Představa, že válka na východě Evropy uvázla v patové situaci a fakticky se nic neděje, je podle pohledu britského vojenského profesionála s třicetiletou kariérou v královském námořnictvu a patnácti lety v energetickém sektoru jednou z nejnebezpečnějších iluzí, jakou si Západ mohl osvojit. Rusko podle něj sleduje soudržnou vojenskou strategii, zatímco evropské vlády se řídí politickým vyprávěním, které se v čase mění podle potřeby. A pokud se tenhle rozdíl brzy nesrovná, hrozí střet, na který Evropa není připravená ani vojensky, ani energeticky.
Válka, jejíž povahu Západ nepochopil
Tvrzení, že Rusko prohrává na bojišti a jeho ekonomika se každou chvíli zhroutí, zaznívá na Západě znovu a znovu — a pro ani jedno z nich neexistuje opora ve faktech. Chyba je hlubší než dílčí přehmat v odhadu: nikdo si nedal práci pochopit, o jakou válku vlastně jde.
Clausewitz považoval za nejdůležitější rozhodnutí vojáka i politika právě porozumění povaze války, do níž vstupuje. To se u Ruska ani u Íránu nestalo. Pro Moskvu je tenhle konflikt existenční — jde jí o zachování vlastní státnosti. Když vysoká představitelka EU pro zahraniční věci Kaja Kallasová mluví o tom, že Rusko je třeba rozbít, těžko se Rusům divit, jak si to vykládají. Západ přitom k válce přistupuje jako k vyjednávání vedenému zbraněmi: přidáme trochu tlaku a druhá strana se vrátí k jednacímu stolu.
Fáze ruské strategie a promarněná dohoda z jara 2022
Varování před tímto vývojem se ozývala už od roku 1996 — a nešla jen z Ruska. Přicházela od nejlepších strategických myslitelů Západu, od George Kennana v devadesátých letech po Johna Mearsheimera v roce 2014. Všechna byla ignorována.
Hned na začátku bylo z čistě vojenského hlediska zřejmé, že nejde o pokus obsadit Ukrajinu. Sto devadesát tisíc vojáků na zemi o rozloze poloviny Evropy prostě nestačí a je nemyslitelné, aby ruský generální štáb tvrdil Putinovi opak. Šlo o Donbas. První fáze znamenala použití vojenské síly jako opory pro diplomatické jednání — a to jednání mimochodem probíhalo dobře. Vyjednávat se začalo den po zahájení operace a v březnu byly obě strany připraveny podepsat dohodu: žádné NATO, neutralita Ukrajiny, sebeurčení pro Donbas. Podepsáno by bývalo bylo, nebýt cesty Borise Johnsona, nepochybně s Bidenovou podporou, který Zelenského přesvědčil, ať bojuje dál s příslibem veškeré podpory.
Druhá fáze přišla ve chvíli, kdy Moskvě došlo, že bude muset bojovat, a to nejspíš s NATO. Následoval ústup z dotyku — stažení od Kyjeva a z Donbasu na obrannou linii, kterou navrhl ruský specialista na obranná postavení. Třetí fází byla opotřebovávací obrana s cílem vyčerpat živou sílu i techniku ukrajinské armády. Západ tomu vydatně pomohl: přemluvil Kyjev, aby proti té linii vyplýtval ne jednu, ale dvě armády, aniž by ji na jediném místě prolomil. Po mobilizaci a navýšení průmyslových kapacit přešlo Rusko koncem roku 2023 do útočného opotřebovávání — ne kvůli území samotnému, ale kvůli dalšímu ubírání sil protivníkovi, který nikdy neměl leteckou převahu.
Minimální cíle znamenají zajištění Donbasu, východních oblastí a Krymu. Maximální by mířily dál, k celé Novorossii včetně Oděsy. Logikou je bezpečnostní nárazník chránící ruské obyvatelstvo uvnitř něj. Otázka tedy nezní, proč Rusové postupují pomalu — to je špatná otázka. Území nezabírali kvůli území, ale kvůli opotřebování protivníka, a soudě podle ztrát s vysokou úspěšností.
