Redakční debata vznikla ve středu kolem poledne, pár hodin po projevu předsedkyně Evropské komise. Od bruselského řečnického pultu se rozběhla přes zásobníky plynu a polské sabotáže až k otázce, proč podpora Ukrajiny klesá nejen ve Varšavě, ale pomalu i v Praze. Panel se přitom předem dohodl, že se nebude bavit o příčinách války – a několikrát se k té dohodě musel vracet.
Diagnóza sedí, lék je sporný
Projev byl uvozený tezí, že žijeme v nové době, kdy se jednotliví hráči k sobě chovají podstatně dravěji. Na tom se panel v zásadě shoduje: diagnóza je správná. Spor začíná u léku. Odpovědí na každou krizi je už léta táž výzva k hlubší integraci, a je otázka, jestli Evropská komise nepředepisuje pořád stejný recept bez ohledu na to, co je pacientovi.
Ještě viditelnější rozpor je jinde. Projev na jedné straně pojmenovává vnější nepřátele – v množném čísle, ale hlavně Rusko – a na druhé straně trvá na Green Dealu. Kdyby byla Evropa existenčně ohrožená, musela by politiky, kterými si sama pod sebou řeže větev, okamžitě zastavit. Místo toho zaznívá, že se v nich pojede dál. Jeden z účastníků si v té souvislosti neodpustil lacinou paralelu s německou propagandou po roce 1944: hesla typu vydržet, podle kterých se všechno vyvíjí dobře, jen je potřeba to dělat ne na sto, ale na dvě stě procent, a ono se to nakonec podaří.
Prakticky to bylo vidět na bitvě o emisní povolenky. U už běžícího systému pro těžký průmysl a energetiku se koalice několika států včetně České republiky pokusila režim zjemnit a dostat se z nejpřísnějšího modelu, který domácí průmysl citelně zatěžuje. Evropský parlament tah zastavil. V tomhle sporu je Komise paradoxně ještě na straně rozumu, zatímco parlament hraje strážce ortodoxie – jenže v témže paradigmatu nakonec jedou všechny evropské instituce.
V projevu je ovšem nepřátel víc. Poprvé na téhle úrovni zaznívá vcelku výrazná deklarace, že Evropa je fakticky v obchodní poloválce s Čínou a že evropský průmysl neničí samotný Green Deal, ale Green Deal plus Čína dohromady. Spojené státy jako nepřítel označené nejsou, ale návrh na jakousi evropskou bezpečnostní radu, která tak trochu dubluje existující struktury, se dá číst jako deklarace nedůvěry. Změna kurzu se přitom nečeká: dokud v nějakém velkém státě nevyhrají takzvaní dezoláti (teoreticky příští rok ve Francii), pojede se dál. Volby do Evropského parlamentu jsou až za tři roky.
Účty za geopolitiku a spor o levný ruský plyn
Tady se panel rozešel nejostřeji. První čtení zní: válka s Ruskem objektivně vedla k odstřižení Evropy od lacinějších zdrojů energie a teď dostáváme účty za geopolitiku. Drahé energie ostatně řeší i visegrádská čtyřka.
Námitka je zásadní. Levné energie z Ruska jsou mýtus – levné byly jen pro ty, komu je Rusko levně prodávat chtělo. Polsko, Pobaltí ani Ukrajina je nikdy neměly, platily za ně zhruba dvojnásobek toho co Německo. Ruský plyn byl vždycky zbraň a zbraní byla i ruská cenová politika; ilustrací má být Arménie, deset dní odstavená od dodávek oficiálně z technických důvodů. Že se to Česka dlouho netýkalo, plyne spíš z toho, že nebylo v ruském geopolitickém hledáčku.
Protiargument míří na fyziku, ne na politiku: plyn z už vybudovaných plynovodů je za optimální geopolitické situace zhruba dvakrát levnější než zkapalněný LNG. Optimální geopolitickou situaci ovšem nemáme, takže je celý ten výpočet spíš teoretický. Zůstávají čísla: české zásobníky jsou na 75 procentech, což je méně než loni touhle dobou, německé na 56. Němci do Česka aktuálně dodávají jen velmi málo, protože jim je bližší košile než kabát – a mezi plynárníky kvůli tomu panuje zatím maskovaná obava.
