Válka Spojených států s Íránem se od začátku nevyvíjí podle amerického scénáře. Z konfliktu, který měl být krátký, se stává jedna rozšiřující se válka: jemenští hútíové útočí na Saúdskou Arábii, ropa se drží nad sto dolary za barel a Rijád si hledá nové spojence. O tom, kam se situace na Blízkém východě i na Ukrajině řítí, mluví profesor Richard Sakwa z Univerzity v Kentu.
Nepřítel, který poprvé vrací údery
Spojené státy si po desetiletí mohly vojensky dovolit téměř cokoli. Do Iráku vstoupily v roce 1991 i 2003, dvacet let válčily v Afghánistánu. Povstalci byli nepříjemností, ale americkou armádu porazit nedokázali. Írán je jiný případ – protivník, který se účinně brání. A prezident Donald Trump s takovou situací zjevně neumí zacházet.
Sakwa v tom vidí dvě věci. Za prvé se mění povaha války: drony a rakety dlouhého doletu mění rozložení sil. Letadlových úderných skupin může mít země, kolik chce, ale musí je držet daleko od pobřeží, protože tam jsou v ohrožení. Za druhé stojí proti Americe země s nejméně třítisíciletou historií a vysokou morálkou. Mezi společností a režimem sice napětí trvá – v lednu 2026 Íránem otřásly masové demonstrace –, jenže napadená země se semkne kolem svého vedení.
Írán má navíc síť spojenců: hútíe v Jemenu, Hizballáh v Libanonu, členství v Šanghajské organizaci spolupráce. Přímé vojenské podporovatele nemá, ale Čína dál odebírá íránskou ropu, kolik se jí jen dostane na trh. Spojené státy podle Sakwy od konce studené války nevyhrály žádnou velkou válku a i vítězství ve studené válce považuje za mylný výklad rozpadu Sovětského svazu. Vyhrávaly jen proti malým státům, jako byla Grenada nebo Panama. A jak připomíná s odkazem na Clausewitze, kdo vede válku, musí vědět, čeho jí chce dosáhnout. Tady jasné strategické cíle chyběly od začátku a chybějí dosud.
Íránská prosba o dohodu jako Trumpova fikce
Trump dříve sliboval, že válka skončí do voleb do Kongresu 3. listopadu. O víkendu už řekl, že skončit může i dřív, ale skončí až po nich. A znovu opakoval, že Írán tak strašně chce dohodu, že neustále volá – jen musí jít o tu správnou dohodu. Íránská strana přitom od začátku války říká opak: o nic neprosí a nabízí podmínky, na které musí přistoupit Washington.
Sakwa to označuje za život ve světě fantazie. Podobné prohlášení o konci války a vítězství zaznělo už popáté nebo pošesté. Trump je podle něj nejkrajnějším projevem politického Západu, který umí mluvit už jen sám se sebou. Chybí mu schopnost dialogu s druhou stranou, natož diplomacie ve starém smyslu, kdy u stolu sedí experti i lídři a jedná se o věcných otázkách. Nedávná americká jednání byla podle něj spíš rozhovorem než diplomacií.
Sakwa jde ještě dál: celých osm desetiletí od konce druhé světové války západní mocnosti vrávorají od jedné chyby k druhé, od Vietnamu po desítky operací na změnu režimu. Neokonzervativci na počátku 90. let tvrdili, že impérium si vytváří vlastní realitu. Trump ji teď podrobuje zatěžkávací zkoušce až do úplného zhroucení. Tragédie se tak podle Sakwy mění ve frašku, jak kdysi psal Marx.
Vojenské řešení neexistuje, politické ano. Nejbližší důsledky jsou ekonomické: ropa za více než sto dolarů a ceny pohonných hmot v USA, které se blíží šesti dolarům za galon. Hútíové z Jemenu mezitím fakticky ovládají vjezd do Rudého moře i výjezd z něj. Nápadně chybí americký ministr zahraničí Marco Rubio, který by měl být aktivní ve válce v Perském zálivu i v rusko-ukrajinské válce – ozývá se jen občasnými prohlášeními.
Sakwa soudí, že nakonec musí přijít jednání, i když ne nutně v podobě memoranda o porozumění z doby před několika měsíci. Prvním krokem by bylo otevřít trh íránské ropě a zrušit blokádu, druhým širší zmírnění sankcí proti Íránu. Pak už zbývá vyhlásit vítězství a odejít. Taková dohoda přitom už na stole ležela a v červnu nesla Trumpův podpis, než ji Washington zase roztrhal. Rozhodující bojiště je tedy teď v hlavě jediného člověka.
