Kdo se na zabíjení dívá dost dlouho, přestane ho vnímat. Zprávy o mrtvých dětech přestanou šokovat, krutost začne vypadat jako nutnost a z nemyslitelného se stane běžná politika. Odpověď amerického prezidenta na otázku po zabitých íránských školačkách, lhostejnost k mrtvým na Ukrajině a v Gaze, vláda strachu i videa, která otupují, skládají jednu tezi: společnost, která přestane v každém člověku vidět člověka, míří k jaderné válce.
Víra v posvátnost života a válka, která ji rozkládá
Celý americký projekt stojí na přesvědčení, že každý člověk má stejnou morální hodnotu, protože ho stvořil Bůh. Lidé se liší schopnostmi i vzhledem, cenou ale ne. Odtud plyne i maličkost všedního dne: policista vás smí zastavit kvůli rozbitému zadnímu světlu, musí však být zdvořilý, protože práva vám nedal on, ale Bůh. Jakmile lidé u moci přestanou v druhých vidět lidi a začnou zabíjet bez omluvy, je v ohrožení každý.
Jak se dá tak hluboké přesvědčení zvrátit? Válkou. Ve válce se rychle mění poměry na bojišti, ještě rychleji se ale mění lidé sami, a to si nepřipouštějí. Kdo sleduje brutalitu, otupí; mění se jeho očekávání i pohled na lidskost druhých. Proto je lepší se válkám vyhýbat: dělají z lidí krutá stvoření a z bojovníka proti monstru monstrum. Věděli to už staří Řekové, každá generace na to ale zapomíná.
Stačí srovnání. Kdyby v osmdesátých nebo devadesátých letech americký ministr obrany oznámil, že odsouzeného nechá zastřelit popravčí četou a poprava bude veřejná, zvedla by se vlna odporu, a to i mezi zastánci trestu smrti. Dnes podobné oznámení z úst ministra války žádné pobouření nevyvolalo. Nikdo u moci v něm neviděl překročení morálního Rubikonu. Válka mění všechny.
Zabité školačky v Íránu a prezident, který se neomluvil
Proměnu ukazuje sám Donald Trump. V roce 2020 na akci odpůrců potratů četl, že je třeba chránit, opatrovat a hájit důstojnost a posvátnost každého lidského života. Dnes odpovídá na otázku, zda vyvodí odpovědnost vůči někomu ze své administrativy za úder na dívčí školu v Íránu, při kterém první den války zahynulo přes sto dětí. Prý je to zvláštní otázka, protože jde o věc dávno minulou, nikdo to neudělal úmyslně a vyšetřuje se to. Hned přešel k tomu, co Írán způsobil Američanům: tisíce vojáků, kteří vyletěli do vzduchu, když otevřeli dveře auta. Chyby se stávají, válka je ošklivá.
K odpovědi přitom není potřeba žádné vyšetřování, stačí obyčejná slušnost: je to strašné, doufáme, že jsme to nebyli my, a pokud ano, okamžitě se omlouváme, protože dívky nejsou legitimním cílem ve válce ani v míru. Nejsme ve válce s dětmi Íránu ani žádné jiné země. Říct to není těžké a normální člověk by to řekl. Výmluva na vojáky zabité v Iráku nedává smysl: Irák neměl s 11. zářím nic společného, a pokud tam Američany zabíjely milice podporované Íránem, vina padá na prezidenta, který vojáky do války poslal, na George W. Bushe. Trump by to před pěti lety, kdy ještě odmítal nekonečné neokonzervativní války, sám řekl. Dnes už ne, protože jednu z nich vede.
Mechanismus, kterým se obhajuje neobhajitelné, je starý jako lidstvo: kdo se cítí obětí, ztrácí soucit s druhými. Kdo sbírá křivdy a přemítá, jak mu bylo ublíženo, tomu utrpení ostatních přestane cokoli znamenat. Čím víc se člověk pokládá za oběť, tím snáz se z něj stane monstrum. Přesně to se stalo v Izraeli, kde se ještě nedávno o morálce vedly veřejné spory a kde dnes převládá shoda, že komu se vždy ubližovalo, nemusí brát ohled na to, co dělá druhým. Netýká se to ale jen Izraele, lidé jsou takoví všude.
V normální zemi by se ozvala opozice. Demokraté Trumpovi vyčítají korupci, omluvu za zabité školačky ale nikdo nežádá a proti jejich smrti nikdo nedemonstruje. Ani jedna strana už nevěří jedinému principu, podle kterého je to zlo: každá lidská duše má stejnou hodnotu. Zabíjet nevinné je špatné vždy, bez ohledu na to, kdo jsou. Kdyby to neplatilo, měl pravdu zesnulý konzervativní lídr Charlie Kirk, když varoval, že moc zabíjet, kterou dnes někdo přeje státu proti svým odpůrcům, se jednou obrátí proti němu samému.
