Týdenní zpravodajský přehled z pohledu vojenského analytika: Washington podepsal další sankce proti Rusku, přestože zároveň tvrdí, že chce válku ukončit vyjednáváním. NATO mluví jen jazykem války, Rusko přestavuje armádu podle lekcí z Ukrajiny a Evropa by proti jeho raketám a dronům neměla obranu. Na Blízkém východě jemenští Húsíové zasáhli saúdskou ropnou infrastrukturu a ve Washingtonu sílí hlasy pro rozhodující válku s Íránem, i když sedmiměsíční konflikt nemá strategii ani podporu veřejnosti.
Sankční zákon a slovo, které nic neváží
Prezident Trump po mnoha měsících odkladů podepsal sankční zákon pojmenovaný na počest zesnulého senátora Lindseyho Grahama. Na rozdíl od evropských balíků – Evropská unie jich schválila už 21 a připravuje dvaadvacátý – nejde především o sankce samotné, ale o pravomoc. Prezident může uvalit až stoprocentní cla v rámci druhotných sankcí na kohokoli, kdo s Ruskem obchoduje, ať už kupuje ropu, nebo jiné zboží. Část zákona míří i na Írán. Jestli prezident pravomoc využije, zůstává otevřené. Jestřábi jásají a chtějí ji použít hned, Trump odpovídá stylem „uvidíme“.
Užitek je podle rozboru nulový. Jednadvacet evropských balíků ani americké sankce z první Trumpovy vlády, z éry Bidena i z vlády současné na Rusko žádný zásadní účinek neměly. Horší je, co zákon vypovídá o americké politice. Ministr zahraničí Marco Rubio 4. června v Senátu prohlásil, že si Spojené státy vybraly stranu, a to ukrajinskou. Pak totéž vzal zpět a mluvil o roli nestranného prostředníka. Do Moskvy mezitím odletěl ředitel CIA, po něm Witkoff s Kushnerem hledat vyjednané řešení. A teď přichází podpis zákona, který má na Rusko tlačit.
Takové přešlapování podle rozboru škodí americkým zájmům víc, než si lidé uvědomují. Protistrana nemusí s americkým postojem souhlasit, ale musí vědět, na čem je. Když dohodu z rána může odpoledne zrušit, nepřistoupí na nic – ať jde o Rusko, Írán, Čínu, nebo Severní Koreu. Americké slovo je dnes jako voda: ruka v ní zmokne, ale nic neudrží.
Generál NATO, Stoltenberg a jazyk války
V Evropě naopak zákon vítají, protože tamní politici jsou přesvědčení, že si pro ně Rusko přijde. Jeden z generálů NATO v projevu prohlásil, že Rusko neustále zkouší hranice aliance, její jednotu i věrohodnost odstrašení. Spojenci se podle něj nepokloní a po summitu v Ankaře potvrdili závazek posilovat společnou obranu a dál podporovat Ukrajinu. Všechno podle rozboru nakonec skončí u podpory Ukrajiny, přestože Ukrajina spojencem v NATO není a dostává víc než skuteční členové.
Řeči o tom, že se Západ nikomu nepokloní, připomínají prosinec 2021. Putin tehdy podle rozboru vzkázal, že vstup Ukrajiny do NATO znamená válku, a nabídl druhou cestu: Ukrajina zůstane suverénní, obchodovat s ní půjde dál a nikdo nemusí zemřít. Tehdejší generální tajemník NATO Jens Stoltenberg odpověděl, že o členství rozhoduje jen aliance. Putin odpověděl válkou. Po čtyřech a půl letech se podle rozboru Západ nepoučil – nikdo po něm přitom nechce, aby se klaněl.
Následuje i nepříjemné přiznání: ruská strana se v celé válce chovala nejracionálněji. S mnoha jejími kroky se dá nesouhlasit, ale vždy nabízela diplomatické východisko a něco za něco. Západ, NATO, Evropská unie i celý ekonomický a politický establishment umí jen jazyk války: buď se Rusko podřídí, nebo válka poběží dál. K tomu se přidávají varování, že se Evropa musí na válku s Ruskem připravit do roku 2030. Slova generála, Stoltenberga i současného generálního tajemníka Marka Rutteho jsou podle rozboru prakticky zaměnitelná.
