Evropa dnes vytváří zhruba šestnáct procent světového hrubého domácího produktu. Kolem roku 1913 to podle srovnání, které používá nový velvyslanec České republiky při OSN Hynek Kmoníček, bývalo asi sedmdesát procent — a podíl bude spíš dál klesat. Není to příběh o tom, že by Evropa zchudla; je to příběh o tom, že hospodářská váha světa se přesunula jinam. A právě z toho by měla vycházet česká zahraniční politika: ze světa, jaký je, ne z toho, jaký by ho někdo rád viděl.
Nový tón české diplomacie a co ho čeká uvnitř úřadu
Do New Yorku se Kmoníček vrací po pětadvaceti letech. Když předával pověřovací listiny generálnímu tajemníkovi OSN Antóniu Guterresovi, žertovali spolu o tom, že poprvé je tam předával skoro přesně o pětadvacet let dřív — v době, kdy byl Guterres portugalským premiérem a o chodu Organizace spojených národů ještě neuvažoval. Letošní pražská porada velvyslanců byla pro Kmoníčka jedenatřicátá v nepřerušené řadě.
Projev ministra zahraničí Petra Macinky, který na poradě zazněl, je čitelnou ukázkou toho, kam chce ministr českou zahraniční službu v příštích letech nasměrovat. Jedním projevem se to ale nestane. Znamená to dlouhou práci s aparátem — s tím, čemu se někdy říká deep state —, aby nové a ne vždy příjemné myšlenky přijal a začal na nich pracovat v dennodenní praxi.
Sbor velvyslanců navíc není jednolitý. Vždycky v něm je velká šedá zóna, která si často nemyslí vůbec nic, a vedle ní vyhraněné ideové tábory, s nimiž je nutné pracovat. Ministr si proto musí postavit kvalitní vnitřní tým, aby se pokyny nejen vydávaly, ale také plnily — a aby se sledovalo, zda a jak se plní. Projevy jsou vždycky jen výstřelem z Aurory; skutečná práce začíná až po nich.
Ne co se stalo včera, ale co se stane
Ministrova žádost, aby velvyslanci nehlásili, co se stalo včera, ale co se stane, je v dnešním světě naprosto relevantní. Za posledních dvacet až třicet let se tvář diplomacie zrychlila do neuvěřitelné podoby: díky sociálním sítím a všudypřítomným telefonům je novinářem prakticky každý a informaci má vzápětí každý. Hodnota už není v tom vědět, co za dvě minuty bude na internetu, ale v analýze — a ve schopnosti z ní odvodit, kam se dané teritorium pravděpodobně posune dál.
Slovo „pravděpodobně" je přitom podstatné a v ministrově projevu má protiváhu: neočekává, že se velvyslanci nikdy nezmýlí. Vyzývat k věštění a zároveň žádat neomylnost by nedávalo smysl.
Jak moc se rychlost komunikace proměnila, ukazuje první skutečně funkční stálá ambasáda v dějinách — zastoupení benátského státu v Istanbulu. Pokyn z ústředí do Istanbulu putoval v průměru šest měsíců, teprve pak následovala odpověď. Dnes je to zlomek vteřiny. Zbývá jediné, co má cenu: umět si z přívalu informací vytáhnout to podstatné a alespoň částečně, s vědomím možných omylů, předvídat — aby se očekávání i pozice daly upravovat realisticky.
Národní zájem a svět, jaký je
Svět evidentně směřuje k multipolárnímu uspořádání — není v něm jedna dominantní mocnost ani dvojice soupeřů. Česká zahraniční politika by proto měla všechno poměřovat národním zájmem, který má být jasně definovaný napříč politickými stranami a domácí debatou. A měla by vycházet z reality: jsme středně velká evropská země s výrazným středoevropským rozměrem, a celá Evropa dnes pokrývá šestnáct procent světového HDP.
Z toho plyne mimo jiné zdrženlivost. Asijské tygry, které rostou v průměru zhruba třikrát rychleji, nemá smysl poučovat, jak dosáhnout našeho pomalejšího rozvoje ani jak přistupovat k problémům, které vidí jinak, protože žijí v jiné situaci. Evropské hodnoty, s nimiž jsme před dvaceti lety vítězně objížděli svět a nabádali všechny, aby byli jako my, se chovají jako rostlina přesazená do cizího ekosystému: buď uhyne, nebo zmutuje.
