Titulky o tom, že Kreml chystá dronové útoky na jih Evropy, nemají podle kritického čtení varovat Rusko, ale vyděsit vlastní veřejnost. Ta má snést utahování šroubů a zaplatit drahou zbrojní politiku. Večerní živé vysílání se od této zprávy dostalo k ruským parlamentním volbám, drahé ropě, návštěvě čínského prezidenta ve Washingtonu, sílícímu bloku BRICS a k nepříjemné otázce, kdo by vlastně bránil Česko, kdyby šlo do tuhého.
Zpráva o ruských dronech jako lék na klid
Zprávu, že Kreml podle CIA chystá dronové útoky na Španělsko, Francii či Itálii, převzala česká média ze zahraničního deníku. Podle komentáře, který ve vysílání zazněl, jde o další z mnoha denních titulků o tom, že jsme vlastně ve válce. Nikdo prý nevysvětlil, proč by nějaká země útočila na Španělsko, Francii nebo Itálii a co by tím získala. Místo toho by stálo za to spočítat, kolik dronů a raket vyrobených v zemích NATO dopadá na Rusko a kolik ruských zbraní dopadá na území členských států aliance. Poměr je podle komentáře propastný.
Adresátem takových zpráv proto není Rusko, Indie ani Čína, ale česká a unijní veřejnost. Vyděšená společnost snáz přijme „regulovanou demokracii“, tedy omezení svobody slova, omezení protestních hnutí a potlačení domácí opozice. A vyděšená společnost je také ochotnější platit obrovské částky, které militaristická politika stojí.
Divácká anketa s otázkou, zda se lidé obávají války, se dlouho držela přesně na polovině. Po uzavření skončila těsně: 51 procent hlasujících se války neobává, 49 procent ano. I to je podle moderátorů vzhledem k atmosféře v médiích vysoké číslo. Média podle nich vytvářejí náladu, jako bychom už ve válce byli, abychom si na tento stav zvykli. Připomíná to 30. léta minulého století, kdy se neustále hledal nepřítel. Protiruská nálada se podle této úvahy budovala plíživě posledních zhruba deset let, od bourání pomníků až po rok 2022. Média podle ní neinformují o reálných věcech, ale vyprávějí emotivní příběh bez racionálního základu. Proto je namístě ptát se, komu média patří, kdo je platí a kdo na strachu vydělává.
Ještě větší problém než samotný digitální svět je podle vysílání to, kdo ho ovládá a jakou realitu v něm vytváří. Lidé uzavření v informační bublině žijí v jakémsi informačním ghettu, které jim nedovolí svobodný pohyb, podobně jako to fyzické.
Zahnaný do kouta: odkud se bere strach z eskalace
Proti tezi o umělé válečné psychóze zazněla ve studiu i námitka: na Ukrajině se skutečně válčí, Ukrajinci dnes útočí stejně tvrdě jako Rusové a konflikt už dávno není jen okopávání kotníků. Nejvíc znepokojující představou je vůdce, který ví, že válku prohrál, a jako pes zahnaný do kouta sáhne po nejhorší zbrani. Na ukrajinské straně žádné takové tlačítko není, jaderné zbraně by museli použít spíš Britové. Uklidňuje jen vědomí, že než raketa odletí, musí projít několika stupni kontroly, a nestačí tedy, aby jeden člověk zmáčkl tlačítko.
Obavy z nevyzpytatelných lídrů zazněly i na adresu Západu: od Donalda Trumpa přes Netanjahua až po dřívějšího britského premiéra Borise Johnsona. Zajímavý je podle debaty i snímek čínského prezidenta u jednoho stolu s nejbohatším mužem světa Elonem Muskem. Musk přitom ukazuje, jak velký vliv může mít soukromá osoba: jeho Starlink je pro válku na Ukrajině klíčovým faktorem. Pokud jde o kontrolu nad jadernými zbraněmi, ani Američanům se nevyhnuly nehody. Jejich jaderné pumy skončily v bažině i pod grónským ledem.