Ropa nad sto dolarů a cena, která pořád neodpovídá realitě
Americká ropa WTI se obchoduje kolem 103 dolarů za barel, severomořský Brent kolem 107. Americký energetický expert Hochstein přesto tvrdí, že tato cena je pořád špatná – je příliš nízká. Víkend podle něj ukázal, co se stane, když už neexistují žádné záchranné sítě. Zásoby v rezervách docházejí, takže z nich teče méně, a Blízký východ je ještě nebezpečnější než dřív.
Hormuzský průliv prakticky nefunguje a obchvatem byl ropovod k Rudému moři. Trumpova administrativa Saúdské Arábii nepomohla, když na ni hútíové před několika dny zaútočili. Ti dnes kontrolují i druhý průliv, Bab al-Mandab, a obchvatový ropovod je poškozený. Objemy jsou proto výrazně nižší. Za 103 dolarů se ropa mimo Spojené státy koupit nedá a skutečné fyzické barely se podle Hochsteina prodávají za 120 až 150 dolarů.
V hlavě a v projevech lze fikci pěstovat, jak dlouho kdo chce. Fyzické množství ropy na trhu ale nezmění a to se projeví.
Evropa před zimou: energie, volby a sankce
Sakwa přidává další faktor. Čína v první fázi války držela cenu nízko, protože čerpala ze svých obrovských strategických rezerv. To už ale nedělá v takové míře a vrací se na trh pro ropu, které je čím dál méně.
Pro Evropu je to podle něj katastrofa. Británie měla ceny energií vždy nejvyšší a ještě porostou. Cena plynu je navázaná na ropu a evropské zásobníky vstupují do zimy s nejnižšími zásobami za mnoho let. Německo čekají v příštích týdnech zemské volby, příští rok přijde řada voleb, především ve Francii. Životní náklady rostou a zemědělství letos těžce zasáhlo sucho – výnosy jsou nízké a kvalita špatná. Sakwa mluví o polykrizi, jak ji před lety pojmenoval Adam Tooze.
Evropská komise přesto trvá na tom, že do začátku roku 2027 odstřihne veškerý dovoz ruské energie. Evropská unie mezitím z Ruska dováží zkapalněný zemní plyn ve značném množství. Západ čtyři a půl roku pomáhá Ukrajině údery na dlouhou vzdálenost, zpravodajskými informacemi i výcvikem, schválil jednadvacet sankčních balíčků, chystá dvaadvacátý – a ruský LNG přitom dál kupuje.
Platné sankce se navíc musí každých šest měsíců jednomyslně prodloužit všemi 27 členskými státy. Slovensko a nově i Francie žádají, aby z nich byl vyškrtnut ruský miliardář Ališer Usmanov. Komise zároveň znovu otevírá myšlenku sáhnout na zmrazená ruská státní aktiva ve společnosti Euroclear v Belgii – jde nejméně o 200 miliard dolarů. Belgie to odmítá kvůli obrovskému riziku pro pověst Euroclearu i celé unie: jakou váhu budou mít evropské finanční záruky, když lze jen tak vzít 200 miliard a dát je nepříteli? Téma se vrací i proto, že podle Zelenského chybí Ukrajině jen na letošní rok 27 miliard dolarů, o příštím roce nemluvě.
Hútíové se derou k Adenskému zálivu
Mapa bojů v Jemenu ukazuje, že hnutí Ansár Alláh, známé jako hútíové, ovládá jen poměrně malou část území. Jsou to však oblasti, na kterých záleží: úrodnější hornaté kraje s dešťovými srážkami, kde žije asi 80 procent obyvatel. Hútíové teď postupují k Maribu ve středu země a k Adenu na jihu, čímž by se dostali k Adenskému zálivu. Průliv Bab al-Mandab už mají fakticky pod kontrolou. Saúdská Arábie konečně sáhla k masivním náletům, ale výsledky jsou slabé – hornatý terén obráncům nabízí mnoho úkrytů a na zemi se Saúdům nedaří.
Proměnu je vidět na historii konfliktu. Od roku 2015 v Jemenu probíhala občanská válka, Saúdská Arábie se přidala na jednu stranu a léta bombardovala. Hútíové nemohli Saúdy účinně zasáhnout. V letech 2023 a 2024 začali na podporu Palestinců v Gaze napadat lodě mířící do Izraele. Izrael i Spojené státy za Bidena i za Trumpa se je snažily zastavit a neuspěly. Útočně ale hútíové zmohli jen občasnou raketu. Teď poprvé slaví výrazné úspěchy na zemi i ve vzduchu.
