Válka s Íránem trvá rok, Ukrajina krvácí dál a Spojené státy se pořád chovají jako jediná supervelmoc. Rozhovor s geopolitickým analytikem Brandonem Whitem, autorem knihy o nové Monroeově doktríně, staví na jednoduché tezi: svět už je vícepolární a americká zahraniční politika s tím odmítá počítat. Výsledkem jsou vyčerpané sklady, ztracený vliv na vlastním kontinentu a ustupující pozice na Blízkém východě.
Svět tří mocností a instituce z minulé éry
Nikdo si vícepolární svět nepřál, ale existuje. Nejpozději od roku 2017 byl podle rozboru zřejmý třípolární systém – USA, Čína a Rusko – a k nim se postupně přidávají Turecko a Indie. Kdo své úvahy nezačne u této skutečnosti, skončí tam, kde je svět dnes: v něčem, co se v rozhovoru otevřeně nazývá třetí světovou válkou.
Washingtonské instituce – ministerstvo zahraničí, Pentagon i CIA – jsou přitom podle rozboru stavěné pro bipolární studenou válku a pro jednopolární éru po ní. Proto USA prohrávají jednu válku za druhou: přinejmenším od Iráku, možná už od války v Zálivu, a velké vítězství nezažily od roku 1945. Rok snahy vyhrát v Íránu spotřeboval kritické zásoby obranné munice i přesně naváděných střel s dlouhým doletem, a na strategické úrovni nepřinesl nic. Írán se nezhroutil, zocelil se a podle analytika míří k postavení skutečné světové mocnosti.
Cílem nemá být role světového četníka, ale – slovy Jeane Kirkpatrickové – „normální země v normální době“.
Jihočínské moře: odstrašování, které provokuje
Hned na začátku druhého Trumpova mandátu vyšla v časopise The National Interest esej s tezí, že USA ztratily takzvaný první ostrovní řetězec: pás od Kamčatky přes Japonsko a Tchaj-wan po Filipíny a Jihočínské moře. Amerika by ho podle ní ani neměla chtít ovládat. Místo vojenské přítomnosti má sázet na obchod a geoekonomii.
Příkladem je letadlová loď USS Theodore Roosevelt, která na cestě na Blízký východ proplula u Filipín v rámci operace na ochranu svobody plavby. Poprvé, na co se analytik pamatuje, vyslala Čína svůj svaz s letadlovou lodí do stejného operačního prostoru. Co Washington považuje za odstrašení, působí jako provokace – a soupeři už mají sílu odpovědět. Íránci to dokazují, Rusové na Ukrajině také, a pokud USA vyprovokují Čínu v prvním ostrovním řetězci, dokáže to i ona.
Recept zní: stáhnout se, nechat Japonsko a Jižní Koreu starat se o vlastní okolí a soustředit se na „pevnost Ameriky“ – vztahy s Kanadou, Mexikem a Latinskou Amerikou. Ne jako imperiální hegemon, ale jako soused. Starý cíl, který formuloval Zbigniew Brzezinski ve Velké šachovnici, tedy bránit sjednocení Eurasie, podle rozboru už americkým cílem být nemůže.
Čína staví na americké polokouli
Zatímco USA hlídají Eurasii, Čína si podle rozboru obchodem a infrastrukturou podmaňuje celou západní polokouli – Karibik, Jamajku, Brazílii. Kanada, druhý největší obchodní partner USA s hranicí dlouhou osm tisíc kilometrů a zemí nejbohatší na suroviny na hlavu, byla do čínské sféry sama vytlačena. V Grónsku se čínské těžařské firmy snažily ovládnout vzácné zeminy, ropu i plyn a nikdo jim nekonkuroval; prezident pak věc řešil typicky ukvapeně a osobně, čímž ji podle analytika zhoršil.
Peruánský přístav Chancay postavila a provozuje čínská strana a nová železnice ho má spojit s brazilským pobřežím Atlantiku. Přímá zaoceánská linka do Šanghaje obejde všechny severoamerické uzly. Čínské firmy ovládají i přístavy na obou koncích Panamského průplavu a část mostů přes něj.
Argentina prezidenta Mileie dostala od USA balík zhruba čtyřiceti miliard dolarů, a přesto s Čínou čile obchoduje. Když Washington v obchodní válce zastavil vývoz sóji do Číny, Peking ho nahradil z Argentiny a Lulovy Brazílie. Obchodní válka tak Čínu podle rozboru neoslabila, spíš ji donutila najít odolnější náhradní cesty.