Putin: chceme dobré vztahy s Evropou
Pro srovnání slouží vystoupení Vladimira Putina na schůzce s vedením ruského zbrojního průmyslu. I tam, kde se mluvilo o přípravě na válku, zaznělo, že Rusko chce s Evropou dobré vztahy. Totéž Moskva podle rozboru říká od začátku Putinovy vlády: v roce 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci nabízel spolupráci a dříve dokonce uvažoval o vstupu Ruska do NATO. Hledal bezpečnostní uspořádání pro celý kontinent.
Opakovaně se ptal, proti komu se aliance rozšiřuje, když na konci jejího postupu leží jediná země. Fakta jsou podle rozboru černobílá: agresivní záměr a pohyb jedním směrem má jen jeden blok, a to Západ vůči Rusku, desetiletí za desetiletím až k jeho hranicím. Kdyby jaderná velmoc budovala vojenskou alianci s Kanadou nebo Mexikem, Spojené státy by to pasivně nesnesly. Od Ruska přitom čekají, že právě to udělá. Chtít po druhém něco, co by Američané nikdy neudělali, jde proti lidské přirozenosti.
Pistorius a strach, který je rozumný
Další ukázkou je německý ministr obrany Pistorius, který ve Washingtonu poskytl rozhovor moderátorovi Bretu Baierovi. Snahu o diplomatické řešení v jeho slovech nenajdete. Podle Pistoria jde o útok na celé NATO, nejen na Německo, Pobaltí nebo Polsko: Putin chce rozbít jednotu aliance, vytlačit z Evropy americká vojska a Evropany rozdělit či zastrašit. Čím víc je pod tlakem sankcí a vývoje na frontě, tím je agresivnější a tím víc chce odvést pozornost od podpory Ukrajiny.
Na otázku, jestli to funguje, Pistorius připustil, že část lidí v Německu a v Evropě se bojí, že je válka vtáhne. Velká většina ale podle něj podporu Ukrajiny dál drží. Tuto poznámku rozbor považuje za freudovské přeřeknutí. Strach z války s Ruskem je totiž racionální. Nic nestojí za to obětovat statisíce, možná miliony západních občanů a nechat evropská města proměnit v měsíční krajinu jako některá města na Ukrajině nebo v Gaze.
Důkaz, že by Rusko prahlo po tažení do Evropy, neexistuje. Před válkou na něj ani nemělo síly. Invaze z února 2022 po čtyřech osách byla podle rozboru spíš demonstrace, která měla přinutit Ukrajinu k dohodě – tedy k tomu, co Moskva chtěla už v prosinci 2021. K dobytí Ukrajiny by bylo potřeba nejméně půldruhého milionu vojáků, v první vlně jich šlo méně než sto tisíc. Západní politici od Pistoria přes Macrona po Keira Starmera přitom varovali, že Rusko potáhne přes celou Evropu, a zároveň se mu posmívali, že za dva roky dobylo jen procento Ukrajiny. Obojí platit nemůže.
Rusko se poučilo, Evropa nemá čím se bránit
Od roku 2022 se ale situace změnila. Tehdy by Rusku stačil vyjednaný konec války a nárazníkový stát mezi ním a NATO. Protože Západ dál mluví jen řečí vojenské síly a sankcí, Moskva přehodnotila své potřeby. Pozemní síly posílila nejméně o půl milionu vojáků, a hlavně rozšiřuje schopnosti ve vzduchu. Moderní válka stojí na čtyřech pilířích: útočné rakety, protiraketová obrana, útočné drony a obrana proti nim. Rusko má pro drony nově samostatnou složku ozbrojených sil. Putin před zbrojaři zdůraznil jadernou triádu jako hlavní štít vůči Evropě, dále protivzdušnou obranu, robotické systémy na zemi i ve vzduchu a umělou inteligenci.
Zájem Ruska je podle rozboru obranný: zabránit dalšímu útoku, jaký zažilo od Napoleona, Hitlera a teď od Ukrajiny podporované celou západní Evropou. Západní Ukrajinu nechce, natož západní Evropu. Dobývání by mu přineslo jen nenávist, nekonečnou partyzánskou válku a nutnost držet miliony vojáků. Surovin, energie i půdy má dost.
