Washington znovu mluví o úderu na Írán, velká média přebírají jeho slovník a veřejnost má mlčet. Bývalý příslušník americké námořní pěchoty a veterán z Iráku Matthew Hoh z Eisenhower Media Network rozebírá, proč by třetí kolo války s Íránem nebylo „snadné“, co se mezitím změnilo na Blízkém východě a proč se argumenty pro válku tolik podobají těm z roku 2003.
Dokončit to, nebo uzavřít dohodu
Výchozí bod je víkendový výrok prezidenta Donalda Trumpa: tohle nebyl útok à la Carter nebo Obama, ale skutečný útok, a teď musí rozhodnout, jestli věc „dokončí“, což by prý bylo velmi snadné, nebo uzavře dohodu. Slovo „snadné“ zní povědomě – stejně snadno měl Trump ukončit válku na Ukrajině do 24 hodin, a ta trvá téměř dva roky po jeho nástupu do úřadu dál.
Podle Hoha nebude snadné nic. V Trumpových slovech vidí hlavně osobní ego: je to jeho rozhodnutí, jen on určí, zda Írán zničí, nebo ho milostivě nechá existovat. Taková megalomanie je podle něj velmi nebezpečná. Zprávy z téhož dne přitom naznačovaly opak – že se Spojené státy do války hned nevrátí. Rozporné signály podle Hoha prostupují celou americkou vládu i média a věštit z nich je marné. Spíš by prý dokázal předpovědět počasí na druhé straně zeměkoule za pět let než Trumpův příští týden.
Za pravděpodobnou americkou strategii Hoh považuje tzv. plán C. Plán A, změna režimu zabitím vedení, nevyšel. Plán B, povstání Kurdů, nevyšel také. Zbývá model Iráku z let 1991–2003: blokáda, sankce, izolace a opakované bombardování v naději, že režim jednou někdo svrhne. Írán je ovšem úplně jiná země než tehdejší Irák, region je jiný a Spojené státy také.
Teherán klade podmínky a sousedé jednají
Írán Trumpova slova nebere vážně. Přežil válku z roku 2025, čtyřicet dní letošních bojů i třináctidenní výměnu úderů a vyšel z nich s přesvědčením, že vydrží cokoli dalšího. Teherán sice tvrdí, že je ochoten jednat, ale podmínky jsou tvrdé: nejdřív musí platit všech sedm bodů memoranda o porozumění, včetně režimu v Hormuzském průlivu, a nově i odchod všech amerických sil z regionu.
Do Teheránu mezitím přijely Saúdská Arábie, Pákistán a Turecko, tedy země, které před několika měsíci uzavřely vlastní spojenecké ujednání. Státy Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu utrpěly v minulých kolech války velké škody a Írán pohrozil, že při dalším útoku zasáhne každou z nich, která Američanům pomůže. Hoh v jednání vidí dvě roviny. Bezprostředně jde o to omezit škody: Rijád se nejspíš snaží vyjednat, aby Írán při novém americkém útoku nezasáhl saúdskou infrastrukturu a základny.
Druhá rovina je dlouhodobější – rodí se nový řád Blízkého východu. Americké panství, které region ovládalo zhruba osmdesát let, podle Hoha skončilo a nevrátí se. Íránci prosazují pakt o neútočení mezi státy regionu; Washington a Izrael by v něm viděli hrozbu. Řada zemí, přestože z vazeb na USA dosud těží, si podle Hoha spočítala, že setrvat ve starém pořádku je pro ně zničující.
Saúdská Arábie pod tlakem ze tří stran
Saúdská Arábie je v mimořádně křehké pozici. Nese následky dosavadních úderů, bojuje v Jemenu s hnutím Ansarulláh (húsíové) s citelnými ztrátami a podle některých odhadů bylo zasaženo až 25 procent její energetické infrastruktury. Současně na ni Washington v zákulisí tlačí, aby s Teheránem nic neuzavírala. Ještě před rokem přitom Rijád vypadal jako vítěz: Trump přijel, padly obří obchody. Dnes podle obou mluvčích není jisté ani to, zda se rod Saúdů udrží u moci.
Hoh připomíná, že korunní princ Muhammad bin Salmán soustředil moc do svých rukou a odcizil si část královské rodiny i velkolepými projekty typu sto mil dlouhého města, které mnozí Saúdové považují za mrhání penězi. Američané lákají Rijád na jadernou technologii a tlačí ho k normalizaci vztahů s Izraelem. Útoky přicházejí z Íránu, z Jemenu i od iráckých milic – tedy ze tří světových stran. Saúdský režim přitom nikdy nestál pevně: proto vedle armády udržuje Národní gardu, jejíž hlavní hodnotou je loajalita. Před dvěma týdny navíc kolem dvaceti leteckých společností přestalo do země létat.
