Válku proti Íránu se Spojeným státům nepodařilo rozhodnout na bojišti. Washington ji proto přenáší do ekonomiky — pod hlavičkou operace, kterou úřady i média začaly označovat jako ekonomickou zuřivost. Prezident Trump si od ní slibuje zlom, ministr financí Scott Bessent mluví o nejtvrdších sankcích v dějinách a slibuje, že režim v Teheránu se pod nimi zhroutí. Otázka, kterou si Washington neklade, ale zní jinak: co když je ta sebedůvěra postavená na písku a tlak se nakonec obrátí proti tomu, kdo ho vyvíjí?
Ekonomický nátlak, který nemá o co se opřít
Plán stojí na předpokladu, že americké ministerstvo financí dokáže sáhnout do globálního finančního systému a odstřihnout Írán od peněz. Na papíře je komplexní: sekundární sankce, tlak na banky ve třetích zemích, stíhání stínové tankerové flotily. V praxi má jednu slabinu, kterou žádná koordinace nespraví — ekonomicky rozhoduje o Íránu jediná země, a tou je Čína.
Peking letos poprvé od zavedení svých blokovacích pravidel sáhl po vlastním nařízení a postavil dodržování amerických sankcí mimo zákon. Čínská rafinerie, která by americkému tlaku ustoupila, tím poruší čínské právo. Pro čínského podnikatele je to jednoduchá volba: obavy z domácího zákona převáží nad obavami z amerického sankčního režimu. Nátlak, který se dá obejít legálním rozhodnutím druhé strany, není nástroj, ale gesto.
Na Fox News přitom zaznělo z úst generála ve výslužbě Jacka Keana doporučení jít ještě dál — netlačit jen na Írán, ale přidat do rovnice rovnou i Rusko. Argumentem je ruská pomoc Teheránu: drony ovládané optickým vláknem, proti nimž prakticky neexistuje obrana, a velmi konkrétní zpravodajské údaje o tom, kde stojí senzory, baterie protivzdušné obrany a velitelská stanoviště.
Írán se uzavřít nedá
Mapa regionu ukazuje, proč je představa uškrcení Íránu iluzorní. Do země vede řada pozemních koridorů — přes Turkmenistán, Ázerbájdžán, Turecko i Irák — a k tomu Kaspické moře, přes které se dá zboží vozit mimo dosah jakékoli námořní blokády. Odříznout stát o velikosti Íránu, který sousedí s půlkou Eurasie, není logistický úkol, ale zbožné přání.
Ke stejnému závěru vede i způsob, jakým se íránská ekonomika měří. Srovnávat inflaci nebo růst hrubého domácího produktu s tabulkami západních ekonomik nedává smysl. Rozhoduje něco jiného: jestli je k dispozici palivo a jídlo a jestli se dostane k lidem. A hlavně — íránské vedení nečekají za pár týdnů volby. Může to vydržet.
Úvaha o zásazích proti ruským lodím na Kaspickém moři, které by Teheránu vozily chemikálie pro raketové palivo a výbušniny, navíc naráží na prostou geografii. Jak přesně by se to provedlo? Stíhačkami přes Ázerbájdžán?
Přitvrdit i vůči Rusku — ale čím?
Výtka, že Rusko dodává Íránu cílovací data, má jeden háček: přesně totéž dělá Západ na druhé straně fronty. Když ukrajinský dron zasáhne kritický uzel rafinerie hluboko v Rusku, nestojí za tím pozorovatel s dalekohledem a poznámkovým blokem, ale americká družice, která dodala souřadnice i nálet mimo dosah ruských radarů — a v závěrečné fázi navigaci přes americký satelitní internet. Dálkové drony vyrábějí i Británie a Německo a Ukrajina slouží jako odpaliště. Logikou, kterou používají zastánci tvrdší linie, jsou tedy Spojené státy s Ruskem ve válce už dávno.
