Íránské Revoluční gardy zařadily mezi hospodářské cíle sedm podmořských internetových kabelů, které zasáhnou, pokud Spojené státy válku znovu rozpoutají. Trump přitom podle zpráv požádal Benjamina Netanjahua, aby na Írán nezaútočil dřív než po volbách do Kongresu. Plukovník ve výslužbě Douglas Macgregor nepochybuje, že Washington stojí na prahu návratu do války, tentokrát ve větším měřítku – a že až konvenční zbraně selžou, sáhne po jaderné.
Tentokrát bez zdrženlivosti
Hospodářské dopady stranou, vojensky Írán udělal všechno, co předem oznámil. Sliboval, že bude odpovídat zhruba přiměřeně, a v mnoha případech proto projevil pozoruhodnou zdrženlivost: nepoužil všechny zbraně, které měl, a nezasáhl všechny cíle, na které mohl. Teď dal jasně najevo, že tentokrát se krotit nebude. Ke zničení je určeno všechno, především ropná infrastruktura a odsolovací stanice na západním břehu Perského zálivu, od Spojených arabských emirátů až k irácké hranici. Teherán navíc nevyloučil, že v některých případech vstoupí na pevninu – Macgregor čeká přepady z rychlých člunů přes Záliv. Kuvajt už pozemní útok zažil a tentokrát by byl podle něj mnohem rozsáhlejší a rozhodnější.
Důsledky by byly katastrofální. Pokud Írán udělá, co slíbil, na celém pobřeží od Emirátů po Kuvajt, světová energetická soustava a tamní infrastruktura budou prakticky zničené. Obnova potrvá roky a roky. Dokud boje neustanou, nikdo tam nebude investovat, a až na investice dojde, budou to podle Macgregora nejspíš Číňané a nikdo jiný.
Prezident bez kompasu
Co by obnovená válka Američanům přinesla? Macgregor pochybuje, že by to Trump dokázal kdy podrobně vysvětlit. Žádný přínos pro Američany ani jejich hospodářství nevidí, stejně jako nevidí strategický důvod pro válku s Íránem, natož pro vojenskou konfrontaci, kterou Washington vyvolal. Dalo by se tvrdit, že USA jsou v ropě a zemním plynu téměř soběstačné, a tak všechno přečkají a vyjdou z toho jako vítěz. Důkazů pro to je ale málo.
Podstatnější je otázka, co teď. Macgregor ji přirovnává k noci v zimním kurzu rangerů: instruktor ve dvě ráno ukáže na vojáka, že teď velí on. Kolem je tma a ticho, žádná GPS, jen kompas a mapa – a zazní otázka, kde jsi a co budeš dělat. Přesně tam podle něj stojí Trump, jenže kompas nemá. Strategii nemá a nikdy neměl, jen plní izraelský požadavek zničit Írán.
Válka postupovala po etapách. Nejdřív měly stačit dva tři dny bombardování: režim je prý tak nepopulární a křehký, že se rozpadne a Íránci s trochou povzbuzení od amerických zpravodajských služeb povstanou a vládu vymění. Nevyšlo to. Přišla obvyklá démonizace, jakou Washington použil proti Saddámu Husajnovi nebo v Jugoslávii. Druhá etapa měla Írán bombardováním potrestat a donutit ke kapitulaci, ovšem opatrně, protože cílem prý nebylo zemi rozvrátit, jen ji přimět přijmout izraelské požadavky. Selhala i ta. Když pak Američané začali nasazovat všechno, zjistili, že jim ve všech klíčových kategoriích docházejí přesně naváděné střely, a skončilo to nejasným příměřím.
Trump se tehdy podíval na hospodářskou situaci, prohlásil, že nechce být Herbertem Hooverem, a podepsal memorandum o porozumění. To podle Macgregora v podstatě říkalo: vyhráli jste, Záliv ovládáte vy, o jaderných otázkách se dohodneme později, hlavně ať teče ropa. Dlouho nevydrželo. Už o pět dní později přibyl do pátého odstavce memoranda ománský koridor, na kterém se strany nikdy nedohodly a který íránskou odpověď zaručeně vyvolal – a ta také přišla. Dohoda totiž znamenala, že izraelské tažení proti nejsilnějšímu nepříteli v regionu selhalo, a tak se šlo do války znovu. Postup se podle Macgregora opakuje: vytvoří se záminka ke konfliktu a vina se svalí na Írán. Útočíme, protože Írán udeřil, nebo protože nám upírá právo volně proplouvat Perským zálivem.
