Česká debata o summitu NATO se scvrkla na spor o to, kdo na něj pojede. O tom, co ze summitu vzešlo, se skoro nemluvilo — a je to příznačné. Evropská bezpečnostní politika se přesunula do roviny slov, gest a titulků v novinách, zatímco pod povrchem roste riziko, na které kontinent nemá ani vojensky, ani ekonomicky.
Ze summitu NATO zbylo defilé před Trumpem
Debata o summitu se v českém prostředí zastavila u toho, kdo poletí a kdo ne, u Ústavního soudu a podobných procedurálních sporů. Skutečné závěry summitu zůstaly stranou — mimo jiné proto, že žádné pořádné nebyly.
Politika je dnes vnímána jako talk show. Hodnotí se, kdo se ostřeji vyjádřil nebo kdo použil silnější slovo, ne co z jednání vyplynulo. Summit tak působil spíš jako defilé žáčků, kteří před Donaldem Trumpem předváděli, co umějí, a on jim buď pokýval, nebo je pokáral. To samo o sobě je vysvědčení pro celý kontinent a vypovídá to o stavu aliance i o tom, nakolik se její členové mohou na garance NATO spolehnout.
Poučení pro zemi velikosti České republiky je nezávislé na jakémkoli jednotlivém summitu: aliance nás ubránit nemůže a ani nechce. Bylo by tedy na čase začít se starat o vlastní verzi bezpečnostní politiky. Nevěnovat se klíčovým otázkám tohoto typu je nebezpečné až sebezničující.
Silné signály místo činů
Bezpečnostní politika se odehrává ve slovech, gestech a bouchání do stolu, po kterém nenásledují žádné činy. Iniciativy, které byly na summitu zmíněny, prohloubeny nebo potvrzeny — včetně povolení licenční výroby některých zbraní — jsou v naprosté většině pouhé titulky. U devíti z deseti nelze očekávat jakékoli materiální následky.
Symbolem tohoto přístupu je obliba formulace o dávání silných signálů, kterou rád používá i Fiala a kterou převzal od Angely Merkelové. Je to trapná, ale bohužel přesná zkratka: nic jiného než podivné vlajkové či jiné signály politika neposkytuje. A to, že summit nic nepřinesl, je špatná zpráva — protože věci, které zůstaly nevysloveny, v prostoru dál hrozí.
Evropa už na podporu Ukrajiny nemá
Kolem Ukrajiny se ozývá staccato hlasů: někteří pořád ještě věří v absolutní vítězství a porážku Ruska, ti opatrnější mluví o spravedlivém míru. Jenže co to spravedlivý mír je, kdo ho určuje a jak vypadá, nikdo neříká.
Hlavní problém leží jinde. Evropa si to nechce přiznat, ale dobře ví, že už na podporu Ukrajiny nemá — že tuhle válku ekonomicky, tedy i ekonomicko-zbrojně, vést nedokáže. A s neuvěřitelně hloupou tvrdohlavostí z toho nevyvozuje další otázku: jestliže to nejde, co budeme dělat místo toho?
Místo odpovědi se čeká na spasitelské gesto zvenčí. Jediný, kdo v úvahu připadá, je Donald Trump, a ten to neudělá. Ukrajinskou problematiku odsunul a používá ji spíš jako PR kompenzaci, když potřebuje zakrýt jiné problémy — pak sáhne po revolučněji znějících formulacích, opět bez očekávatelných následků. Virtualizace politiky se projevuje ve všech ohledech.
Elity, které nevědí, co se děje
Nečinnost evropské politické třídy je důkazem toho, že konzumem zdegenerovaná společnost produkuje neschopné elity. Evropa balancuje na počátku války se světovou atomovou velmocí a tváří se, jako by o nic nešlo. Přitom v pozadí působí velmi silné síly z ekonomického centra světa, kterým právě takový vývoj vyhovuje. Politici se místo toho poplácávají po ramenou a komentují věci, které nejsou relevantní.
Nejde přitom o situaci, kdy elity vědí a nesmějí mluvit. Zčásti jde o to, že opravdu nevědí, co se ve světě odehrává a co hrozí. To je zničující pro Západ, který má tradici efektivní a promyšlené strategické politiky — tradici Carla von Clausewitze či Konrada Adenauera, tedy státníků schopných rozebrat kontext, analyzovat silová pole a vyvodit z toho proveditelné důsledky.
Připomenout lze i Helmuta Schmidta a takzvané dvojí rozhodnutí NATO — instalaci amerických raket středního doletu v Evropě, jejíž samotná hrozba dorazila Sovětský svaz. Takovou strategickou dimenzi myšlení ani pevnou páteř dnes v Evropě nemá nikdo. Ostatně legitimita hlavních evropských lídrů je nízká — týká se to Macrona, Merze i britského premiéra.