Zbývá otázka, co by konkrétně znamenalo přitvrdit. Odpálit rakety z území NATO? Vypustit střely z ponorek a torpédoborců? Americké námořnictvo je natažené na hranici únosnosti. Ruské lodě v Černém moři jsou sice uzavřené v prostoru, kde by se námořní souboj podobal souboji nožem v telefonní budce, jenže zbytek ruské flotily je venku: torpédoborce a křižníky kotví trvale severně i jižně od Britských ostrovů a Královské námořnictvo za nimi nemá co poslat.
Nejvýmluvnější je ale jiný údaj. Poprvé po desetiletích nemají Spojené státy letadlovou loď v západním Pacifiku. V Americe to velkou zprávu neudělá, ve světě si toho všimli. A stejně tak si všimli, jak se Washington zachoval k Jižní Koreji: nejdřív si od ní odvezl protiraketové systémy THAAD a Patriot pro Izrael, pak jí vyčetl, že neposílá vlastní torpédoborce.
Ropa: nádrže jsou prázdné a cena to pozná
Snaha držet cenu ropy uměle dole se blíží ke konci. Rezervy se vyprazdňovaly měsíce — americká strategická ropná rezerva klesla pod tři sta milionů barelů, na nejnižší úroveň za více než čtyřicet let. Je to jako pohánět dům generátorem, když vypadne proud: světla svítí a klimatizace běží, jenže kanystry v garáži došly.
Ropný trh to čte stejně. V polovině srpna se barel obchodoval kolem pětaosmdesáti dolarů, s výhledem, že během sedmi až deseti dnů může vyskočit na pětadevadesát až sto deset. Obchodníci hrají o načasování — čekají, jestli poslední fyzickou ropu koupí za plnou cenu, nebo se slevou, a poměřují čas proti množství a omezené nabídce. Čtyřicet let praxe v ropném byznysu není zárukou neomylnosti, dává ale vhled do mechaniky trhu; odhad zněl na skokový nárůst o pět až patnáct dolarů na barelu.
Dopad se ovšem nezastaví u burzy. Když galon benzinu vyskočí na pět nebo šest dolarů a nafta ještě výš, dostane ránu kamionová doprava i každý, kdo dojíždí do práce. K tomu se přidává čtyřicet bilionů dolarů amerického dluhu a hypotéky uzavírané nad šesti a půl procenty, zatímco ještě nedávno se daly pořídit pod třemi. Írán žádné listopadové volby neřeší.
Kolik ropy Hormuzem opravdu proteče
Kolem průtoku Hormuzským průlivem se rozjela informační válka. V amerických médiích se opakuje, že průlivem proudí v průměru deset milionů barelů denně. Data z tankerového sledování, která zveřejnil server Drop Site News, ukazují něco jiného: za týden od 14. do 20. srpna prošlo průlivem 10,73 milionu barelů celkem — tedy zhruba jeden a půl milionu barelů denně, ne deset.
Stejně tak se nepotvrdilo tvrzení, že Hormuzem každou noc projede patnáct až dvacet tankerů. Argument, že lodě plují s vypnutými transpondéry, nestačí — sledovat se dají i jinými cestami. A když se sečtou námořní vývozy ropy a kondenzátu čtyř největších vývozců planety, tedy Íránu, Ruska, Saúdské Arábie a Spojených států, křivka se propadla hluboko pod celé pásmo let 2016 až 2025 a dál klesá.
Dolar jako zbraň se otupuje
Zmrazování aktiv, sankce a využívání dolaru jako nátlakového nástroje mají dlouhý účet, který se teprve začíná platit. Když Teherán oznámí, že poplatky za vývoz ropy se budou hradit v čínské měně na účet v Číně, není to jen technický detail — je to další krok k tomu, aby dolar přestal být samozřejmou světovou rezervní měnou.
Země, které vidí, jak Washington zachází se spojenci i s neutrály, si své rezervy jinam přesouvat budou. Ne proto, že by dolarů bylo ve světě málo, ale kvůli jištění: obchod v rámci uskupení BRICS, výměny komodity za komoditu, cokoli, co sníží závislost. Krátkodobé taktické zisky se takto proměňují v dlouhodobou strategickou ztrátu, kterou už nepůjde snadno vrátit zpět. Důvěru v měnu lze zničit rychle, obnovit se dá jen po desetiletích.
