Americký prezident opakuje, že v Íránu se brzy stane „něco velkého“. Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí se přitom právě sešel se Sergejem Lavrovem a prohlásil, že Írán a Rusko nikdy v historii nespolupracovaly tak úzce jako teď. Bývalý šéf kanceláře ministra zahraničí Colina Powella, plukovník ve výslužbě Lawrence Wilkerson, z toho vyvozuje, že Írán už izolovat nejde: Washington proti němu vede válku, kterou konvenčně vyhrát nemůže, a tlačí svět k jaderné eskalaci.
Oblouk krize od Arktidy po Arabské moře
Washington podle Wilkersona předvádí dvojakou diplomacii a svět míří ke srážce obrovských rozměrů. Konflikty, které dosud zůstávaly oddělené, se slévají, šíří se do regionu a pak do celého světa – a na konci té cesty může stát jaderná válka. Příkladem je záměr Macrona vyslat francouzské vojáky do Rijádu nebo jeho okolí, oficiálně jen kvůli ochraně civilních letadel a civilistů po dřívějším incidentu, který si vyžádal asi 300 zraněných a 13 až 14 mrtvých. Země regionu, které by mohly vojáky vyslat také, třeba Egypt, nemají schopnost promítnout sílu do takové dálky, takže podstatně nic nevyřeší. Konflikt se tím ale regionalizuje a globalizuje.
Trump tato válčiště rozvířil způsobem, který nikdo nečekal. Zelenskému vzkazuje, že s ním skončil, Putinovi, že je teď jeho kamarád a válku ukončí víceméně na ruských podmínkách – a mimochodem by k tomu potřeboval trochu víc nafty. Výsledkem je hlubší a rozsáhlejší konflikt podél oblouku krize, který vede od Arktidy, kde Číňané a Rusové otevírají a využívají novou námořní cestu, přes srdce Evropy až k přístavům Bandar Abbás a Čábahár.
Zprávy z Pentagonu přitom znějí jako ze snu. Šéf Pentagonu Pete Hegseth na tiskové konferenci líčil válku, která je prý dávno vyhraná, a nemohl najít slova pro to, jak skvěle všechno jde – od náboru přes kvalitu výzbroje až po „drtivé vítězství“ v Perském zálivu, operaci Epic Fury. Podle Wilkersona je to vláda snílků v doslovném smyslu.
Rusko a Írán jako nikdy předtím
Arakčí po schůzce napsal, že s Lavrovem probrali vše od Evropy po západní Asii včetně Libanonu, Palestiny, Ukrajiny a Jemenu a že se soustředili na rozšíření hospodářské a jaderné spolupráce. Wilkerson mluví o historickém prohlášení. Kdo zná íránské dějiny – třeba od roku 1900 a Howarda Baskervilla, misionáře, který pomáhal Íránu k prvnímu pokusu o demokratický stát –, ví, že Rusko patřilo k největším íránským obavám. Ať vládl Stalin, nebo kdokoli jiný, Rusko si vždy dělalo zálusk na íránské území a bohatství, podobně jako Britové na íránskou ropnou společnost, kterou Mosaddek znárodnil.
Nejde tedy o příležitostné spojenectví, ale o součást kolosální změny, která právě probíhá: neúprosného přesunu moci z východu na západ, jehož hnací silou je Čína a poznávacím znamením iniciativa Pás a stezka. Spojené státy se tomu pohybu stavěly do cesty, nemotorně a neobratně, a tím ho jen urychlily. Evropany zatlačily do role svých zástupců v tomto střetu – Evropa podle Wilkersona vyčlenila na Ukrajinu 93 miliard eur – a Evropě tím uškodily. Mearsheimer by srážku s Čínou, dnes jedničkou světa, a se spojenci, které k sobě rychle stahuje, nazval nevyhnutelnou. A Američané v ní prohrávají.
