Válka s Íránem vstupuje do sedmého měsíce a její nejnovější fronta vede přes Jemen. Hnutí Ansar Alláh, známé jako Hútíové, žene vládní vojska přes celou zemi, drony z Iráku zasáhly saúdský ropovod a Spojené státy odmítly Rijádu vojensky pomoci. Státy Perského zálivu mezitím zasedají k jednacímu stolu s Íránem – bez Washingtonu. Sled událostí jednoho týdne ukazuje, jak rychle se v regionu mění rovnováha sil a jak málo Amerika dokáže tento vývoj ovlivnit.
Armáda duchů na jemenském pobřeží
Hútíové nepolevují. Vládní vojáci se vzdávají v celých skupinách a ustupují přes bojiště. Podle zprávy CNN čekalo bojovníky Ansar Alláh v přístavu Mocha, jednom z velkých pobřežních měst, která dobyli, výmluvné zjištění: seznamy vládních praporů byly plné takzvaných mrtvých duší. Na jména neexistujících vojáků se vyplácel žold a skutečná síla armády dosahovala zhruba pětiny stavu na papíře.
Stejný jev znala Amerika z Afghánistánu. Afghánské bezpečnostní síly vykazovaly kolem 350 tisíc mužů, jenže tam, kde mělo stát dvacet tisíc vojáků, jich často sloužil jen zlomek. Velitelé a další články velení si žold fiktivních vojáků strkali do kapes. Na bojišti to má dalekosáhlé následky, protože Ansar Alláh vojáky duchy nemá. Jeho bojovníci existují, jsou zkušení, vyzbrojení a hluboce přesvědčení o tom, co dělají. Kdo má vůli bojovat, zkušenosti i výzbroj, vítězí.
Obchvat Maribu a ozvěna Mosulu
Přes noc začal další útok, tentokrát na východ, k městu Marib. Mapa bojů ukazuje takticky promyšlený postup: jednotky Ansar Alláh obcházejí město ze severu i z jihu. Pravděpodobně do něj přímo nevtrhnou, spíš ho minou a odříznou. Po zkušenostech z posledních střetů nelze čekat, že vládní síly uznávané OSN své pozice udrží.
Obraz připomíná Irák v roce 2014. Spojené státy tehdy osm let cvičily irácké bezpečnostní síly a vydávaly je za schopnou armádu. Byl to mýtus, který pomáhal prodávat válku, plnit obranné rozpočty a držet Pentagon v dobré náladě. Když proti nim vyrazili bojovníci Islámského státu, které nepoháněly peníze, ale ideologie a náboženství, vojáci sloužící pro výplatu utekli. V Mosulu se fronta zhroutila ve chvíli, kdy řadoví vojáci viděli, jak jejich generálové prchají, a odhazovali zbraně.
Jemen jde podobnou cestou. Záběry z bojiště ukazují techniku, kterou Ansar Alláh ukořistil vládním silám – část z ní nejspíš pomohly pořídit a zaplatit Spojené státy nebo Západ přes Saúdskou Arábii. Hútíové tak k morálce a iniciativě získávají i další výzbroj. Ve vládním táboře naopak vládne vzájemné obviňování a hádky mezi vysokými veliteli, kteří místo řešení problému hledají viníka. Bez soudržného vedení vojáci bojovat nebudou a postup na východ se může ještě zrychlit.
Zasažený ropovod a Rijád, který neodpoví
Saúdská Arábie má i další starosti. Drony zasáhly ropovod vedoucí napříč královstvím z východu na západ a zpočátku nebylo jasné, kdo za útokem stojí – Írán, Hútíové, nebo irácké Lidové mobilizační jednotky. Všichni patří k takzvané ose odporu a úspěch jednoho povzbuzuje ostatní. Podle zpráv médií korunní princ Muhammad bin Salmán dvakrát telefonoval prezidentu Trumpovi a žádal palebnou podporu. Trump odmítl.
Generální tajemník Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu následně vyzval Bagdád, aby nedovolil použití iráckého území k útokům. Drony, které ropovod zasáhly, totiž odstartovaly z Iráku. Rijád zároveň oznámil, že v této fázi odvetu nechystá.