Proč Západ vůbec chtěl válku s Ruskem
Ruské operace řídí vojenská strategie, ty západní politické vyprávění s cíli, které se dost často mění. Původním záměrem — podle toho, s kým na straně NATO mluvíte — mohl být rozpad Ruska. Existuje pozoruhodná studie RAND nazvaná Extending Russia, publikovaná v roce 2019. Kyrylo Budanov, tehdejší ředitel ukrajinské vojenské rozvědky a od ledna 2026 šéf kanceláře ukrajinského prezidenta, ve veřejně dostupném videu mluvil o potřebě války s Ruskem jako o cestě do NATO.
K tomu se přidává zpoždění v myšlení. Lidé, kteří prosazovali rozšiřování NATO, nedomysleli důsledky — a jistotu o tom máme z prostého faktu, že na válku nebyli připravení. Kdyby si to promysleli, buď by se připravili obranně, nebo by to neudělali. Třetím faktorem je hluboká rusofobie, hlavně evropská, živená tiskem a povahou politického spinu, v němž se veřejnosti nelže, ale je jí systematicky předkládána jedna strana příběhu. Ve válce je to fatální, protože právě tam je potřeba vidět všechny strany.
Chybějící strategické myšlení a kvalita západního vedení
Kdyby se odpověď měla vejít do jediné věty: chybí schopnost strategicky uvažovat. Francouzský generál André Beaufre napsal, že ve válce si poražený svou porážku zaslouží, protože je důsledkem nedostatečného strategického myšlení před konfliktem nebo během něj. NATO, které prohrálo v Afghánistánu proti Tálibánu, si přesto myslí, že může uspět proti Rusku.
Označení „elity" pro dnešní establishment nesedí — elita znamená vysoký výkon, a ten vidět není. Místo něj institucionální setrvačnost a myšlení s klapkami na očích. Ursula von der Leyenová platila v době své služby za nejhorší ministryni obrany, jakou kdy Německo mělo, a přesto dnes vede Evropskou komisi. Podobně se dá mluvit o generálním tajemníkovi NATO Marku Ruttem. Jde o nejslabší sestavu západních lídrů za posledních padesát let.
Měřítkem úspěchu strategické operace je, zda byla účinná, zda byly její výsledky trvalé a zda byla efektivní. Podle těchto kritérií selhaly všechny intervence tohoto století: Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie, Ukrajina a nyní Írán. A vina neleží jen na politicích — týká se stejně tak vysokých důstojníků, diplomatů i zpravodajských šéfů.
Scénář nadcházející války: co když Rusko nebude čekat
V Evropě se prodává vyprávění, že budeme připraveni bojovat s Ruskem v roce 2030. Nechme stranou, že si to nemůžeme dovolit — Rusové to poslouchají taky. Odtud pramení scénář, který je potřeba zdůraznit jako scénář, ne předpověď: jeho smyslem je donutit lidi přemýšlet.
Předpokládejme, že Rusko nebude do roku 2030 nečinně čekat, zatímco takzvaná E3, tedy Německo, Británie a Francie, dodává zbraně s hlavicemi o hmotnosti kolem 250 kilogramů a velkým doletem pro údery hluboko do ruského území. Rusové výslovně řekli, že údery na Evropu nemají ze stolu — a to varování se ignoruje. Ve scénáři přijdou první útoky v září a hypersonické střely zničí továrny na drony a rakety v Británii, ve Francii a v Německu.
Článek 5 v praxi a otázka, co udělá Amerika
Evropa okamžitě aktivuje článek 5 — a v tu chvíli všem dojde, co článek 5 doopravdy znamená. Útok na jednoho je sice útokem na všechny, ale neznamená to, že musí zareagovat celé NATO; každý stát reaguje tak, jak uzná za vhodné. Ve scénáři Maďarsko říká ne, Španělsko říká ne, další státy váhají. NATO se ve vnitřním žargonu s jistou nadsázkou překládalo jako „neschopnost cokoli zorganizovat" a rozhodně nejde o všemocnou koalici — nejsilnější koalicí dějin byla spojenecká koalice druhé světové války.
Zásadní otázkou je, co udělají Spojené státy. Americký ministr zahraničí Marco Rubio sice působí, jako by se Washington vracel k podpoře těchto operací, ale je otevřené, jak by se zachoval, kdyby šlo o údery do Ruska, před nimiž bylo předem varováno a nikdo na to nereagoval. Odhad zní, že Američané nebudou chtít poslat vojáky umírat na evropskou půdu do války proti Rusku.