Totéž platí pro Írán. Údery na něj měly být i nepřímým útokem na čínskou energetiku, protože téměř 90 % íránské ropy a plynu míří do Číny. Írán ale kryje jen asi 14 % čínské energetické spotřeby – Čína výpadek nahradila malými nezávislými rafineriemi a obnovitelnými zdroji, které jí na rozdíl od Západu skutečně fungují. Mezitím rozšiřuje i jaderný arzenál.
Ukrajina děsí víc než Írán
V březnu 2022, krátce po ruské invazi, varoval analytik na panelu v jednom vojenském zařízení na západním pobřeží, že válka zlomí NATO, zlomí USA a vtáhne je do nekonečného konfliktu. Dvouhvězdičkový generál v publiku ho okřikl: na Ukrajině se prý láme ruská armáda, a to „zadarmo“. Na námitku, že umírá spousta lidí, odpověděl, že ne Američané. „Brzy budou,“ zněla odpověď.
Podle rozboru dnes na Ukrajině působí polovojenské složky CIA složené z bývalých vojáků – oficiálně jako poradci, ale kdo vojáky cvičí a vyzbrojuje, s nimi podle analytika dříve či později jde i do první linie. K tomu žoldnéři placení soukromými firmami: Poláci, Britové i Australané včetně bývalých příslušníků speciálních sil. Mnozí z nich zahynuli.
U Íránu převládá opatrný optimismus, že přijde konec nebo aspoň dlouhá pauza. Ukrajina naopak budí větší obavy, protože ani jedna strana nemá motivaci válku rychle ukončit. Putin podle rozboru musí vyvažovat mocenská centra v Moskvě a je zřejmě nejprozápadnějším ruským vůdcem, jakého současná generace zažije. Kdyby válku ukončil teď, odešel by s tím, co chce – jenže co s armádou po válce? Rozpad Sovětského svazu přišel zhruba rok po odchodu z Afghánistánu, kdy se domů vrátilo velké množství válkou změněných mužů. Římané podobné vojáky usazovali na nové půdě, a i Rusku by se nabízel Dálný východ.
Rozhovor připomíná i jinou zkušenost: Rusko má největší muslimskou populaci v Evropě, a přesto nemá s integrací takové potíže jako Západ. Po dvou čečenských válkách dnes na frontě velí ruským vojákům čečenský generál, oddaný sunnitský muslim a jeden z nejvěrnějších stoupenců Kremlu. Obě války podle obou mluvčích živily západní tajné služby.
Plán, jak zatlačit Rusko k jeho středověkým hranicím
Západ se podle rozboru už třicet let snaží Rusko rozbít. V roce 2005 předvedl Hudson Institute na briefingu v jedné americké zpravodajské agentuře mapu Ruska rozděleného na pět až šest částí. Konec studené války měl být příležitostí zajistit, aby se Rusko nikdy znovu nestalo hrozbou: pomocí NATO a americké moci ho vytlačit ze Sevastopolu, Kaliningradu a syrského Tartúsu a zatlačit ruský stát až ke středověkým hranicím. Analytik to zná od známého, který na briefingu seděl jako začínající analytik.
Sám pak v roce 2014 na zadání sepsal bílou knihu o tom, jak Rusko izolovat a zadržet – jen převzal myšlenky z onoho briefingu. Text se podle jeho slov dostal k lidem v Obamově administrativě, kteří ho vzali vážně.
Touto optikou dávají smysl i další události. V syrské občanské válce stály USA proti Rusku, ač byl Asad podle rozboru ze všech kandidátů tou lepší volbou – šlo o ruské základny v Tartúsu a Latákii. V roce 2010 tlačil senátor John McCain spolu s Kongresem na Ukrajinu, aby neprodloužila nájem ruské námořní základny v Sevastopolu. Od tohoto sporu vede podle analytika přímá linka k roce 2014, kdy Putin vzal Krym sám. Základnu přitom založila Kateřina Veliká s Potěmkinem – je ruská skrz naskrz. A dnes Kaliningradu hrozí Německo a Finsko, protože i on má nezamrzající přístav.
Velká trojka, nebo jen fotka pro média
Naděje na dohodu o rozdělení moci, která by uznala životní zájmy ostatních velmocí, nezmizela. I mezi demokraty jsou podle rozboru lidé, kteří chtějí upřednostnit západní polokouli – časem to bude nevyhnutelné jako gravitace. Čím déle se ale USA brání, tím tvrdší bude přistání.
Právě se vyjednává trojstranné setkání Trumpa, Si Ťin-pchinga a Putina. Spor se vede i o formu: Trump chce volnou debatu bez scénáře, čínská strana trvá na pevně připraveném průběhu. Nejlepší chvíle pro takovou „novou velkou trojku“ byla podle analytika v roce 2017, kdy měl Trump maximální politický kapitál. Teď hrozí, že ze summitu zbude jen fotografie.