Nové ruské možnosti ale Evropu staví do mimořádně zranitelné pozice. Moskva nepotřebuje posílat přes kontinent miliony vojáků. Stačí zaplavit nebe drony typu Geraň, střelami s plochou dráhou letu, hypersonickými střelami či Orešnikem. Ruská protivzdušná obrana je děravá, ale vyspělá a většinu cílů sestřelí. Evropská je podle rozboru prakticky nepřítomná. Ve všeobecné válce by Rusko mohlo během týdne zničit průmyslové zóny, výrobu dronů a raket, energetiku i elektrárny a Evropa by se z toho už nevzpamatovala. Západní údery by Rusko zasáhly také, ale ne tolik. Rusko má zásoby, vyspělejší obranu a suroviny na obnovu. Z pudu sebezáchovy je proto nejvyšší čas vrátit se k diplomacii, i za cenu nepříjemných ústupků. K podobnému závěru podle rozboru dochází stále víc lidí v Německu i ve Francii.
Dohoda o Grónsku
Trump na síti Truth Social oznámil dohodu s Dánskem a Grónskem, která má Spojeným státům zajistit trvalou kontrolu nad bezpečností a všemi dalšími potřebami Grónska, a to bez nákladů. Mnozí v NATO si podle rozboru oddechli. Loni se na Grónsko dokonce přesunuly vojenské síly některých členů aliance pro případ, že by se Trump pokusil ostrov obsadit silou. Hrozil tak střet uvnitř aliance.
Podle deníku The Washington Post dohoda, kterou dánská strana ještě nepovažuje za konečnou, zůstává daleko za Trumpovým požadavkem ostrov převzít. To je podle rozboru dobře i pro Ameriku, která jeho vlastnictví nepotřebuje. Dánská premiérka ve společném prohlášení s grónskými představiteli uvedla, že dohoda posiluje společnou bezpečnost v Arktidě a severním Atlantiku a zároveň uznává svrchovanost a územní celistvost království i právo Gróňanů na sebeurčení. Dánsko tak dalo jasně najevo, že Grónsko nevydává. Zbývá doufat, že Trump bude spokojen a úvahy o zabírání území spojenců skončí.
Húsíové zasáhli Saúdskou Arábii
Den předtím v rozhovoru jemenský novinář Hussain al-Bukhaiti naznačil, že hnutí Ansarulláh, na Západě známé jako Húsíové, tlačí na Saúdskou Arábii, aby ukončila blokádu. Jinak prý bude útočit dál. Zhruba půl hodiny po skončení rozhovoru přesně to udělalo: v noci zasáhlo zařízení společnosti Saudi Aramco, další ropnou infrastrukturu a letiště nesoucí jméno krále Chálida.
Že rakety na saúdské cíle nepadají z Íránu, ale z Jemenu, a přesto je království nedokáže zastavit, je podle rozboru zásadní poučení. Útočné rakety a drony dnes mají navrch nad jakoukoli obranou – platilo to při úderech na Írán i u Ruska a platí to i pro Saúdskou Arábii po letech zvýšené ostražitosti.
Pro Rijád jde o existenční hrozbu. Země stojí prakticky jen na ropě, a pokud přijde o kapacitu ji těžit a zpracovávat, může se doslova zhroutit. Saúdové nemají pozemní síly, aby se svými jihojemenskými spojenci táhli na San'á, ani obranu, která by zastavila rakety a drony Ansarulláhu. Buď rychle najdou řešení, nebo se ocitnou v situaci, ze které už nemusí být cesty zpět.
Jedenáct let bombardování bez výsledku
Húsíové ukazují, co lze čekat od Íránu, a zároveň hranice vojenské síly. Od roku 2015 snášeli téměř deset let saúdské a americké nálety, které je měly porazit čistě ze vzduchu. Sankce a metodické ničení infrastruktury jim vzaly skoro celou ekonomiku, protože příchozí palbu nedokázali odrazit. Nevzdali se.
Když Izrael v roce 2023 zahájil válku proti Hamásu, Húsíové na solidaritu s Palestinci zavřeli Rudé moře pro lodní dopravu do Izraele. Bidenova administrativa poslala letadlové lodě, Izrael opakovaně bombardoval San'á a další místa, Trump to v roce 2025 zkusil znovu a nakonec operaci ukončil. Bidenova a Trumpova vláda utratily zhruba sedm miliard dolarů, výdaje Izraele nepočítaje. Po jedenácti letech bombardování ze strany USA, Izraele a Saúdské Arábie jsou Húsíové v útoku a drží v ruce životní tepnu království.