Konvenčně to nepůjde, na řadě je jaderná zbraň
Jak sestavit strategii na zničení země velké jako západní Evropa, ve které žije 93 milionů lidí? Podle Macgregora jedině tak, že se zasáhne jadernými zbraněmi. Washington se do války vrátí s nejmodernější konvenční municí a přesně naváděnými zbraněmi, ty kýžený výsledek nepřinesou a u stolu pak zazní, že s konvenčním arzenálem nelze vyhrát a nezbývá než použít taktické jaderné zbraně. Macgregor je přesvědčen, že se o tom jedná už teď, mimo jiné mezi šéfem Pentagonu Hegsethem a Netanjahuem, a že právě proto je Hegseth v Izraeli: oba podle něj koordinují přípravy, protože jinou cestu vpřed nevidí.
Armáda rozkaz splní
Odmítne někdo v řetězci velení vykonat jaderný úder jako protiprávní? Macgregor odpovídá jednoznačně: ne. Armáda má podle ústavy povinnost poslechnout. Nejde o občany ve zbrani ani o národní gardu, která nastupuje jen v případě nouze, ale o vojáky z povolání, od nichž se čeká, že udělají, co se jim řekne. Současní velitelé se nahoru nedostali kladením otázek – kdo by se ptal, jestli má smysl bombardovat Kosovo tímto způsobem, na jednu až čtyři hvězdy by nedosáhl. Kdo neposlechne, toho odvolají a najdou někoho, kdo rád udělá cokoli. Rezignace nepřichází v úvahu: kdo složí důstojnickou hodnost, přijde o penzi a zbrojařské firmy ani banky, které za nimi stojí, ho pak nevezmou do správních rad, za poradce ani na prodej výzbroje americké armádě.
Ani v případě taktické jaderné zbraně, o které si vojenské vedení může myslet, že jedním úderem dosáhne toho co Hirošima a Nagasaki a válku ukončí, se podle Macgregora nebude řešit, kdo další v regionu i mimo něj jaderné zbraně má a mohl by je Íránu dát nebo zasáhnout sám. Vojenští velitelé o tom možná přemýšlejí, prezidentovi to ale nepředloží. Ten by se rozzuřil, označil je za neloajální a vyhodil je.
Strach z budoucí odpovědnosti? Norimberský precedens, podle něhož rozkaz nikoho neomlouvá, americké velitele podle Macgregora neohrožuje, protože Mezinárodní trestní soud nemá pravomoc nad Spojenými státy ani nad nikým, kdo v nich žije. Jediný případ z 20. století, který zná, kdy byl generál za válečné zločiny volán k odpovědnosti, se týkal generála Smithe na Filipínách za vlády Theodora Roosevelta. Smith během takzvaného filipínského povstání nařídil svým důstojníkům zabíjet, mrzačit, pálit a ničit vše, co ve vesnicích najdou. Jeden major ze zděšení napsal kongresmanovi, ten dopis předal novinám ve Washingtonu a rozlícený Roosevelt se obrátil na ministra války Elihu Roota. Soud složený z generálů Smithe podle Macgregorova líčení očistil a doporučil vrátit do služby. Roosevelt soud rozpustil a Smithe v hanbě vyhodil z armády – bylo k tomu ale potřeba osobního zásahu prezidenta. V Iráku v prvních letech povstání čelili obvinění z válečných zločinů dva velitelé divizí. Existovaly výpovědi svědků, záběry i nahrávky, a nevedlo to nikam: jednoho odvolali, druhého později odměnili a povýšili.
Izrael sází na americkou sílu a růžový scénář
Podle Financial Times Trump Netanjahua požádal, aby nezaútočil aspoň do voleb do Kongresu. Izrael přitom vidí, že osm měsíců pokusů vojensky rozvrátit íránský stát nevyšlo, a mohl si ověřit, jakou schopnost odvety Írán má. Raketová města jsou z velké části odolná i proti jaderným úderům a odvetný úder by pro Izrael mohl být existenční.
Izraelci podle Macgregora věří, že společně s USA mají dost vojenské síly, aby karty obrátili. Při taktickém jaderném střetu by podle nich k žádné výměně úderů nedošlo, protože Írán – navzdory tomu, co izraelská strana nejméně 30 let tvrdí – jaderné zbraně, pokud je známo, nemá. To neznamená, že by mu jednu nebo více hlavic nemohl někdo dodat. Pákistán jaderné zbraně má a teoreticky by Íránu mohl poskytnout rakety i hlavice, zatím se to ale nestalo. Představa je taková, že jaderné údery Írán ochromí, srazí na kolena a vydají napospas úplnému zničení, načež se vzdá.