Realistický pohled na vlastní silné stránky patří k témuž. Česko je pro cizinu atraktivní vysokou životní úrovní a rozsáhlou sociální péčí — v celosvětovém srovnání se u nás žije mimořádně dobře. Odvrácenou stranou téhož stavu je, že se sem snaží přistěhovat každý druhý, aby si sociálního systému užil také. Úkolem tedy je vědět, v čem jsme silní, nekazit si to sami a být rozhodnutí to ubránit. V asijském století bude šestnáctiprocentní váha Evropy spíš klesat, a tomu odpovídá i jednoduché pravidlo: nepáchat ekonomické sebevraždy podle módních vln.
Že evropské státy své předchozí přesvědčení o vývozu hodnot postupně revidují, je vidět nejvíc na volebních predikcích v Německu a ve Francii. Zahraniční politika je vždycky odrazem něčeho domácího a mylný směr se nejdřív projeví u voličů.
Zklamaná láska bývalých transatlantiků
Je pozoruhodné sledovat, jak se lidé, kteří transatlantickou vazbu od listopadu 1989 doslova zbožšťovali, stali dnes jejími nejtvrdšími a ne vždy korektními kritiky. Máloco bolí jako zklamaná láska. Součástí toho zklamání je i přesvědčení, že jakmile Donald Trump opustí Bílý dům, vrátí se všechno do starých kolejí. To je omyl: konec Trumpova období jednou nastane, ale neznamená to, že se změní situace ve Spojených státech, natož že jeho hnutí uvnitř Republikánské strany zanikne.
Podobně se u nás čte americká bezpečnostní strategie. Když vyšla, bývala tady označována za dvaatřicet stran antievropského postoje — a to je naprostý omyl. Jde o postoj antievropskounijní, o boj za národní státy proti Evropské unii. Ať už si o takových myšlenkách kdo chce myslí cokoli, nelze je dezinterpretovat vlastním ideovým nánosem a číst v nich něco, co v nich není. Rozhodující je, jaké to doopravdy je, ne jaké bych to chtěl mít a co si pak v cizím textu tak dlouho hledám, až to tam najdu.
Stejný vzorec se ukázal, když americká vláda vypsala granty pro organizace i jednotlivce v Evropě na podporu národní suverenity a svobody projevu. Titíž bývalí transatlantici to jednoznačně označili za nepřijatelné vměšování Spojených států — přestože mnozí z nich sami seděli v nevládních organizacích placených ze zahraničí, včetně Freedom House. Jedním směrem to jde, z druhé strany je to nepřijatelné. Američané přitom nezměnili způsob práce: myšlenkových obratů jsou schopni, ale prosazují je vesměs stejnými kanály, jen pod jinými institucemi.
Kdo zdědí Trumpovo hnutí
Příští americký prezident může být klidně demokrat, hnutí se ale v modifikované podobě udrží a vrátí. Už dnes se hraje o to, co bude jeho obsahem ve chvíli, kdy nebude soustředěné na jednu osobu. Diskuse o nástupnictví se točí kolem viceprezidenta JD Vance a ministra zahraničí Marca Rubia — Rubio bývá vnímán jako standardnější diplomat, Vance jako výrazně méně evropský.
Kmoníčkův tip je ovšem jiný: nezdědí to ani jeden z nich. Nejvýznamnější tváří příštího hnutí bude podle něj Donald Trump junior, protože to tak bývá. Pokud republikáni příští prezidentství nezískají, dojde uvnitř hnutí k určité reflexi; podstatná pro každého ambiciózního politika ale bude vždycky komunikace se širší Trumpovou rodinou a hlavně s jejím ekonomickým zázemím — sponzorské dary jsou vázány tímto směrem.
Pro Česko by to mělo pikantní rozměr. Vedení Ameriky, které má v rodině češtinu — Trump junior česky mluví —, by byl přesný opak situace, kterou u nás milovali obdivovatelé éry Madeleine Albrightové. A zase by platilo, že z největších nadšenců by se stali největší kritici.
