Protiraketová obrana Patriot nemá proti íránským balistickým hlavicím šanci, jakmile hlavice při sestupu jen trochu kolísá. A pokud by Spojené státy nebo Izrael sáhly po jaderné zbrani proti podzemním komplexům v íránských horách, zamořily by zemi radioaktivním spadem, zabily by desítky milionů lidí, a cíle by stejně nezničily. Takové je čtení fyzika a odborníka na raketové technologie Teda Postola z MIT. Rozhovor začíná ještě bez něj, úvahou o tom, proč jednání o konci války na Ukrajině drhnou.
Třístranná jednání a podmínky Kyjeva
Prezident Donald Trump chce mít válku na Ukrajině z krku, postupuje ale nevyzpytatelně. Jednou Ukrajině zadržuje zpravodajská data a Starlink, podruhé je zase pouští, mluví o tom, že Ukrajina potřebuje nové vedení a prezidentské volby. Teď navrhuje, aby se zástupci USA, Ruska a Ukrajiny sešli příští měsíc někde na Blízkém východě, nejspíš v Abú Zabí.
Prezident Zelenskyj mezitím žádá Evropu i Ameriku o střely pro protivzdušnou obranu, které zoufale potřebuje. Nedostane je. Evropa odmítla a těch pár střel navíc, které Amerika ve světě měla, právě odešlo na Blízký východ, a ne pro americké síly, ale pro Izrael. Kyjev ale přes noc přišel s předběžnými podmínkami, jako by stál s Ruskem na stejné úrovni nebo dokonce nad ním. Rusko, které má převahu na zemi i ve vzduchu, na ně přistoupit nemůže.
Ruská strana od jednání čeká jen málo, což po vývoji od Majdanu a Minských dohod nepřekvapí. Mluvit je ochotná, ale její požadavky jsou stále tytéž jako v červnu 2024: žádné NATO, demilitarizace a práva pro rusky mluvící obyvatele, kteří zůstanou na druhé straně budoucí hranice. Rusko navíc chce bezpečnostní záruky i pro sebe. Západ mluví jen o zárukách pro Ukrajinu, pro Moskvu jsou ale buď oboustranné, nebo žádné. Kyjev přesto nespolupracuje a spoléhá na Evropu. Británie spolu s Polskem mu znovu slíbila, že s ním vydrží „tak dlouho, jak bude třeba“, dokud nepřijde spravedlivý a trvalý mír.
Zpravodajská data zpět, Samara v plamenech
Celý proces se rozběhl, když Trump pochopil, kam vedou ukrajinské údery na ruské rafinerie a zařízení na výrobu nafty, vedené s pomocí amerických zpravodajských dat. Rusko zastavilo vývoz nafty, ceny paliv v USA stoupaly a před volbami do Kongresu je to pro prezidenta ta nejhorší zpráva. Chtěl proto dohodu, v níž mu Putin pomůže dostat naftu zpátky na trh.
Když se Trump na Zelenského rozzlobil a zpravodajskou pomoc omezil, Moskva vzkázala, že dohodu dodrží, ale pokud bude její infrastruktura znovu zasažena, bude ji muset přehodnotit. Přes noc pak Spojené státy zpravodajská data opět pustily a Ukrajina zasáhla další rafinerii v oblasti Samary, nejméně třemi velkými zásahy. Tolik toho mohlo proletět jen s americkou pomocí. Rusko si z toho může vyvodit jediné: prezident, který dohodu prý tolik potřeboval, ji sám podkopává, možná proto, že volby už jsou za dveřmi a na ceně nafty tolik nezáleží.
Prezident Putin zároveň reagoval na hlasy ze západních metropolí, že by Evropa mohla být s Ruskem ve válce do roku 2030: kdo chce s Ruskem válku, dostane ji, Rusko ji ale nechce. Vojensky je na tom podle tohoto čtení výrazně lépe než celý Západ v NATO, taktikou, letectvem, raketami i průmyslovou kapacitou. Nemá ale schopnost ani zájem tlačit se do západní Evropy. Není to nacistické Německo, které mělo územní ambice a stavělo pro ně armádu v době bez raket a jaderných zbraní. Takové dobyvačné tažení dnes možné není. Pokud však budou údery do Ruska s pomocí Západu pokračovat, může přijít den, kdy Moskvě dojde trpělivost a začne raketami ničit evropskou energetickou infrastrukturu, finanční centra a velitelská zařízení. Zastavit to nepůjde.
