Mezi Spojenými státy a Íránem dnes nepanuje válka ani mír. Washington sází na sankce a námořní blokádu, Teherán přitvrzuje a hrozí údery bez geografických hranic. Podle novináře Sulaimana Ahmeda, který zemi v červnu navštívil, se Íránci nechtějí vzdát ani jedné ze sedmi podmínek – a návrat k boji považuje za téměř jistý.
Sedm podmínek a jediná, na které vše stojí
Írán předložil sedm podmínek a v Teheránu převládá přesvědčení, že americká strana už šest z nich v minulosti přijala. Dohoda s Ománem o řízení plavby Hormuzským průlivem, včetně tras a poplatků, podle íránského výkladu nevznikla bez amerického souhlasu. Ropné sankce Washington uvolnil i během bojů a část zmrazených peněz se do Íránu vrací přes státy Perského zálivu a vedlejší dohody o průjezdu lodí.
Zbývá článek první: konec války na všech frontách. To znamená zastavit izraelské údery v Libanonu, Gaze, Sýrii, Iráku, Jemenu i v samotném Íránu. Právě na tomto bodě se jednání zadrhává.
Teherán doufal, že americké mezivolební volby a izraelské volby přimějí prezidenta Donalda Trumpa k ústupkům. Proto podle Ahmeda nedávno šest dní téměř neodpovídal na americké údery: vyhodnotil je jako slabé a čekal, že Trump pod tlakem volebního výsledku na podmínky kývne. Sám Ahmed takovou změnu nečeká. Nevěří ani tomu, že by nový Kongres válce sebral financování.
Invaze přes Irák, ostrovy, jaderná zbraň
Pokud dohoda nepřijde a „víc téhož“ nezabírá, zbývá eskalace. Irácký premiér podle Ahmeda prohlásil, že viděl jeden ze tří uniklých plánů – a ten počítal s pozemní invazí přes Irák. Ve hře je také výsadek na íránské ostrovy nebo nasazení nejtěžších bomb.
Moderátor pozemní invazi přes Irák nepovažuje za reálnou: s jakými silami? Víc ho znepokojuje představa omezené operace proti jednomu z ostrovů, u níž by nikdo nedomyslel íránskou odvetu. Ahmed souhlasí, že šance na úspěch jsou mizivé. Obává se ale jiného scénáře: od proizraelských komentátorů zaznívá, že použití jaderné zbraně dnes nepřichází v úvahu, protože Spojené státy neutrpěly velké ztráty na životech. Kdyby se to změnilo, debata by se mohla otevřít znovu. Nějaký nerozvážný krok s mnoha padlými americkými vojáky tak podle něj může vést až k jadernému úderu.
Ekonomický tlak: kdo mrkne první
Ministr zahraničí Marco Rubio tvrdí, že velká vojenská kampaň není potřeba, protože blokáda a sankce fungují. Íránu zbývá jen pár tankerů ropy, které proklouzly během krátkého příměří, a ministr financí Scott Bessent spolu s tajnými službami uzavírá další cesty, jak sankce obejít.
Teherán to vidí jinak. Hra na to, kdo mrkne první, podle něj víc bolí Spojené státy a Evropu: vysoké ceny ropy, vyčerpané rezervy, dopad na běžné Američany. Írán žije pod sankcemi desítky let a ropu prodával i během devíti až deseti měsíců války. Ohlášená pozemní blokáda podle Ahmeda nemá kdo provést – Pákistán a Afghánistán zmítají vnitřní nepokoje, Turecko se k ničemu nechystá a Irák má početnou šíitskou populaci.
Blokáda v Kaspickém moři by znamenala střílet na ruské lodě, tedy přímý konflikt s Ruskem. Ahmed zmiňuje i méně pravděpodobnou, ale nebezpečnou možnost: před několika měsíci Ukrajina v Kaspickém moři zaútočila na íránské plavidlo. Kdyby se to opakovalo a Írán odpověděl, obě války by se mohly slít v jednu.
Co znamená dvoudenní návrh
Ministr zahraničí Abbás Arakčí po amerických volbách vzkázal, že dvoudenní návrh platí: když Washington splní podmínky včetně konce války na všech frontách, uvidí výsledky. Jinak si vybírá válku.