Jako důkaz uvádí nedávnou zprávu o světové spotřebě energie. Právě spotřeba energie je podle něj parametr, který CIA při posuzování síly státu bere nejvážněji: Čína spotřebovává 30,4 procenta světové energie, USA 11,6 procenta. Z toho Wilkerson vyvozuje, že čínská ekonomika je třikrát větší než americká. Čína zároveň vede téměř ve všech kategoriích obnovitelných zdrojů. Si Ťin-pching si podle něj na posledním setkání s Trumpem změřil, s kým má tu čest, a dal najevo, že s Washingtonem bude jednat tak, jak musí – přímo a bez ohledů.
Trumpovy dohody s Moskvou a Netanjahu ve volební kampani
Trump se před vrtulníkem chlubil, že vyjednává s Ruskem nejen o Ukrajině, ale i o Íránu, protože se Moskva „v otázce Íránu chovala velmi slušně“, dále o rukojmích a o naftě. Republikánům, kteří ho kritizují, vzkázal, že ho dostali tam, kde je, díky němu, a že on je ten, kdo vítězí.
Wilkerson netuší, jakou páku by Trump na Moskvu měl. Putin mu podle něj říká to, co Trump chce slyšet, a zatím si ho měří. Putin sice upřímně stojí o lepší vztahy s Washingtonem, ne nutně ale s Trumpem. Udělá cokoli, aby skončily boje na Ukrajině, které stojí tolik ruských životů a peněz, za věc, kterou už vyhrál. Vítězství nedotáhne jen proto, že mu v tom brání Evropané a za nimi Spojené státy.
Za podivný považuje i postoj viceprezidenta J. D. Vance, který prohlásil, že nepodpoří Netanjahua ani žádného jiného zahraničního politika. Podle Wilkersona lže, protože před rokem jednoho evropského lídra podpořil. Trump naopak Netanjahua v kampani podpořil slovy, že musí vyhrát, protože jinak by Američané museli jet dělat to, co dělá on. Bez kontextu je to nelogické, dodává Wilkerson; smysl to dává až ve světle výroku senátora Lindseyho Grahama, že kdyby Izrael nezabíjel Palestince, museli by to dělat Američané. Trump podle Wilkersona neví, co se děje, ani jak to zhoršuje. Jeho protějšky – ať Lavrov, který by ho kdykoli zahanbil, Putin, nebo íránské vedení – jsou nadšené, protože vidí prostor k manévrování. Vyhrávají, Američané prohrávají.
Izraelské volby a Netanjahuova sázka na Írán
Izraelské volby jsou 27. října, americké volby do Kongresu 3. listopadu. Trump slibuje, že v Íránu přijde „něco velkého“ před volbami nebo po nich. Netanjahu v kampani tvrdí, že Izrael Írán z 90 procent porazil, ale zbylých 10 procent je jako rakovina, kterou je třeba odstranit. Oba podle Wilkersona lžou a kdo se na situaci dívá bez předsudků, ví to.
Netanjahu lže o tom, co čeká Írán. Ve skutečnosti podle Wilkersona hrozí zničení Izraeli jako fungujícímu státu. Írán si zachoval dost konvenční síly, ví, že ji umí použít, a je odhodlán to udělat, pokud mu zpravodajci prozradí, že k tomu nastal čas. Íránská lidská rozvědka je přitom podle Wilkersona dnes lepší než Mossad: Írán zlikvidoval izraelské agenty od jednoho konce země ke druhému, ať šlo o Ázerbájdžánce, Kurdy, nebo přímé izraelské přisluhovače, kdežto íránská síť v Izraeli zůstala. Írán má proto o Izraeli lepší obrázek než Izrael o Íránu.
Netanjahu podle Wilkersona přehání, protože jde do voleb. Ty může i zrušit, pokud 26. října zjistí, že prohraje, nebo kvůli bezpečnostní situaci. Ví, že bez USA nedokončí poslední fázi strategie Clean Break, která má Írán vyřadit ze hry na několik desetiletí – a že bez Ameriky je Izrael ztracený. Wilkersonovou největší obavou je, že je Netanjahu v takové chvíli připraven sáhnout po jaderných zbraních.
