Normalizace války, normalizace militarizace, normalizace zabíjení. Těmito slovy popisuje ekonomka Ilona Švihlíková kurz, který si podle ní zvolila dnešní evropská elita. Militarizuje se podle ní nejen průmysl, ale i celá společnost: válka se přestává brát jako selhání rozumu a začíná se z ní dělat něco žádoucího. Zbrojení se přitom nabízí jako spása pro průmysl, který jinak upadá, a válečná hysterie usnadňuje manipulaci s vlastním obyvatelstvem.
Spojené státy evropské a militarizace pod německým vedením
Prezident Petr Pavel podle Švihlíkové intenzivně tlačí na přijetí eura a otevřeně mluví o Spojených státech evropských. Že by šlo o jeho vlastní myšlenku, ekonomka nepředpokládá — spíš soudí, že lidé, kteří mu projevy připravují, věří, že takové téma bude u české populace rezonovat. Sama si myslí, že nikoli, byť připouští, že se už při odhadu voleb spletla.
Podstatné je pro ni to, do jaké linie uvažování ty výroky zapadají. Pozice Evropy se má měnit směrem k militarizaci vůči Rusku a Evropa se má sjednocovat s odůvodněním, že jinak bude příliš slabá, než aby čelila Číně, Rusku i Spojeným státům. Sjednotit se přitom podle ekonomky může jedině pod vedením Německa — a to je dávný německý sen, který se poprvé nepovedl. Prezident, který by teoreticky měl zastupovat zájmy českých občanů, do téhle linie podle ní velmi dobře zapadá. Přenos dalších pravomocí na Evropskou unii přitom není jen řečnická figura: cestu, kterou musí projít, popisuje čl. 10a Ústavy.
Elity odolné vůči realitě a pomalu vařená žába
Že by nejistota kolem dodávek plynu a růst cen ropy přinesly v Bruselu prozření, Švihlíková nečeká. Realita sice nakonec vždycky zvítězí nad politickými proklamacemi, jenže soubor evropských představitelů, zejména Evropské komise, je podle ní vůči realitě mimořádně odolný. Tito lidé podle ekonomky nechápou nejen to, co se děje uvnitř členských zemí, ale hlavně to, jak se mění poměr sil ve světě — s kým státy kooperují, komu více věří a jak balancují mezi partnery, což ukazuje třeba Indonésie.
Z oken bruselských kanceláří se místo toho podle ní vidí svět, jaký by ho úředníci rádi měli: Evropská unie jako hlavní mravokárce, který všechny poučuje, trestá, uvaluje další a další balíčky sankcí a nakonec z toho vychází posílená. A protože se daří utlumit debatu i jiné názory, může jim to v řadě případů i vycházet.
Řada zemí Evropské unie má navíc naakumulované značné bohatství, takže se nic nezhroutí ze dne na den — je pořád z čeho žít a proces probíhá postupně. Švihlíková mluví o pomalém vaření žáby: lidé si zvykají, že určité věci nejsou a nebudou, že je normální čekat rok a půl na operaci nebo stát ve čtyři ráno frontu na zubaře, zato jsou tu nákupní centra. Že životní standard oproti stavu před dvaceti až třiceti lety klesá, si podle ní řada občanů Unie neuvědomuje.
Většina Evropské unie si přeje, aby válka pokračovala
Většina zemí Evropské unie podle Švihlíkové válku chce a jednoznačně chce, aby pokračovala — jak říká, do posledního Ukrajince. To označuje za neskutečně nehumánní u lidí, kteří se neustále zakrývají tím, že mají ty nejvyšší hodnoty. Většina představitelů Unie na to podle ní vsadila všechno, počítá i s možným ekonomickým benefitem a tiše se spoléhá na to, že Rusko neprovede žádnou zásadní odvetnou akci na jejich území. Právě proto podle ekonomky velmi zesílila pomoc, ať už formou úvěrů, nebo kooperace v dodávkách zbraní, aby byl ukrajinský režim dál udržován při životě.
Švihlíková upozorňuje, že země Evropské unie nepřišly s žádným návrhem mírového plánu. Podmínky, které prezentovala Kallasová, podle ní vypadají, jako kdyby mělo Rusko okamžitě kapitulovat — buď je to arogance, nebo naprostá odtrženost od reality, případně obojí, ale se seriózním vyjednáváním o míru to podle ní nemá nic společného. Zároveň připomíná, že Unie nemůže ztratit tvář a změnit svou masivní podporu Volodymyra Zelenského.