Je to problém růžového scénáře: místo aby se zvážila pro a proti a pravděpodobnost úspěchu, zvolí se postup, o kterém se člověk sám přesvědčil, že vede k vítězství. Tak se USA do války dostaly a změnu této psychologie Macgregor nevidí. Proto čeká, že Washington narazí na to, že konvenčními prostředky svých cílů nedosáhne, a sáhne po jaderné zbrani. Možná se počítá i s tím, že mezikontinentální rakety z amerického území budou na někoho namířeny, aby Izrael dostal ujištění, že Amerika kvůli němu vystaví riziku města na východním i západním pobřeží. Většina lidí v Kongresu navíc podle Macgregora nechápe meze americké vojenské síly ani to, co v tomto prostředí funguje a co ne; sází na vítězství a chce být znovu zvolena. Vysocí důstojníci zase nevidí žádnou odměnu za to, že by se tomuto opravdu hloupému nápadu postavili, a kdyby to udělali, vyděsilo by to lidi řečmi o armádě, která se utrhla ze řetězu.
Čína chce válku ukončit, svět stojí proti Americe
Rusko ani Čína kvůli jadernému úderu na Írán do jaderné války s USA nepůjdou, pasivní ale nezůstanou. Čína má na konci války největší zájem, protože ví, že je katastrofou pro obchod i pro globální Jih, kterému zničení energetického systému planety ublíží nejvíc. Tentokrát nepůjde o opravu potrubí nebo přečerpávací stanice na dva tři roky, ale o úplné zničení globálního energetického systému kvůli tomu, co se stane v Zálivu, a o naprostý chaos v celé oblasti. Finančně to bude katastrofa pro Ameriku i pro všechny ostatní a svět ji za to bude navždy nenávidět. Trumpovi ani většině Washingtonu na tom podle Macgregora nezáleží, v takových kategoriích nepřemýšlejí.
V širším rámci Washington použil Ukrajinu jako beranidlo a Evropu jako nástupiště útoku proti Rusku v naději, že s ním udělá totéž, co chce udělat s Íránem. Nevyšlo to: Ukrajina je umírající národ, Rusko je silnější než kdy dřív a netrpí, jak se traduje. V Asii se USA snaží získat Vietnamce, Korejce a Japonce pro dlouhodobé nepřátelství vůči Číně, případně i pro vojenskou konfrontaci. Ti ale nechtějí – s Číňany mohou mít spory, válčit s nimi nehodlají. Proč tedy ovládnout ropu? Protože kdo ji ovládá, drží v hrsti ostatní.
Zůstávají tři válčiště. Asie je zatím klidná a Washington tam nikam nepostupuje, což je dobře, protože nikdo se nehlásí, že bude příští Ukrajinou. Na Blízkém východě USA těžce selhávají, ale věří, že situaci zachrání taktické jaderné zbraně. Evropa se rozpadá, Ukrajina je umírající stát a Rusové vojensky vyhráli; v příštích měsících dočistí bojiště a rozhodnou, jak bude země vypadat. Zbývá tedy válka s Íránem. Kdo sedí ve Washingtonu za stolem s velkou strategií zatlačit Čínu i Rusko, Írán nejen zatlačit, ale zničit, sabotovat čínsko-ruský projekt Pás a stezka a ovládnout ropné zdroje, ten se podle Macgregora na Blízkém východě porazit nenechá.
Prolomené jaderné tabu
Co přijde potom, nikdo neví. Nikdo neví, co udělají Pákistánci a další, pokud jde o dodávky schopností Íránu, ani jak rychle by Írán dokázal postavit vlastní hlavice. Použitím jaderné zbraně se prolomí tabu, které platí od srpna 1945, a Washington tím světu vzkáže: my jsme to udělali, tak můžete i vy. Taktická jaderná zbraň může odnikud dopadnout na Tel Aviv, Haifu nebo jinam, něco může mířit i na Spojené státy. Poprvé od války roku 1812 by se mohly stát terčem ve válce s protivníkem za oceánem, kterého by zpočátku ani nedokázaly určit.