Saúdové si dlouho mysleli, že Washington zvládnou. Po vraždě novináře The Washington Post Džamála Chášukdžího nazval Biden Saúdskou Arábii vyvrhelem, nakonec ale přiletěl a s korunním princem si plácl pěstmi. Trump při loňské cestě po Zálivu žasl nad mramorovými paláci, Katařané mu darovali luxusní letadlo – a když přišla válka, jejich telefonáty nebral a protiraketovou obranu přiděloval přednostně Izraeli. Poslední kapkou podle Hoha mohlo být, že Američané dali Rijádu přes léto mlčky zelenou k obnovení války v Jemenu, a pak u toho nebyli. Saúdové teď prosí o pomoc kohokoli: egyptský parlament odhlasoval podporu, Británie má poslat šest stíhaček Typhoon.
Svět je podle Hoha multipolární: vzestup Číny, odolnost ruské ekonomiky vůči Západu, rostoucí váha Indie. Stará dohoda s Washingtonem – loajalita výměnou za ochranu vývozu ropy – přestala fungovat, protože Američané ochranu zajistit nedokážou. Zůstat s USA je pro Saúdy podle něj sebevražda, odchod by byl bolestivý, ale méně. Jenže korunní princ se svým egem se s Trumpem rozumí a může dojít k závěru, že osobně mu víc vynese setrvat. Stejný problém vidí Hoh v celém regionu – Erdoğan v Turecku, Munír v Pákistánu, vládci v Egyptě nebo král Abdalláh v Jordánsku: nikdo z nich podle něj nemá na prvním místě zájmy své země.
Netanjahu: dokončit práci s íránským režimem
Zatímco Trump mění názory, Benjamin Netanjahu je mění zřídka. Těsně před izraelskými volbami prohlásil, že dal Mosadu a armádě pokyn „dokončit“ íránský režim, a slíbil, že to Izraeli přinese mír. Vojensky dosažitelný cíl to podle Hoha není, politicky je to ale velmi účinné. A nejde jen o předvolební pózu: Netanjahu je ve své vizi regionu konzistentní celou kariéru a íránskou jadernou zbraní je posedlý zhruba čtyřicet let.
Netanjahu chce být premiérem, který zajistí budoucnost Izraele, a v jeho pojetí to znamená odstranit cokoli, co lze označit za nepřítele. Odtud jeho „pevnost Izrael“ či „Izrael jako Sparta“. Na rozdíl od Trumpa je podle Hoha u Netanjahua jisté aspoň to, co chce.
Mír jako prostředek, válka jako podstata státu
Co izraelská pravice myslí slovem mír, ukazuje nový dokument popisující národní bezpečnostní koncepci. Mír v něm není hodnota sama o sobě, ale prostředek k dosažení jiných cílů; politicky je považován za naivní pojem. Válka je podle textu pro národní bezpečnost nezbytná a nedá se nahradit stavem míru. Existenci arabských států dokument líčí jako nepřirozenou.
Mír pro tento tábor podle Hoha znamená vítězství a nepřítomnost nepřítele: konec odporu proti okupaci Palestiny, volnost zasahovat u sousedů a nikoho, kdo by se ozval. Je to orwellovské „válka je mír“. Hoh zdůrazňuje, že dokument nepopisuje něco, co teprve přichází, ale koncepci, podle níž se už teď vládne a která by se nezměnila ani s jinými stranami u moci. Po zabití dvou izraelských vojáků na Západním břehu se podle něj předháněli v radikalitě lídři téměř všech stran.
Netanjahu sám mluví o sedmi frontách: Gaza, Libanon, Západní břeh, Jemen, Sýrie, Irák a Írán. Při návštěvě USA přidal i osmou – TikTok a mezinárodní veřejné mínění. V tom má podle Hoha pravdu: odpor vůči Izraeli sílí a i ve Spojených státech politická podpora nečekaně klesla. Porazit všech sedm front zároveň Izrael nedokáže, a proto válku „řídí“ – v izraelském žargonu „seká trávu“: neustále útočí, aby odpor nikdy nezesílil. Mír ve smyslu nepřítomnosti boje pro takový stát neexistuje.
