Otázka, jestli třetí světová válka už začala, se z komentářů pod alternativními pořady přesunula na stránky New York Times. Odpověď zní, že pokud běží, nevypadá jako bojiště z dokumentů o dvacátém století. Vypadá jako uzavřený Hormuzský průliv, plošné sankce, kybernetické útoky a měnová přeskupení. A hlavně jako dvě samostatné války, které se pomalu slévají do jedné.
Dvě fronty, které se začínají slévat
Podle Joea Kenta, bývalého ředitele Národního protiteroristického centra a veterána armádních speciálních sil, je třetí světová válka v rané fázi rozjetá — a pořád ještě existuje šance ji vrátit zpět, pokud se najde odpovídající vedení. Regionální válka s Íránem vtahuje většinu mocností Blízkého východu i Spojené státy. Vedle ní běží ukrajinská fronta, kterou Západ zásobuje zbraněmi a zpravodajskými informacemi. A obě bojiště se propojují: Teherán dodával Moskvě drony a další vojenskou pomoc, nedávno naopak Ukrajinci zasáhli íránské plavidlo v Kaspickém moři.
Problém spojených front je v tom, že eskalace jedné automaticky zvedá sázky ve druhé. Nejtemnější scénář vypadá takto: frustrace z uzavřeného Hormuzu a z nemožnosti získat nad Íránem jasné vojenské vítězství povede k izraelské eskalaci až k použití jaderné zbraně, což by fakticky dalo zelenou stejnému kroku na Ukrajině — tedy přímo před dveřmi Evropy. Odtud už žádný scénář neplatí. Že si to ve Washingtonu uvědomují, naznačuje cesta ředitele CIA do Moskvy. Jenže Rusové nemají velký důvod brát americké výzvy k neeskalování vážně, dokud Spojené státy nedělají nic pro to, aby přibrzdily Kyjev.
Válku, kterou veřejnost nechce, je potřeba prodat
Podpora války je trvale nízká, a přesto se objevují stále nové titulky o nepřátelích: minulý týden měl Írán hacknout britskou elektrárnu, tento týden Čína americký Fed. Důkazy chybí, zůstává eskalující rétorika. Americká veřejnost je válek unavená — což byl ostatně jeden z hlavních důvodů volebních úspěchů Donalda Trumpa. Konsenzus uvnitř Washingtonu je ale opačný a projevuje se i tím, že proti válce nevzniká skutečná opozice; kritika se omezuje na příležitostné výstupy ve slyšeních.
Argumentace, která se veřejnosti nabízí, je recyklací roku 2003: nepřítel je existenční hrozbou, je pár minut od jaderné zbraně, jsme na pokraji a je nutné jednat hned. K tomu se přidává tlak na nezávislá média — od britského a kanadského prostředí až po očekávání, že podobné utahování šroubů dorazí i do Spojených států. Varování před událostí ve stylu 11. září, která by národ semkla, je namístě brát vážně; opatrnost ale neznamená, že jsou všechny zprávy o útocích smyšlené. Domnívat se, že vojenské operace vedené po celém světě nebudou mít žádnou zpětnou vazbu doma, by bylo naivní.
Vojáci v dostřelu a zároveň hospodářské škrcení
Diplomatická cesta ven je fakticky mrtvá — memorandum, které mohlo být odrazovým můstkem, padlo během necelého týdne. Americké síly přitom zůstávají v regionu, v dostřelu íránských zbraní. Že to není teorie, ukázali Húsíové úderem na plavidlo vzdálené několik set kilometrů od místa odpalu.
Kombinace obou kroků je vnitřně rozporná: pokud má být Írán ekonomicky uškrcen a jeho obyvatelstvo dotlačeno k tvrdému strádání, ale americké jednotky zůstanou tam, kam Teherán dosáhne, je odveta jen otázkou času — a spolu s ní i záminka k návratu do otevřené války. Kdyby šlo skutečně jen o ekonomický tlak, logickým krokem by bylo stáhnout vojáky i námořní blokádu mimo dosah a teprve pak sankcionovat. To se ale neděje. Stejný vzorec se opakuje na východě Evropy: Ukrajina je zásobována zbraněmi a zpravodajskými daty a zasahuje ruskou energetickou a civilní infrastrukturu, zatímco od Ruska se očekává, že nebude odpovídat.
Přehraná karta sankcí a útěk od dolaru
Sankce jsou nástroj tak ohraný, že už moc neděsí. Írán pod nimi žije od vzniku islámské republiky, tedy zhruba sedmačtyřicet let. Skutečně bolet by mohly až sankce sekundární, dopadající na obchodní partnery — jenže právě u nich sám ministr financí na tiskové konferenci přiznal, že jejich plné nasazení by rozbilo světovou ekonomiku. Jinými slovy: nejostřejší varianta by zasáhla Západ víc než Teherán.