Írán podle Wilkersona jadernou zbraň má
Obecně se má za to, že Izrael je nejsilnější vojenskou mocností regionu s asi 200 jadernými hlavicemi, zatímco Írán jadernou zbraň nemá. Wilkerson oponuje: Írán ji podle něj má, o tom nepochybuje. Rozhodnutí padlo poté, co Netanjahu a tehdejší šéf Mossadu David Barnea přesvědčovali, že stačí zabít ajatolláha a bude rychle po všem. Ajatolláha zabili, a to ohavným způsobem – i s rodinou v jeho sídle. Následovalo zásadní setkání všech íránských mocenských center, Rady dohlížitelů, vedení parlamentu i Revolučních gard, které celé setkání zorganizovaly a podle Wilkersona o tento krok stály dávno. Shodly se, že nemá smysl dopadnout jako Kaddáfí, když se dá být Kim Čong-unem.
Írán podle Wilkersona obohatil uran a má raketu, technologii hlavic i vědecké kapacity, aby obojí spojil. Wilkerson se podílel na rozbití sítě A. Q. Chána a na sledování toho, co Severní Korea předala Íránu, takže prý ví, jaké know-how Íránci od Pchjongjangu dostali. Toto know-how zůstávalo zmrazené, jak tvrdila i americká zpravodajská komunita: Írán obohacoval, ale ke zbrani by se rozhodl až s požehnáním nejvyšší náboženské autority. Když tu poslední Američané a Izraelci zabili, spor tím rozhodli ve prospěch Revolučních gard. Írán má podle Wilkersona jednu, dvě nebo tři jaderné zbraně a možná už i provedl zkoušku, kterou nikdo nezachytil – stejně jako první severokorejskou.
Izrael má hlavic víc a nosiče, totiž dieselové ponorky ve východním Středomoří nebo v severní části Arabského moře. Pošle-li je na Írán, nad Íránem vyrostou atomové hřiby a radioaktivní spad zasáhne i protější břeh Zálivu. Íránu ale stačí vyslat jednu nebo dvě hlavice na Haifu, Tel Aviv a Dimonu – a Izrael zmizí. Kdo se z té zkázy zvedne, není podle Wilkersona otázka: bude to Írán, k němuž bude muset vzhlížet celý region.
Státy v okolí se navíc podle něj hroutí tak, jak se čekalo už po pádu Husního Mubaraka za arabského jara. Bahrajn tehdy padal skoro okamžitě a monarchii zachránili Američané včetně lidí z 5. flotily; za odměnu dostali rozsáhlé zázemí, z něhož se stalo velitelství flotily. Teď se to podle Wilkersona stane ve velkém. Výjimkou může být jen Omán, protože sultán a jeho rodina neokrádali lid tak bezostyšně jako MBS a vládci států od Kuvajtu po Spojené arabské emiráty a Katar. Mocností, se kterou bude region dlouho počítat, nebude Izrael, ale Írán.
Íránská média v posledních dnech přinesla výroky vysokých činitelů, podle nichž nový nejvyšší vůdce může přehodnotit fatvu proti jaderné zbrani a Írán by mohl odejít ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Wilkerson připouští, že Teherán bombu může zveřejnit jako preventivní odstrašení, rozhodující slovo budou mít Revoluční gardy. Pravděpodobnější ale je, že se bude řídit Netanjahuem: pokud to bude vypadat, že Izrael sáhne po jaderné zbrani, Írán udeří současně, nebo dřív. Zasáhnout Izrael byť jedinou hlavicí je podle něj nesmírně ničivé, natož dvěma nebo třemi.
Írán by navíc podle Wilkersona zvládl zničit Izrael i konvenčně, protože mu zbylo velké množství přesných balistických raket a na malém území mu stačí zasáhnout málo kritických cílů. To Hegseth ani Trump nechápou. Netanjahu ano, a právě proto je nebezpečný: když pochopí, v jaké je pasti, může výměnu úderů zahájit spíš on než Írán. Konvenčně Írán porazit nelze, a to ani pumami MOAB.
Konvenčně Írán porazit nelze
Trump i Hegseth už vítězství vyhlásili: operace Epic Fury skončila, íránské námořnictvo i letectvo jsou zničené a Írán prý jen čeká, až přijde k jednacímu stolu a dá Americe, co chce. Takto se Trump snaží prodat válku i vlastní straně, chytřejším lidem v ní ale jen ztěžka. Podle Wilkersona přitom intuitivně, ne-li rozumově, ví, že prohrál a že konvenčně už nemůže Írán srazit na kolena. Netanjahu to ví také.