Na diváckou reakci, podle níž je za současné situace štěstí, že Rusko vede právě Vladimir Putin, přišla ze studia jasná odpověď: Putin navždy zůstane tím, jehož tanky jako první překročily hranici, a to nikdo nezpochybní. Že ho někdo vyprovokoval, není argument. Zároveň zaznělo, že představa ruského útoku na Německo, Španělsko nebo Itálii je nesmyslná, protože by Rusko nic nezískalo. Volodymyr Zelenskyj přitom vyhrál volby jako hrdina seriálu Sluha lidu se slibem míru na Donbase a skončilo to válkou. Podle jedné z úvah se teď Ukrajinci budou snažit dostat z konfliktu co nejrychleji, pokud jim to Britové a Američané dovolí.
Jeden z moderátorů, který strávil dlouhá léta v armádě, připomněl, že většina autorů bojovných příspěvků na internetu netuší, co je výbuch dělostřeleckého granátu nebo tank přejíždějící přes zákop. Války se proto bojí, má rodinu a děti a věří, že nebude. Druhý vzpomínal na rok 1999, kdy při bombardování Jugoslávie slyšel na okraji Brna souvislé dunění letadel z oblohy.
Ruské volby a noc, kdy na Rusko letělo 1600 dronů
S válkou úzce souvisely i zářijové volby do ruské Státní dumy. Volební účast necelých 57 procent je u voleb tohoto typu nejvyšší za poslední roky. Volby jde sice různě ohýbat, ale lidi k urnám s pistolí u hlavy nedonutíte, zaznělo ve studiu. Druhý moderátor oponoval, že za normalizace se donutit dalo, a oba si zavzpomínali na povinné vlaječky v oknech.
Profesor Oskar Krejčí, jehož rozbor ruských voleb vysílání připomnělo, považuje za pozoruhodné, že volby neprovázely žádné protesty ani rozbité výlohy. Výrok, že v Rusku nerozhoduje, kdo volí, ale kdo počítá hlasy, se podle něj Stalinovi jen připisuje. Za typickou lenost českých novinářů a propagandistů považuje tvrzení, že strana Jabloko nesměla kandidovat. Ruská Státní duma se volí dvojím způsobem: polovina poslanců poměrným systémem z celostátních kandidátek, druhá polovina v jednomandátových obvodech, podobně jako u nás senátoři. Soud Jabloku zakázal celostátní kandidátku, v jednomandátových obvodech ale její kandidáti startovat mohli.
Nejvíc pozornosti vzbudila obrana Moskvy. Podle moskevského starosty Sobjanina, kterého Krejčí označil za mimořádně schopného manažera, zaútočilo na Rusko během volebního víkendu přes 1600 ukrajinských dronů a protivzdušná obrana je prakticky všechny sestřelila. Zasažen byl jeden obytný dům a rafinérie, což naše média podávají jako důkaz špatné obrany. Ve studiu zaznělo opačné čtení: při takovém náporu nelze obráncům vyčítat, že několik dronů proletělo. Stačí si představit, jak by to dopadlo, kdyby podobný útok mířil na Prahu.
Zarážející je podle debaty i celý koloběh: ukrajinské útoky dronů na ruské cíle a po nich drtivá odveta na Kyjev a ukrajinskou infrastrukturu. Nikdo se prý nezamýšlí nad tím, jaký to má smysl, a obyčejným Ukrajincům tato strategie rozhodně neprospívá. Pozornost si zaslouží i to, že Rusové dosud nezasahují strategické cíle, jako jsou ministerstva obrany a vnitra, parlament nebo prezidentský palác. I rukavičky tedy zřejmě stále jsou.
Rafinérie, Hormuz a americká ropa
V ukázce z rozhovoru, který vysílání pustilo, popisuje odborník na energetiku Pavel Janeček, jak se Evropa stává zajatcem vývoje na trhu s ropou. Bombardují se ruské rafinérie, Hormuzský průliv je zablokovaný a saúdský ropovod do přístavu Janbú vyřadily útoky dronů. Jediným spolehlivým vývozcem ropy tak zůstává Amerika. Ta ale ještě do roku 2015 vývoz ropy zakazovala a může to kdykoli udělat znovu. Galon nafty stojí v Kalifornii až osm dolarů, blíží se volby do Kongresu a zákaz exportu by ceny doma srazil.