Trump pod tlakem a naftová dohoda bez obsahu
Ted Postol frustraci z Trumpova kličkování sdílí. Prezident je podle něj před volbami v naprosté panice a navíc pod tlakem extremistického křídla vlastního hnutí MAGA a Evropanů, kteří chtějí ve válce na Ukrajině pokračovat. Kdykoli Trump udělá něco rozumného, třeba když Kyjevu řekne, že pokud nebude spolupracovat, přijde o zpravodajská data, Zelenskyj běží právě za těmito lidmi v Americe i v Evropě. Trump jejich útokům neodolá. Postol vypnutí zpravodajské pomoci zprvu uvítal jako krok, který konečně vzbudí pozornost. Že to vydrží, ale podle svých slov čekat neměl. Prezident se nedokáže postavit ani vlastním kritikům, jakkoli je jich už málo. Rusy to podle Postola nepřekvapilo.
Ani samotná naftová dohoda podle něj nemá žádný obsah, stejně jako loňská dohoda s Ukrajinou o surovinách. Nafty je v ní tak málo, že americké ceny nijak neovlivní. Je to pokus manipulovat trhem a ukázat americké veřejnosti, že prezident něco dělá.
Proč PAC-3 netrefí kolísající hlavici
Podle zpráv z téhož rána přistálo v Izraeli deset transportních letadel, nejspíš se střelami PAC-3 z Jižní Koreje a z Fort Bliss v Texasu. Očekává se, že válka s Íránem se rozhoří znovu, zhruba po úterku, možná i dřív. Bude to mít nějaký význam? Podle Postola vůbec žádný.
Postol dokončuje odborný technický článek o PAC-3. Zrekonstruoval naváděcí radar střely a dobře rozumí i její aerodynamice. Ve zkratce: PAC-3 nemá šanci zasáhnout íránskou hlavici, která při sestupu trochu kolísá. Že kolísají, dokládají podle něj i videa zásahů, kterých je ostatně velmi málo. Všechny se odehrávají nízko, kolem pěti kilometrů, a ne kolem deseti, kde by se podle běžných představ zachycovat mělo.
Vysvětlení je jediné. V hustší atmosféře má PAC-3 při manévru dost aerodynamického vztlaku, aby mírně nestabilní hlavici vymanévrovala. Simulace ukazují, že v deseti kilometrech je pro takový manévr při dané rychlosti vzduchu málo. Teprve v pěti až šesti kilometrech, kde je hustota vzduchu a tím i vztlak téměř dvojnásobný, má střela nějakou, i když malou šanci. Z toho zároveň plyne, že úmyslné kolísání hlavice, které se dá snadno zařídit, PAC-3 vyřadí ze hry. Proto podle Postola Ukrajinci najednou hlásili, že ruské Iskandery už prakticky nesestřelují. Pravděpodobnost zásahu nebyla nikdy velká, Rusové ale nejspíš do střely, která je stavěná na manévrování, úmyslně vnesli malé kolísání. Tím PAC-3 úplně vyřadili.
PAC-2 pro Ukrajinu: na letadla ano, na rakety ne
Jiná zpráva hlásí, že USA odkládají dodávky střel PAC-3 pro ukrajinské Patrioty, ale střely PAC-2 dodávají dál. Proti balistickým raketám PAC-2 nic nezmůže. Letadla ale sestřelí s vysokou pravděpodobností. Pokud na Ukrajině zbyly funkční baterie Patriot, ruská letadla, která se přiblíží, aby shodila klouzavé bomby, riskují zásah. Udržet letadla v odstupu je zásadní. Bombardování z letadel dává ruské straně desítkykrát větší palebnou sílu, než měla, dokud útočila jen střelami s plochou dráhou letu a balistickými raketami. Letadlo, které nemusí čelit protivzdušné obraně, unese ohromné množství munice a doručí ji s vysokou přesností. To proměnilo ruské bombardování Ukrajiny. Postol o tom mluví i s lidmi z polské protivzdušné obrany.