Kdyby Američané znovu soustředili letectvo v Izraeli, tankery i stíhačky na letišti Ben Gurion, zmizí v první vlně íránských úderů, protože je Írán zaměří přesně. Přivádět je zvenčí zase znamená velké potíže se soustředěním bojové síly, natož pozemních jednotek, o nichž Washington občas nechá něco prosáknout. Bilance je podle Wilkersona jasná: zaprvé USA prohrály. Zadruhé prohrály i státy Rady pro spolupráci v Zálivu a další, jako Jordánsko, a za rok či dva možná nebudou existovat. Zatřetí Írán vyhrál.
Izrael sedí a čeká, jestli bude zničen, nebo zničí. Wilkerson by vsadil každý halíř na to, že Írán zničí Izrael, a ne naopak. Netanjahu a Američané kráčejí touto cestou společně a na jejím konci je zkáza – pro Izrael úplná, pro USA v podobě odchodu z regionu na dohlednou dobu. Nikdo si to nechce přiznat, Hegseth nejméně. Jeho poslední tisková konference byla podle Wilkersona katastrofa.
Výsadek na ostrovy Chárk nebo Kešm by skončil jako Mogadišu
Ve hře je podle informací z rozhovoru vedle bomby MOAB na horu Pickaxe i výsadek, který by obsadil ostrov Chárk nebo Kešm. Wilkerson si nedovede představit, co by to přineslo. Američané by podle něj přišli o spoustu letounů Osprey, padáků a čehokoli dalšího, čím by vojáky dopravili. Velkou výsadkovou loď by tam neposlali, protože by ji ztratili. A pokud by výsadek přežil první vlny, padl by později, protože by ho nešlo zásobovat vodou, jídlem ani ničím jiným – vzduch by byl plný íránských dronů a raket a vojáci by byli zabiti, zajati nebo hůř.
Bylo by to jako Mogadišu, kde vláčeli americké vojáky ulicemi. Powell to tehdy nazval efektem CNN: záběry stačily, aby se prezident Bill Clinton rozhodl stáhnout ze Somálska. Hegseth a jeho lidé zatím umějí neúspěchy skrývat a překrucovat, například záchranu letce, který „sestoupil z hor“, vydávali za hrdinský úspěch, přestože šlo o naprosté selhání. Takový debakl by ale neutajili. Podle Wilkersonových informací jsou skutečné ztráty v operaci Epic Fury zhruba dvojnásobné, než přiznávají oficiální čísla.
Trump pouští Zelenského k vodě a vyjednává s Putinem o naftě
Trump teď sází víc na Evropu a válku na Ukrajině. O Zelenském prohlásil, že neví, o čem mluví, že válku měl dávno ukončit a kdyby ho poslechl, mohl mít mnohem lepší dohodu a milion lidí by žilo. Pohnulo se jen málo území, zemřelo obrovské množství lidí a podle Trumpa je čas, aby za Ukrajinu vyjednával někdo jiný.
Wilkerson Trumpovi vrací otázku: před inaugurací i po ní sliboval přesně tohle, tak proč to neudělal? Jaké tlaky na něj působily? Proč to neřekl o milion obětí dřív? Neodpoví, protože odpovědět nedokáže, a vystačí si s chvástáním. Teď podle všeho uzavírá s Putinem dohodu: Putin udělá, co Trump chce, s naftou a možná i dalšími komoditami, a Trump udělá, co chce Putin, se Zelenským. Zelenského tedy pouští k vodě. Podle spolehlivých průzkumů by si 62 procent Ukrajinců přálo, aby Zelenskyj odešel a válka skončila za jakýchkoli podmínek, jen ať drony přestanou létat do hotelových pokojů a zlepší se situace s energií. Jeho odchod je podle Wilkersona otázkou času.
Evropané mezitím považují Trumpa za blázna. Vance i ministr zahraničí Marco Rubio je chválí, že zvednou výdaje na obranu na pět procent, a Hegseth si to na tiskové konferenci také neodpustil. Evropa se přitom podle Wilkersona rozpadá a Macron má ve Francii nový rok 1792. Trump jedná, jako by se ho to netýkalo, přestože to má dva roky ve své odpovědnosti.