Na otázku, proč Donald Trump vyzval Volodymyra Zelenského, aby přestal útočit na ruské rafinérie, když by mu nedostatek ruských paliv mohl nahrávat, odpovídá Janeček geopoliticky. Mezi Evropskou unií a Amerikou je velký rozpor, Amerika dnes není spojencem unijního vedení a Evropa ani Amerika nesledují zájmy té druhé. Trumpovu výzvu proto považuje za pokrytectví. Venezuelská ropa má podle něj kromě svého složení i geopolitický rozměr: Venezuela byla klíčovým vývozcem ropy do Číny a Američané potřebují, aby Čína nakupovala dražší energie. Celé je to podle něj ekonomický souboj Ameriky s Čínou.
Energie mají přímý vliv na inflaci, doplnil pak ve studiu druhý moderátor. Dění v Íránu a Hormuzu i v průlivu Bab al-Mandab, kde působí jemenští Húsíové, a ruské rafinérie zdražují pohonné hmoty i jejich dopravu. Tankery musejí obeplouvat Afriku jako před sto padesáti lety a dražší je i pojištění. Stooktanový benzin natankoval za 52 korun za litr a tyto ceny se propisují do celé cenové hladiny.
Si Ťin-pching v Americe: úsměvy, bombardéry a studený kalkul
Při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ve Spojených státech zaujal oba moderátory hlavně jeden záběr. Nad hlavami státníků přelétaly bombardéry, Donald Trump se viditelně lekl, zatímco Si Ťin-pching nehnul ani brvou. Ze samotného přivítání s dechovkou a vojáky bylo podle nich znát, jak Trump čínskému hostovi podkuřuje.
Důvod je podle debaty prostý. Amerika rozehrála mnoho her najednou, od Íránu po Ukrajinu, a s Čínou teď potřebuje klid. Kdyby se čínští generálové rozhodli jít na Tchaj-wan, neměly by Spojené státy kapacitu to řešit. Na postřeh, že za vším může být jen studený finanční kalkul, přišla odpověď, že Trump nejedná jen podle vlastních zájmů. Stojí za ním určité skupiny, které reprezentuje, a velmoci, zejména Spojené státy, nemají přátele, jen zájmy.
BRICS, petrodolar a pomalý ústup dolaru
Dedolarizace podle výkladu ve vysílání probíhá. Země BRICS obchodují stále více v jiných měnách než v dolarech, vytvářejí vlastní vypořádací systémy jako alternativu ke SWIFTu, například čínský CIPS, a připravují zúčtovací jednotku The Unit. Ta by měla být ze 40 procent krytá zlatem a zbylých 60 procent by tvořil koš měn členských zemí. I bývalé pilíře petrodolaru, jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty, dnes umějí prodávat ropu i za jüany. Konec dolaru jako hlavní rezervní měny by americkou ekonomiku tvrdě zasáhl, protože svět tím, že dolar používá, Ameriku do jisté míry úvěruje, včetně její armády. Paradoxem je, že Amerika své mocenské nástroje často obrací právě proti zemím, které ji takto financují.
Řada analytiků podle výkladu soudí, že se hraje o rozdělení světa na tři mocenské bloky. Čína jako továrna světa a technologická velmoc, Rusko jako obrovská surovinová základna, kterou sankce donutily k technologickému pokroku, a Amerika jako blok, který se snaží udržet pod kontrolou finanční systém. Války na Ukrajině či kolem Íránu by pak byly přetlačováním o hranice sfér vlivu, zatímco na pozadí běží jednání. S tímto výkladem nemusí být v rozporu ani pohled na „investiční války“, v nichž velmoci i technologické firmy testují zbraně a zbrojní byznys vydělává obrovské peníze. Síla BRICS je i v surovinách: vzácné zeminy nebo stříbro může Čína použít jako nátlakový nástroj.