Na Blízkém východě je situace jiná. Írán nemá letectvo a není vzdušnou hrozbou. Jeho síla je v obrovském množství balistických raket, a protože PAC-3 je zachytit nedokáže, obrana proti balistickým raketám v podstatě neexistuje. Proti letadlům a dronům by se bránit dalo, jenže dronů je příliš mnoho. Letadel tolik není, dají se ale mísit s drony, nebo mohou drony nést malé radarové vysílače, aby vypadaly jako letadla. Budoucnost protivzdušné obrany je proto vážně nejistá. Evropa by se podle Postola neměla pouštět do války s Ruskem, protože protivzdušnou obranu nemá a Rusům by nic neudělala.
Pickaxe Mountain jaderná puma nezničí
Podle zpráv z poslední doby Spojené státy, Evropa nebo Izrael zvažují úder na Pickaxe Mountain, íránský podzemní komplex ukrytý v hoře, buď pumou MOAB, nebo taktickou jadernou zbraní. Odhady hloubky komplexu se pohybují mezi 260 a 600 metry pod povrchem hory. Při 260 metrech by ho podle Postola mohla poškodit nebo zničit největší prakticky dostupná jaderná zbraň, půlmegatunová hlavice ze střely Trident. Taktická jaderná zbraň na to nestačí, ani zdaleka. Při 500 nebo 600 metrech nezabere nic.
Konvenční protibunkrové pumy i MOAB nejsou ani píchnutím špendlíkem. Kdyby se jaderná nálož dopravila přesně naváděnou municí do některé ze šachet a vybuchla dost hluboko, mohla by napáchat vážné škody. Šachty ale nevedou kolmo dolů, lomí se, takže zbraň by do něčeho narazila a do potřebné hloubky by se nedostala. Íránci jsou podle Postola mimořádně schopní, o tunelech přemýšlejí dlouho a nejspíš jsou ve vývoji ultrapevného betonu nejdál na světě. Umějí také vrstvy betonu rozmístit tak, aby tlumily odštěpování, kdy rázová vlna projde stěnou a z vnitřní strany utrhne úlomky, které zabíjejí lidi uvnitř, jako když střela zasáhne pancíř tanku. V podzemních tunelech hrozí totéž, dá se tomu ale předejít.
Velká jaderná nálož by navíc vyvolala smrtící radioaktivní spad až 150 mil, tedy asi 240 kilometrů po větru. A svět by si z toho vzal ponaučení, že jadernou zbraň je teď v pořádku použít k posílení konvenčních schopností. Psychologická bariéra by padla nebo se oslabila, a zemí, které by v konvenčním konfliktu mohly sáhnout po několika jaderných zbraních, je dnes hodně, například Pákistán. Útočník navíc neví, kde přesně jsou uvnitř hory otevřené prostory, a zbraň by musel umístit velmi přesně. Pokud jsou 400 nebo 500 metrů pod povrchem, nezničí je.
Raketová města: z Íránu radioaktivní pustina, cíl nezasažen
Hora u Jazdu je jedním z 30 až 50 íránských „raketových měst“, rozesetých po zemi velké jako západní Evropa. Jaderná kampaň proti nim by podle Postola vyžadovala zbraně o síle 50 až 100 kilotun, tedy fakticky strategické, odpálené tak, aby vyhloubily krátery. Takový výbuch nasaje obrovské množství horniny, odpaří ji a radioaktivní látky se smísí s částicemi, které pak vítr roznáší a které padají k zemi. U náloží této síly by smrtící spad dopadal zhruba 50 mil, tedy asi 80 kilometrů po větru. Zbraní by bylo potřeba desítky až stovky, protože musí dopadnout přímo nad podzemní výrobní zařízení, a jejich polohu je nutné znát s přesností na desítky metrů. Postol pochybuje, že ji kdokoli zná.
Na konci osmdesátých let seděl v poradním sboru amerického ministerstva energetiky, dokud ho z něj nevyhodili, protože se ptal příliš. Ministerstvo tehdy utrácelo obrovské peníze za program hledání podzemních krytů, bez jakékoli vědy. Postavili kryt s množstvím železa a přelétli nad ním nízko letounem P-3 se slovy: vidíte, máme magnetickou stopu. Jenže co z toho? Stačí kryt zakopat hlouběji nebo dát do něj méně železa a dosah metody je přinejlepším pár set metrů. Dobře postavené podzemní zařízení se nedá najít. Tunel se vede z velké vzdálenosti, dutiny se vyhloubí až pod zemí a jediné, co je vidět, je vytěžená hornina vyvezená z některého z mnoha vchodů kilometry daleko.