Schůzka v Pekingu a svět, který se otáčí k pevnině
Putin navrhl, aby se se Si Ťin-pchingem a Trumpem sešli v Pekingu a vše urovnali. Wilkerson v tom vidí pokus na poslední chvíli odvrátit vážnější vývoj, o který Putin ani Si – ke své cti – nestojí. Jediná cesta, jak mu zabránit, je přimět Trumpa, aby udělal, co chtějí. Nevěří, že to vyjde, ale oba se místo své rostoucí síly snaží použít zdravý rozum a dobrou diplomacii, aby dosáhli jakéhosi příměří.
Nikdo, kdo přemýšlí, podle Wilkersona už nepochybuje, kdo bude brzy rozhodovat o budoucnosti světa: Čína a její spojenci. Mají dvě třetiny světové populace a dvě třetiny HDP a jejich tlak k Atlantiku válka na Ukrajině a napětí v Evropě jen zbrzdily. Obchod se přesune převážně na pevninu. V pět tisíc let starém zápasu pevniny s mořem tentokrát vyhraje strana, která prosazuje pozemní cesty.
Americké námořnictvo ale Čína zatím zcela vytlačit nechce. Wilkerson to viděl v roce 2009 v Pekingu při cvičení simulujícím narušení dodávek ropy: Číňané po dvou modelových incidentech přítomnost amerického loďstva uvítali, protože pořád hlídá světová moře. Pokud však na schůzce s Trumpem dojdou k závěru, že nemají jinou možnost, námořní moc USA odstraní. Platí stará zkušenost, že stoupající mocnost se spojenci rozhoduje o osudu světa – a Spojené státy budou na straně poražených.
Relativní úpadek podle Wilkersona neznamená, že Američané musí přijít o životní úroveň. Mohou spolupracovat a žít v bezpečí, a právě to Čína chce. Wilkerson do Číny jezdí od roku 1984 a je přesvědčen, že Peking nechce drancovat západní polokouli. Dává přednost vzájemnému respektu a spolupráci s vědomím, že skutečná ekonomická moc je zase na druhé straně zeměkoule, jako tomu bylo po staletí.
Čína jako civilizační střed světa
Wilkerson by každému Američanovi rozdal knihu L. Carringtona Goodriche Stručné dějiny čínského lidu. Na Naval War College mu ji dal bývalý agent CIA, který tam po odchodu učil, plynně mluvil mandarínsky i některými šanghajskými dialekty a znal Čínu skrz naskrz. Řekl mu, ať nevěří tomu, co slýchá o Spojených státech, protože civilizačním středem světa je Čína.
Kniha podle Wilkersona ukazuje, že vše, co Marco Rubio nedávno v Athénách vychvaloval na Řecích – Sparta, Athény, Peloponéský spolek, demokracie stojící na otrocích –, Čína dokázala o staletí dřív: ve správě státu, ve společnosti, ve vynálezech, ve vědě i v matematice. A Rubio by měl vědět, že bez Arabů by řecké a římské dědictví vůbec nepřežilo. Arabové ho shromáždili hlavně v alexandrijské knihovně, pečlivě přeložili, vstřebali a předali rodícím se říším na západě. Svět je podle Wilkersona propojený mnohem víc, než Rubio naznačoval, a kdo mluví o dějinách v diplomatickém projevu, měl by jim aspoň trochu rozumět.
Zelenskyj, Evropa a Ukrajina jako neutrální okleštěný stát
Zelenskyj v rozhovoru pro NBC řekl, že bez podpory USA je situace velmi těžká, a pokud by Spojené státy oficiálně stály na straně Ruska, bylo by to nepochopitelné, tragédie a historická chyba – Ukrajina by pak neobstála. Wilkerson souhlasí, že jde o pokus zahanbit Trumpa. Trump by podle něj měl okamžitě odpovědět, že se Zelenským naprosto souhlasí, a odejít. Že bude tak rázný, ale pochybuje.