Že by dolar padl ze dne na den, tomu však výklad nevěří. Podobné procesy mají velkou setrvačnost a rychlý pád nechtějí ani konkurenti, protože by destabilizoval všechno. Rusko se amerických dluhopisů zbavilo, Čína a další země BRICS je ale stále drží. Role dolaru proto bude slábnout postupně a posilovat bude jüan i nové zúčtovací jednotky. Rezervní měny se v dějinách střídaly, od nizozemského guldenu přes britskou libru po dolar, a dolar už je za průměrnou dobou, po kterou světová rezervní měna vydrží. Podle kliodynamiky se navíc od roku 2008 potkávají Turchinovy i Kondraťjevovy cykly, které ohlašují zlomové změny. Mění se i geopolitické uspořádání, které vzniklo Vestfálským mírem uzavřeným 24. října 1648.
Hybridní válka se vede z obou stran
O ruských hybridních operacích a propagandě se u nás mluví často. Hybridní operace ale fungují oběma směry a americkou či evropskou propagandu vidí každý soudný člověk. Tvrdit, že propagandu dělá jen jedna strana, může podle vysílání jen naivní člověk. Západ v geopolitických hrách sám využívá menšiny v zemích, jako jsou Rusko a Čína.
Evropa má v sobě podle tohoto pohledu zakódovaný velký problém: nelegální migraci a vznik nepřizpůsobivých komunit, které jiná velmoc může využít nejen ve válce, ale třeba i při snaze ekonomicky Evropu oslabit. A problém může vzniknout i sám od sebe, ekonomický nebo politický. Jako příklad posloužilo poválečné Německo, kterému chyběla pracovní síla, a proto uzavřelo dohodu o náboru Turků. Vedle přínosů přinesla i řadu problémů, od odlivu vydělaných peněz do Turecka po organizovaný zločin části komunity.
Fronta, maximalistické požadavky a válečná únava
V další ukázce z rozhovoru varuje Pavel Šik, že fronta na Ukrajině působí staticky, ale jednoho dne se může prolomit. Na námitku, že ruské požadavky by znamenaly kapitulaci Ukrajiny, odpovídá, že každý vyjednavač začíná maximalistickým požadavkem. Evropa by to měla chápat, když stejnou transakční politiku dělá její spojenec Trump. Řekne maximum a ví, že se strany sejdou někde uprostřed. U Putina se to přitom vyčítá.
Ani Rusko podle Šika netěží z války jen výhody. Má nulový hospodářský růst a kvůli ukrajinským úderům na rafinérie musí dovážet i paliva. V první fázi válka obyčejným Rusům pomohla: rozjetá zbrojní výroba zvedla platy a lidé, kteří dřív živořili, najednou měli dobře placenou práci. Tento efekt už ale vyprchal. Rusové i Ukrajinci už podle něj chtějí válku ukončit, a to si myslí i americká administrativa. Jen cesta k dohodě je složitá.
Ve studiu na to navázal komentář, že Ukrajina rozhodně nevítězí a ruské odvety na ni dopadají drtivě, zatímco Rusku válka jen komplikuje život. Ukončení by tedy dávalo smysl oběma. Že se tak nestalo, souvisí se zájmy Velké Británie, Evropy a Ameriky. Myslet si, že Ukrajina o většině věcí rozhoduje svobodně, je iluze, protože bez zahraničního financování by nemohla fungovat. Politici a média by proto měli mluvit méně o nevyhnutelné válce a víc o tom, jak zařídit mír.
Kdo by vlastně bránil zemi
Divácký dotaz bývalého vojáka z povolání, kdo by se ke všem těm drahým zbraním vlastně postavil, otevřel debatu o obranyschopnosti. Přispívat na internetu na raketu nebo tank a hádat se v diskusích je něco jiného než vzít do ruky samopal a vlézt do zákopu. Mnoho internetových bojovníků by podle vysílání vystřízlivělo už při náročnějším vojenském cvičení.