Arabské režimy a nejvyšší vazal
Washington stále mluví o rozšíření Abrahamových dohod. Jak ale může arabský režim věřit Izraeli, když tamní bezpečnostní koncepce označuje arabské státy za nelegitimní? Hoh vidí jediné vysvětlení: některý vládce, nejspíš ve Spojených arabských emirátech, doufá, že bude nejvyšším vazalem izraelského projektu – že Izrael ovládne Libanon, Sýrii, Palestinu i části Iráku a Jordánska, a Emiráty mu za věrnost budou spravovat zbytek. Připomíná přitom Kissingerův výrok, že být nepřítelem USA je nebezpečné, ale být jejich přítelem smrtelné.
Saúdská Arábie se aspoň rétoricky drží Palestinců a normalizaci podmiňuje vznikem palestinského státu. Emiráty Abrahamovy dohody podepsaly rychle a podle Hoha mají ostře cynický, realpolitický přístup: angažují se u milic RSF v Súdánu, míchají se do sporu Etiopie s Eritreou a mají špinavé ruce v Jemenu. Dlouhodobě je to podle obou mluvčích proti jejich vlastním zájmům.
Vydrží Izrael válčit dál?
Bývalý komodor, dnes analytik globální energetiky, který byl v pořadu hostem téhož dne, odhaduje, že USA míří do recese i bez nové války; s útokem na Írán by podle něj byla deprese téměř jistá. Pokud americké hospodářství začne v roce 2027 skutečně skřípat a muniční zásoby budou vyčerpané, jak bude Izrael bez americké podpory udržovat tolik front?
Hoh odpovídá, že Izraeli nahrává rozvrácenost Libanonu a Sýrie, kde může rozdělovat a panovat. Izrael navíc nemá zábrany trestat civilisty: po zabití dvou vojáků vyhnal v Hebronu z domovů na dva tisíce lidí, domy srovnává se zemí a celý Západní břeh uzavřel. Tzv. doktrína Dahíja, spojená s válkou v Libanonu v roce 2006, dělá z civilních obětí přímý cíl operace. Jejím autorem je bývalý velitel Severního velitelství Gadi Eisenkot – muž, který je podle víkendových průzkumů před Netanjahuem. Lepší to tedy podle Hoha nebude. Izrael chce být ve výzbroji soběstačný, to ale potrvá nejméně pět až deset let.
Přetížení armády přiznávají i Izraelci. Současný náčelník generálního štábu Ejal Zamir opakovaně veřejně varoval, že armáda je přepjatá; prodlužování služby záložníků přitom zatěžuje ekonomiku a je krajně nepopulární. Ve vnitřní politice jsou rozdíly mezi stranami ostřejší než v té zahraniční: šéf vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet před časem varoval vládu, že největší hrozbou je židovský terorismus osadníků, a bývalí generálové v otevřených dopisech mluví o směřování k občanské válce. Největší nebezpečí pro Izrael je podle Hoha uvnitř něj samotného. Připomíná, že od vraždy Jicchaka Rabina, kterého zabil izraelský extremista kvůli podání ruky Jásiru Arafatovi a dohodám z Osla, uplynulo přes třicet let a situace se od té doby jen zhoršila.
Tatáž válečná rétorika v televizi
Válečnou atmosféru dotvářejí televizní komentátoři. Generál ve výslužbě Jack Keane v rozhovoru s Larrym Kudlowem tvrdil, že Íránu dochází ropa a nemůže obchodovat ani se sousedy, jako jsou Turecko, Pákistán a Ázerbájdžán – a zároveň že satelitní snímky ukazují obnovu jaderných zařízení. Doporučil držet ekonomický tlak, vrátit se k bojovým operacím, zlikvidovat jaderný program, výrazně oslabit íránské balistické střely, jít po vedení země a „pustit ze řetězu“ CIA a Mosad.
Hoh tomu říká „Schrödingerův Írán“: zemi líčí zároveň jako vyhořelou slupku na pokraji kolapsu i jako největší hrozbu světového míru. Nechápe ani, jakých zbraní a sil se Washington údajně zdržel. Pokud Keane sní o pozemní invazi, Spojené státy na ni podle Hoha nemají lidi ani kapacity, ani kdyby měly tisíc výsadkových lodí a volný průchod přes sousední země. Přesto jsou v kancelářích Kongresu puštěné hlavně Fox News nebo MS Now a lidé jako Keane nebo Wesley Clark, kteří se podle Hoha nikdy v ničem netrefili, mají u moci stále sluch.