Polsko žije v napětí: sabotáže, rakety a zatýkání
Vnímání rusko-ukrajinské války je v Polsku úplně jiné než v Česku. Atmosféra je velmi napjatá a posílila ji návštěva šéfa CIA v Moskvě i to, co po ní následovalo: jednání mezi Američany a polskou vládou, o nichž se všeobecně soudí, že se týkala reálných eskalačních hrozeb. Polský mediální provoz, vždy vypjatý a hysterický, z toho vyrobil vlnu přesvědčení, že se něco chystá – jen nikdo neví co.
Incidentů sabotážního typu rychle přibývá. Naposledy to byly žhářské pokusy namířené proti konkrétní firmě vyrábějící dronové systémy, předtím útoky na železniční infrastrukturu a ničení tratí. Roste i počet lidí, kteří končí ve vazbě nebo v rukou tajných služeb. Podle dostupných statistik jde o občany Ukrajiny, Běloruska a nově i latinskoamerických států – Rusů v Polsku mnoho není – a schéma verbování přes telegramové účty je za poslední dva roky docela dobře popsané.
Druhá rovina je otevřenější. Raketa, která 30. července vybuchla na polském území, byla podle poloúředního vyjádření jednoho z členů generálního štábu namířená přesně tam, kam dopadla – nikoli proto, aby něco poškodila nebo někoho zabila, ale jako zpráva. K tomu se přidávají opakující se incidenty v Baltském moři a čerstvý útok na hraniční přechod mezi Polskem a Ukrajinou, který sice proběhl na ukrajinské straně hranice, ale je dalším překročením červených linií.
Co tím Rusko sleduje a proč padají spojenci Ukrajiny
Teze, že za týden vypukne ruský útok, v debatě podporu nenašla – vojenské parametry naplněné nejsou. Věc dává smysl spíš v kategoriích psychologické války: přesvědčit Evropu, že cena, kterou může zaplatit, je příliš vysoká, a dotlačit ji do pozic, které Rusko požaduje, tedy k zastavení pomoci Ukrajině. Výstižně to formuloval Alexandr Dugin, když napsal, že je to přece jednoduché: nechte nám Ukrajinu a my přestaneme eskalovat. O politice Kremlu sice nerozhoduje, jako otevřené vyjádření záměru to ale sedí.
Motiv navíc přibyl. Amerika už rok není lídrem pomoci Ukrajině, tu roli převzala Evropa – a Rusko má dojem, že Evropa pomáhá nemístně moc. Na opačnou misku vah patří střízlivost: z incidentů připisovaných Rusku se v posledních letech zhruba polovina ukázala jako mýlka, některé se vůbec nekonaly. Že Rusko motiv má a leccos reálně provádí, to ovšem nezpochybňuje nikdo.
Rozhodující proto bude, jestli se evropští politici prosazující ofenzivní pomoc Ukrajině udrží. Zatím padají jeden po druhém jako kuželky, a to z vnitropolitických důvodů. Emmanuel Macron dosluhuje a ve Francii bude po volbách méně proukrajinský prakticky kdokoli. V Británii padl Starmer, který na pomoci Ukrajině stavěl svůj profil a ukazoval na ní svaly. A vůbec největší přítel ukrajinské armády v západní Evropě, Friedrich Merz, se po zimních volbách dostal do krize, jejíž dynamiku na spolkové úrovni nikdo nečekal. Vladimír Putin se na to může dívat s rukama založenýma za hlavou: politicky se to v Evropě vyvíjí v jeho prospěch. Pak ovšem nastoupí předsedkyně Evropské komise a oznámí, že se pokračuje dál.
Jak na provokace odpovídat a co vlastně Západ chce
Odpověď má tři roviny. Na provokace, sabotáže a otevřené akce je nutné nějak reagovat, jinak nejste respektovaný stát – a Evropa to bohužel neumí jinak než vydáváním prohlášení. Náprava vyžaduje mentální změnu: schopnost taky eskalovat a překvapovat druhou stranu. Vojenská cvičení na hranicích, akce v Baltském moři a celá řada dalších aktivit, které velká část západního mediálního prostoru odbude jako ukazování svalů, jsou nezbytné z prostého důvodu – protivník se musí bát i toho, co uděláte vy.