Nejde o příměří, ale o novou bezpečnostní architekturu
Hormuzský průliv podle Švihlíkové není o tom, že se někde něco odzátkuje a lodě začnou vyjíždět, ani o tom, že projede tanker s určitým množstvím ropy. Jde o uspořádání světa a o to, jaká bude nová bezpečnostní architektura. Existují země, které mají jiné představy o tom, jak by měl být svět uspořádán, a chtějí přinejmenším nějaké bezpečnostní záruky — týká se to Ruska i Íránu. Dokud k nové architektuře nedojde, nebudeme podle ekonomky žít ve stabilním světě.
Ten úkol je podstatně těžší než najít příměří, které je jen dočasnou věcí. Ekonomická architektura světa se podle Švihlíkové už mění; chybí ta zahraničněpolitická a bezpečnostní, která by reálně vyjadřovala, jak se svět za posledních zhruba třicet let proměnil. Debata o válce na Ukrajině přitom prošla několika fázemi — od naprostého tabu přes diskusi o historických souvislostech a Majdanu až k okamžiku, kdy po volbě Donalda Trumpa označil Marco Rubio konflikt za zástupnou válku Ameriky s Ruskem. Nyní se podle ekonomky vrací únava a s ní militarizace.
Rozvod Evropy s ruským plynem: Nord Stream, TTIP a IRA
Bylo spojení německých technologií a levného ruského zemního plynu tak velkým ohrožením převážně americké hegemonie, že bylo nutné tyto vazby přerušit? Švihlíkové odpověď zní, že je vlastně jedno, zda bylo — důležité je, že si to část americké elity beze sporu myslela. Pokusů oddělit Rusko od zemí Evropské unie podle ní byla celá řada a sabotáž Nord Streamu označuje za jednu z největších v dějinách. Ironicky dodává, že dnes už se aspoň nemusí tvrdit, že si ji provedli sami Rusové, jak podle ní zaznívalo z českých mainstreamových médií.
Kořeny hledá už za Baracka Obamy, kdy šlo spíš o ekonomickou, obchodní a investiční snahu oddělit Evropskou unii od Ruska a izolovat Čínu. Sloužit k tomu měly dvě dohody: transatlantické obchodní a investiční partnerství TTIP, které v zemích Unie vzbudilo velký odpor, byť z jiných důvodů než kvůli odtržení od Ruska, a transpacifická TPP, která obkružovala Čínu. TTIP se nepodařilo dokončit a TPP shodil ze stolu Donald Trump po svém nástupu — jeho voliči byli silně proti a multilaterální dohody podle Švihlíkové neodpovídají jeho naturelu.
Dalším momentem byla podle ekonomky tisková konference, na které Biden vedle tehdejšího německého kancléře Scholze prohlásil, že Nord Stream nedovolí. Scholz podle jejího líčení stál vedle jako malý žáček, koukal do země a neřekl ani slovo, přestože prezident Spojených států mluvil o zničení infrastruktury spojenecké země. Záznam té tiskovky už podle ní není k dohledání.
Že část amerických elit vnímá Evropskou unii jako možné ekonomické ohrožení, ukazuje podle Švihlíkové i Inflation Reduction Act — velký balík podpor, spíš daňových úlev než přímých dotací, který za Bidena mířil na zelené technologie a další inovace. Evropané si na něj podle ní stěžovali i v Davosu, že je staví do těžké pozice, a od Američanů slyšeli, ať jsou zticha, protože jde o zelenou planetu a musí to vydržet. Snaha Evropskou unii ponížit a ekonomicky oslabit tedy podle ekonomky není spjatá jen s Trumpem a stejně tak je odtržení mezi Unií a Ruskem podstatně dlouhodobější úvahou části americké elity, která se domnívá, že některé země Unie mohou poškozovat americkou ekonomiku a je potřeba jim dát pár výchovných facek.