Američané nejsou monogamní
Způsob, jakým Washington jedná s Bruselem, není promyšlený nátlak, ale odraz priorit. Obchodní dohoda se dojednávala tak, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová čekala v zázemí golfového hřiště na pauzu ve hře — to je docela přesné vyjádření toho, na jakém místě žebříčku Evropská unie u současného amerického prezidenta stojí.
Dá se to ale číst i jinak: americká administrativa nakládá s Evropou podle toho, jakou má Evropa reálnou sílu. Nediplomaticky a brutálně dělá to, co se dalo čekat — postupně odchází z transatlantického prostoru do transpacifického. Je to důsledek stěhování velkých amerických společností z východního pobřeží na západ, blíž novým trhům i novým bezpečnostním výzvám. Madeleine Albrightová to shrnovala větou, že Američané nejsou monogamní. Evropa je v tom obrazu bývalá manželka a v Asii se objevují mladší nevěsty.
Zbývá otázka, co Američané uvidí, až se rozhlédnou. Investice v Evropské unii jsou legálně kryté a mají dlouhou návratnost, zato je nikdo nesebere škrtem pera příštího diktátora. Je to pomalé, stabilní a konzervativní prostředí — a americkým investorům na něm vadí hlavně to, že by ho chtěli mít ještě konzervativnější. Kam se posouvá obecné mínění Evropanů, ostatně změří nadcházející národní volby.
Ze sedmdesáti procent na šestnáct
Evropa jako světová síla není věcí historie, jen se mění poměry. Kolem roku 1913 pokrývala v tomto srovnání ještě zhruba sedmdesát procent světového HDP, dnes je to šestnáct a bude to spíš méně. Co se s tím dá dělat? Ne mnoho. Konkurovat Asii ekonomicky by znamenalo naučit se žít jako v Asii: dvanáctihodinová pracovní doba a dovolená, kterou lze spočítat na dnech za desítky let. Tak vzniká koncentrace základního bohatství a tak Asie roste dvakrát až třikrát rychleji — platí za to ovšem způsobem života, který je do Evropy nepřenositelný. Evropa jde přesně opačným směrem: chce home office a pracovat méně.
Částečně to udržitelné je, protože nastupují technologie, které byly u pásu roku 1890 nepředstavitelné. Představa, že se máme špatně, ale neplatí — máme se až příliš dobře v poměru k tomu, jaký je náš výkon. V první řadě bychom si tedy neměli kazit vlastní výsledky. Není možné, aby Evropa držela ceny energií výrazně vyšší než americké a katastrofálně vyšší než asijské. To zdraží výrobky natolik, že by bylo nutné vyrábět něco, co nikdo jiný na světě neumí — jinak to za takové ceny nikdo nekoupí.
Tím se dostáváme ke Green Dealu a k plynu, který měl být demokratický, ne diktátorský. Jenže molekuly plynu nemají národnost a tím méně ideové přesvědčení. Energie samozřejmě je ekonomická zbraň a bezpečnostní situace dohnala Evropu ke krokům, které byly pro hospodářství katastrofické — v Česku se to promítlo do dvouciferné inflace v zemi, která bývala zvyklá na dvě až tři procenta.
Odtud plyne pořadí priorit. Z pohledu Evropské unie tou prioritou natvrdo řečeno není dekarbonizace, ale ceny energií v kombinaci s tlakem na migrační politiku. Ve chvíli, kdy budou tyhle dvě věci v pořádku a Evropan bude schopen konkurovat, začne dekarbonizovat okamžitě, protože je to správná věc — jen si musí umět vybrat pořadí. Dlouhý zápas o změnu systému emisních povolenek se zčásti podařil, pořád ale platí jednoduchá matematika: peníze na obranu si člověk musí vydělat, k tomu potřebuje prodejné výrobky a k nim dostupné množství a ceny energií. Jinak to nejde.
Do Texasu se nepřestěhujeme
V debatě o českém geopolitickém směřování zaznívá, že bychom se měli orientovat především na trumpovské, republikánské Spojené státy, jimž konvenuje důraz na národní suverenitu, svobodu projevu a pragmatismus — a méně na Brusel. Bylo by to krásné, kdyby to technicky šlo. Jenže Českou republiku, ať má většinový politický názor jakýkoli, nepřetransportujete do Texasu. Jsme středoevropský desetimilionový stát, jehož zásadním trhem vždycky budou velké západoevropské ekonomiky, a házet všechno do jednoho košíku je nesmysl, jaký by neudělal žádný schopný investor. Vejce musíme mít v Americe i v každém z evropských států, aby do Česka vždycky přitekly dividendy z té části, která zrovna kvete. Totéž platí obráceně u bezpečnosti: Evropa nebude bezpečná bez amerických záruk, jen je na ně teď musíme víc přemlouvat.
