitýdenní válku a ztratily stíhačky; Saúdové přišli o řadu amerických stíhaček i dronů. Saúdské letectvo bombarduje 50 až 150krát denně a bojiště se nemění. Pár pákistánských nebo tureckých letounů nemůže dokázat, co nedokázali Američané. Mekkánskou dohodu Ahmed považuje za spolek zemí, které jsou v různé míře vazaly Spojených států, schválený Washingtonem.
Patnáct let bombardování nestačilo
Může saúdské bombardování Jemen nakonec zlomit, nebo je terén podobně odolný jako íránský? Ahmed se zeptal přímo lidí z Ansárulláhu. Odpověď zněla: bombardovali nás patnáct let a nic to nezměnilo – neoslabilo nás to, nezlomilo naše odhodlání ani nezměnilo náš směr. Tehdy jsme měli slabší zbraně, slabší drony a neměli jsme dnešní rakety. Teď máme velmi pokročilé střely i drony a Saúdům můžeme způsobit nesrovnatelně větší škody.
Jemenci těžce trpěli: válka si vyžádala 400 tisíc životů a saúdský útlak byl hrozný. Odhodlání Ansárulláhu ale nepovolí. Hnutí se poučilo, zdokonalilo taktiku a jeho postup je systematický jako nikdy předtím. Jeho protivníci za ním zaostali – a v tom je podle Ahmeda rozdíl v této válce.
Turecko jako islámská fasáda americké aliance
Turecko se k Mekkánské dohodě připojilo, protože se Saúdskou Arábií dlouhodobě spolupracuje. Vzpouru v Sýrii, která svrhla Bašára Asada, podle Ahmeda společně rozdmýchali Turci a státy Zálivu vedené Saúdy, přičemž turecké a americké síly v Sýrii koordinovaly postup. Turecko je navíc členem NATO a do dohody vstoupilo s americkým souhlasem; proto mu Trump slíbil stíhačky F-35 vedle zbraní, které už dostalo. Pro Ankaru se tak nic nemění, dohoda jen stvrzuje dávné spojenectví pod americkým deštníkem.
Prezident Erdoğan podle Ahmeda mistrovsky přesvědčuje Turky, že jedná v duchu islámu. Během války v Gaze, kterou Ahmed označuje za genocidu, pravidelně řečnil na podporu Palestinců, ale nezastavil energii proudící z Baku do Izraele. Také název Mekkánská dohoda má vyvolat dojem, že se sjednocuje sunnitský svět. Ahmed v něm vidí spíš tři americká aktiva.
Závěr
Třetí letadlová loď, deset tisíc vojáků a útoky, na které Washington neodpovídá, skládají obraz krize, v níž se o načasování války rozhoduje podle volebních kalendářů v USA a Izraeli. Írán podle Ahmeda neustoupí, jeho raketová města jsou nedosažitelná a veřejnost žádá spíš tvrdší postup než kapitulaci. Na jihu Arabského poloostrova zatím húsíové obkličují Taiz a Saúdská Arábie zjišťuje, že spojenci z Mekkánské dohody za ni bojovat nebudou. Pokud padne Aden a navzdory americké podpoře i saúdské provincie, utrpí další ránu pověst Spojených států jako nepřemožitelné vojenské mocnosti – s dopady na vlády i vztahy v celém regionu.