Evropa neumí ubránit vlastní nebe
Evropanům pak nezbude než sáhnout po jediném, co mají po ruce — pozemní síly připravené nejsou, takže odpoví letectvem. A narazí na protivníka s bohatými zkušenostmi v protivzdušné obraně. Zkušenost velitele protivzdušného torpédoborce a velitele protiletadlového boje vede k jednoznačnému závěru: evropská obloha je ubránitelná jen velmi omezeně. Na saturační útoky roji dronů máme problém reagovat, na konvenční balistické střely máme prostředky krajně omezené — emeritní profesor MIT Theodore Postol odhaduje účinnost systémů Patriot PAC-3 na zhruba tři procenta. A na hypersonické střely nemáme odpověď žádnou.
Energetická infrastruktura jako cíl a past vlastních sankcí
Pokud by E3 na ruské údery odpověděla, dá se čekat, že Moskva sundá rukavice a udělá Evropě totéž, co dělá na Ukrajině — začne chirurgicky ničit energetickou infrastrukturu. Jediná střela dopadlá do terminálu na zkapalněný plyn nebo do ropného terminálu v Milford Havenu či Rotterdamu napáchá obrovské škody.
Jenže Evropa si předtím sama podřízla větev. Sankcemi se odstřihla od ruského plynu, který tvořil čtyřicet procent dodávek, a od ruské nafty, jež pokrývala čtyřicet procent evropské spotřeby. Naftu přitom nelze v moderní průmyslové společnosti ničím nahradit: drží zemědělství, rybolov, potravinovou logistiku, stavebnictví i provoz obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky. Evropa dováží zhruba dvanáct milionů barelů ropy denně; Norsko je soběstačné, ze Severního moře pochází kolem pětačtyřiceti procent evropských uhlovodíků a tento podíl klesá. K sankční ráně teď přibyla druhá — uzavřený Hormuzský průliv.
Energie se rovná HDP: cesta k depresi
Vztah mezi spotřebou energie a hrubým domácím produktem je matematicky velmi těsný — korelace se blíží jedné. Když ze systému odeberete deset procent energie, nedivte se, že přijde srovnatelný propad výkonu ekonomiky. To už je na hranici deprese. Evropa by se v případě takového útoku ocitla v hluboké ekonomické tísni a vzápětí i v politické.
Evropské hodnocení rizika přitom stojí na pouhém odhadu: budeme dál střílet dalekonosné zbraně do Ruska a vsadíme na to, že Rusko neodpoví. Jenže Rusko červené linie má. Řeklo, že rozšíření NATO do Gruzie nebo na Ukrajinu skončí válkou — a válka přišla. I když je pravděpodobnost nízká, dopad je zničující, a taková rizika se nedají odbýt mávnutím ruky. Před sto lety Evropa spadla do první světové války s představou, že to bude za čtyři měsíce hotové; po čtyřech letech byla v troskách. Minimálně by měla proběhnout veřejná debata o tom, zda si necháme politiky zavést do rizika, které za nás nikdo nepřevzal — a je dost pravděpodobné, že kdyby veřejnost slyšela, o čem je řeč, politická podpora tohoto kurzu by se rozpadla.
Jaderná odpověď jako národní sebevražda
Evropa konvenční válku proti Rusku uhrát nedokáže. Zbývají jí jaderné zbraně — a otázka, jak silné by bylo pokušení je použít. Odpověď je jednoznačná: pokud by Británie nebo Francie, jediné dva evropské jaderné státy, sáhly k jaderné odpovědi, spáchaly by národní sebevraždu. Rusko má bezmála pět a půl tisíce hlavic, Británie řádově dvě stě. Premiér nebo prezident ochotný podepřít jadernými zbraněmi konvenční válku, kterou stejně prohrává, by dělal sebevražedné rozhodnutí. Nedá se to čekat.
Útok na ruské strategické bombardéry byl aktem neuvěřitelné strategické bezohlednosti — stroje stály na plochách letišť viditelné ze satelitů právě proto, že to vyžadovala smlouva START. Ruská jaderná doktrína přitom počítá s jadernou odpovědí na útok proti prvku jaderné triády. Rusové ji nepoužili, ale hraje se tu s ohněm. Otevřenou otázkou zůstává i to, jak by odpověď vypadala: co kdyby nemířila na Německo, Francii i Británii, ale jen na Německo? Byly by Británie a Francie ochotné obětovat vlastní země a desítky milionů mrtvých kvůli německým továrnám na drony?