Írán je technologicky mnohem vyspělejší, rozlohou srovnatelný s velkou částí západní Evropy a má daleko silnější útočný arzenál i schopnost ho vyrábět. Má vodu, ornou půdu i ropu. Když se nepodařilo zlomit Húsíe, nepodaří se to ani Spojeným státům s Íránem.
Válka, na kterou nemá strategii ani Bílý dům
Trump opakuje, že ho veřejné mínění nezajímá a íránskou otázku vyřeší. Necelých pětačtyřicet dní před volbami do Kongresu ale 71 procent Američanů říká, že Trump nemá strategii, jak válku s Íránem ukončit. Mnozí ho přitom volili právě proto, že slovně odmítal hloupé a nekonečné války – a teď jednu vede.
Jeho lidé se proto snaží voliče zahanbit. Protiteroristický poradce Bílého domu Sebastian Gorka prohlásil, že cena benzinu ho nezajímá, protože po brzkém vítězství zase klesne. Kdo prý považuje cenu benzinu za důležitější než boj s těmi, kdo chtějí zabíjet Američany, není Američan. Rozbor se ptá, odkud se má vítězství vzít. Húsíové odolávají jedenáct let a Írán je mnohem větší protivník.
Trump sám tvrdí, že kdyby se hlasovalo o levnějším benzinu, nebo o tom, zda Írán smí mít jadernou zbraň, vyhrál by drtivě. Írán ale jadernou zbraň nemá, podle americké rozvědky o ni neusiloval a sám Trump před rokem prohlásil, že jeho kapacity zničil. Lidé mají platit dražší benzin, naftu, potraviny a dopravu za cíl, který nelze splnit, aby zabránili něčemu, co se nedělo. Americký národ lze podle rozboru klamat dlouho, ale ne navždy.
Kdo jsou Húsíové
Obraz Jemenu v médiích je podle Briana McGlincheyho zkreslený. Húsíové jsou povstalci jen podle jména: ovládají území, kde žije zhruba 80 procent obyvatel, i hlavní město, a fakticky zemi řídí. Pomáhá jim, že protivníci jsou roztříštění. Jižní skupina chce obnovit samostatný Jižní Jemen, další síly patří k mezinárodně uznané vládě spojené se Saúdskou Arábií a volná koalice nemá společný zájem.
Hussain al-Bukhaiti připomíná, že v San'á vládne koaliční vláda, v níž sedí i jiné strany, včetně Muslimského bratrstva. Označení Húsíové podle něj prosadili hlavně Saúdové, kteří sami nazvali zemi po vlastní rodině. Lidé na severu se ale považují za Jemence. Ansarulláh je podle něj jen částí jemenského lidu a spolu s dalšími bojovníky a vojáky bývalé armády bojují pod jménem Jemenské ozbrojené síly.
Na mapě vypadá území Ansarulláhu malé, reliéfní mapa ale ukazuje, že ovládá nejlepší půdu: hory s deštěm, pobřeží i zemědělskou oblast. Táhne se stovky kilometrů od severu k jihu a uživí obyvatelstvo. Húsíové nikam neodejdou.
Iluze vojenského řešení
Přes veškerou geografii, historii a odolnost obyvatel si mnoho expertů stále myslí, že existuje vojenské řešení. Dlouholetá známá postava amerického obranného establishmentu David Wurmser tvrdí, že Trump nechce za rok řešit totéž. Buď íránský režim do voleb udusí strategie zadržování, nebo přijde na řadu kinetická cesta, tedy válka v plném rozsahu. Prezident se podle něj blíží k rozhodnutí a začíná chápat, co je potřeba k tomu, aby s íránským režimem skoncoval.
Spojené státy se o to ale snaží 47 let. Osm let podporovaly irácko-íránskou válku, zkusily maximální tlak, sankce, dvanáctidenní válku v roce 2025, teď vedou sedm měsíců trvající válku s námořní blokádou a dlouhou leteckou kampaní. Nic nefungovalo. Představa, že to vyřeší pár dalších měsíců ekonomického tlaku a případně vojenské dokončení práce, je podle rozboru absurdní. Nejde už o teorii, ale o opakovaně ověřený fakt: vojenská cesta k vítězství neexistuje, jen k dalšímu vyčerpání vlastních sil.