Sakwa připomíná, že riziko rozšíření americko-izraelské války s Íránem existovalo vždy. Po letech bombardování v období 2015 až 2021 mezi Saúdy a hútíi několik let platilo příměří. Dnes hútíové zjevně spolupracují s Íránem: ulehčují mu, zvyšují tlak na Izrael i Saúdskou Arábii a narušují dodávky ropy. Iniciativa je podle Sakwy na straně obránců – i to je součást měnící se povahy války. Drtivá převaha v letadlech, raketách a letadlových lodích dnes v pouštních podmínkách, a nejen tam, nefunguje.
Východiskem musí být diplomatická iniciativa, až Trump usoudí, že už toho bylo dost. Sázka na lidové povstání v Íránu, které podle Sakwy v prvních dnech války sliboval Netanjahu a které podle něj i Marco Rubio označil za nesmysl, nevyšla. Režim v Teheránu stojí pevně. Nevyšel ani pokus zvednout ke vzpouře íránské Kurdy, kteří byli dost prozíraví, aby se do cizích válek nepletli.
Zásah ropovodu a útoky na saúdské území
Hútíové už nejsou jen v obraně. V posledních dnech podnikli významné údery na saúdské území a vyvolali v Rijádu paniku. Globální trh s ropou je o to napjatější. V posledních dnech byl na třech místech zasažen hlavní saúdský ropovod východ–západ, který vede ropu k přístavu Janbu u Rudého moře. Satelitní snímky před útokem a po něm ukazují velmi přesné zásahy a rozsáhlé škody. Z trhu tak zmizely zhruba čtyři miliony barelů denně. Z Janbu ropa mířila dál Suezským průplavem i průlivem Bab al-Mandab – jenže když se ropa do přístavu nedostane, na tom, který výstup zůstal otevřený, už nezáleží. Pokud Saúdové neubrání tak klíčové zařízení, co vlastně ubrání?
Sakwa v přesnosti zásahů vidí další doklad toho, že se pravidla války změnila. Hútíové to dokážou a sami Íránci během války zasáhli americké základny po celém regionu, v Saúdské Arábii i v Bahrajnu. Velitelství amerického loďstva v Perském zálivu je poškozeno tak, že je téměř nepoužitelné. Vojenské řešení tedy znovu neexistuje – strany se mohou dál bušit, ale doplatí na to světová ekonomika. A nejen velké země: globální jih trpí nedostatkem hnojiv a přemrštěnými cenami nafty pro zemědělce před podzimním setím na severní polokouli. Trumpově popularitě před volbami do Kongresu vysoké ceny benzinu také nepomohou.
Odkud přesně drony na ropovod přiletěly, je sporné. Podle dostupných zpráv nevzlétly z Jemenu, ale z Iráku, z oblastí proíránských milicí Lidových mobilizačních sil, které jsou formálně součástí iráckých bezpečnostních složek, a Bagdád to vyšetřuje. Hútíové zase v neděli ohlásili útok balistickými raketami a drony na saúdskou vojenskou základnu Šarúra na jihu království. Podle mluvčího hnutí mířil na sklady zbraní a velitelská centra. Hútíové zároveň hrozí dalšími, silnějšími údery hlouběji na saúdském území.
Rijád bez americké ochrany a Mekkánská dohoda
Minulý týden korunní princ Muhammad bin Salmán dvakrát telefonoval s Trumpem a žádal o americkou vojenskou pomoc proti hútíům. Trump přímý vojenský zásah odmítl. Saúdská Arábie přitom nemůže útoky zastavit, ať přicházejí od hútíů, nebo od milicí v Iráku – a na rozdíl od Washingtonu si nemůže dovolit válku natahovat. Je pod palbou a čelí hrozbám.
Sakwa soudí, že Saúdové zatím rány snášejí. Nemusí jít ani o americkou neochotu – Spojené státy podle něj už prostě nemají další rakety Patriot ani výzbroj, kterou by mohly poslat. Jasné je, že Amerika už není garantem bezpečnosti, pokud jím vůbec kdy byla.
Proto je podle Sakwy tak podstatná Mekkánská dohoda podepsaná před několika týdny. Saúdská Arábie ji uzavřela s Pákistánem a Tureckem, tedy mimochodem i s členem NATO, a další státy zvažují připojení. V západní Asii tak vzniká úplně nová hra. Spojené státy si podle Sakwy samy poškodily nejen schopnost zajistit bezpečnost, ale i pověst odpovědného hráče. Válku 28. února zahájil americko-izraelský úder s atentátem uprostřed jednání, což další vyjednávání značně komplikuje. Zprostředkovateli mezi válčícími stranami jsou Pákistán a Omán. Vzniká tak celá řada regionálních bezpečnostních uskupení a Mekkánská dohoda patří k nejdůležitějším. Pro Washington to dobrá zpráva není: pokud rakety z Jemenu budou dál dopadat na Saúdskou Arábii, tlak na podobná uspořádání bude jen sílit.