Zrušení povinné vojenské služby je podle moderátora problém. Rakousko ji nezrušilo, branná povinnost platí i v Rusku a měla ji i Ukrajina. Mobilizační zákon sice máme, jenže koho bychom mobilizovali, čím bychom ho vybavili a kde ubytovali? Povinná služba skončila před více než dvaceti lety, takže nejmladší lidé se základním výcvikem jsou dnes po čtyřicítce. Armáda navíc podle něj neplní svou zákonnou úlohu, teritoriální obranu země, takže Česko porušuje vlastní zákony. Když už se do zbraní investuje, mělo by se co nejvíc vyrábět doma. Za první republiky Československo vyrábělo tanky i říční monitory, které jezdily po Dunaji, a patřilo mezi největší vývozce zbraní na světě.
Mladí muži by podle vysílání měli mít výcvik, aby zemi uměli bránit. Divácký návrh, aby muži do určitého věku povinně absolvovali placená vojenská cvičení, místo aby stát utrácel za předražené stíhačky, dostal souhlas. Takové výdaje by byly rozpočtově neutrální a peníze by zůstaly lidem. Na dotaz, zda by se do výdajů na obranu dalo započítat i vojenské školství, zazněla kladná odpověď. Všechno ale na armádu jít nemá, stačí armáda soběstačná.
Chelčický místo chřestění zbraněmi
Že je válka finančně atraktivní, je podle závěrečné části vysílání zvrácené. Žádná válka ani oslavné ódy na bitvy lidem nic dobrého nepřinesly. Místo chřestění zbraněmi bychom se měli vracet k vlastní tradici: k Petru Chelčickému, který po husitských válkách odmítal jakékoli násilí a jehož učení ovlivnilo i Gándhího, a k Janu Amosu Komenskému, který o míru napsal celé dílo.
Idealizovat si nelze žádnou velmoc. Británie ovládala a vykořisťovala tři čtvrtiny planety a Amerika byla od vzniku nezávislosti v míru jen zlomek své historie. Zájmy velmocí nejsou zájmy Česka ani Slovenska, a proto bychom se měli víc bavit se sousedy, s Polskem, Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem, a prosazovat společné středoevropské zájmy. Nálepkovat lidi, kteří mluví o míru, a dělat z nich idioty je hloupé. Mír je přirozený stav, válka nepřirozený.
Politici jsou podle moderátora naši zaměstnanci. Platíme je, aby nás od válek chránili, ne aby nás peskovali za to, že chceme mír, a vedli nás do války. Na diváckou úvahu, kolik by bylo všeho pro všechny, kdyby svět poslední dvě století místo válčení spolupracoval, přišla souhlasná odpověď: stovky bilionů dolarů mohly jít na vymýcení nemocí a hladu, místo toho se chřestí zbraněmi a tváříme se, že za dobré ideály.
Satira: prezident a Macinka po schůzce v New Yorku
Odlehčení přinesl satirický skeč o tom, jak se prezident Petr Pavel a ministr zahraničí Macinka po měsících sporů na Valném shromáždění OSN v New Yorku usmířili a prezident dokonce pochválil komunikaci ministerstva zahraničí. Satirici si všímají, že na společné fotce sedí mezi oběma muži ještě někdo třetí, a vtipkují o společné dovolené na motorkách. Prezident Pavel je přece největší motorista v zemi, zatím s malým M. Doma na oba čekají rozpory kolem zákonů, takže smír podle nich dlouho nevydrží.
Skeč domýšlí i rozhovor ve výtahu OSN, v němž by prezident přetahoval Macinku od Babiše, a jako pointu nabízí, že Turek bude ministrem do Vánoc, protože se v zákulisí šeptá o rekonstrukci vlády. Pozadí vtipu je vážné: spor o nejmenování Turka ministrem životního prostředí patřil k hlavním důvodům napětí mezi prezidentem a ministrem zahraničí.
Závěr
Celé vysílání spojuje jedna otázka: komu slouží neustálé řeči o válce. Podle zaznělých úvah jde méně o skutečné hrozby a víc o vystrašenou veřejnost, která zaplatí zbrojení a spolkne omezování svobod. Mezitím se svět přeskupuje: dolar pomalu ztrácí výsadní postavení, BRICS sílí, Amerika potřebuje klid s Čínou a Rusko i Ukrajina jsou vyčerpané. Česko by podle vysílání mělo sledovat vlastní zájmy, mít armádu schopnou bránit zemi a od politiků chtít mírovou rétoriku místo válečné.