Proč by Írán mohl udeřit první
Zajímavý úhel nabízí Matt Bracken. Írán podle něj nemusí chtít válku ukončit. Stejně jako Izrael chce, aby pokračovala, protože usiluje o drtivou americkou porážku. Válka s Íránem se má stát tabu, jako byl pro Američany v roce 1980 Vietnam. Írán má šestkrát víc obyvatel a desetkrát větší rozlohu než Jižní Vietnam a je hornatý. Má protivzdušnou obranu, špičkové inženýry, raketová města a může technologie předat Húsíům. Navádění pro rakety a drony si může koupit v Číně a využívat čínskou a ruskou satelitní navigaci. Představa, že je rok 1992 a stačí letadlové lodě, podle Brackena neplatí. V příštích měsících navíc čeká plukovnické převraty a upozorňuje, že Saúdská Arábie, kde je třetina obyvatel cizinců, není jednotná země.
Rozbor s Brackenem souhlasí. Pro Spojené státy, Izrael ani Saúdskou Arábii žádné vojenské vítězství není, protože logistické nároky převyšují možnosti a obrana protivníků je příliš silná. Írán by rád válku ukončil, ale jen natrvalo. Příměří, po kterém by Američané obnovili výrobu raket, doplnili zásoby a vyvinuli nové zbraně, pro něj řešení není. Další kolo by naopak mohlo vyčerpat zbytek amerických útočných raket. Pak by zůstaly jen letouny s levnější municí, jejichž nasazení ve velkém by zdecimovalo letectvo, a s rostoucími ztrátami by se odpor veřejnosti z 71 procent ještě zvýšil. Vynucený odchod by pro USA znamenal strategickou i vojenskou porážku.
Podle otevřených zdrojů a osobních kontaktů navíc Spojené státy přesouvají do regionu další personál letectva, což může naznačovat úder po listopadových volbách. Íránská rozvědka to vidí také. Teherán proto může zvolit preventivní úder a nenechat Američany vybrat čas a podmínky. Říjen před volbami by byl vhodný, protože by Trumpa ještě víc ponížil a politicky poškodil. S koncem září riziko íránského preventivního úderu podle vojenského rozboru poroste.
Chyby, nebo záměr?
Chris Martenson z Peak Prosperity při rozboru dopadů války na americkou ekonomiku nabídl nečekaný pohled. Na povzdech nad nekonečnou řadou zbytečných chyb, válkami počínaje a finančními rozhodnutími konče, odpověděl otázkou: co když to nejsou chyby? Když vzorec padá pořád stejným směrem, nelze ho donekonečna přičítat náhodě. S tímto vzorcem se podle něj jiné země, zejména rozvíjející se trhy, potýkají odjakživa. Jak popisuje John Perkins ve Zpovědi ekonomického zabijáka, nejdřív se vyvolá krize a ti, kdo vědí, jak na to, pak skupují majetek za zlomek ceny a upevňují kontrolu. Martenson má pocit, že jeho země je dnes rozebírána. Ať jde o chyby, nebo o záměr, směr je stejný, a proto radí vytvořit si v životě rezervy.
Martenson je člověk čísel, systémů a vzorců z finančního světa a rozbor uznává, že se s ním těžko polemizuje. Jeden nebo dva neschopní lidé ve vysokých funkcích se najdou, ale ne tolik. Když mince padne padesátkrát za sebou na stejnou stranu, s mincí něco není v pořádku. Pokud by lidé u moci vědomě vedli zemi cestami, které končí neúspěchem a smrtí mnoha lidí, je to temné místo a je potřeba to rychle vyjasnit.
Závěr
Společným jmenovatelem týdne je neschopnost poučit se. Sankce, které nikdy nefungovaly, přicházejí znovu, přestože podkopávají důvěru v americké slovo. Evropa sází na válečnou rétoriku, i když by ruské údery neměla čím zastavit. Na Blízkém východě se opakuje víra ve vojenské řešení, které selhalo u Húsíů i u Íránu. Cesta ven podle rozboru vede jen přes diplomacii – i za cenu nepříjemných kompromisů, dřív než se konflikt vymkne kontrole.