Kdo na roztržce vydělal
Hlavní benefit mají podle Švihlíkové jednoznačně Spojené státy. Otevřel se jim prostor pro obrovské dodávky zkapalněného zemního plynu, ale hlavně se vytvořila závislost — kdo na někom závisí a má ztíženou možnost diverzifikace, má nutně oslabenou pozici. Totéž platí pro dodávky vojenského materiálu: masivní zbrojení znamená hezké zakázky pro americký zbrojní průmysl. Radost z toho podle ní nemá celá americká elita, ale její velká část.
Část evropských elit to podle ekonomky přejímá ideologicky a je napojená na určitou část americké scény, hlavně na neokonzervativní kruhy, které reprezentuje třeba Nulandová. Anglosaský svět a zejména Velká Británie podle ní vždycky chtěly vidět Rusko buď velmi slabé, nebo ideálně neexistující.
Výhodu v tom mohou vidět i některé kruhy v Číně: takzvaný Západ je zaseklý ve válce v Evropě a navíc v Íránu, takže mu zbývá méně sil jít proti Číně. Čína se podle Švihlíkové navíc velmi dobře učí a mezi Ruskem a Čínou existuje intenzivní výměna informací o využívání zbraní — učí se tak, co by mohla nebo nemohla dělat v případě války o Tchaj-wan, k níž podle ekonomky nedojde. Čínská politika ale podle ní není monolit, ať už si ji tak představujeme jakkoli. Příležitost mohou cítit i země jako Kazachstán nebo Ázerbájdžán, které mohou vyplnit prostor alternativními trasami a takzvaným středním koridorem, dopravně i energeticky.
Trump mezi neokonzervativci: hlavním terčem je Čína
Donald Trump podle Švihlíkové mezi neokonzervativní elitu nepatří, je to sám o sobě jiný proud — v republikánském prostředí je ale v tomhle ohledu dost osamělý a obklopuje se lidmi, kteří to vidí jinak. Marco Rubio je podle ní neokonzervativec, kdežto JD Vance je podle jejího soudu možná čistší a intelektuálnější představitel hnutí MAGA než Trump sám, který řadu věcí vnímá pocitově.
Pro Trumpa jsou peníze na válku vyhozené, s Ruskem chce dělat byznys a jeho hlavním terčem je Čína — Rusko nepovažuje za zásadního protivníka Spojených států a v cestě mu spíš trochu vadí. Situaci navíc podle ekonomky komplikuje Írán, kde se Spojené státy na popud Izraele zasekly. Americká bezpečnostní strategie i dřívější Trumpovy výroky podle Švihlíkové ukazují, že část elit kolem něj je orientovaná spíš na nepřátelství vůči Číně, zatímco Rusko je vnímáno jako někdo, s kým se dá udělat zajímavá dohoda.
Jediný recept: více Evropské unie
Evropská unie chudne a má velké energetické potíže, ale recept má jediný: více Evropské unie. Švihlíková v tom vidí návrat k totalitnímu myšlení, které může mít různé barvy — dřív se problémy socialismu vysvětlovaly tím, že socialismu bylo málo a je třeba přidat. Unie se podle ní přitom vzdaluje tomu, co charakterizuje kapitalismus, tedy volnému trhu a svobodnému podnikání, a stále víc podvazuje tržní mechanismy pákami v podobě dotací, regulací a dalších brzd. Novým nařízením přitom musí čelit i země, jejichž chudnutí je už markantní.
Jak dlouho to může vydržet, si ekonomka netroufá odhadnout. Upozorňuje ale, že řada problémů byla patrná od začátku: takzvaný Green Deal, zelená tranzice i navazující dokumenty typu Fit for 55 podle ní nemají podrobnou analýzu dopadů. Ani v České republice se nedá najít rozbor na jednotlivé typy domácností a sektory průmyslu — plánuje se něco velikého bez dostatečné představy, co to způsobí a jak na to reagovat. Pak se konstatuje, že vznikne energetická chudoba, takže se od lidí něco vybere a zase přerozdělí. Míra ideologičnosti je podle Švihlíkové skutečně veliká, stejně jako odtrženost takzvaných elit od běžného života.
Jak se likvidují nepohodlní
V řadě zemí se podle Švihlíkové děje to, že kdo je nevhodný, bude zničen — a nemusí to být upálením na hranici ani vězením. Stačí zničit člověka ekonomicky: nikdo ho nezaměstná, nikdo mu nedá zakázku, lidé přecházejí na druhou stranu chodníku. Je to podle ní elegantní, protože se to dá vydávat za neúspěch v konkurenčním systému, a prochází to naprosto fantasticky. Ve Velké Británii to podle ekonomky dospělo téměř k dokonalosti.