Trump žádá Kyjev, aby přestal ničit ruskou naftu
Spojené státy nedávno vyslaly Jareda Kushnera a Steva Witkoffa do Moskvy a pak do Kyjeva, aby hledali dohodu o ukončení rusko-ukrajinské války. Trump se zároveň zlobí na Zelenského a žádá, aby Ukrajina přestala útočit na ruskou ropnou infrastrukturu. Na palubě Air Force One dostal otázku, zda existuje plán na ukončení války. Odpověděl, že velká část nafty pochází z Ruska, ruské závody zasahuje Ukrajina a on prezidenta Zelenského požádal, aby na rafinerie neútočil. Nafta ve Spojených státech poprvé v historii překonala v průměru šest dolarů za galon. Na otázku, zda válka skončí, ale Trump neodpověděl.
Sakwa připomíná, že Trump o totéž žádal už v červnu, když Ukrajina zahájila velké útoky na rafinerie. Připomíná mu to Trumpův vztah s Izraelem, kde nikdy není jasné, kdo je pes a kdo ocas. Považuje to za dost ubohou prosbu, kterou Zelenskyj přejde. Možná útoky na chvíli symbolicky přeruší, ale pak bude pokračovat. Mluví se o tom, že zničeno bylo až 15 procent ruské rafinérské kapacity. Rusko ji sice rychle opravuje, jenže ruská ropa se zpracovává i v Turecku a jinde a odtud jde nafta na trh. Když Rusko nemůže ropu vyvézt, nemohou ji zpracovat ani ostatní.
K jednáním Witkoffa a Kushnera Trump nic neřekl. Podle Sakwy je teď politika v Rusku v útlumu kvůli volbám do Státní dumy, které proběhnou 18. až 20. září. Poté by se mohlo něco pohnout a mluví se o trojstranných rozhovorech. Summit Zelenského s Trumpem a Putinem, o kterém Zelenskyj stále mluví, se podle Sakwy neuskuteční, ale trojstranná jednání na nižší než nejvyšší úrovni jsou po ruských volbách možná.
Stovky ukrajinských dronů, tisíce ruských
V noci Ukrajina vyslala na Rusko kolem 250 dronů. Většinu sestřelila ruská protivzdušná obrana, která má po celé zemi poměrně účinnou síť, ale několik dronů prošlo; škody zatím nejsou známé. Za předchozích zhruba 40 hodin o víkendu přitom Rusko vyslalo na Ukrajinu 1 300 dronů, které vyčerpávají ukrajinskou protivzdušnou obranu a mnoho jich proniká. Ukrajinská rozvědka podle tamních médií varuje, že Rusko během příštího měsíce a půl před zimou chystá sérii až osmi masivních úderů. Jejich cílem má být zničit zbytek energetické infrastruktury – elektřinu, plyn, vytápění i vše, co země potřebuje k hospodářské činnosti a výrobě zbraní. Začít by to mohlo už příští noc.
Sakwa nepochybuje, že to Rusko zvládne. Ruský zbrojní průmysl zvýšil výrobu na ohromující úroveň, a nejde jen o počty. Roste i vyspělost dronů – nejnovější typy mají proudový pohon.
Úder na železnici krátce po odjezdu západní delegace
Jeden z ruských dronů zasáhl železniční trať, po které západní politici jezdí z Polska do Kyjeva. O víkendu se v Kyjevě konalo každoroční fórum Jaltská evropská strategie. Přijela řada západních představitelů, mezi nimi bývalý britský premiér Boris Johnson, kterého Sakwa ironicky označuje za velkého a oplakávaného, a podle něj ještě významnější postava: britský poradce pro národní bezpečnost Jonathan Powell.
Powell sehrál důležitou a podle Sakwy pozitivní roli při vyjednání velkopáteční dohody, která ukončila konflikt v Severním Irsku, a napsal knihu o tom, že s nepřítelem je třeba mluvit. Přesto 24. srpna, při oslavách 35. výročí ukrajinské nezávislosti, pronesl bojovný projev o nutnosti vydržet dlouhodobě: ruské vítězství prý nelze dopustit. Vlak se západní delegací stihl přejet hranici do Polska krátce předtím, než dron trať zasáhl. Schopnost Ruska útočit na cíle na západě Ukrajiny podle Sakwy nesmírně vzrostla.
Na nádraží blízko polské hranice stál v té chvíli v jiném vlaku i generál David Petraeus. Byl úder signálem, nebo omylem?