Řada komentátorů to četla jako 48hodinové ultimátum. Podle Ahmeda jde o něco jiného. Původní návrh počítal se šedesáti dny: otevření Hormuzského průlivu, zrušení blokády, vrácení peněz a teprve potom jednání o jaderném programu. Teď Írán nabízí stáhnout vše do dvou dnů – průliv se otevře, blokáda a sankce padnou, peníze se vrátí a jaderný rozhovor proběhne hned. Trump by tak mohl doma ohlásit vítězství, například ředění uranu, aniž by čekal dva měsíce, které mu na původním návrhu vadily. Na podmínkách samotných se tím nic nemění.
Obohacený uran neopustí Írán
Tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Mohsen Rezáí prohlásil, že ani stopa obohaceného materiálu zemi neopustí, a dal to najevo i Rusku. Uran tedy nepoputuje do Spojených států ani ke spojencům Íránu.
Ministerstvo zahraničí přitom bere 60% obohacený uran jako vyjednávací kartu a je ochotné ho naředit, pokud dohoda přinese trvalý mír. Shoda na tom ale v Íránu nepanuje. Kritici mimo diplomacii i mimo reformní tábor varují, že naředěním se země vzdá odstrašení a Američané se za rok či dva vrátí. Připomínají Alžírské dohody, po nichž se sankce vrátily do dvou let.
Moderátor přidává vlastní výčet: odstoupení od jaderné dohody v roce 2018, jednání v letech 2025 a 2026 přerušená útoky a podepsané memorandum, které Washington během pár dní rozšířil o ománský koridor. Proč by měl Írán věřit ještě jednou? Podle Ahmeda nevěří. Jenže každá válka jednou skončí dohodou a lepší než současné memorandum ani po letech bojů nebude. Armáda je připravená na delší konflikt: velitelé mu v červnu v Íránu řekli, že válku plánovali na jeden až tři roky. Blíží se první výročí.
Bez geografických hranic
Rezáí také prohlásil, že pokud americká letadla k útoku na Írán odstartují z území jakékoli země, Teherán bude danou základnu považovat za hrozbu pro svou národní bezpečnost. Nejvyšší vůdce už dříve oznámil, že íránská odpověď nebude mít geografické hranice. Terčem se tak mohou stát Diego Garcia, základny v regionu i v Evropě. Když letadlo vzlétne z Británie, Itálie nebo Německa, stává se daná země legitimním cílem. Moderátor navíc připomíná, že Írán zrušil vlastní omezení doletu raket na dva tisíce kilometrů.
Přesun amerických tankovacích letounů z britské základny Mildenhall a zprávy, že se Bessent kvůli íránské hrozbě uchýlil na vojenskou základnu, ale podle Ahmeda s Íránem nesouvisejí. Írán své údery předem ohlašuje a útok na ministra nebo na britskou základnu bez varování by nedával smysl. Britská veřejnost na incident tentokrát téměř nereagovala – ani pravicoví politici, kteří při dřívějším poplachu na základně Fairford volali po odvetě.
Lid chce odvetu, diplomacie ho krotí
Moderátor připomíná, proč Západ hrozbu bral vážně: americké a izraelské údery zabily nejvyššího vůdce, část jeho rodiny, Alího Larídžáního, další velitele a vědce. Na provládních shromážděních zaznívá volání po pomstě.
Ahmed nepochybuje, že Íránci odvetu chtějí. Nejde podle něj o válečné štvaní – lidé věří, že jinak se útlaku ze strany USA a Izraele nezbaví. Kdyby se konalo referendum, dohodu by odmítli. Stav bez války a bez míru ale vládě nesvědčí: v době bojů je vůle lidí silná, při dlouhém čekání se lidé vracejí k běžnému životu.
Ostrá prohlášení Mohsena Rezáího proto odrážejí náladu ulice i vůli nejvyššího vůdce: odpověď bez hranic, útoky na podmořské kabely a energetickou infrastrukturu, zveřejněný seznam cílů v Izraeli. Ministerstvo zahraničí tyto nálady spíš krotí, a proto nemůže v žádné ze sedmi podmínek ustoupit. Jak lidé vnímají ústupky, ukázal červnový pohřeb: Arakčího i prezidenta Pezeškjána dav urážel, zatímco Ahmed jako zahraniční novinář zažil od účastníků jen vřelost.
Podmínky nejsou k smlouvání
Rezáí vzkázal Washingtonu, ať přestane šířit smyšlenky o neexistujících rozhovorech a přistoupí na sedm podmínek. Moderátor se ptá, jestli jde o běžnou maximalistickou výchozí pozici. Ahmed odpovídá, že ne: podmínky jsou nepohnutelné, Írán je ochoten hýbat jen s časovým harmonogramem.