Fungovat to podle ní ale může jen do určité doby. Evropa je pořád hodně bohatá, mimo jiné díky bohatství, které západní země naakumulovaly na úkor rozvojových zemí, a zranitelnost ekonomik sice roste, včetně rizika blackoutů, jenže případný pokles jde z velikánské výšky.
Podceňovat se nemá ani ideologické působení. Mladá generace je podle Švihlíkové od malička vtahována do představy, že je fajn přilepit se k vozovce a že ten, kdo jezdí autem se spalovacím motorem, jí bere budoucnost; ekonomka k tomu sebekriticky dodává, že se s mladou generací nekomunikovalo dost. Drží se přesto naděje, že reálná ekonomika nakonec zvítězí: fyzika je jenom jedna a přenosová síť buď funguje, nebo nefunguje, bez ohledu na to, co je napsáno na letáku. Že pohár nespokojenosti dávno přetekl, si přitom myslela už dřív — a nestalo se.
Hormuz: hnojiva, hlad a vlny zdražování
Přeprava zkapalněného plynu, především ze Spojených států, podle Švihlíkové neobyčejně navyšuje cenu této komodity a s ní i cenu všeho navázaného. Pokud se v Hormuzském průlivu zadrhnou dodávky hnojiv, hrozí podle ní hladomor ve velké části světa, zejména v chudších afrických zemích jako Mauritánie, Gambie nebo Burkina Faso — řádově desítky milionů lidí navíc, kteří budou hladovět. Bez dostatku hnojiv nebo při jejich vysoké ceně se oseje menší plocha, výnosy budou nižší a ceny komodit typu pšenice půjdou nahoru.
Hormuz podle ekonomky vyvolává něco, s čím jsme se možná ještě nesetkali — několikeré vlnobití. V první fázi se projeví ceny pohonných hmot, pak ceny zemního plynu, potom potravin a nakonec třeba i plastů. Nejde to všechno naráz a dopady se liší: u hnojiv nejvíc zasáhnou africké země, u pohonných hmot hlavně jihovýchodní Asii, jinde efekt brzdí obrovské strategické zásobníky, které se ale rychle vyčerpávají, jako v Japonsku. Že jde o obrovský proinflační tlak, o tom podle ní nemůže nikdo pochybovat.
Molekuly svobody a politruci 21. století
Ruský plyn se do evropských zemí i k nám dostává oklikou přes Ameriku a jediné, co je na něm jiné, jsou mnohem vyšší ceny. Vysvětlit to občanům je těžké právě proto, že ideologičnost Evropské unie je podle Švihlíkové obrovská: je mnohem jednodušší být upgradovaným politrukem 21. století než dělat reálnou a funkční hospodářskou strategii.
Současní evropští komisaři jí připomínají politruky z Černých baronů, jen posunuté o pár desítek let dopředu — prázdné řeči bez reálného obsahu a symbolická velká gesta, což je podle ní typické pro režimy s totalitářskými tendencemi. Velké části evropských občanů to podle ekonomky nevadí, možná se jim to dokonce líbí a řada z nich si připadá morálně na výši. Zná spoustu lidí, kteří tahle gesta zbožňují, protože nic jiného nemají: v kapitalistické soutěži neuspěli, takže si vlastní důstojnost opírají o to, že mají ty správné hodnoty a budou za ně trpět. A takových lidí není zas tak málo — podle Švihlíkové by je člověk našel jednoho za druhým i v mainstreamových redakcích.
Závěr
Švihlíkové čtení evropského kurzu je pesimistické, ale ne apokalyptické. Evropa má naakumulované bohatství, takže se nic nezhroutí ze dne na den; problém je podle ní směr, kterým se jede — militarizace vůči Rusku, chybějící mírový plán, regulace bez analýzy dopadů a elity, které nevnímají, jak rychle se mění poměr sil ve světě. Reálná ekonomika nakonec zvítězí nad proklamacemi, jenže mezitím se rozhoduje o nové bezpečnostní architektuře světa — a hlas země uprostřed Evropy se v tom sotva počítá.