Praktickým úkolem proto není odchod z Bruselu, ale výtlak v něm — podporovat tam proudy, které z nás v asijském století udělají konkurenceschopnější celek. Brusel reaguje pomalu, ale reaguje: znovu objevil jadernou energii, i když to znamená, že někteří museli popřít sami sebe. Ztrácíme roky, přesto to konečně běží správnějším směrem, a rezignovat se nevyplácí — politika je vždycky v první řadě tvořena vaším místem na mapě.
Z toho plyne i význam středoevropské spolupráce. Geopolitika je osud a vycouvat z ní nelze, i když spolupráce v některých obdobích neklape. Smyslem je skládat v některých tématech takovou shodu východu a západu Evropy, aby za ní stála čtyřiceti- až šedesátimilionová většina — Polsko se svými čtyřiceti miliony si něco prosadí samo, desetimilionové a menší země ne. Ve společném rozhodování Evropské unie zatím tenhle blok nikdy pořádně využitý nebyl a je to velký úkol do budoucna, protože si v této části Evropy řadu věcí myslíme stejně. Do unie jsme koneckonců všichni vstupovali zhruba ve stejnou chvíli a s představou návratu do Evropy, jak vypadala kolem roku 1980 — ne do unie, kterou mezitím proměnila migrace.
OSN jako seizmograf světa
Role Organizace spojených národů je předmětem sporů dlouhodobě — někteří ministři minulých vlád dokonce chtěli kvůli nepohodlným hlasováním z OSN vystupovat. Jenže jiné fórum, které by kopírovalo státy světa, neexistuje, a představa, že by nějaké vzniklo, je zbožné přání: pokusy zřídit něco jiného, jako je Board of Peace, zatím nekvetou.
Reformě se OSN nevyhne, protože stále odráží mocenský stav světa po roce 1945, ne dnešní situaci. Na její obranu ale patří jeden údaj, který u nás skoro nezazněl: meziročně dokázala snížit rozpočet o sedm procent, stačilo osekat duplicitní procesy. V Kmoníčkově srovnání vychází aparát OSN, rozdělený mezi New York, Ženevu, Nairobi a další místa s agenturami, dokonce početně skromněji než bruselské ústředí — a pokrývá přitom celý svět.
Hlavní hodnotu má ovšem OSN jako seizmograf. Když se někde něco stane, každý má pocit, že se na to dívá celý svět; jediné skutečné měřítko, jestli to někoho zajímá, je, zda a jak zareaguje Organizace spojených národů. Ta ukazuje relevanci vašeho problému a konfliktu — a kdyby nedělala nic jiného, stálo by to za to.
Dělá toho ale víc. Rada bezpečnosti, o níž se míní, že nic nezmůže, protože se všechno zavetuje, má na starosti jedenáct aktivních vojenských operací se zhruba třiapadesáti tisíci vojáky ze sto sedmnácti zemí. A stará se hlavně o konflikty, které dnes nejsou v novinách — aby v nich nebyly zítra. Stav znesvářených kmenů na východě Konga prioritou této země není, jenže když se tam nikdo starat nebude, dojde to tak daleko, že se jeho obyvatelé přijdou podívat k nám, protože doma to nebude k žití.
Závěr
Z celého pohledu vychází jedna souvislá linka: zahraniční politika má vycházet z reálné váhy země i kontinentu, ne z přání. Evropa se ze světové hospodářské jedničky posunula na šestnáctiprocentní podíl, Spojené státy se otáčejí k Pacifiku a asijské ekonomiky rostou tempem, které Evropa nedokáže napodobit, aniž by obětovala způsob života. Pro Česko z toho plyne skromnější, ale konkrétnější zadání: definovat národní zájem napříč politickou scénou, netříštit vazby mezi Washingtonem a Bruselem, srovnat si priority u cen energií a migrace — a naučit se konečně používat středoevropský blok tam, kde se v Evropské unii rozhoduje.