Taková zdrženlivost se na místě přečte jediným způsobem. Milice zasáhly ropovod, který je finanční tepnou království, a Saúdové odpovídají, že se nic nestalo. Škoda přitom vznikla. Neodpovídají, protože nemohou – a právě tak to pochopí irácké milice i Hútíové, kteří protivníka ženou přes celou zemi. Ať byl záměr jakýkoli, výsledkem bude spíš stupňování útoků než jejich utlumení.
Hútíové volají do Bílého domu
Prezident Trump dostal otázku na Hútíe při setkání s irským premiérem a jeho odpověď mluví za vše: Hútíové podle něj Washingtonu zavolali, s Amerikou bojovat nechtějí a nepřejí si, aby proti nim zasáhla. Většinu lodí prý propouštějí, problém mají jen s jednou zemí – a to se podle Trumpa „urovná“.
Kontrast s nedávnou minulostí je ostrý. V květnu 2025, jen pár měsíců po nástupu do úřadu, objížděl Trump Blízký východ, mluvil o bilionech dolarů investic v USA, o konci válek za změnu režimu a o éře míru, v níž všichni vydělají. Saúdští představitelé se na kameru usmívali od ucha k uchu. Saúdská Arábie navíc nedávno uzavřela obrannou dohodu s Tureckem a Pákistánem, podle níž je útok na jednoho útokem na všechny. Když pak na království skutečně někdo zaútočil, na pomoc nepřispěchal nikdo. Muhammad bin Salmán zvedl telefon do Bílého domu a slyšel ne. Kdo naopak zvedl telefon? Hútíové.
Hnutí Ansar Alláh umí jednat s protivníky a má pověst, že dodržuje, co slíbí. Když Izrael drtil pásmo Gazy, Hútíové oznámili, že budou v Rudém moři napadat lodě spojené s Izraelem, dokud útoky neskončí – a v obdobích příměří skutečně přestali. V roce 2025 hřměl dnešní ministr války Pete Hegseth ve vysílání Fox News, že je USA budou nemilosrdně bombardovat, dokud se nepodřídí. O několik týdnů později, když se ukázalo, kolik kampaň stojí a že nikoho nezlomila, uzavřel Trump s Hútíi dohodu: přestanete střílet na nás, přestaneme my. Hútíové dohodu dodrželi. Na americké lodě přestali útočit, na lodě jiných zemí ne. Americké námořnictvo mezitím přišlo o dva stroje F/A-18, které spadly z paluby letadlové lodi do moře.
Na tuto zkušenost Ansar Alláh navázal i teď. Nabídka Bílému domu zněla zhruba takto: nepomáhejte Saúdům, nedávejte jim bomby a nechte nás být. My necháme být vás, propustíme lodě všech zemí včetně vašich. Útočit budeme jen na Saúdskou Arábii. Prezident souhlasil a spojence tím hodil přes palubu.
Saúdové nezapomenou
Rozhodnutí posledních hodin bude mít dlouhodobé následky, protože ho sleduje celý region. Saúdští vůdci teď musí řešit krizi přímo za humny, ale až pomine, nezapomenou. O bilionech dolarů investic ve Spojených státech si lze nechat jen zdát – prezidenta, který je opustil, odměňovat nebudou.
Chyba přitom nespočívá v odmítnutí pomoci, ale v tom, co mu předcházelo. Spojené státy nikdy neměly Saúdské Arábii poskytovat bezpečnostní záruky, a to ani ty předstírané. Normální vztahy ano, bezpečnostní závazky ne. Teď se ukazuje, že záruky byly odjakživa falešné: Amerika za Saúdskou Arábii válčit nepůjde. Bomby dodá, když ji to nic nestojí – tak jako za Obamy, kdy byla saúdská válka s Hútíi izolovaným konfliktem bez regionálních dopadů. Jakmile by ji pomoc něco stála, nechá partnera okamžitě na holičkách. To si zapamatují nejen Saúdové, ale všichni, kdo situaci sledují. Jemenská fronta se navíc může zvrhnout v úplný rozklad vládních sil.