Druhá rovina je disproporce ve vnímání naléhavosti hrozby napříč evropskými zeměmi. Že se hlasy z Polska ozývají silněji, plyne z toho, že tam chybí úplná důvěra v jednotu: reálná krize na území NATO nemusí nutně vést k jednotné reakci celé aliance. A třetí rovina spojuje obě křídla debaty. Západ nikdy neřekl, co vlastně chce. Nemá teorii vítězství ani představu, jak dosáhnout konce, který by si přál. Zbývá naděje, že to samo vyhnije: my budeme dávat peníze a zbraně, Ukrajinci to odpracují a ono to nějak dopadne. Donald Trump byl v tomhle smyslu oživením: věřil, že se dá najít dohoda, u které všechny strany řeknou ano. Jako strategie s nadějí na úspěch to ale nevypadá.
Proti tomu stojí druhý výklad situace: právě tahle politika nás dovedla tam, kde jsme. Evropská eskalace je o to absurdnější, že Evropa svaly nemá a přesto je ukazuje – velké evropské země bojeschopné armády jednoduše nemají. Polsko o kousek víc, ale na Rusko Poláci sami vojensky nestačí. Krátký spor o to, kdo takovou ambici vlastně vyslovil, skončil upřesněním: polský ministr zahraničí nemluvil o Polsku, nýbrž o Alianci jako celku, respektive o jejích evropských členech – ty by prý Rusko, kdyby na to přišlo, porazily levou zadní. Pochybnost zůstala: možná ano, ale zkoušet to raději nikdo nechce. Podstatnější je, že výklad, podle kterého situaci na východě Evropy posledních dvacet let eskaluje Západ, bude v západní Evropě politicky posilovat. A právě proto v Polsku roste nedůvěra, jestli západní Evropa udrží polské čtení situace, až přijde do tenkých, nebo cukne.
Vnitřní rozklad na Ukrajině
Uvnitř země se to mydlí dost významně. Tajná služba a protikorupční úřad se navzájem zatýkají, před dvěma týdny došlo i na přestřelku na ulici. Tenhle týden stačil generální prokurátor ještě rychle podat na šéfa protikorupčního úřadu podnět a ve chvíli, kdy ho odevzdal, zmizel ze země. Jeho žena odjela o několik hodin dřív.
Banální konstatování, že se stát rozkládá zevnitř, je ovšem třeba vážit. Ukrajina nikdy nebyla skvěle fungující stát a problém tamních politických elit existoval dávno před válkou. Překvapila naopak – schopností se bránit a určitou vnitřní odolností. Na vnějších okolnostech to nic nemění.
Polsko a Ukrajina: napětí, které se raději vymlčuje
Na politické úrovni je vztah složitý přinejmenším od poslední jarní přestřelky. Napětí je větší mezi prezidenty, menší mezi polskou vládou a ukrajinskou stranou, ale přetrvává. Demonstrativní je způsob, jakým ukrajinský prezident cestuje: po letech, kdy jezdil přes polský Řešov, létá z uraženosti z moldavského Kišiněva. Sám si přitom několikrát stěžoval, že byl při vzletu odtud dvakrát terčem pokusu o atentát – což plyne z prosté skutečnosti, že asi padesát kilometrů od letiště leží Podněstří, do velké míry pod ruskou kontrolou.
Řešení se zatím podobá spíš pokusu věc vymlčet: některé problematické otázky se prostě neotevírají. Zrychlily se exhumace týkající se volyňského masakru, jenže na účtech, které v zahraničí reprezentují ukrajinský pohled, je míra nedůvěry vůči Polsku i touha jarní přestřelku vrátit dobře viditelná.
Poprvé zaznívá, že podpora Ukrajiny není v polském zájmu
Řada polských politiků dnes zastává pozice, které byly ještě před dvěma lety nemyslitelné. Poprvé se ve veřejném prostoru objevují hlasy, že podpora Ukrajiny není v polském zájmu – a mají podporu veřejnosti. Nejde o většinu, ale ani o okraj: podle toho, jak je otázka formulována, je vůči pomoci Ukrajině velmi skeptická třetina až čtyřicet procent lidí. Postoj ve stylu sami máme málo, nemáme z čeho pomáhat sdílí skoro polovina lidí, ne-li mírná většina. Otázka je přitom mnohovrstevnatá: jinak se odpovídá na ukrajinské uprchlíky, jinak na vojenskou pomoc a jinak na celkový geopolitický obraz. Blíží se volební kampaň, takže tyhle hlasy budou vyslyšeny – poprvé má velkou šanci dostat se do parlamentu strana, která je zároveň protievropská i protiamerická, Konfederace polské koruny Grzegorze Brauna.