Opotřebované loďstvo
Nejviditelnějším projevem přepětí je stav amerického námořnictva. Letadlová loď George Washington musela být narychlo odvolána od mola v Japonsku a míří k Blízkému východu. V regionu tak může na krátkou dobu být až trojice letadlových lodí — spíš jako improvizace než jako plán.
Za rezavými trupy na fotografiích přitom nestojí nedbalost posádek, ale způsob nasazení. Loď stavěná na třicet až čtyřicet let počítá s tím, že část života stráví v suchém doku, část u mola s posádkou ve výcviku a část na moři. Když se poměr překlopí tak, že je loď nasazená polovinu až šedesát procent času, na údržbu nezbývá prostor — a když se do doku konečně dostane, stráví v něm místo měsíců roky. Je to jako jezdit autem bez výměny oleje s prošlapanými brzdami, protože zastavit se prostě nesmí.
Následek se počítá i v lidech: klesá morálka, klesá udržení personálu, zkušení odcházejí a výcvik začíná od nuly. Totéž platí pro letouny a pro techniky, kteří je udržují v provozu. Vinu nesou politici, kteří flotile nedopřejí oddech — prezidenti se vždycky ptají, kde jsou letadlové lodě, a chtějí je vidět venku.
Bolest musí být větší na druhé straně
Aby ekonomický tlak fungoval, musela by být bolest na íránské straně větší než bolest doma — a Washington by ji musel vydržet po celou dobu, kdy je Hormuz zavřený. Jenže hlavní překážkou už dávno není jen blokáda. Trh čelí zásadnímu výpadku dodávek, nenasycené poptávce a logistické noční můře; do konce roku se to nevyřeší a kvůli dronům a roztříštěnému Blízkému východu potrvá ještě dlouho, než se rozbouřené hnízdo uklidní.
Historie navíc mluví jednoznačně: trestající sankce ani masivní bombardování obyvatelstvo nezlomí. Vyvolají vztek a semknou lidi proti nepříteli. Spojené státy nedokázaly ani při nepřetržitých náletech bombardérů B-52 přerušit zásobování Vietkongu po Ho Či Minově stezce. Írán má dvaadevadesát milionů obyvatel, je desetkrát větší než tehdejší Jižní Vietnam a je napojený železnicí na Čínu a přes Kaspické moře na Rusko. Pro Moskvu i Peking je navíc íránská otázka existenční: kdyby se Írán proměnil ve vazalský stát, obrátily by se všechny ty zbraně na ně.
Válka 20. století proti protivníkovi 21. století
Model, který Spojené státy používají, fungoval skvěle — proti Srbsku, Libyi, Sýrii, Venezuele. Tam šlo o zápas těžkotonážního boxera s batoletem. Ve Venezuele stačilo měsíce držet u pobřeží letadlové lodě a obojživelné svazy námořní pěchoty, zaplatit správné generály a Maduro byl pryč. Z toho ale vznikl osudový závěr, že totéž půjde v Íránu.
Aritmetika je nemilosrdná. Tankovacím letounům trvá hodinu, než se z Izraele nebo Jordánska dostanou k bodu, kde mohou předat palivo; nad Írán letět nemohou, sestřelení je příliš pravděpodobné. Od startu letadel k odpálení střel z bezpečné vzdálenosti uplyne hodina, další hodinu letí střela. Teherán to celé vidí v reálném čase — u stejných konzolí sedí čínští a ruští specialisté. Pozná, jestli jde o klamný manévr, nebo o velký útok, a jakmile je čtvrtina letadel ve vzduchu, dokáže ty letecké základny zasypat raketami, které letí deset minut. Desetiminutová síla proti hodinové.