Záliv jedná s Teheránem, Washington u stolu chybí
V regionu se zároveň odehrávají setkání, která by ještě nedávno zněla nepředstavitelně. Představitelé Abú Dhabí se sešli se zástupci Teheránu. Analytik Danny Citrinowicz k tomu na síti X napsal, že schůzka neznamená důvěru a obnovit i její základní úroveň potrvá roky. Pro Abú Dhabí je ale udržování kanálů s Teheránem formou strategického jištění: Spojené arabské emiráty nemají zájem stát se frontovým státem další regionální války, zvlášť po škodách z prvních čtyřiceti dnů bojů. Teherán má vlastní důvody – zálivové metropole přehodnocují, nakolik se lze spolehnout na Washington, a Írán v tom vidí příležitost obnovit vztahy s arabskými sousedy a získat mezi nimi zpět kus politické legitimity.
Souvislosti jsou výmluvné. Po čtyřiceti dnech bojů utrpěla škody každá země regionu, americké základny na jejím území i energetická infrastruktura. Perský záliv byl uzavřen, příjmy zálivových států se propadly a blokáda je dál stojí obrovské peníze. Právě v této situaci jsou ochotnější mluvit s Íránem než se Spojenými státy – zřejmě dospěly k závěru, že v Bílém domě nesedí racionální aktér. Washington nemá strategii ani cíl. Trumpův výrok, že válka skončí hned po volbách do Kongresu 3. listopadu, nebere vážně nikdo, kdo se v situaci vyzná, a v regionu už vůbec ne.
Íránský prezident Masúd Pezeškján navíc potvrdil, že se Írán a arabské státy Perského zálivu v pondělí sejdou v Maskatu, aby jednaly o společné íránsko-ománské námořní trase Hormuzským průlivem. Jde o to, jak bude průliv spravován do budoucna. Na setkání se očekávají Omán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Bahrajn a Kuvajt. Kdo na seznamu chybí? Washington.
Základny jako magnet na rakety
Americké jednotky rozmístěné v Sýrii, Iráku, Jordánsku a dalších zemích nikdy nepřinesly Spojeným státům bezpečí. Vytvářely jen bod strategické zranitelnosti – a teď je jasné, že bezpečí nepřinesly ani hostitelským zemím. Základny se staly magnetem na rakety a přitáhly íránskou palbu, kterou by Teherán na tyto země nikdy nevypustil, kdyby Amerika válku nezačala. Arabské státy si to uvědomují a k původnímu stavu se vracet nechtějí.
Nelze proto vyloučit, že válka Trumpovi vyklouzne z rukou, možná ještě před volbami. Proti tomu stojí řada překážek, ale scénář je reálný: státy Rady pro spolupráci v Zálivu a Írán dojdou k závěru, že válka je prohraná pro všechny, dohodnou regionální bezpečnostní uspořádání, s nímž mohou žít, a Ameriku vyzvou k odchodu. Pokud Spojené státy samy neodejdou, udělají to za ně Arabové. Každá z těchto zemí, Írán nevyjímaje, má zájem na konci války, protože jí jen škodí.
Jediný, kdo z války těžil, je Benjamin Netanjahu a ti, kdo smýšlejí jako on. Amerika zaplatila krví, penězi, základnami i strategickou pověstí a nic nezískala. Hormuzský průliv je nyní převážně pod íránskou kontrolou, což nikdy předtím nebyl. Spojené státy se snaží vrátit k původnímu stavu, ale svým postupem zajišťují jen to, že od nich odejdou i spojenci. Pravděpodobnější je právě tento vývoj než návrat k válce, i když i ten může Trump nařídit, ať je sebevíc iracionální. Vojensky se konflikt vyřešit nedá; pokud přijde mír, přinesou ho regionální hráči.
Plukovník Wilkerson: dveře k potížím jsme otevřeli sami
Plukovník Wilkerson dostal tento týden otázku, co by znamenalo, kdyby Ansar Alláh dokázal Saúdskou Arábii porazit. Podle něj je to možné a způsobily to Spojené státy. Dokud 28. února nezačaly válku, nepřicházelo to v úvahu, protože by zasáhly další státy – Egypt, Jordánsko a možná i Turecko. Ty teď zajímá hlavně vlastní postavení; Turecko sleduje, co dělá Izrael v Sýrii, a hledí na sever. Podpora, na kterou se Saúdové spoléhali ze strany impéria, je pryč. Wilkerson je přesvědčen, že USA už nikdy nebudou v regionu výrazněji přítomny na zemi. Dnešní zprávy mu dávají za pravdu v přímém přenosu.