Kdo je nepohodlný, smí zemřít
Trump nese vinu za válku, kterou nelze vyhrát a která potápí americké impérium i ekonomiku. Kořen je ale hlubší a sdílejí ho obě strany: vedení demokratů i republikánů odmítá uznat lidskost každého člověka. Právě to umožnilo Bidenově administrativě financovat genocidu v Gaze. V systému nezůstala žádná brzda a žádná skupina voličů, která by hájila zacházení s lidmi jako s lidmi.
Všichni, kdo mají moc, se shodnou, že kdo je nepohodlný nebo otravný, smí zemřít. Íránská školačka. Dítě v lůně ženy, která ho nechce. Palestinec, který nemá křeslo v OSN a na jehož názoru nikomu nezáleží, protože mocným nemá co nabídnout. Kdo není miliardář, nemá vlastní lobby v Kongresu ani Trumpovo číslo v telefonu, měl by zpozornět: co dělají jiným, proč by nakonec nedělali i jemu? Kdo by je zastavil?
Charlie Kirk tento jev nazval bolševismem a měl v tom víc pravdy, než se připouští. Bolševici, kteří v roce 1917 ovládli Rusko, neprosazovali hospodářský program. Jejich revoluce byla vzpourou proti křesťanství a křesťanskému řádu, začala vraždou cara a jeho rodiny a Boha nahradila penězi a mocí. Násilí pro ni bylo světskou krvavou obětí, která zastrašovala obyvatelstvo a přinášela moc. Dnešek je co do rozsahu a krutosti jiný, myšlenka je ale stejná: svrhnout starý morální řád zakořeněný v křesťanství a nahradit ho krví, penězi a mocí. Společnost, která ztratí víru v lidskost každého člověka, se stane krutou a posedlou penězi a mocí.
Strach jako nástroj moci
Válka otupuje i jinak: strachem, který vůdci šíří záměrně, aby lidi ovládli a přiměli je smířit se s protilidskou politikou. Bojte se a dělejte, co říkám, tak se vládne od počátku věků. Pozoruhodné je, jak často propaganda nakonec ovládne i ty, kdo ji šíří. Začnou jí věřit a propadnou paranoie.
Názorně to předvádí izraelský premiér Netanjahu, který v nabubřelých projevech opakuje, že Izrael chce každý zabít. Lidé se na Izrael skutečně zlobí, ale proto, že spáchal genocidu, rozbombardoval jižní Libanon a srovnal se zemí řadu kostelů. Stal se nejméně oblíbenou zemí světa. Před šedesáti lety mohl hledat mír se sousedy a způsob, jak s nimi žít, nestalo se tak. Přesvědčení, že nás všichni nenávidí, že jsme v neustálém ohrožení a musíme zabít dřív, než zabijí oni, je jakási nemoc mozku. V Izraeli je nejzřetelnější, protože trvá nejdéle, postihuje ale i Spojené státy.
Přitom nejzákladnějším faktem o každé zemi je zeměpis: kde leží, kdo v ní žije a jaké má zdroje. Spojené státy oddělují od zbytku světa dva největší oceány planety. Je to ze své podstaty bezpečná země, nikdy nebyla napadena a teroristických útoků v ní je mizivě málo, rozhodně méně, než po 11. září slibovali George W. Bush a jeho okolí, když vyděsili národ a nakonec i sami sebe. Totéž se teď děje s Trumpem: prezident, kterého přesvědčili, že je v ohrožení, o tom teď přesvědčuje zemi. Vyděšení lidé se snadno ovládají, protože když jde o život, přijmou i to, co by jindy odmítli.
Kříž jako odpověď na vládu strachu
Lidem lze vládnout dvěma způsoby. Prvním je souhlas, jako ve šťastné rodině: otec rozhoduje, nevnucuje ale rodině nic, co nesnáší nebo co jí škodí, a hledá rovnováhu mezi tím, co lidé chtějí, a tím, co je pro ně dobré. Druhým je strach. Ten je mnohem starší a v dějinách běžnější, protože funguje. Na Západě mu moc vzalo až křesťanství.
Římská říše vládla strachem a jedním z jejích nástrojů bylo mučení. Ukřižování, tedy přibití za ruce k dřevěnému trámu a pomalé umírání nahého člověka u rušné cesty na očích všem, které trvalo i několik dní, zůstává snad nejkrutější vymyšlenou popravou. Římané ji nevyhrazovali každému, jen těm, jejichž smrt měla být výstrahou ostatním. Tak zemřel i Ježíš a s ním dva další.