Proto by válka měla rychle skončit: vrátit se k memorandu, podepsat ho a odejít. Nestane se to, a to nejen kvůli volbám, na kterých Trumpovi podle jeho vlastních slov nezáleží. Kushner a Witkoff se pokoušeli všemi možnými finančními a obchodními pobídkami přimět Rusy i Číňany, aby Írán opustili. Nepovede se to – svět stojí proti Americe.
Rusko jaderný úder nezahájí, pokud jaderná zbraň nezasáhne Rusko nebo ruské síly. Čína zastává zásadu, že jadernou zbraň nepoužije jako první, a nezačne nic, dokud nebude sama přímo ohrožena. Na americký jaderný úder proti Íránu tedy jadernou odvetou neodpovědí. To ale neznamená, že ostatní státy s jadernými zbraněmi zůstanou nečinné. Nikdo s jistotou neví, co udělají ti na Blízkém východě a ve Střední Asii, kdo má přístup k jaderným technologiím. Macgregor nemá odpověď na všechny noční můry, které se dají vymyslet, a opakuje jediné: jadernou zbraň nepoužívat. Tečka.
Zelenskyj nabízí zmrazení, Rusko odmítne
Trump v poslední době chce s Ruskem dohodu o naftě, žádá pro Ukrajinu nového prezidenta a volby a Ukrajině zdržuje Starlink či Star Shield. Zelenskyj na otázku Fox and Friends, zda by přijal mír, který zmrazí současnou linii dotyku, odpověděl, že teď je třeba zmrazit, ať se tomu říká příměří, nebo zastavení zabíjení, jak to nazval Trump. To je podle něj minimum, které od Ruska potřebuje; potom půjde za prezidentem a Evropany pro bezpečnostní záruky.
Rusové na to podle Macgregora nepřistoupí, protože vědí, že by šlo o dočasné uspořádání, které ponechá na místě dnes už nevyléčitelný problém: neutuchající nepřátelství vůči Rusku a odhodlání ho zničit, které podle něj Zelenskyj a jeho vláda představují. Dokud on a lidé, kteří stojí v čele války, neodejdou, mír nebude, natož udržitelný. Přirovnává to k situaci, kdy by cizí armády vtrhly do Mexika, vybudovaly tam armádu k dobytí Arizony, Nového Mexika, Texasu a Kalifornie, Američané by je zatlačili ke Guadalajaře a tam je nechali v domnění, že už mají dost. Rusové vědí, kdo dodává zpravodajské informace a zaměřovací data – hlavně Američané a Britové – a kdo umožňuje úspěšné údery. Ty nejsou existenční hrozbou, ale dost vážnou, aby ovlivnily život v Rusku. Takovou vládu nenechají přežít.
Nabídka ale ukazuje, jak zoufale Zelenskyj chce přežít. Před rokem nebo půl rokem by nic takového neřekl. Evropa se rozpadá, Washington stahuje výdaje a Trump zdržel většinu peněz, které by jinak na Ukrajinu šly. Evropané to sami neutáhnou: Francie, Německo i Británie jsou beznadějně zadlužené, finančně se propadnou a vojenskou sílu nemají kam poslat. Proč by se Rusové měli spokojit s půlkou bochníku a problém řešit znovu později?
Proč Trump Zelenského pustil
Trump nastupoval s tím, že válku ukončí za jeden den, a nyní se obrátil proti Zelenskému. Macgregor připomíná, že žádnou soudržnou strategii nemá. Došel do bodu, kdy říká: nemůžeme dělat všechno všude a Ukrajina je snadno utrhnutelné ovoce. Chce omezit ztráty a odejít, protože to, o co se tam USA pokoušely, nevyjde. Věří, že s Putinem uzavře dohodu a Putin kvůli přístupu na americký trh, obchodním dohodám a konci sankcí a cel prodá cokoli. Nevyjde to. Putin uzavře drobné dohody o naftě a dalším zboží, ale Ukrajina je pro Rusko existenční otázka. Se Zelenským a vládou odhodlanou Rusko zničit kompromis nepřipadá v úvahu.
Rusko mezitím Ukrajinu masivně bombarduje. Římanům se vyčítalo, že vytvořili poušť a nazvali ji mírem; teď se podle Macgregora poušť dělá z Ukrajiny a Rusové jí budou říkat mír. Systematicky ničí vše, co má nějakou hodnotu – výrobní kapacity, vědecká a průmyslová zařízení, železnice, lokomotivy i vagony. Ukrajinci se nemohou bránit, protože nemají protiraketové střely, Patrioty, radary ani THAAD, a jsou tak ruským útokům vydáni napospas. Rusové přitom sledují, co se děje v Evropě, a nemají žádný důvod na nabídku najednou kývnout.