Putin a Si mezitím budují alternativy k systému vedenému USA – BRICS a Šanghajskou organizaci pro spolupráci. Země globálního Jihu v Latinské Americe a Africe říkají: čínské obchodní praktiky se nám nemusí líbit, ale Čína je stabilní a neposílá k nám vojáky, aby nás bombami donutila k demokracii. Známý, který podniká v Šanghaji, napsal analytikovi v noci po amerických volbách, že Peking má teď dva roky na to, aby se obrnil proti obchodní válce dalšího prezidenta. A podle něj se tak už děje.
Čína podle rozboru dělá Americe totéž, co Amerika kdysi Sovětům – George Kennan naruby. Po druhé světové válce nebylo vítězství USA ve studené válce předem dané; rozhodl Marshallův plán a nabídka životaschopné obchodní a civilní infrastruktury. Sověti byli příliš těžkopádní a ideologičtí. Tak dnes podle analytika působí spíš Amerika, která sází jen na tvrdou sílu, zatímco Čína nabízí infrastrukturu.
Jak se dostat z války s Íránem
Před americkými volbami se podle lidí z okolí Pentagonu počítalo s tím, že Trump den po nich začne třídenní bombardování, a mluvilo se dokonce znovu o jaderných zbraních. Generál Randy Manner, bývalý představitel agentury pro snižování hrozeb (DTRA), však v rozhovoru s analytikem uvedl, že ani bomba MOAB, ani protibunkrové pumy GBU-57 – kterých USA zbývá asi půl tuctu – na horu Pickaxe nic nezmůžou. A podle něj ani taktická jaderná zbraň. Byla by to prý jen světelná show s atomovým hřibem pro prezidenta.
Pak přišla drtivá volební porážka. Trump nesnáší prohry, a válka se stala prohrou. Analytik v tom vidí i důvod, proč se podle izraelských médií Trump den před natáčením pohádal s Netanjahuem – izraelský premiér chtěl znovu udeřit a Trump řekl ne. Válečná horečka podle obou mluvčích možná pominula; Trump podle nich válku nikdy nechtěl, byl k ní dotlačen a teď chce deeskalovat.
Rada zní: odejít. Přijmout sedm íránských podmínek – irácký premiér údajně přivezl do Teheránu vzkaz, že USA čtyři z nich přijímají v principu a o zbylých třech chtějí jednat. Zrušit blokádu, pustit ropu a nechat arabské státy a Turecko, ať si s Íránem poradí samy. Jinak Íránci rozpoutají v regionu peklo, nejspíš zasáhnou izraelský jaderný komplex v Dimoně, a USA nemají v regionu dost vojáků na pozemní operaci – což podle analytika prezidentovi říká i předseda sboru náčelníků štábů Dan Caine. Trump může ústup prodat jako vítězství: zbavil Írán jaderných zbraní. A při tom může veřejně odmítnout bojovat Netanjahuovy války.
Jenže ne vše záleží jen na Americe. Protivník se během války mění: Putin není tím, kým byl před třemi lety, a v Íránu nikdo pořádně nerozumí tomu, jak se rozhoduje – frakcí je mnoho a některé na sankcích bohatnou, stejně jako v Americe někteří bohatnou na Ukrajině. Nejvyšší vůdce ajatolláh Modžtaba Chameneí podle rozboru nedávno nařídil tajemníkovi Nejvyšší rady národní bezpečnosti Rezáímu, aby stav „ani válka, ani mír“ tak či onak ukončil. Média to čtou jako předzvěst obnovení bojů, analytik spíš jako poslední šanci pro mír.
Vzorem může být Vietnam: Američané odtud po deseti letech prostě odešli a dnes je Vietnam obchodním partnerem. Desetiletí po pádu Saigonu zažívaly USA Reaganovu éru. Jde o volbu mezi špatnou a ještě horší možností – prohrát málo, nebo prohrát hodně.
Prázdné sklady a nejdražší armáda světa
Tvrdá fakta: asi 67 % kritických zásob raket Patriot je spotřebováno a doplnit je půjde až ve třicátých letech. Zbrojní průmysl se třicet let zeštíhloval v duchu „konce dějin“, zatímco rozpočet Pentagonu roste do rekordních výšin – příští rok má nejspíš dosáhnout 1,5 bilionu dolarů. Víc peněz a méně použitelné techniky vysvětluje rozbor korupcí, zlodějnou a neefektivitou. V Číně i Rusku se za zpronevěru u zbrojních zakázek trestá, v USA podle obou mluvčích za osmdesát let neskončil ve vězení žádný dodavatel ani generál. Audit Pentagonu pravidelně splňuje jen námořní pěchota.