Scénář z března 2003
Trump tvrdí, že ho čeká rozhodnutí během několika dní. Téměř stejně to znělo v březnu 2003. Tehdejší viceprezident Dick Cheney v televizním rozhovoru vysvětloval, že prezident míří na Azory za španělským a britským premiérem, diplomatická fáze končí a USA udělaly vše, aby spor vyřešila OSN. Válce by podle něj zabránil jedině odchod Saddáma Husajna; jinak prý ropné příjmy znovu použije na obnovu chemického, biologického a jaderného programu, jakmile se nikdo nebude dívat. Prakticky totéž opakuje letos o Íránu Keane: nedá se jim věřit, nelze je nechat u moci, dohoda nemá smysl.
Podle Hoha jde o důstojníky impéria, jejichž osobní příběh a odkaz jsou svázané s těmito válkami. Cheney tehdy lhal téměř ve všem, včetně vyčerpání diplomacie. Hoh je přitom přesvědčen, že tito lidé svým slovům upřímně věří – a právě proto jsou nebezpeční. Dobré úmysly nejsou omluva: neschopnost soucitu a ochota ničit a působit utrpení v zájmu toho, co pokládají za správné, podle něj patří do kategorie zla.
Írán není Irák roku 2003
Na rozdíl od Iráku roku 2003 má Írán skutečnou sílu, a to právě díky poučení z Iráku: investoval do balistických raket dlouhého doletu, dronů a hlavně podzemních továren mimo dosah amerických zbraní. Ovládá také Hormuzský průliv, což Irák neměl. Nový útok by tak mohl nevratně poškodit americkou ekonomiku.
Hoh rozdíly vypočítává. Saúdové, Turci a Pákistánci jezdí do Teheránu jednat, ne žádat kapitulaci. V roce 1991 sestavil George H. W. Bush koalici zhruba třiceti zemí s půl milionem vojáků, v roce 2003 zůstali Američané s Brity a dnes jsou to jen USA a Izrael. Letectvo, loďstvo i logistika jsou menší, invazní sílu by USA podle Hoha nedaly dohromady.
V roce 2003 neprožívala americká ekonomika nejlepší časy, ale nikdo nečekal, že ji válka zničí. Dnes podle Hoha existuje celá vrstva prekariátu, lidí žijících od výplaty k výplatě, kteří neunesou žádný otřes. K energetické krizi se přidávají obavy z růstu cen potravin a úroky na dluhopisovém trhu jsou nejvýš od doby před Velkou recesí. USA tak podle něj ztrácejí politickou, vojenskou i ekonomickou moc – a také tu čtvrtou, kulturní. Hollywood už svět nepřitahuje jako dřív a představa Ameriky jako vzoru ctnosti vyprchala. Navazuje to na postřeh bývalého britského diplomata Alastaira Crooka, že Západ ztratil hodnoty, na nichž jeho moc stála, a moc bez hodnot vždy hnije.
Osmá fronta: informace a mladá generace
Přesto rozhovor nekončí beznadějně. Tradiční televize, zpravodajské kanály i velké tištěné tituly ztrácejí publikum a ty úspěšné podle Hoha přežívají hlavně díky stranické identitě svých čtenářů. Nezávislé hlasy proto mocné znepokojují – i proto mluví Netanjahu o „osmé frontě“ a i proto jsou autoři na YouTube opatrní kvůli omezování dosahu.
Jako důkaz, že část veřejnosti válečnou rétoriku prohlédá, posloužil záznam osmnáctileté dívky z vojenské přehlídky ve Washingtonu v červnu 2025. Přehlídku přirovnala k severokorejským oslavám, nazvala ji plýtváním penězi daňových poplatníků a výhrůžkou vlastním občanům. Hoh zmiňuje i studentské protesty ve Francii, Itálii a Albánii: mladí lidé zdědí chudší a nejistější svět, než jaký dostala generace jejich rodičů, a nikdo jiný než oni sami se za jejich budoucnost nepostaví.
Závěr
Hoh popisuje opakující se vzorec: Washington ohlašuje „snadné“ rozhodnutí, televize přebírají argumenty z roku 2003 a Izrael vede válku na sedmi frontách bez dosažitelného cíle. Region se mezitím přeskupuje bez Spojených států – Saúdové, Turci a Pákistánci hledají dohodu s Íránem, ne jeho porážku. Nové kolo války by podle Hoha nepřineslo vítězství, ale mohlo by uspíšit hospodářský i politický úpadek americké moci.