Zprávy saúdské televize Al Arabíja o schůzce viceprezidenta JD Vance s íránskými představiteli označuje za smyšlené. Stačily ale na to, aby cena ropy spadla ze 110–115 dolarů za barel zhruba na 90 dolarů, přestože se nic nezměnilo. Skutečné rozhovory běží přes Katar a podle zpráv amerických médií dal Trump Kataru čtrnáct dní, aby Írán vrátil k dřívější dohodě. Rubio pak íránské požadavky označil za nerozumné.
Ahmed namítá, že všech sedm bodů obsahovalo memorandum, které Washington přijal. Moderátor upřesňuje, že nerozumné je podle Američanů hlavně to, že Írán chce vše hned, a ne postupně. Ahmed to vysvětluje špatně napsanou pasáží memoranda o penězích: neměla žádný harmonogram, a nikdo tak nevěděl, kdy a za jakých podmínek Írán peníze dostane. Teď proto chce sankce, blokádu i peníze vyřešit předem – spolu s koncem války. Kdyby finance přišly a válka pokračovala, vypadalo by to, že Írán prodal své spojence. Jen 300 milionů dolarů na investice do země přijde později, protože takové investice trvají měsíce i roky.
Izraelské volby a fronty odporu
Konec války na všech frontách znamená, že Izrael musí přestat bojovat v Gaze a v Libanonu. Ahmed nečeká, že izraelské volby něco změní. Sestavením vlády je jako první pověřen Eisenkot, který má 28 dní a pak dalších čtrnáct. Potřeboval by ale ultraortodoxní strany a ty spolupráci odmítají, nebo ji používají jako páku na Netanjahua. Ahmed proto čeká, že Netanjahu premiérem zůstane, případně se za tři až čtyři měsíce budou konat další volby. Válku v Libanonu i s Íránem by ale vedli oba a ani jeden nepřipouští palestinský stát v Gaze.
Hizballáh měl podle Ahmedových zdrojů problémy se zásobováním, protože nový syrský vůdce al-Džúlání zastavoval dodávky zbraní do Libanonu. Hnutí si našlo náhradní cesty a je znovu připravené. O palestinském odboji Ahmed informace nemá.
Irácký odboj podle něj netrpělivě čeká na rozkaz. Není to žádná nahodilá milice, ale součást iráckých ozbrojených sil – proto premiér může být přítelem Ameriky, ale proti Íránu jít nemůže. Cíle jsou dva: odpověď Spojeným státům a jejich spojencům v Perském zálivu, Saúdskou Arábii nevyjímaje. Velitelé Ahmedovi opakovaně tvrdí, že jsou ochotni vstoupit do Kuvajtu a „osvobodit“ ho od jeho vedení, pokud Kuvajt udělá chybu a zapojí se. On sám je k tomu skeptický. Čekají všichni – Irák, Libanon i Írán – na obnovení války, aby udeřili koordinovaně. Samostatný útok by je jen izoloval.
Jemen a Saúdská Arábie
Hnutí Ansárulláh podle Ahmeda velkou část města Taif už ovládá, a proto Saúdská Arábie bombarduje civilní čtvrti a tržiště. Celé město zatím nedobylo záměrně: z dobře držených pozic mele Saúdy podporované žoldnéře, kteří přicházejí ve velkém počtu. Boj tak probíhá tam, kde má Ansárulláh výhodu, místo na nové frontě s většími vlastními ztrátami.
Útoky na Saúdskou Arábii pokračují – včera na Janbu, dnes znovu na ropovod východ–západ. Saúdská ropa se podle Ahmeda nedostává ven a opačná tvrzení šíří komentátoři napojení na ropný průmysl. Rijád proto dohodu potřebuje stejně naléhavě. Pokud se Spojené státy s Íránem dohodnou, zapojí se i Jemen a Saúdská Arábie: Rijád by podle Ahmeda platil Jemenu reparace a přistoupil na požadavky z roku 2022 – suverenitu, bezpečnost a zrušení blokády.
Okno pro dohodu se zavírá
Moderátor shrnuje, proč je situace tak napjatá: buď Trump podmínky přijme a prohlásí se vítězem, nebo přijde úder a celý region vzplane jako petrolej od zápalky. Ahmed čeká tvrdou vojenskou variantu. Po prohraných mezivolebních volbách sice i dřívější jestřábi radili Trumpovi, ať se dohodne, ale dohoda nepřišla, zůstává status quo. Okno pro ni se podle něj zavírá, ne-li už zavřelo.