NATO jako součást problému
Vedle vojenské roviny chybí to nejzákladnější — diplomacie. Jednat o řešení rusko-ukrajinské války a triumfálně z těch jednání vyloučit jednu z válčících stran je diplomatická nekompetence nejvyššího řádu. Britové udržovali velmi jemný diplomatický kontakt po celou dobu konfliktu v Severním Irsku, a zaplaťpánbůh za to.
Největším problémem je dnes samo NATO. Formulace, která to vystihuje, zněla už před rokem a půl v článku Quincy Institute: aliance existuje proto, aby čelila hrozbě vytvořené vlastní existencí, a přitom nemá sílu té hrozbě čelit. Bezpečnostní záruka NATO není bezcenný papír, ale je podstatně méně pevná, než si lidé myslí, protože stojí na ozbrojených silách nesrovnatelně méně ostřílených než ruské. Druhou nejzkušenější armádou světa je dnes ukrajinská, první ruská — a Číňané to velmi bedlivě sledují. Představa, že různorodá skupina zemí s odlišnou výbavou a odlišnou úrovní sil porazí nejostřílenější armádu světa, neobstojí.
Neochota Rusku naslouchat jde hluboko. Na dotaz, zda by se mělo s Ruskem mluvit, odpověděl jeden z bývalých náčelníků britského obranného štábu souhlasně — ale dodal, že s Putinem ne. Přitom po skončení studené války, kdy se rozjelo Partnerství pro mír, byla většina vojáků na Západě upřímně ráda, že s Rusy mohou spolupracovat. Je to jako připravovat mužstvo na zápas a neobtěžovat se prostudováním soupeře.
Ropa, Hormuz a recese na obzoru
Odhad energetické situace Západu zní: stojíme na hraně krize. Uzavření Hormuzského průlivu odřízlo zhruba třináct milionů barelů denně a bylo překvapivé, jak dlouho trvalo, než se to začalo projevovat. Vysvětlení je v setrvačnosti systému. Lodě plují rychlostí dvanácti uzlů, tedy zhruba rychlostí jízdního kola — do Spojených států trvá plavba kolem dvou měsíců, do Evropy asi měsíc. Lodě už vyplulé dojely, zásoby byly vysoké, ropa se dala čerpat ze strategických rezerv. Ty jsou dnes z velké části vyčerpané; americká rezerva se zřejmě pohybuje kolem dvaceti procent. Ropa se navíc potrubím pohybuje rychlostí tří až osmi mil za hodinu a potrubí musí zůstat plné, aby fungovalo — ropa v něm proto není použitelnou zásobou.
Zásadní roli sehrála Čína, která snížila svou spotřebu asi o pět milionů barelů denně a disponuje největší strategickou ropnou rezervou na světě, řádově 1,3 miliardy barelů. Pravděpodobně nešlo jen o vlastní zájem — jako exportní země musela Čína zvážit, co by výpadek udělal s odběrateli na Dálném východě. Japonsko má velké rezervy, ale třeba Tchaj-wan, odkud pochází devadesát procent světových polovodičů, je mnohem zranitelnější.
I po otevření průlivu se systém rozjíždí se zpožděním. Když kontejnerová loď zablokovala Suezský průplav, platilo, že každý den blokády znamenal zhruba šest dní zotavování celé logistiky. Očekávání proto zní: výrazné zpomalení už letos na podzim, které se může na přelomu roku překlopit do recese. Nejméně zasaženou zemí bude paradoxně Rusko, jehož vedení téhle problematice rozumí — Putinova postgraduální práce se týkala ekonomiky nerostných zdrojů. Čína se energetickou bezpečností zabývá desítky let a své rezervy začala budovat po roce 2003, kdy si invazi do Iráku vyložila jako válku o ropu.