Americká televize a hlavní média přitom dál žijí ve světě, který neexistuje. Opakují, že Washington určuje pravidla, že se Írán pod sankcemi každým dnem zhroutí nebo že povstane opozice. To vše jsou nesmysly. S Íránem se na oficiální úrovni nejedná vůbec, což je absurdní samo o sobě. Neochota vyjednávat je nemocí celého Západu. Mluví Íránci a Arabové – a uzavírají dohody. Jedním z důvodů, proč Muhammad bin Salmán Trumpovi telefonoval, mohlo být i oznámení, že bude muset začít vyjednávat po svém, protože tak to v této části světa chodí.
Odmítání jednání je sebesabotáž, podobná pomalému a bolestivému řezání vlastní nohy. Ropa se mezitím drží kolem sta dolarů za barel. Pokud budou útoky na ropovody pokračovat, hrozí dlouhodobý výpadek dodávek, a pokud Ansar Alláh postoupí dál na východ, není jisté, zda Saúdská Arábie jako stát vůbec ustojí. Kolaps je teprve na začátku a Washington nedělá nic, aby ho zastavil. Spojené státy tak možná z regionu nevytlačí až konec války, ale už současný vývoj.
Joe Kent: Írán vyrovnal bojiště
Na papíře je poměr sil mezi Spojenými státy a Íránem drtivě v americký prospěch: schopnost promítat sílu, špičkové technologie, zbraňové systémy, satelity. Írán ale přesně ví, jak využít to, co má, proti tomu, co chybí Americe. Joe Kent to tento týden popsal takto: i když Íránci nepotopí americké lodě, fakticky odřízli USA od schopnosti promítat sílu tak, jak byly zvyklé. Podobně jako v Iráku a Afghánistánu útočí na logistiku a základny. Drony, balistické rakety a satelitní snímky technologickou převahu vyrovnaly. Reálnou pozemní variantu Kent nevidí.
Kent zdůrazňuje, že i kdyby ve válce chtěl pokračovat, stáhl by vojáky mimo dosah íránských zbraní. Operace Midnight Hammer podle něj prokázala, že USA dokážou zasáhnout Írán přímo z amerického území. Místo toho nechávají Spojené státy vojáky v dosahu balistických raket a dronů, a dávají tak Íránu šanci vyrovnat síly.
Amerika tím likviduje i vlastní taktické výhody. Útočí na cíle, které nedokáže porazit, a nechává vojáky v dosahu nepřítele. Přitom má bombardéry B-52 i B-2, kterými by v případě skutečné hrozby mohla uvalit na Írán vysokou cenu z velké vzdálenosti a s minimálním rizikem pro vlastní jednotky. Taková hrozba ale neexistuje. Írán za celou dobu své existence Spojené státy nenapadl a nenapadl by ani Izrael, kdyby do země Amerika nevstoupila. Ví, že Izrael má kolem dvou set jaderných zbraní, a vlastní bombu se mít nerozhodl. Stupňovaný tlak ho k jadernému programu může dotlačit.
Operace Midnight Hammer, kterou Trump rád vydává za vítězství, je navíc velkou ztrátou: Spojené státy přišly o oči a uši v zemi. V raketových továrnách rozesetých po Íránu, který je rozlohou srovnatelný se západní Evropou, se může dít cokoli a Washington se to dozví až ve chvíli, kdy mu to Írán sám předvede. Proto je velkou ztrátou i to, že Joe Kent z administrativy odešel. Jeho rady byly rozumné, jenže v prezidentově okolí mají navrch škodliví lidé, kteří podobné hlasy blokují a podle zpráv umlčují i viceprezidenta. Kent přesto dál radí totéž: odejděte, dokud to jde.
Konec vzdušné nadvlády a projekce síly
Další lekci přinesl Steve Jermy, bývalý komodor britského námořnictva. Debata o tom, zda válka v Íránu a boje na Ukrajině znamenají konec letadlových lodí, podle něj míjí podstatu. Nekončí letadlové lodě, končí schopnost získat a udržet vzdušnou nadvládu a kontrolu nad mořem. Bez ní nelze vysadit pozemní síly v zemi se strategickými raketovými silami, jako jsou Čína, Rusko nebo Írán. Kdo nedokáže dopravit logistiku na břeh do svých operačních základen, je ve vážných potížích. Americké ozbrojené síly zůstávají mimořádně silné, pro projekci síly však podle Jermyho přestaly odpovídat svému účelu.