Precedens je čerstvý. Po ruské invazi na Ukrajinu přišlo odpojení od systému SWIFT, které mělo být smrtící ranou; místo toho odstartovalo hledání obchodních cest mimo dolar, na kterých dnes pracuje většina světa. Válka s Íránem posunula Čínu do ještě lepší pozice — Spojené státy kvůli ní musely přesunout námořní síly z Tichomoří, tedy z oblasti, která je pro americkou bezpečnost podstatnější než Blízký východ. Petrodolar mezitím ztrácí půdu pod nohama a Peking může nabízet sám sebe jako stabilní alternativu. Na celé kampani přitom není nic nového: tvrdé sankce na Írán zkoušel a stupňoval už Barack Obama.
Křehká infrastruktura a válka bez fronty
Do kategorie nové války patří i to, o čem se skoro nemluví: opakované výpadky řízení letového provozu na několika vzájemně nezávislých pracovištích, přerušená optická vedení a odkláněná letadla. Zásadní na tom není jen samotný výpadek, ale nemožnost odpovědět na otázku, kdo za ním stojí. Právě to je definice nebezpečného prostředí — když nedokážete rozlišit cizí útok od domácího selhání, můžete jakoukoli poruchu použít jako záminku k čemukoli.
Souvislost s válkou je přímá: peníze a pozornost, které pohlcuje další blízkovýchodní konflikt, chybí u rozvodné sítě, dopravní i kybernetické infrastruktury. K tomu se přidává riziko zpětného úderu. Řada útoků posledního roku byla pachateli zdůvodněna obrazy z Gazy; podobná vlna motivovaná íránskou válkou je bohužel pravděpodobná. Otázka tedy zní, jestli za to stojí odsouvat vlastní zranitelnost na druhou kolej.
Syrský precedens: proč tedy nejednat s Teheránem
Sankce vůči Sýrii byly zrušeny, přestože v jejím čele stojí muž s minulostí v džihádistických řadách, který proti Američanům bojoval v Iráku a prošel tamním americkým vězením. Západ ho přijal jako pragmatickou sázku — a zatím obstál: postupuje spíš rozumně, integruje kurdské síly a manévruje mezi Izraelem a Tureckem, přičemž mu za zády stojí bývalí lidé z al-Káidy a Islámského státu, kteří by ho rádi tlačili do radikálnějších poloh. Kdyby padl, čeká Sýrii chaos.
Pokud lze spolknout takto hořkou pilulku ve jménu realismu, není důvod, proč by stejná logika neplatila vůči Íránu. Teherán se během celé války choval rozvážně, pragmaticky a odměřeně, tedy jako racionální aktér, se kterým se dá uzavřít dohoda. Cesta ven by tak mohla vypadat velmi obyčejně: pozvat íránské vedení k jednání na neutrální půdu a mířit k podpisu mírové dohody. Váhu tomuhle argumentu dodává i to, kdo ho formuluje — Kent jako ředitel protiteroristického centra jezdil do Sýrie kvůli přesunům zadržených bojovníků Islámského státu a kurdské integraci a ve válce proti terorismu přišel o manželku.
Ekonomický den D proti Íránu
Ministerstvo financí mezitím na pokyn Bílého domu spustilo operaci nazvanou Economic Outcast. Rétorika je vypůjčená z druhé světové války: ministr financí Scott Bessent ji přirovnal ke dni D a slíbil přetnout každou ekonomickou tepnu, která íránský režim drží při životě, a to po celém světě. Na tiskové konferenci ovšem působil spíš jako člověk, který plán prezentuje z povinnosti, než jako jeho přesvědčený autor.
Do toho zapadá druhá vrstva celé věci — slabší dolar. Prezident opakovaně říká, že slabší měna sice nezní přitažlivě, ale pomůže vrátit do země výrobu. Kombinace záměrného oslabování dolaru a plošné finanční války proti významnému producentovi ropy má ale předvídatelný vedlejší účinek: tlačí další státy k alternativám, které nabízejí země BRICS.
Co s blokádami udělala historie
Robert Pape, profesor politologie na Chicagské univerzitě, který se desítky let věnuje leteckým kampaním, blokádám a sankcím, srovnává současný plán s jeho předchůdci — a bilance není povzbudivá. Britská blokáda Německa za první světové války stála podle uváděných odhadů kolem sedmi set tisíc civilních životů, převážně dětí a starých lidí, kteří podlehli nemocem a podvýživě. Ropné sankce uvalené na Japonsko v červenci 1941 se podle dnes dostupných dokumentů staly spouštěčem útoku na Pearl Harbor. Irák žil dvanáct let pod drakonickými sankcemi a blokádou, jeho ekonomika spadla na polovinu, uvádí se až půl milionu mrtvých civilistů — a režim to nezlomilo; přišla pozemní invaze se sto padesáti tisíci vojáky. A po roce 2022 dostalo Rusko nejtvrdší sankční balík v dějinách, aniž by se zhroutilo; místo toho se v Evropě rozjela nejrozsáhlejší opotřebovávací pozemní válka od roku 1945.