Jeho následovníci před tímto nástrojem mučení neutekli, udělali z něj symbol své víry. Jako by nové náboženství dnes přijalo za znak elektrické křeslo. Poselství je jasné: nejhorší, co nám světská moc může udělat, nás neděsí, protože smrt není konec. Pavel, autor velké části Nového zákona, psal mnohé ze svých listů připoutaný ke zdi ve vězení, a přesto jsou veselé. Takového člověka zastrašit nelze, naopak on děsí ty, kdo vládnou strachem. Neděsí je vaše puška, mají drony. Děsí je jen nebojácnost.
Kdo chce ovládnout svět strachem, musí proto nejdřív vyhladit křesťanství. O to se pokoušeli bolševici všech dob, od prvního století přes Francouzskou revoluci, španělskou občanskou válku a ruskou revoluci roku 1917 až po dnešní revoluci umělé inteligence. Neuspějí, cestou ale mění společnost.
Ukrajina a lhostejnost k mrtvým
Dnes tyto snahy nese neokonzervatismus. Navenek sleduje geopolitické cíle, tvrdost vůči Íránu nebo Putina jako nepřítele, v jádru je ale útokem na křesťanský řád: na víru, že všichni lidé mají duši, že s nimi nelze zacházet jako se zvířaty nebo věcmi a že lidská moc má meze. Nehájí západní civilizaci, útočí přímo na ni. Většina jeho zastánců si to neuvědomuje a mnozí z nich jsou osobně milí lidé. Nemocné jsou myšlenky.
Nejlépe je to vidět na postoji k Ukrajině. Zastánci války proti zemi, kterou nelze porazit, tedy proti Rusku, mluví o suverenitě Ukrajiny. Kdo by takový projev myslel vážně, musel by se ptát, kolik Ukrajinců už zemřelo ve snaze Ukrajince zachránit. Neptají se ani v soukromí, nevědí to a nezajímá je to. Kdo se pět let nezajímá o smrt druhých, ten ji nejspíš vítá.
Příklad nabídla nedávná debata na Fox News. Jeden z účastníků nadšeně chválil, jak Ukrajinci vyvinuli drony, jimiž ničí zdroje ruské válečné mašinérie, a že se o tom bude navždy psát ve vojenských příručkách. Jiný namítl, že na každé straně umírá každý měsíc třicet tisíc mladých mužů a že na dětech se dronová technika zkoušet nemá jako na pokusných králících. Válku přitom vedou synové jiných lidí, dnes už i dcery, synové s Downovým syndromem a otcové po padesátce. Celý národ bojuje a prohrává válku ve východní Evropě na přání západních vůdců, je decimován a historický národ zaniká, už se neobnoví. Je to tragédie, které se dalo předejít a kterou způsobil Západ. Závěr z ní ale zní: získáváme cennou technologii.
Lidé v tom studiu jsou milí, mají rádi své děti a chodí do kostela. Myšlenka, kterou nekriticky opakuje celé vedení země, je ale zrůdná: přínosem války je, že vydělají akcionáři zbrojovky Raytheon. Žádný národ, který směňuje zabíjení lidí za růst akcií zbrojařských firem, nemůže dlouho přetrvat. Společnost, která otupí vůči lidskému životu, nezničí nepřítel zvenčí, zničí se sama: lidé ztratí lásku jeden k druhému, soudržnost a s ní i zemi.
Lvi, tygři a otupování z nejvyššího místa
Vůdci, kteří o protivnících mluví, jako by nebyli plně lidmi, mění chování lidí. Když se opakuje, že Palestince lze zabíjet, protože jsou to jen Palestinci, sedmdesát pět tisíc, koho to zajímá, začnou se lidé po čase chovat, jako by to byla pravda. Bolševici během ruské občanské války a po ní vštěpovali Rusům totéž: popravovat, křižovat a vraždit duchovní je normální, tak prostě funguje stát.
Pak přišel Trumpův příspěvek na Truth Social: sestřih záběrů, na kterých lvi a tygři zabíjejí a žerou lidi, jako v Koloseu. Některé záběry jsou zřejmě vytvořené umělou inteligencí, jiné skutečné. Prezident ho poslal bez jakékoli souvislosti. Nejde o chaos, jde o sestavené video, a jeho nejzřejmější smysl je jediný: otupit diváky vůči krutosti, utrpení a smrti. Proč by si vůdce přál, aby lidé otupěli vůči lidskému utrpení? Dobrou zprávu to nevěstí.
Hirošima, Gabbardová a zvykání si na jadernou válku
Kam to všechno vede? Loni na začátku léta natočila tehdejší ředitelka národních zpravodajských služeb Tulsi Gabbardová video o hrůzách jaderné války. Navštívila Hirošimu a stála v epicentru města, které dodnes nese jizvy po jediné bombě svržené v roce 1945. Připomněla, že útok zabil přes 300 000 lidí, mnohé okamžitě, další na popáleniny, zranění, nemoc z ozáření a rakovinu v následujících měsících a letech. Gabbardová přes deset let opakuje, že její hlavní obavou je, že svět spěje k jaderné výměně. Video neříkalo nic víc než to, že jaderný výbuch je to nejhorší, co existuje, může vyhladit všechen život na planetě, a proto je třeba se krotit a rozhodovat moudře.