Stejné je to s loděmi. Torpédoborce mohou vklouznout blíž k linii blokády, letadlová loď ale kotví přes tisíc kilometrů daleko — tak daleko, že bez tankování na Írán nedosáhne, zatímco íránské zbraně na ni dosáhnou. Že by šlo letadlovou loď potopit, je nepravděpodobné; je rozdělená na tisíce vodotěsných úseků. Stačí ale zásah do letové paluby, požár a stovky obětí, a loď je bojově nepoužitelná.
Dřívější pojistka, že balistická střela nedokáže zasáhnout pohyblivý cíl, přestala platit. Střely dostaly navádění v závěrečné fázi letu, korekce v průběhu dráhy i čínský družicový navigační systém, který létá níž, vysílá silněji a nedá se rušit. Letadlová loď při leteckých operacích navíc nemůže kličkovat — deset minut pluje rovně, a to matematicky stačí.
Plán odchodu, který Bílý dům odmítá
V okolí prezidenta sílí hlasy volající po návratu k plné kinetické válce; patří k nim Jack Keane, Keith Kellogg i Mike Pompeo. Proti nim stojí jednodušší varianta: vyhlásit vítězství, jakkoli si ho vyzdobit, a odejít. Je to nejlevnější způsob, jak se z nastražené pasti dostat ven.
Na Fox News to ale Alex Gray odmítl: prezident se prý na rozdíl od očekávání Teheránu i médií nenechá vytlačit, blokáda funguje přesně tak, jak měla, a íránská ekonomika je pod obrovským tlakem. Podle něj sice Trump konflikt nenávidí a míru si váží, ale americké zájmy si váží ještě víc.
Ta věta stojí za rozebrání. Americkým zájmem má být hegemonie nad Perským zálivem jedenáct tisíc kilometrů od amerických břehů. Kdo v takové válce vyhrává, se přitom pozná z mapy základen: pokud jsou základny útočníka v regionu vyřazené nebo zničené a jeho síly jsou zatlačené až do Izraele a Jordánska, prohrává. Velitelství námořnictva v Perském zálivu bývalo blízko a zásobování bylo otázkou krátké plavby. Teď se doplňuje z Diega Garcii uprostřed oceánu, o tisíce kilometrů dál. Ničit vlastní armádu nepřetržitým nasazením není hájení národních zájmů — je to totéž jako mlátit ostrým mečem do betonu.
Tunely proti antiraketám a podceňovaný protivník
Z Teheránu mezitím zaznívá, že Írán nebude jen reagovat úderem za úder, ale sám přitvrdí. Terčem může být loď, která připluje příliš blízko, nebo kterákoli letecká základna, na niž lze kdykoli poslat raketu. Obrana proti tomu prakticky neexistuje. Patriot funguje spíš jako psychologická útěcha pro vojáky než jako skutečný štít.
Rozdíl v investicích je zdrcující. Za jednu antiraketu THAAD se platí miliony dolarů a odpalují se po třech na balistickou střelu, která stála zlomek. Takovou výměnu vyhrát nelze. Írán mezitím vrtá kilometry tunelů do žulových masivů — země šestkrát větší než Colorado a s vyššími horami — a buduje raketová města s desítkami východů na všechny strany, takže se nedají uzavřít. Je to princip sysla, který si nekope jednu díru, ale celé městečko. Proti hoře vysoké přes čtyři kilometry a míli skály nezmohou nic ani protibunkrové pumy; podle odborníků na fyziku výbuchu na to nejspíš nestačí ani taktické jaderné zbraně. Americké letouny přitom stojí na otevřených plochách bez zpevněných úkrytů, protože se počítalo s tím, že vše potřebné zachytí aktivní obrana.
Za tím vším stojí stará chyba: podcenit protivníka. Před útokem na Pearl Harbor se v americkém tisku Japonci vykreslovali jako neškodní výrobci nepovedených hraček — a pak přišel šok v podobě bitevních lodí, letadlových lodí a letounů schopných shazovat torpéda. Íránci jsou technicky zdatní inženýři, kteří rozumějí tlakovým vlnám i zalomeným chodbám tlumícím výbuch. Jen hlupák podceňuje nepřítele.