Izrael podle Ahmeda vnímá chvíli jako poslední příležitost: americká veřejnost, zejména mladí voliči, se od něj odvrací. Ahmed věří zprávám, podle nichž Netanjahu Trumpa neustále tlačí k obnovení války. Trump sice připustil, že válka ho stála popularitu, ale zjevně ji považuje za nutnou – a proto kurz nezmění.
Nejvíc se Ahmed obává útoků na energetickou infrastrukturu. Před deseti lety napsal studii, podle níž by při jaderném konfliktu nezemřelo nejvíc lidí výbuchy, ale hladem: industrializované země jsou závislé na dovozu a vývozu a po přetržení obchodních tras by hladověly stovky milionů, možná miliardy lidí. Energetická válka mezi Íránem a státy Blízkého východu je proto podle něj větší riziko než samotná jaderná bomba.
Hormuzský průliv jako hřbitov lodí
Moderátor upozorňuje na tlak amerických televizních expertů, kteří volají po dokončení války, a na čísla z Hormuzského průlivu: za posledních sedm dní bylo zasaženo deset tankerů – některé Američany, většina íránskou stranou nebo minami. Írán podle něj nechce jen čekat, až Washington rozhodne.
Ahmed přidává další tři zasažené lodě ze včerejška a jednu z dneška. Specializovaných tankerů pro tuto trasu je omezený počet a vyřazeno už je deset až patnáct z nich. Írán je teď nechce jen poškodit, ale potopit. Průliv se mění v hřbitov lodí a z vraků se stává ekologický problém.
Omezené americké údery na ostrovy Sirík a Kešm ukazují, že ani Trump zatím nechce otevřenou válku. Může ale jen čekat na posily: koncem týdne nebo začátkem příštího připluje třetí letadlová loď. I kdyby jednu z nich nahradila, bude v oblasti nějakou dobu operovat trojice úderných skupin, schopná bombardovat nepřetržitě. Útok byl údajně naplánovaný už na minulý týden a Trump ho na poslední chvíli odvolal.
Může Trump odejít a nechat Izrael samotný?
Co kdyby Trump přijal podmínky, odešel a nechal Izrael bojovat s Hamásem a Hizballáhem samotný? Ahmed takový scénář nevidí. Bez Ameriky Izrael proti Íránu obstát nemůže a v hypotetickém případě by válku musel ukončit. Izrael ale podle něj Spojeným státům odejít nedovolí, protože by přišel nejen o vojenskou převahu, ale i o moc.
Írán by se stal dominantní mocností Blízkého východu, státy Perského zálivu by se mu musely podřídit a měl by i sílu prosadit palestinský stát. Nálada veřejnosti se přitom obrací: Británie byla protiválečná vždy, nový je posun mezi Američany, dosud nejbližšími spojenci Izraele.
Jak by válka znovu začala
Jak by válka znovu začala, když ji nechce spustit ani jedna strana? Podle Ahmeda tak, že Spojené státy a Izrael zaútočí hluboko do Íránu a na oblast Hormuzského průlivu. Hlavním cílem má být energetická infrastruktura a elektrárny, aby Írán „oslepl“. Írán by pak odpověděl stejně – na infrastrukturu v Perském zálivu.
Moderátor se ptá, zda Trump nakonec útok vědomě spustí, když ministr Hegseth je pro a velení podle jeho informací věří, že tvrdým úderem Írán přinutí ustoupit. Ahmed odpovídá, že ano – a za stoupence války považuje i Rubia, přestože veřejně podporuje sankce. Útok čeká v řádu týdnů, nejpozději před lednovým nástupem nového Kongresu. Ani od něj ale rychlou změnu nečeká: noví zákonodárci budou podle něj dlouho řečnit a s hlasováním o financování války otálet.
Sám prý není pesimista, přesto nechal rodinu udělat zásoby na několik měsíců a radí totéž ostatním. Trvanlivé potraviny se neztratí, i když se nic nestane.
Závěr
Írán vsadil na to, že stav bez války a bez míru Ameriku vyčerpá dřív. Washington sází na totéž opačným směrem. Sedm podmínek se nemění, změnit se může jen časový plán. Proti dohodě stojí izraelský zájem pokračovat ve válce a americká politika, která se z ní nedokáže vymanit. Podle Ahmeda tak do několika týdnů hrozí nový úder – a s ním energetická válka, jejíž dopad by pocítil celý svět. Moderátor rozhovor uzavřel tím, že doufá, že se host mýlí.