Sakwa soudí, že obojím – signálem i ukázkou schopností. Dlouho se vedou debaty, proč Rusko tuto trať nezasáhlo dřív. A proč v Kyjevě dosud stojí vládní budovy, když Američané a Britové v Bagdádu v roce 2003 během několika týdnů nenechali stát jediný větší vládní úřad. Ruští jestřábi se v pátém roce války ptají, proč by sem západní politici měli jezdit. Po trati navíc nejezdí jen návštěvy, ale i zbraně. Spolu s údery na zbraně přicházející přes Oděsu a na energetickou síť tak Rusko postupně škrtí ukrajinské zásobovací linie.
Trumpovo oznámení o konci útoků na energetiku
Přímo během vysílání přišla zpráva: Trump na síti Truth Social oznámil, že Ukrajina souhlasila, že nebude útočit na ruské energetické cíle, a Rusko slíbilo totéž. Dodal, že za světovým zdražováním nafty stojí hlavně rusko-ukrajinská válka, ne Írán. Na Zelenského má Washington dost páky, aby mu útoky zakázal. Proč by ale souhlasilo Rusko, pokud za to od Trumpa něco nedostane?
Sakwa to považuje za klasický trumpismus. Nevěří, že Rusko souhlasilo, když jeho strategií je před zimou, stejně jako loni, zničit zbytek ukrajinské energetické sítě. Oznámení je podle něj přinejmenším zavádějící a má jen chatrný základ v realitě. Dobře by bylo, kdyby Ukrajina přestala útočit na rafinerie a exportní terminály – Usť-Lugu na Baltu a Novorossijsk v Černém moři, velké vývozní trasy, které už zasáhla mnohokrát. Zelenskyj podle Sakwy útoky na čas skutečně zastaví. Nevypadalo by dobře, kdyby to neudělal, jeho vyjednávací pozice je slabá a potřebuje zbraně a podporu od Evropské unie, která sama přichází o energetické zdroje.
Zelenskyj následně upřesnil, že jde o ukrajinský návrh: Kyjev je připraven útoky zastavit, pokud partneři zajistí, že Rusko přestane útočit na ukrajinskou energetiku a kritickou infrastrukturu.
Slábnoucí Zelenskyj a nasazení 3. armádního sboru
Celkový obraz je podle Sakwy jasný: Ukrajina je v defenzivě. Čelí obrovské finanční krizi a režimem otřásají obvinění z korupce. Volby na obzoru nejsou, ale v pátém roce války se vrací politický život a množí se spiknutí. Zelenského pozice je čím dál vratší. Ví, že kdyby se pokusil o skutečné ústupky kvůli mírové dohodě, dlouho by se neudržel.
Podle Sakwy navíc sám vypustil monstrum, které se mu může vymstít. Myslí tím 3. armádní sbor – asi 30 000 ostřílených vojáků, jejichž základ tvoří jednotky spojované s hnutím Azov. Čelí obviněním z neonacismu a nacistická symbolika podle Sakwy v jejich řadách není vzácností. Zelenskyj je nedávno poslal držet linii u Slovjansku a Kramatorsku, poslední části Doněcké oblasti v rukou Kyjeva.
Sakwa uvádí interpretaci, kterou prý slyšel od řady lidí: jednak je tím Zelenskyj zaměstná, aby příliš nezasahovali do domácí politiky, jednak je vojensky oslabí. Tito lidé by se totiž na konci války mohli vynořit jako freikorps v Německu po první světové válce – zahořklí, rozzlobení a s legendou o dýce do zad. Každou mírovou dohodu by označili za kapitulaci a zradu. Sbor se ve velkých bitvách, například u Bachmutu, vyhýbal rozkazům bránit se do posledního muže a zůstal v podstatě neporušený. Nasazení ve vyčerpávajícím mlýnu u Slovjansku a Kramatorsku má tedy dvojí užitek: Rusko tam platí vysokou cenu a sbor se zároveň opotřebovává.
Fronta se dává do pohybu
Na Slovjansku a Kramatorsku visí celá východní fronta, ale boje nejsou jen tam. Rusko postupuje ze severu u Sum a objevují se i úvahy, že by se do hry mohl později znovu dostat Kyjev, pokud přijdou ohlášené masivní údery na energetiku. V Charkovské oblasti se navíc zmenšuje velká kapsa. Srovnání mapy ze srpna s dnešní ukazuje výrazný ruský postup a značný počet ukrajinských vojáků hrozí, že uvízne uvnitř. Buď v příštích dnech stihnou uniknout, nebo o ně Ukrajina přijde. Tvrzení, že válka je v patové situaci nebo že získala převahu Ukrajina, neplatí. Boje se na několik měsíců zpomalily, ale teď znovu nabírají tempo.