Proč Evropa dál podporuje válku, kterou nelze vyhrát? To je podle Wilkersona otázka všech dob: proč lidé dělají věci, které jsou zjevně proti jejich zájmům a i zpětně budou vypadat hloupě a katastrofálně. Sám to zažil v administrativě George W. Bushe, kde nemohl uvěřit některým rozhodnutím, na nichž se podílel, a tomu, že nikdo neposlouchal lidi, kteří radili lépe. Porušují tím jednu ze základních zásad diplomacie: nikdy nemít víc nepřátel naráz, než kolik zvládneš.
Pozitivní cesta podle Wilkersona existuje. Zastavit zabíjení, začít obnovovat Ukrajinu jako okleštěný stát a 93 miliard, které EU vyčlenila na další přiživování konfliktu, použít na opravu toho, co ze země zbylo. Na místě musí být nějaký mechanismus, ale nesmí to být NATO a možná ani OSN – spíš něco zvláštního, jako kdysi na Haiti, kde se zapojili i Číňané. Má aspoň deset let hlídat dodržování dohod a udržet na uzdě zbylé nacistické skupiny, které nezmizí, přestože mnoho jejich členů padlo na frontě.
Okleštěný stát musí dorůst v něco životaschopného a neutrálního: ne v člena NATO, ani s myšlenkou na členství, a nejspíš ani ne v člena EU, protože ta se podle Wilkersona brzy sama rozloží, hlavně kvůli zemědělské politice – což se už děje ve Francii. Bude to zdlouhavé, trochu jako Korea s demilitarizovanou zónou, i když ne tak vyhrocené. Za deset let ale může být na mapě rozumný stát s hlavním městem v Kyjevě, protože Ukrajina má i podnikavé lidi.
Přežije Zelenskyj ztrátu Trumpa?
Pokud Zelenskyj Trumpa zpátky nezíská, podle Wilkersona politicky nepřežije. Nejspíš si to uvědomuje a má někde připravené únikové cesty; jestli budou fungovat, je jiná otázka. Trump už podruhé veřejně řekl, že na Ukrajině zemřelo přes milion lidí. Wilkerson odhaduje, že obětí je dvakrát tolik.
Wilkerson souhlasí, že hlavní odpovědnost za to, že Ukrajina odmítala uznat realitu a chránit své lidi dohodou, kterou mohla mnohokrát mít, nese Zelenskyj. Neodpustitelné je podle něj, že nechal Borise Johnsona udělat v Istanbulu to, co udělal – na přání Washingtonu i Londýna –, a nepřijal tamní dohodu, která byla mnohem lepší než to, co má Ukrajina dnes. Moudrý státník dělá to, co je pro jeho lid nejlepší, dokud je to k mání. Válku mohl ukončit nejméně o 500 tisíc obětí dřív. Zpočátku by možná platil za zrádce, ale pokud by to přežil, stal by se nakonec hrdinou jako Nelson Mandela. Takový Zelenskyj podle Wilkersona nebyl.
Účet, který platí Gaza
Účet za války Západu platí i Gaza. Wilkerson souhlasí s Ralphem Naderem, že pod troskami leží 400 až 600 tisíc Palestinců, z nichž nejméně polovinu tvoří ženy, děti a staří muži, a skutečné číslo se nikdy nezjistí. Těl je pod sutinami tolik, že podle Wilkersona kontaminují podzemní vodu až k Haifě. Izraelci podle něj nechtějí, aby se o tom vědělo, stejně jako o tom, že i za takzvaného příměří zabíjejí každý den 12 až 30 lidí.
Závěr
Wilkerson vidí svět, v němž Spojené státy a Izrael vedou válku proti Íránu, kterou konvenčně vyhrát nemohou, zatímco Teherán má podle něj jadernou zbraň a Rusko i Čína ho kryjí. Trump vyhlašuje vítězství, vyjednává s Putinem o naftě a pouští Zelenského k vodě, Evropa se drolí a moc se přesouvá k Číně a jejím spojencům. Pokud Washington a Netanjahu po této cestě půjdou dál, skončí podle Wilkersona zničením Izraele a odchodem Ameriky z Blízkého východu.