Izrael, Turecko a boj o Sýrii
Osmnáctého srpna zasáhly izraelské nálety leteckou základnu Abú Duhúr v severozápadní Sýrii, kde Turecko pomáhalo obnovovat infrastrukturu. Základna leží zhruba šedesát kilometrů od turecké hranice a přes tři sta kilometrů od severního Izraele — a ten poměr říká o celé věci dost. Izrael považuje Sýrii za svůj prostor: po pádu Asada měsíce ničil vše, co v zemi zbylo z armády, až po ruční zbraně, a novému vedení v Damašku ponechává sotva víc než pěchotu s ručními zbraněmi. Rusko si přitom v Latákíji a Tartúsu drží, byť s malou stopou, své teplé přístavy ve Středomoří — je tam od dob studené války a nikdy odtud nebylo úplně vytlačeno.
V izraelském tisku vyšel komentář s tezí, že ochrana plynoucí z členství v NATO se na turecké jednotky v Sýrii nevztahuje a že tureční vojáci by tam byli snadným terčem. Dokud jednotky nedorazí, je cílem infrastruktura; jakmile dorazí, hrozí turecké ztráty, odveta, americký zásah a konfrontace se členem Aliance. Ty náklady prý mění kalkulaci — ale ne izraelské právo rozhodnout. Časová shoda s tím, že se v Bílém domě vzápětí znovu otevřela otázka odchodu z NATO, je výmluvná — i když prezident takovou pravomoc sám o sobě nemá.
Turecko ovšem není soupeř na hraní. Umí stavět drony přinejmenším tak dobře jako Ukrajina, staví rakety a má početnou i disciplinovanou armádu. Země velikosti New Jersey, která je zároveň v konfliktu s Íránem, drží okupovaný jih Libanonu a část Sýrie, uvázla v Gaze a teď dráždí ještě Turecko, se chová jako čivava, která si troufne současně na pitbula i rotvajlera — s vírou, že za ní stojí Godzilla. Jenže Godzilla se může otočit. Podpora Izraele v americkém Kongresu klesá už od podzimu 2023; pokud v listopadu vyhrají demokraté obě komory, existuje řada parlamentních cest, jak financování téhle války zastavit.
Rétorika pro dav
Prezident v polovině srpna prohlásil, že po porážce Íránu vyhlásí Hormuzský průliv územím Spojených států, a později to zopakoval mapou na sociálních sítích. Takovou pravomoc nemá, fyzicky to provést nelze — a k porážce Íránu stejně nedojde. Na shromážděních to ale sklidí potlesk, a o to jde. Stejné publikum by tleskalo i vyhlášení Mount Everestu americkým územím.
Odtud je blízko k další úvaze: kdyby bylo nutné z Íránu couvnout, nabízí se náhradní vítězství jinde. Ve hře je zásah na Kubě s představou, že se obyvatelstvo přidá na americkou stranu jako při osvobození Paříže. Jenže i kdyby polovina Kubánců Američany vítala, stačí tři čtyři procenta odhodlaná střílet — odstřelovači a nástražné výbušné systémy. Je to hazard. Vyjde-li, bude se mluvit o geniálním tahu jako po vylodění u Inčchonu; nevyjde-li, půjde o katastrofu. A americké zpravodajské odhady o Íránu byly tak špatné, že se na ně spoléhat nedá.
Závěr
Sečteno: sankční tlak naráží na čínský zákon, na pozemní koridory přes půl Eurasie a na zemi, která volby nemá a vydrží dlouho. Ropná rezerva je vyčerpaná, cena roste a bolest začíná být citelnější na straně, která tlak vyvíjí. Loďstvo je opotřebované, letecké základny zranitelné a protiraketová obrana dražší než střely, které má zachytávat. Zbývá otázka, kterou si Washington položit nechce: jestli krátkodobé taktické zisky neplatí strategickou ztrátou, kterou už nepůjde odčinit.