Sakwa připomíná letní rétoriku, podle níž Ukrajina postupuje, Rusko je zastavené a ztrácí 35 000 vojáků měsíčně. Takové počty podle něj spíš ztrácí Ukrajina, k čemuž odkazuje na nedávná slova Budanova, šéfa ukrajinské prezidentské kanceláře. Nejde podle Sakwy ještě o samotné finále. Jak řekl Churchill po bitvě u El Alameinu, není to konec, ani začátek konce, ale možná konec začátku. Fronta se dává do pohybu – ze severu u Sum a Charkova a méně nápadně i od jihovýchodu směrem k Záporoží. Vojenská převaha se neúprosně naklání ve prospěch Ruska, ve vzduchu i na zemi.
O to absurdněji podle Sakwy působí návštěvy generála Petraea, Borise Johnsona a dalších zastánců války v Kyjevě. Zelenskyj je podle něj ochotným spoluhráčem, který nechá pokračovat nekonečné zabíjení a demografický kolaps Ukrajiny. Jonathan Powell sice v Kyjevě připustil, že s Moskvou musí existovat dialog, ale nenabídl žádný rámec, jak a kde by měl probíhat. Autor knihy o rozhovorech s nepřítelem tak podle Sakwy žádnou cestu k rozhovoru nenabídl.
Ruské válečné cíle a blížící se konec války
Na Západě se válka líčí tak, že Ukrajina zadržuje barbarské hordy, brání civilizaci před ruským imperialismem a Rusko by po jejím pádu napadlo státy NATO. Sakwa to považuje za absurdní a bez důkazů. Ruské cíle na Ukrajině byly podle něj od začátku omezené na tři body. Prvním je neutralita a nevstoupení do NATO. Druhým je nové uspořádání uvnitř Ukrajiny, v němž by se ruskojazyčné obyvatelstvo cítilo dobře – pluralitní, vícekonfesní a tolerantní země. Od toho je Ukrajina daleko, jako nejnovější příklad Sakwa uvádí úplný zákaz ruštiny v převážně ruskojazyčné Oděse. Třetím bodem je, aby Ukrajina pro Rusko nepředstavovala vojenskou hrozbu, což podle Sakwy není nerozumný požadavek.
Ruští plánovači podle Sakwy myslí i na dobu po skončení bojů. Dokud to Ukrajina nedělala Rusku, Rusko neútočilo na civilní ekonomiku; k omylům docházelo, ale sklady velkých distribučních firem cílem nebyly. Teď se to změnilo, v obchodech se objevuje nedostatek zboží. Civilní život v Kyjevě a dalších městech dosud běžel téměř normálně, poplachy nepočítaje. S blížící se zimou se ale šíří panika. Sakwa soudí, že se blíží závěrečná fáze a válka může skončit začátkem příštího roku, po této zimě.
Tragické je podle něj, že Johnsonové a Petraeové tohoto světa jezdí do Kyjeva bez jakékoli snahy pochopit ruské obavy. Připomíná mírová jednání ve Švýcarsku před dvěma lety, na která nebyla pozvána druhá strana války. I za první světové války už v roce 1916 zaznívalo, že je třeba hledat cestu k jednání. Rovnováhu tehdy změnil až vstup Spojených států do války v roce 1917 a válka se rozhodla na bojišti. Dnes žádný vnější hráč nepřijde. Rusko sílí, Ukrajina slábne a dochází jí muži – Sakwa připomíná záběry mužů, které úřady nahánějí do autobusů a posílají na frontu. A západní politici přitom v Kyjevě mluví o boji do posledního Ukrajince.
Sankce proti Juliji Mendelové a jiná Ukrajina
Západ opakuje, že Ukrajina je demokracie a Rusko autokracie a demokracii je třeba bránit. O víkendu ale Zelenskyj uvalil sankce na svou bývalou tiskovou mluvčí Juliji Mendelovou s odůvodněním, že šíří ruskou propagandu. Podle tohoto pohledu přitom Mendelová jen přesně popisuje dění na zemi a kritizuje ukrajinské vedení, že odmítá vidět realitu – a sankce ji mají umlčet. Takové zacházení s kritikou je opakem svobody slova i demokracie.
Sakwa k tomu říká dvě věci. Mendelová je podle něj ve svých výrocích velmi opatrná: mluví o tom, co ví, a když něco neví, řekne to. A je to mimořádně odvážná žena, která zosobňuje něco, co se od začátku války i před ní přehlíží a co je jednou z příčin války – jinou Ukrajinu. Tedy tu, která říká, že Zelenského režim a předtím Porošenkův, elita podporovaná Západem, neodpovídá Ukrajině, jakou chtějí.