Rakouské řešení už nevyjde
V ruských médiích se nedávno objevil článek, podle něhož Rusové a Sověti na konci druhé světové války chybovali, když netlačili víc na územní zisky a kontrolu nad některými státy. Dnes se podle něj rozplétá další historická chyba: vytvoření umělé Ukrajinské SSR s libovolnými hranicemi, připojenými původně ruskými zeměmi a násilnou ukrajinizací. Ukrajina je buď naše, nebo náš nepřítel, třetí možnost není, a nezávislá Ukrajina se proto vždy bude budovat jako protiruská.
Macgregor soudí, že tak dnes smýšlí většina Rusů. Ve vnitřním kruhu prezidenta Putina existují rozdíly v názorech, většina ho ale vidí stejně. Slovo dobytí přesto považuje za zavádějící. Správným řešením bylo vždy rakouské, tedy skutečná neutralita. Moskva tehdy jednala s prezidentem Eisenhowerem, který prošel druhou světovou válkou a znal vedoucí lidi v Sovětském svazu včetně armády. Dohodu z velké části vyjednal s Moskvou Bruno Kreisky, který ji systematicky stavěl tak, aby byly splněny všechny ruské bezpečnostní potřeby. Sověti věřili, že Kreisky dodrží slovo a že Eisenhowerovi se dá věřit.
Kdo dnes sedí v Moskvě, nemůže s jistotou říct, že se v Kyjevě dostane k moci vláda tak spolehlivá jako Kreisky ve Vídni v roce 1955. Rusové dlouho požadují vládu vzešlou z legitimních voleb, protože Zelenskyj podle Macgregora legitimní není a vládne jako diktátor. Věřit Trumpovi nebo Americe? Washington hodil většinu smluv o kontrole zbrojení do koše. Rusové sice tu a tam na okrajích podváděli, jako to dělají všichni, nikdy ale tak vážně, aby to ospravedlnilo konec smluv. A zvlášť vůči Íránu USA opakovaně ukázaly, že se na jejich slovo nedá spolehnout.
Nejlepší, v co lze nyní doufat, je okleštěný ukrajinský stát orientovaný na Moskvu, tedy Ukrajina západně od Dněpru bez Oděsy a černomořského pobřeží až k rumunské a moldavské hranici. Ty připadnou Rusku spolu se sedmi oblastmi včetně Záporožské a Chersonské. Zbytek země na východě, který obsazený není, může k tomuto státu patřit, pokud bude zcela demilitarizovaný. Rusové budou chtít na místě pozorovatele, ruského generála v národní radě obrany a jistotu, že tam znovu nevznikne neonacistický režim a ozbrojená síla. Plně nezávislá Ukrajina už podle Macgregora není možná.
Pobaltí a Evropa, která se rozpadá
Panuje obava, že pokud bude Evropa se Zelenským dál provokovat, i operacemi pod falešnou vlajkou nebo údery hluboko do Ruska, aby vyprovokovala ruský útok na Západ, situace se vyhrotí. V ruských médiích sílí debata o Pobaltí. Ukrajina obnovila útoky na Petrohrad a drony podle tamních zpráv proletěly vzdušným prostorem pobaltských členů NATO. Upozornil na to vojenský novinář Alexandr Koc, podle něhož má Rusko právo na preventivní úder proti zemím, z jejichž vzdušného prostoru drony přiletěly. Podle zdrojů z Ruska se o tom uvažuje i na operační a vládní úrovni.
Macgregor potvrzuje, že takové právo je legitimní a Putin ho uznal, zároveň ale řekl, že se to nestane – a dokud bude prezidentem, nestane se to. Obyvatelé Pobaltí, milí lidé v zemích, které stojí za návštěvu, podle něj stále žijí v kocovině po sovětizaci, která přišla se Stalinovým dobytím v letech 1939 a 1940. Sověti je vystavili nejhoršímu zacházení, jaké si lze představit, a miliony lidí zmizely v koncentračních táborech; když v roce 1941 přišli Němci, vítali je jako osvoboditele. Vše další je reakcí na tu zkušenost. Dnes si namlouvají, že Putin je pozůstatek té doby, a on jím není. Zbytečně tak zahazují možnost obchodovat s Ruskem a těžit ze své polohy mezi Ruskem, Německem a Skandinávií. Nebezpeční jsou proto, že po Ukrajincích by nejspíš právě oni hostili síly NATO, které by mohly udeřit na Rusko. To by bylo katastrofální a vyvolalo by víc než jen ruský protiúder. Macgregor ale věří, že převládnou chladnější hlavy.