Z Íránu by se tak stala téměř dokonale radioaktivní pustina s desítkami milionů mrtvých, a přesto by to nefungovalo. Zbyl by smrtelně rozzuřený protivník, který přišel o miliony lidí a umí sestavit jadernou zbraň.
Íránská bomba do týdne po útoku
Profesor Marandí z Teheránu upozornil, že duchovní při páteční modlitbě v Teheránu prohlásil, že je možná čas přehodnotit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a změnit jadernou doktrínu. Postol už v červenci 2025, po americké operaci Midnight Hammer, kdy Washington tvrdil, že íránský program zničil, podrobně popsal, jak by Írán mohl na malém prostoru a rychle obnovit schopnost zpracovávat jaderný materiál.
Kdyby byl technickým poradcem íránského vedení, radil by bombu nestavět. Nedávat druhé straně další záminku k útoku. Írán podle něj dokáže jadernou zbraň vyrobit do týdne nebo dvou po napadení. Materiálu i centrifug má dost, na 90 procent obohatí rychle a jednoduchou bombu, podobnou té, kterou USA svrhly na Hirošimu, testovat nemusí. Taková bomba by byla dost lehká pro standardní íránské balistické rakety, které mají spolehlivost kolem 95 procent. Izrael je malá země. Pokud na jeho velká města dopadne několik jaderných zbraní, přestane existovat.
Stačí podle Postola, aby obě strany věděly, že to Írán dokáže. V každé společnosti jsou lidé, kteří volají po úderu hned, v Izraeli stejně jako v Íránu, kde extrémisté volají po bombě. Jako odstrašení ale Íránu stačí to, co už má. Kdyby byl Izrael tak hloupý a sebevražedný, aby na Írán zaútočil jadernými zbraněmi, je s ním konec. Írán nemusí odpovědět do dvou hodin. Když někomu řeknete, že jeho země za týden nebude existovat, zapůsobí to stejně.
Logika studené války, Trident a superrozněcovač
Představa, že se musí odpálit během hodin nebo jejich zlomků, je podle Postola přežitek studené války. Vznikla proto, že Rusko i USA měly teoreticky slušnou šanci zničit významnou část pozemních mezikontinentálních raket té druhé strany. Letectvo z toho vystavělo nesmyslný argument, že je nutné odpálit dřív, než ruský preventivní úder uspěje, tedy do půl hodiny, kterou ruské rakety k americkým silům letí. Postol v Pentagonu říkával: „Koho to zajímá? Všechny ponorky máme na moři. Pokud nám to Rusko udělá, přestane existovat. Oni to vědí, nejsou hloupí.“
S ruskými důstojníky od jaderných sil mluvil často a doporučuje to i ostatním, protože jsou velmi chytří a vědí, co dělají. Největší hrozbou jsou pro ně dnes střely Trident. Jsou nejpřesnější zbraní, kterou Amerika má, a nesou i největší hlavice: 475kilotunovou W88, jakou pozemní mezikontinentální rakety nemají. Ke 100kilotunovým hlavicím navíc přibyl takzvaný superrozněcovač, systém tak tajný, že armáda o něm neřekla ani Kongresu, a pokračovala, i když Kongres řekl, že to nesmí. Díky němu dokážou i 100kilotunové hlavice ničit ruská sila. Obě strany proto cítí tlak jednat rychle.
Mezi Izraelem a Íránem nic takového neplatí. Íránu stačí říct: pokud nás napadnete, za týden jste mrtví. Je vám to snad příjemnější než hodina? Ani jedna země by takový konflikt nepřežila a zemřely by desítky milionů nevinných lidí na obou stranách, kteří s vojenskými záležitostmi nemají nic společného.
Závěr
Postolova analýza vychází ze střízlivé fyziky: střely PAC-3, které teď proudí do Izraele, nezachytí íránské hlavice, jakmile kolísají, a žádná jaderná zbraň spolehlivě nezničí podzemní komplexy hluboko v íránských horách. Jaderný úder by místo toho zbořil psychologickou bariéru proti použití jaderných zbraní a Íránu dal důvod sestavit vlastní bombu, kterou umí vyrobit během týdnů. Obnovit válku s Íránem, nebo dál tlačit na Rusko údery do jeho týlu, tak podle tohoto čtení vede ke stejnému katastrofálnímu konci.