Nejde jen o Mendelovou. Kritici přicházejí o práci, jsou pronásledováni a vězněni; Sakwa zmiňuje socialistu, který odsoudil válku a dostal dlouhý trest. Přidává se korupce, která v poslední době vychází najevo. Mezi Ruskem na jedné straně a Západem podporovanou, podle Sakwy etnokratickou a netolerantní Ukrajinou na straně druhé stojí miliony Ukrajinců, kteří chtěli jen normální, tolerantní život – v Rusku i v Evropské unii. Jejich hlas Západ neslyšel. I bývalí poradci Zelenského dnes popisují skutečnou povahu režimu.
Představa ukrajinské demokracie je podle Sakwy od začátku fraška. Jaká demokracie upírá ruskojazyčnému obyvatelstvu jazyková a další práva a zakazuje politické strany? Komunistická strana byla zakázána už v roce 2015, a přitom byla legitimní stranou, která soutěžila podle ústavních pravidel a nabízela jinou vizi Ukrajiny. Západ podle Sakwy selhal, když se jiné Ukrajiny nezastal a neprosadil minské dohody. Lidé v Doněcku a Luhansku zpočátku chtěli jen autonomii a jazyková, kulturní a lidská práva. Zvlášť Evropská unie podle něj zradila vlastní principy, jako by pronásledování Rusů nebylo důležité. Moskva se svých krajanů zastane stejně, jako by to udělaly Spojené státy.
Rutte, personalizace války a uzavřený Západ
Tuto elitu zosobňuje i generální tajemník NATO Mark Rutte. Podle něj nedávné dění, včetně incidentu z předchozího dne a hybridních útoků v posledních měsících, ukazuje, že Rusko je čím dál bezohlednější. Údery na vlaky na Ukrajině nedaleko území NATO podle Rutteho dokládají Putinovo zoufalství a snahu šířit strach a teror. Odpovědí aliance bude ještě větší podpora Ukrajiny. Kdykoli se tedy naskytne šance válku ukončit jednáním – v Istanbulu v roce 2022 nebo po loňském summitu v Anchorage na Aljašce –, reflexem je odmítnutí a přimknutí k Ukrajině, respektive k Zelenskému a jeho mocenskému aparátu.
Sakwa upozorňuje, že Rutte mluví, jako by šlo o útok z ničeho nic. Úder na trať dopadl jen pár kilometrů od polské hranice, a Rutte přitom mluví o hranicích NATO, ne Polska. Podle Sakwy se tak stírá suverenita jednotlivých zemí, přestože každá z nich má vlastní zájmy, logiku i dynamiku.
Podstatnější jsou pro něj dvě věci. První je personalizace války: všechno dělá Putin a Putinovi se ukáže. Ruská elita je přitom rozdělená na frakce, jestřáby i umírněné, a ve společnosti sice není pro válku nadšení, ale je tu zarputilé odhodlání. Kdyby Putin odešel, nahradil by ho téměř jistě mnohem tvrdší představitel. Putin je podle Sakwy střední cesta – jestřábi se ptají, proč Rusko válčí s jednou, ne-li oběma rukama za zády a proč nechává fungovat trať, po které přijíždějí zbraně i nabubřelí západní politici. Ti Ukrajinu vyzývají, aby se obětovala za neurčitý cíl a mohla vstoupit do NATO, aby už nikdy nemusela vést takovou válku, jakou vede právě kvůli snaze do NATO vstoupit. Něco takového by si podle Sakwy nikdo nevymyslel.
Druhou věcí je, že kolektivní Západ se stal hermetickým, uzavřeným. Uzavřel se vůči Íránu, vůči obavám na Blízkém východě i vůči Palestincům v Gaze, kteří čelí další zimě ve stanech a období dešťů. Uzavřel se ve správě informací, v kontrole narativu a v neschopnosti pochopit obavy druhých. Popírá tak téměř všechny hodnoty, které prý hájí, a Ukrajina je toho nejlepším příkladem. Kdo by skutečně bojoval za pravdu, spravedlnost a demokracii, takový režim by nepodporoval.
Cena fikce se platí životy
Kdo pronáší velká slova v Bruselu, Londýně, Paříži nebo Berlíně, může si pak zajít do kavárny na latte, večer se v klidu vyspat a o víkendu odpočívat. Lidé na Ukrajině ale dostávají rakety, drony, smrt a zkázu na frontě. Válku nelze vyhrát. Stejně jako je fikcí Trumpův obraz války s Íránem, je fikcí i tento – a účet za ni se platí mrtvými Ukrajinci. Kdy to skončí?