Projekce síly přitom byla pilířem americké vojenské moci po celá desetiletí – od obou světových válek přes Koreu a Vietnam až po Irák v roce 1991. Jenže už není rok 1990. Čína není slabá mocnost a Rusko není rezavá kocábka. Když tehdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt a postavil vojska na saúdskou hranici, Amerika vyslala nejprve lehkou pěchotu 82. a 101. výsadkové divize jako zpomalovací práh a vzápětí tanky, dělostřelectvo, letadla a vrtulníky. Irák neměl pořádné balistické rakety – zastaralé Scudy se téměř nepočítají –, prakticky neměl letectvo a o dronech nemohla být řeč.
Dnes má balistické rakety a drony i Ansar Alláh, formálně nestátní aktér. Kdyby do Saúdské Arábie někdo vpadl z jihu, Amerika ji jako v roce 1991 nezachrání. Washington přesto uvažuje v nejlepším případě jako v roce 2003, kdy stačilo dost tanků, děl a bitevních letounů A-10 a projet středem Iráku. Pravidla se změnila nevratně. Nutná je radikální proměna doktríny, organizace, výzbroje i způsobu vedení operací. Jediný rozumný krok je odejít z války s Íránem i z války na Ukrajině, zastavit krvácení, postavit nejlepší možnou obranu země a spojenců a pustit se do převratných změn obranného průmyslu. Superdrahé rakety vyvíjené celá léta jsou kotvou minulosti, kterou protivníci dávno předběhli. Pokud se to nezmění, ukáže to až skutečné budoucí bojiště – a z takové chyby se Amerika nemusí vzpamatovat.
Morální rozměr války, kterou začala Amerika
Válku nerozhodují jen počty raket, tanků a letadlových lodí nebo taktika. Stejně důležitá, v něčem ještě důležitější, je morální složka. Matt Bracken ji tento týden pojmenoval ostře: Amerika nesmí být jedinou zemí, která kdy použila jaderné zbraně, a už vůbec ne ve válce, kterou sama začala. O druhé světové válce se v USA říkalo, že ji začalo Japonsko v Pearl Harboru a Amerika ji ukončila v Hirošimě a Nagasaki. Tuto válku ale začaly Spojené státy překvapivým útokem. Neskončila za tři čtyři dny změnou režimu a oslavami v ulicích. Po šesti měsících docházejí možnosti a Washington přechází od sankcí k úderům a zpět. Pokud se v zákulisí o jaderném úderu vážně mluví, měl by to podle Brackena ten, kdo o tom ví, zveřejnit, i kdyby ho to stálo kariéru a penzi. Použití jaderné zbraně ve válce začaté překvapivým útokem by v očích světa znamenalo konec Ameriky.
Spojené státy se aspoň rétoricky prezentovaly jako „ti dobří“. Nikdy bez chyb, ale s tímto základním směrem – a právě to přesvědčení vedlo mnoho lidí k tomu, aby narukovali. Dnes se ztrácí, a to nejen mezi vojáky, ale hlavně na úrovni státu. Opuštění Saúdské Arábie vyznívá jako vzkaz: s Hútíi máme dohodu, nás nechají být, vy si poraďte sami – ale ropu a investice chceme dál. Spojenci v Asii i v Evropě vidí, jak rychle je Amerika ochotná partnera opustit. Morální základ americké moci se rozpadá a to má i vojenské důsledky. Kdo nevěří v misi, nevloží do ní úsilí, a to platí uvnitř armády stejně jako navenek. Protivníci, spojenci i nezávislé země vidí, že americké slovo nemá žádnou váhu.
Závěr
Doby, kdy si Spojené státy mohly dělat, co chtěly, bez ohledu na názor ostatních, skončily. Rovnováha sil ve světě se mění. Zkažená morálka, rezavějící vojenská síla a arogance, která brání vidět potřebu změny, připravují Americe pád. Jemenská fronta, zasažený saúdský ropovod a jednání v Maskatu bez Washingtonu jsou první účty za válku, kterou Amerika sama začala. Mnoho zemí se v minulosti neprobudilo včas a zaplatilo za to vším. Otázkou zůstává, zda se Spojené státy probudí dřív, než budou následky katastrofální – a zda se bude řídit radou odejít, dokud to ještě jde.