USA mají ve stavbě tři letadlové lodě, ačkoli je nedávná historie ukázala jako zastaralé. Americký stíhač šesté generace se teprve testuje, zatímco čínský J-36 létá nad Šen-jangem od prosince 2024. Čína prototyp vyrobí, zdokonaluje ho za pochodu a stroje sériově chrlí díky průmyslové robotice propojené s umělou inteligencí; Amerika ručně dolaďuje několik kusů. Rolls-Royce proti Toyotě – a války vyhrávají toyoty.
Nové letadlové lodě třídy Gerald R. Ford měly zajistit Hormuzský průliv. Bývalý velitel torpédoborců v regionu to podle analytika měří jednoduše: válka je vyhraná, až americké lodě zase zakotví v Bahrajnu. Zatím nemohou.
Amerika z Perského zálivu odchází
De facto už USA podle rozboru z oblasti odešly. Nějaká přítomnost zůstane, ale základny se neobnovují a Íránci to vědí. Otázka zní, jak moc chtějí Ameriku ponížit a kolik toho Trump snese.
Izrael bude podle rozboru izolován – ne Íránem, ale mekkánským obranným paktem Saúdské Arábie, Pákistánu a Turecka. Ten nemíří na Írán, ale na Izrael, který 9. září 2025 bombardoval Katar, členský stát Rady pro spolupráci v Zálivu, při útoku na jednání vedení Hamásu. Když státy Zálivu vidí, jak se protiraketová obrana přesouvá od nich do Tel Avivu, chápou, že Amerika má v regionu jen jednoho skutečného spojence – a nejsou to ony.
Kde tedy hledat ochranu? V Pákistánu a Turecku. Pákistán je přitom branou k Pekingu a Peking k Moskvě. Pro Ameriku je podle analytika Blízký východ ztracený. Nepůjde to přes noc – smlouvy o nákupu zbraní běží dál a text mekkánského paktu, který zveřejnil Middle East Eye, výslovně počítá s dalším nákupem západních zbraní. Odklon bude pomalejší, než se čeká. Trump mezitím mluví o tom, že USA budou „novým OPEC“.
Hútíové a otřesené saúdské království
Hútíové dnes podle rozboru vážně ohrožují samotné saúdské království. Bývají označováni za íránskou zástupnou sílu, ale na rozdíl od Hizballáhu se kvůli geografii a sankcím museli naučit soběstačnosti. Analytik mluvil s jejich mluvčími: vyjmenovávají děti zabité při saúdském bombardování a tvrdí, že Saúdové jejich lidu vzali všechno, jen hrdost ne. Pro ně je to posvátná obrana, ne válka na objednávku Teheránu. Duchovní vůdci hútíů prý hlásají, že dobudou Mekku a Medínu. Je to propaganda, ale věřící ji podle analytika myslí vážně. Na otázku, zda už hútíjské jednotky stojí na saúdské půdě, odpovídá, že podle něj ano.
Korunní princ Muhammad bin Salmán se podle The Wall Street Journal přesouvá z bunkru do bunkru s vybranou ochrankou. Dohody je podle rozboru stejně neschopný jako Západ, takže hútíové budou tlačit dál, dokud uvnitř království nevznikne odpor. Pokud to tak půjde dál, může bin Salmán podle analytika do půl roku padnout. Připomíná se, že favoritem CIA byl původně Muhammad bin Naíf; bin Salmán se proto brzy spojil s Trumpem.
Do toho syrský prezident aš-Šará – pro analytika navždy Džúlání, bývalý velitel z prostředí al-Káidy – posílá do království vojenské poradce. Po 11. září přitom zaznívalo, že USA musí bránit saúdský královský rod jako jedinou hráz proti wahhábistickým radikálům. Bývalý analytik CIA Michael Scheuer v roce 2004 varoval, že válka proti terorismu nakonec naplní vizi bin Ládina: svrhnout rod Saúdů a vrátit Mekku a Medínu do rukou „pravých věřících“. Podle analytika se to teď odehrává před očima.
Smyslem každého impéria je stabilita, a ta Arabského poloostrova je klíčová pro dolar, světový trh s energií i pro islám. Zaručit ji ale Amerika podle rozboru už neumí.
Závěr
Rozbor kreslí obraz impéria, které přepjalo síly: válka s Íránem spotřebovala zbraně bez strategického zisku, Čína získává latinskoamerický prostor obchodem, Rusko se nedá rozbít a v Perském zálivu vzniká bezpečnostní architektura bez USA. Konec americké hegemonie podle analytika neznamená konec Ameriky – jako kontinentální mocnost si zachová přirozenou váhu. Otázkou je, jestli Washington přistane řízeně, nebo spadne.