Sakwa souhlasí, že s tím, jak se válka táhne, si lidé na lidskou cenu zvykají. A ta je na frontě hrozná. Brutalita této války připomíná zákopové boje první světové války, jen s jinou technikou. K tomu přibývají útoky na civilní ekonomiku: Rusko i Ukrajina dnes napadají civilní infrastrukturu i sklady, které zásobují spotřebitele. Je to podle Sakwy šílenství. Nikdy prý nepochopil, o co v této válce v hlubokém smyslu jde. Proč musí Ukrajina vstoupit do NATO a na Západ? Proč nemůže dělat to, co velí běžné státnické umění – mít dobré vztahy se sousedy i se všemi vlastními občany? Z takového uspořádání by nikdo neprodělal, všichni by si mohli v klidu dát kávu, aniž by se museli bát, co jim spadne na hlavu.
Kallasová, izraelské osady a obrat evropské politiky
Pozitivní posun, alespoň z lidského hlediska, přichází z Evropské unie. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová, jejíž postoj k Rusku bývá terčem ostré kritiky, prohlásila, že izraelské osady by se měly posuzovat stejně jako Ruskem okupovaný Krym. Podporuje proto zákaz obchodu s nelegálními izraelskými osadami na okupovaném Západním břehu a mluví o principiálním postoji. Je to velká změna, protože izraelská vláda dosud démonizovala každého, kdo se proti ní ozval. Unie tak následuje Británii, která obchodní sankce proti osadám zavedla jako první. Škoda jen, že se podobný krok netýká Gazy.
Sakwa to vítá, i když podle něj přichází pozdě. Andy Burnham se ještě před formálním nástupem do funkce premiéra omluvil za to, jak labouristé zvládli počáteční fázi války. Tehdejší předseda strany Keir Starmer v prvním rozhovoru po začátku izraelského útoku na Gazu, který následoval po událostech 7. října 2023, řekl, že Izrael má právo odříznout vodu a elektřinu; později tvrdil, že myslel obecné právo na sebeobranu. Ministr zahraničí Ed Miliband, sám Žid, pak postup koordinoval s Kanadou a řadou evropských zemí. Tlak na Kallasovou tak podle Sakwy zesílil natolik, že už před několika měsíci naznačovala změnu politiky.
Sakwa ale upozorňuje, co zůstává stranou: krutá blokáda dostatečných dodávek pro téměř dva miliony lidí, kteří v Gaze žijí ve stanech, kde nezůstala stát téměř žádná budova. Jako by obyvatelé Německa museli dva roky po válce žít v troskách Drážďan – a ani to se tehdy nestalo. K tomu násilí osadníků a snaha stavět v bloku E1 nedaleko Jeruzaléma, což by budoucí palestinský stát učinilo neživotaschopným. Evropská unie výstavbu léta blokovala, Izrael její politiku ignoroval a teď se unie konečně posouvá, i když zatím nemluví hlasitě. Burnhamova Británie vrací do hry dvoustátní řešení a otevírá cestu k věcnější debatě. Mírový proces přitom neexistuje – je tu Rada míru, ale ta zatím nic podstatného nepřinesla.
Veřejné mínění se podle Sakwy mění ve Spojených státech i v Británii. Lidé jsou zděšeni násilím v Gaze a na zprávách den co den sledují násilí osadníků, které trvá desítky let, ale v posledních letech zesílilo. Zároveň sílí útoky na kritiky izraelské politiky, a to i na Milibanda, kterého obviňují z antisemitismu. Sakwa trvá na tom, že je třeba rozlišovat mezi útoky na Židy a kritikou izraelského státu a jeho politiky, což jsou velmi odlišné věci. Argument, že kritika zvýší počet antisemitských útoků, odmítá s poukazem na to, že útoků na muslimy je v Británii víc; všechny jsou podle něj špatné a je třeba jim zabránit. Vítr změn ale podle Sakwy vane a politika vůči Palestině začíná být o něco lidštější a rozumnější.
Závěr
Válka s Íránem, která měla být pro Spojené státy krátká, se rozlila do Jemenu, Saúdské Arábie a na ropné trhy celého světa. Ropovod k Rudému moři je odstavený, hútíové postupují a Rijád místo americké ochrany uzavírá obrannou dohodu s Pákistánem a Tureckem. Na Ukrajině se podle Sakwy válka blíží závěrečné fázi, zatímco Západ trvá na narativu, který s realitou fronty i s osudy obyčejných Ukrajinců nesouvisí. Společný jmenovatel obou konfliktů vidí Sakwa v uzavřenosti Západu, který ztratil schopnost vést s protivníkem skutečný dialog – a právě ten bude nakonec nevyhnutelný.