Rusko může vždy eskalovat víc
Sledovat válku jen z perspektivy toho, komu držíme palce, je nepolitický, hloupý a nebezpečný přístup. Ať se to komu líbí nebo ne, je nutné dívat se i na to, jak konkrétní situaci vnímá protivník, a zabývat se tím, jak vypadá diskuse v Rusku o možných reakcích na politiku Západu.
Klíčovou větu v tomto směru zformuloval generál Zalužnyj, dnes velvyslanec Ukrajiny v Londýně a potenciální nástupce Zelenského. Ukrajina zaznamenává ve formě partyzánské války — tedy dronovými údery — zajímavé úspěchy, ale strategické rozdělení sil ve válce to nezmění. A dodal větu, na kterou stojí za to upozorňovat: Rusko může na ukrajinské i západní aktivity vždycky eskalovat dominantněji.
Zatímco některé státy provádějí nebo tolerují operace vůči Rusku přes své území, na ruské straně sílí hlasy volající po tom, aby se ukázalo, co znamená odstrašování. Deterrence byla rozhodujícím pojmem studené války, a tedy i míru v Evropě. Evropané dnes dělají něco jako odstrašování bez toho, aby počítali s odpovědí druhé strany — jako by platila tichá dohoda, že si Rusko všechno nechá líbit.
Ruské úvahy o odpovědi jsou přitom velmi konkrétní: cílené údery na továrny vyrábějící drony či jejich součástky v západní Evropě, případně omezené útoky na baltské státy. Ne plošná operace, ne obsazení území, ale zásah proti konkrétním zdrojům nebezpečí — aby si Evropa uvědomila, že malé krůčky nemohou pokračovat donekonečna.
Sázka na článek 5 a její cena
Postavit se Rusku by Evropa dokázala jedině tehdy, kdyby mobilizovala Spojené státy. Odtud plyne tichá naděje, že se podaří americkou stranu donutit k tomu, aby si článek 5 vyložila jako povinnost zúčastnit se války. Jenže je to otázka interpretace — spojenecký závazek lze naplnit i tím, že dorazí teplé deky.
A i kdyby ta sázka vyšla, následek by byl děsivý. Válka, do níž by se Spojené státy skutečně zapojily, by se odehrávala v Evropě. Jak by potom kontinent vypadal? To je téma, které by mělo odpovědné politiky pronásledovat ve snech. Zdá se, že tomu tak vůbec není.
Jaro 1914 jako varování
Používat slovo válka v širším kontextu vyžaduje respekt — zbytečné strašení nikomu neprospívá. Jenže právě proto stojí za připomenutí nálada v Evropě na jaře 1914. Ani tehdy si běžní lidé neříkali, že za chvíli začne válka, přestože přípravy běžely léta a čekalo se jen na záminku, na škrtnutí sirkou, které nakonec přišlo v Sarajevu.
Dnes chybějí nejen peníze a připravenost, ale i znepokojení těch, kdo za bezpečnost odpovídají. Z úrovně Evropské unie zaznívá především ujišťování, že když budeme víc zbrojit, Rusko odstrašíme a všechno bude v pořádku.
Pozice těchto lidí je přitom legitimována jedině tím, nakolik se starají o vlastní národy. Klasická společenská smlouva zní: já vládnu a zajistím bezpečnost a klid, vy mě budete poslouchat a financovat. Elity, které společnost živí, tuto povinnost neplní. Jejich úkolem je starat se o stabilní poměry a nedávat lehkomyslně v šanc věci, na které stejně nemají.
Prázdné sklady a zbrojařská marže
Nejpodstatnější je podívat se otevřenýma očima na to, v jakém stavu evropské armády skutečně jsou. Kolik tanků a raket je k dispozici, kolik je jich nasaditelných, jak vypadá výroba a odkud by se braly další zbraně. Odpověď zní: ze Spojených států ne, ty už své sklady vyprázdnily.
A vlastní bezpečnostní průmysl — český, německý i francouzský — se zabývá především tím, jak si obstarat co nejrychlejší zisk. Nikde není zájem budovat obrannou kapacitu podle nějaké strategické doktríny. Evropa je pod vlivem těch, které zajímá jen maximalizace marže, a chybějí politici, kteří by dodavatelům bezpečnostní techniky řekli, co je potřeba, do kdy a co potřeba není.
Dlouhodobý pohled a strategickou vizi zřejmě nemá nikdo — a kdo ji má, bojí se ji vyslovit, aby nebyl obviněn, že je čí přítel a komu to slouží. Takové formulace jsou intelektuálně neúnosné: implikují, že vyslovením či nevyslovením něčeho se to stane nebo nestane. To je magie a zaříkávání, ne politika.