Spojené státy jsou vývozcem rafinovaných produktů, ale dovozcem surové ropy zhruba v objemu 6,5 milionu barelů denně. Ropa je zaměnitelná komodita, takže i při přístupu k venezuelským či kanadským zdrojům porostou ceny. Brent se přitom čtyři měsíce po uzavření průlivu obchodoval kolem jednasedmdesáti dolarů, což je samo o sobě těžko uvěřitelné — rozdíl mezi termínovými trhy a skutečně placenou cenou je značný. V Singapuru se podle tamních kontaktů kupovala ropa za dvě stě dolarů za barel. Pokud by se ceny vyšplhaly ke sto padesáti dolarům v už dnes křehké světové ekonomice, další finanční krach by nikoho nepřekvapil. Energetickou krizi navíc nikdo neřídí — trhy nemají centrálu, kde by někdo stiskl pět nebo šest tlačítek a systém znovu rozběhl.
Jak dlouho konflikty potrvají
Na Blízkém východě může být rozhodující, jak tvrdě dopadne uzavření průlivu na americké domácnosti. Výrazný růst cen a viditelné škody na světové ekonomice mohou politickou atmosféru ve Spojených státech proměnit natolik, že se válka s Íránem začne uzavírat. Vojenské řešení totiž neexistuje bez nasazení desítek až stovek tisíc pozemních vojáků, a k tomu ve Spojených státech chybí politická vůle. Kdyby se navíc zlepšily vztahy Washingtonu s Pekingem a Moskvou, mohly by obě země pomoci konflikt ukončit.
U rusko-ukrajinské války je odhad těžší. Putin nejspíš kalkuluje s přicházející hospodářskou krizí v Evropě: až udeří, evropské vlády konečně uznají, že si zbraně nemohou dovolit. Německo je pravděpodobně už v recesi, Británie i Francie na její hraně — a přemlouvat vlastní obyvatele k investici pěti procent HDP do války, kterou nelze vyhrát, bude čím dál těžší. Pokud recese dorazí, dala by se válka uzavřít do konce roku. Roli sehrají i americké volby v polovině mandátu a postoj E3. Konec by mohla přinést i změna ruské politiky — alternativou k úderům na Evropu je postup na Kyjev, vedený z politických, ne vojenských důvodů. Pád kyjevské vlády by znamenal konec hry.
Putin pod tlakem a logika měřené odpovědi
Putin není absolutní diktátor a tlak na tvrdší odpověď je značný — má konstituenty v armádě i ve zpravodajských službách a spousta lidí by chtěla jeho místo. Přesto se dá čekat, že tlaku odolá. Studium Putinových rozhovorů i jeho životopisu z pera Philipa Shorta vede k závěru, že jde o mimořádně strategicky uvažujícího člověka, který si zaslouží respekt bez ohledu na to, co o něm člověk čte v tisku. Navíc má za sebou generální štáb, jehož kvalitu dokládá už rozbor vlastní afghánské kampaně: Rusové odešli po deseti letech v pořádku a jimi vybudované struktury vydržely další dva roky. Západ odcházel po dvaceti letech, s nesrovnatelně vyššími náklady a za rozpadu všeho kolem.
Kdyby přece jen došlo na použití zbraní proti E3, nejpravděpodobnější podobou eskalace by nebyl náhlý úder. Nejdřív by přišel telefonát do Bílého domu s oznámením záměru, pak telefonát německému kancléři Friedrichu Merzovi, francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi a britskému premiérovi s ultimátem: buď přestanete dodávat Ukrajině tyhle zbraně, nebo zasáhneme výrobní kapacity. Jinými slovy eskalace ano, ale řízená a měřená. Jak dlouho vydrží držet nervy na uzdě, bude záviset na vývoji na frontě, na hospodářské situaci a na tom, nakolik Rusové zesílí obavu, že do hloubi jejich území poletí velké zbraně vyrobené ve Francii, Německu nebo Británii.
Závěr
Jádrem celé analýzy není předpověď války, ale výzva k hodnocení rizika, které nikdo neprovedl. Evropa stojí na hraně energetické a hospodářské krize, nedokáže ubránit vlastní nebe, opírá se o alianci slabší, než si připouští, a přitom sází na to, že protivník s doloženými červenými liniemi tentokrát nezareaguje. Řešení není vojenské — je diplomatické a začíná ochotou naslouchat druhé straně a vést o vlastním kurzu skutečnou veřejnou debatu. Jinak hrozí opakování roku 1914, kdy Evropa vklouzla do katastrofy s přesvědčením, že bude do čtyř měsíců po všem.