V Evropě totiž roste vědomí, i když to nikdo veřejně neřekne, že se kontinent rozpadá a nemůže vést války ani operace proti nikomu. Ani francouzská armáda by dnes nedokázala vyrazit do severní Afriky „na safari“, jak má ve zvyku. Malé armády budou vázané doma a Pobaltí zjistí, že spojenci tu nejsou a nepřijdou. Rumuni to chápou, Poláci na nižších úrovních také, stejně jako Slováci a Maďaři. Maďaři chtějí jet do Moskvy vyjednat, aby se několik set tisíc Maďarů žijících na Ukrajině mohlo znovu stát součástí Maďarska. Taková rozhodnutí podle Macgregora vyplývají z toho, že Spojenci za druhé světové války nepostupovali dost rychle a nechali polovinu Evropy pod sovětskou okupací. Dají se vyřešit, ale u jednacího stolu, ne na bojišti – to pochopil Orbán i slovenský premiér Fico. Dobrou zprávou je, že Trump si myslí, že od Rusů něco získá: chce dohodu, ve které Rusko Írán opustí. To se ale nestane.
Nový Kongres a podpora Ukrajiny
Pravděpodobným výsledkem nadcházejících voleb do Kongresu je demokratická Sněmovna reprezentantů a možná i Senát. Demokratický senátor Chris Murphy v únoru 2014, v době Majdanu, tvrdil, že nejde o zástupný boj USA a Ruska, ale o podporu práva jedné z nejdůležitějších zemí Eurasie rozhodnout o své budoucnosti. Dnes Trumpovi vyčítá, že rozhodnutím o sankcích na naftu dovolí Rusku prodávat naftu na světovém trhu a financovat válku, že nebude uplatňovat sankce, které Kongres schválil před týdnem, že zdržuje prodej dalších interceptorů Ukrajině a že Star Shield nefunguje. Podle Murphyho jde o vzorec, který má Rusko postavit do co nejsilnější pozice pro příměří na ruských podmínkách, přestože Ukrajina za poslední rok podle něj dosáhla na bojišti důležitých zisků.
Hrozí, že by se demokraté vrátili k bezvýhradné podpoře Ukrajiny bez ohledu na Trumpa? Macgregor to považuje za vysoce pravděpodobné. Murphy podle něj dopadl tak, jak by se dalo čekat od skoro kohokoli zvoleného, a skutečnou změnu Macgregor nečeká.
Rusko počká, Írán neopustí
Trump válku na Ukrajině neukončí, spíš od ní odejde, protože s ní nic nenadělá. Rusové vyhráli. Trump je žádá, aby mu hodili kost, ve chvíli, kdy sedí za volantem. Putin a jeho okolí se ale musí ptát, co pro ně udělal. Podle Macgregora nic jiného než Biden, který v podstatě pronesl o zničení Ruska stejný projev, jaký Trump pronesl o Íránu.
Rusové proto nemusí dělat mnoho. Stačí počkat, až se věci rozpadnou, dál drtit to, co z Ukrajiny zbylo, a ve vhodnou chvíli položit dohodu na stůl. Když ji nikdo nepodepíše, překročí řeku a válku ukončí. Rusko ani Čína Írán neopustí. Washington přitom dál provokuje Čínu na každém kroku a konfrontuje ji přímo u jejích dveří, což je podle Macgregora nesmírná hloupost. Pokud chce s Čínou soupeřit, ať to dělá na západní polokouli a drží ji mimo Latinskou Ameriku, místo aby se kvůli ní vydával přes půl světa. Strategie neexistuje, všechno je krátkodobé a oportunistické a Trump hledá jen příležitost k fotografii a k vyhlášení vlastní velikosti.
Závěr
Macgregor vidí Washington, který vede válku s Íránem bez strategie, konvenčně ji vyhrát nemůže a míří k použití taktické jaderné zbraně – s generály, kteří rozkaz splní, a bez představy, co by prolomení jaderného tabu spustilo. Írán tentokrát slibuje zničit energetickou infrastrukturu celého Zálivu, Čína a Rusko ho neopustí a na Ukrajině si Moskva počká, až Evropa i Kyjev vyčerpají síly. Podle Macgregora je jediná rozumná cesta válku s Íránem rychle ukončit a jadernou zbraň nepoužít.