Závěr z toho plyne nepříjemný. Sankce dokážou uštknout a Íránu ublíží citelně, ale režimy nelámou — utužují je. A protože bolest doma i v cílové zemi roste, nejsou takové kampaně cestou pryč od války, nýbrž západním způsobem, jak k ní dojít: nejprve se ukáže, že bylo vyzkoušeno všechno ostatní, a teprve pak se nerado sáhne po síle.
Eskalační past: bolest, odveta, ceny ropy
Mechanika pasti je jednoduchá. Tvrdé sankce včetně sekundárních dopadnou hlavně na íránské obyvatelstvo, které začne tlačit zpět — v posledních týdnech směřovaly íránské údery i na Spojené arabské emiráty. Každé další sevření Hormuzu se propíše do cen pohonných hmot na Západě, rostoucí ceny zvednou naštvanost veřejnosti a ta se dá obrátit v podporu vojenského řešení.
Čísla dávají té úvaze obrys: průměrná cena benzinu ve Spojených státech se během této války vyšplhala ke 4,10 dolaru za galon, tedy zhruba o dvě pětiny výš než před jejím začátkem. Další stupeň, tedy hranice kolem 5,50, by i po pár týdnech znamenal úplně jiný obrázek — a nafta, na které stojí doprava potravin, je ještě dražší. Írán má přitom motivaci zatlačit na to, co už dělá: omezit vývoz ropy z Emirátů i ze Saúdské Arábie. Americké strategické zásoby ropy se přitom vyčerpají zhruba v době voleb do Kongresu a run na banku obvykle přijde dřív, než dojdou peníze v trezoru. Venezuela náhradou nebude: její ropa je těžká a obtížně zpracovatelná a bezpečnostní rizika v tamních oblastech odrazují firmy od toho, aby tam posílaly civilní personál.
Čtyřicet bilionů dluhu a stín finanční krize
Nad tím vším visí americký dluh ve výši čtyřiceti bilionů dolarů; úroky z něj jsou už teď největší položkou federálního rozpočtu — a to je stav před započtením nákladů íránské války. Nabízí se srovnání s hypoteční krizí: varovné signály přicházely dlouho dopředu, selhávaly rizikové dluhopisy a důležití lidé v médiích uklidňovali, že se nic neděje. Pak padla Lehman Brothers, protrhla se hráz a následovaly roky krize zakončené sanací institucí, které byly příliš velké na to, aby padly — na účet vlastních voličů.
Otázka tedy nezní, jestli přijde otřes, ale kdo v něm bude oním prvním padajícím kamenem: Japonsko, Jižní Korea, Emiráty? Že varování zaznívají i z finančního světa, ukazuje komentář investora Stanleyho Druckenmillera, dřívějšího Bessentova mentora, ve Wall Street Journal: nechte promluvit trh s dluhopisy. Vysoké výnosy jsou podle něj přirozeným varováním před rostoucím dluhem a ministerstvo financí je nemá tlumit odkupy vlastních dluhopisů — to už není řízení likvidity, ale řízení ceny. Podstatné je, že se ani v jednom případě nedá mluvit o překvapení. Problém byl viditelný, jen se neřešil, protože jeho řešení by poškodilo velké donory obou stran. To je také jeden z kořenů rostoucí nedůvěry k establishmentu.
Nebezpečné okno se uzavírá v lednu
Časově se rizikové okno dá ohraničit poměrně přesně: potrvá do ledna. Do té doby má Teherán motivaci šlapat na plyn a využívat každou páku, kterou drží. S usednutím nového Kongresu se ale kalkulace všech aktérů promění, protože se začne počítat s obdobím po současné administrativě. Do té doby nemá smysl očekávat, že se situace sama zlepší.
Závěr
Válka, o které je řeč, nevypadá jako fronta s tanky. Vypadá jako zablokovaný průliv, sankční seznamy, výpadky infrastruktury a měna, která ztrácí důvěru. Historie hospodářských blokád ale říká cosi nepříjemného: takové kampaně obvykle nekončí kapitulací protivníka, nýbrž použitím síly. Prostor to zastavit je omezený a zužuje se rychleji, než veřejná debata stačí sledovat.