Následovaly dvě věci. Trump podle přímého svědectví zuřil, přestože sám léta v soukromí i na veřejnosti opakoval, že jaderná válka je to nejhorší a je děsivější, než si lidé myslí, a odvolával se přitom na strýce, profesora MIT. Co se změnilo? Mimo jiné pokus o atentát v Butleru. Zuřil ale i celý neokonzervativní tábor, roztleskávači nekonečné války. Jeden z jeho nejhlasitějších komentátorů označil video za bizarní historický revizionismus, podle kterého byla Amerika ve druhé světové válce tím zlým, a ptal se, proč Gabbardová vytahuje bombu po osmdesáti letech. Odpověď je prostá: stojí v cestě těm, kdo jadernou výměnu chtějí a dnes to říkají otevřeně. Většina lidí na planetě nechce vyhladit lidstvo. Okrajovou skupinou jsou ti, kdo to považují za přijatelné.
Jak se svět dostane do bodu, kdy se o jaderné výměně mluví otevřeně? Slovy. Lež opakovaná dost dlouho se nejen přijme za pravdu, v jistém smyslu se pravdou stane. Ukázaly to společenské změny posledních dvaceti let, třeba manželství osob stejného pohlaví nebo představa, že se muž může stát ženou: z nemyslitelného se staly normou jen tím, že se opakovalo, že jsou normální. Nejde o soud nad nimi, jen o popis mechanismu. Totéž se teď děje s jadernými zbraněmi. Spojené státy mění jadernou doktrínu, ne aby mohly odpovědět na jaderný útok, to doktrína umožňuje už dnes, ale aby mohly jako první udeřit na stát bez jaderných zbraní, a riskovat tak vyhlazení 8,3 miliardy lidí. Dělají to veřejně. Povzbuzování k lhostejnosti vůči druhým a výzvy, aby lidé přestali milovat bližní a stali se monstry, jsou přípravou právě na to. Existuje malá odhodlaná skupina lidí, pro které je jaderná válka nevyhnutelná a v jistém smyslu naplněním. Tím se debata dostává na teologické území, jako motivace je to ale stejně silné jako cokoli jiného.
Hrozba z tribuny OSN
Že nejde o přehánění, ukazuje projev amerického prezidenta na Valném shromáždění OSN. Trump tam řekl, že stojí před velkým rozhodnutím: buď uzavře s Íránem dohodu, která zemi dovolí obnovu a z níž může vzejít jedna z největších zemí Blízkého východu, ne-li světa, nebo Islámskou republiku zničí, a to rychle, aby už nikdy neměla šanci zabíjet a ničit lidi a země. „Mám je zahnat do pekla bez šance na přežití a bez naděje na budoucí velikost?“ zeptal se. Dohodu podle svých slov čeká hned po volbách.
Aby nikdo nepochyboval: nejde o hrozbu konvenčními zbraněmi. Americký arzenál nemá konvenční zbraň, která by dokázala okamžitě zničit národ a civilizaci na staletí bez naděje na obnovu a bez času na odpověď. Popsat lze jedině první jaderný úder, po kterém by svět nejspíš zamířil k vyhlazení všech lidí na Zemi. Je to šílené, lehkomyslné a je to zločin. Kdo by takto mluvil s prodavačem v obchodě, skončí ve vazbě za vyhrožování vraždou. Když americký prezident takto mluví o vyhlazení 90 milionů Íránců, je to zločin také.
Že to společnost snese, je dílem generací vůdců, kteří ji učili přijímat bezohlednou krutost vůči nevinným a nenávidět a odlidšťovat druhé kvůli rozdílům. Konečnou stanicí té cesty je vyhlazení lidského druhu. Tam to končí vždycky.
Závěr: Kázání na hoře jako jediná cesta ven
Z kolotoče útoků a protiútoků, krevní msty a zášti vede jediná cesta ven: ta, kterou nabízí Kázání na hoře. Neodpovídat násilím, nedržet zášť a pamatovat, že i nepříteli dává Bůh slunce a déšť, protože i jeho stvořil. Že jsme všichni lidé, není liberální fráze, ale jediné, co lidstvo chrání před vzájemně zaručeným zničením v rukou šílenců u moci.
Spojené státy vznikly na skutečné rovnosti, ne schopností ani výsledků, ale lidství. Kdo se jí vzdá, dojde logicky až k jaderné hrozbě z tribuny OSN. A to je konec pro všechny.