Důvody poklesu jsou z velké části citové. Je v tom pocit zhrzené lásky, který do politiky vlastně nepatří, a k němu neochota ukrajinské strany otevřít historické otázky. Sílí dojem, že se Ukrajina nechová k Polsku jako ke spojenci, ale podniká vůči němu v podstatě nepřátelské kroky – typicky glorifikace takzvané banderovské tradice v různých podobách – a k tomu se přidávají další komunikační nedostatky. Celé to násobí velká přítomnost ukrajinské menšiny, která některým lidem začíná vadit: čekání ve frontě u lékaře, dítě, které se nedostalo do školky. Ohrané příběhy, ovšem s reálným jádrem, a polská média i sociální sítě je reflektují.
Podobné nálady v Česku a mlčení médií
V Praze tyhle případy skoro nevidíte. Stačí ale mluvit s lidmi z okraje Prahy a zaslechnete lehce protiukrajinské nálady – lidé upozorňují na potíže se soužitím. Média to nijak zvlášť nereflektují, přesto je cítit, že averze v české populaci roste podobně jako v Polsku. Kvantifikovat to nejde, průzkum o vývoji podpory české veřejnosti nikdo neviděl.
Podle druhého čtení bylo přitom v Česku slyšet tohle téma podstatně dřív než v Polsku, jen neproniká na veřejnost. Česká média se prý chovají podobně jako německá za migrační krize: z ušlechtilých důvodů mlčí. Kdo u nás jak píše, ostatně ukazuje mapa biasu českých médií. Rozdíl mezi oběma situacemi ale existuje. Ukrajinci jsou kulturně výrazně adaptabilnější než muslimští přistěhovalci v Německu a pracují – v Německu jsou ukrajinští uprchlíci daleko víc na sociálních dávkách než u nás, tady jsou zapojení do pracovního procesu. Že se vlnu podařilo docela dobře absorbovat, je zásluha Fialovy vlády, respektive státu.
Reálné napětí to přesto vytváří – hlavně na realitním trhu. Drahota bydlení v Praze je z velké části daná ukrajinskou poptávkou; až polovina zájemců o nové, neuvěřitelně drahé byty jsou Ukrajinci. A česká média to zamlčují stejně systémově, jako to z jiných důvodů dělala ta německá. Legrační na tom je, že u nás mlčí titíž lidé, kteří německé kolegy před deseti lety za totéž právem kritizovali. Platí přitom obecný zákon obětního beránka: když je krize a lidé se bojí, hledá se někdo, na kom se to dá vybít – bez ohledu na to, že reálný základ problému leží jinde, třeba u developerů. Závažnost je ovšem menší než v Německu, právě díky integraci Ukrajinců do práce.
Drahá paliva a český domácí provoz
Na obzoru je velká ropná krize a s ní skok cen paliv. Američané nedotáhli nic – ani ropnou a plynovou otázku, ani problém Ukrajiny – a Donald Trump navíc přidal ještě větší problém na Blízkém východě. Následek poneseme i my, v podobě drahých paliv a plynu.
Doma je potřeba držet rozlišení, které se v komentářích rozmazává: klid zbraní panuje mezi Hradem a Andrejem Babišem, ne mezi Hradem a celou vládou – rozhodně ne s Petrem Macinkou, který se s Petrem Pavlem stále odmítá scházet. A financování není ten nástroj, kterým by šlo dramaticky ohrozit nezávislost České televize; k tomu by se musel změnit mechanismus fungování rad, tedy to, kdo a jak mediální rady obsazuje.
Závěr
Obrázek, který z debaty vychází, je nepříjemně soudržný. Evropa má diagnózu, ale ne lék; Polsko má pocit ohrožení, ale ne jistotu, že by v něm nezůstalo samo; Ukrajina má odolnost, ale ne funkční elity. A veřejné mínění v Polsku i v Česku se posouvá rychleji, než média stačí připustit. Spojujícím rysem obou dnešních konfliktů je imperiální hybris – představa, že se věc vyřeší za tři dny. Měl ji Putin a dopadlo to, jak to dopadlo. Měl ji Trump a dopadlo to stejně.