Save Europe Act a naděje z Francie
Napříč Evropou vznikla bezprecedentní občanská aktivita známá jako Save Europe Act — iniciativa na záchranu Evropy, která už nasbírala přes půl milionu podpisů a podporují ji politici z řady stran, zpravidla těch, které dnes nejsou u moci. Jde v ní především o migraci: požaduje moratorium na neevropskou migraci legální i nelegální, mechanismy návratů, takzvanou remigraci, a několik dalších bodů.
Naděje, o kterých má smysl mluvit, ale musejí být dosažitelné a uchopitelné. Nesmí jít o politiku vyprávěnek a strkání hlavy do písku, nýbrž o politiku opřenou o zjistitelná fakta. Z tohoto pohledu se v Evropě rýsují dva jevy, které jistou šanci dávají.
Ten slabší je francouzský. Bardella je pravděpodobným nástupcem Le Penové, která zatím stále říká, že bude kandidovat. Ať to dopadne jakkoli, budoucí francouzský prezident či prezidentka mají na štítě zřetelně napsaný plán: národní rozhodování o podobě migrační politiky. To je pozitivní bod — s tím, že Le Penová se dlouhá léta projevuje jako velmi flexibilní a přizpůsobivá, takže šanci ukázat opak teprve dostane. Podstatnější než konkrétní jméno je sentiment, který za tím stojí: existují lidé s jasnou představou, že takhle už to dál jít nemůže.
AfD a německé zemské volby
Druhým, o něco silnějším momentem je posilující pozice AfD v Německu na pozadí zářijových zemských voleb. Jde o tři spolkové země, ve kterých má AfD velké šance zvítězit — a právě tam se ukáže něco podstatnějšího než výsledek samotný: jak bude současná vládnoucí elita s případným vítězstvím zacházet.
Iluze si dělat nelze. Indikátorů, že etablované strany udělají všechno proto, aby se AfD k moci nedostala, je celá řada. Kandidáti AfD přitom minimálně v jedné ze spolkových zemí jasně říkají, že chtějí radikální okamžité kroky — mimo jiné v migraci a v oblasti médií. I to je posun znaménka z minusu na plus.
Výjimečný stav a technofeudalismus
Existuje ale i obava opačného směru. Vládnoucí strany v důležitých evropských zemích jako by — přinejmenším lehkomyslně, možná zčásti záměrně — provokovaly situaci, která by umožnila vyhlásit něco na způsob výjimečného stavu. V tu chvíli jsou kostky vrženy jinak: dají se dělat věci, které by se s demokratickým uspořádáním jinak neslučovaly. Kdo má moc, se jí dobrovolně nevzdá, jakkoli by fair play měl být samozřejmostí.
V Evropě přitom jde o všechno — o záchranu základů evropské civilizace. Ve hře je otázka, zda se ekonomicky dominujícím silám působícím v pozadí podaří prosadit cosi jako technofeudalismus za pomoci technokratických kontrolních nástrojů, nebo zda se najde cesta k organickému přerodu a k opravě nejhorších vad současného západoevropského politického systému. A roli v tom hraje i to, kdo by případně chtěl válku s Ruskem vyprovokovat — protože právě ta by byla nejlepším způsobem, jak si výjimečný stav obstarat.
Největší hrozba nakonec není Rusko
Léta se opakuje jako vyznání víry, že největší hrozbou je Rusko a že kdo řekne něco jiného, zadělává si na problém. Jenže nejhlubší jádro všech potíží leží jinde: v posedlosti západní společnosti penězi, od nejmenšího z nás po nejbohatšího. Tahle zaslepenost zkresluje pohled na všechno a teprve z ní se odvozují spory názorové i materiální — jak silné je Rusko, jak slabí jsme my, jak velká je hrozba, že některá strana vyvolá válku.
Ve společenské rovině je pak největší hrozbou pro Evropu bezmyšlenkovitost a flegmatičnost populace, nezájem lidí o to, co se s nimi děje — a v důsledku toho neschopnost rozeznat, jak akutní je nebezpečí, ve kterém se nacházejí.
Závěr
Obraz, který z této analýzy vystupuje, není optimistický: aliance bez závěrů, politika redukovaná na signály, prázdné sklady, elity bez strategického myšlení a kontinent, který si nechce přiznat, že na válku, o níž mluví, nemá. Dílčí naděje existují — občanská iniciativa proti dosavadní migrační politice, změny politických poměrů ve Francii i v Německu — ale jsou křehké a jejich osud závisí na tom, zda je etablované elity budou ochotny akceptovat. Nejtěžší překážkou zůstává lhostejnost samotné veřejnosti, která si nebezpečí nepřipouští, protože se jí zatím nikdy nevedlo lépe.
