Washington ohlásil kampaň, kterou sám nazval ekonomickým dnem D — soubor druhotných sankcí, jež mají Írán odříznout od zbytku světové ekonomiky a přinutit ho k jednání. Analýza Johna Mearsheimera, profesora politologie na Chicagské univerzitě, vede k opačnému závěru: strategie stojí na předpokladech, které neplatí, a její hlavní obětí nemusí být Teherán, ale postavení Spojených států samotných.
Maximální tlak, který byl maximální už dávno
Když v prvním funkčním období americký prezident Donald Trump vystoupil z jaderné dohody JCPOA, ohlásil vůči Íránu politiku maximálního tlaku. Totéž opakuje i ve druhém období. Jestliže tedy maximální tlak trvá už roky, je těžké vysvětlit, co se k němu dá ještě přidat.
Celý manévr je hlavně přiznáním, že se bilance vojenského donucení překlopila ve prospěch Íránu natolik, že Washington rezignoval na použití síly. Nejprve přišla blokáda, která nefungovala tak, jak měla. Nyní se k ní přidává pokus odříznout Írán od veškerého hospodářského styku se světem — včetně Číny, Ruska, Turecka, Spojených arabských emirátů, Pákistánu i Evropské unie.
V novodobých dějinách přitom neexistuje případ, kdy by ekonomická blokáda tohoto typu přiměla zemi ke kapitulaci. Očekávat, že zrovna teď to vyjde, znamená spoléhat na výjimku, pro kterou nic nesvědčí.
Blokáda jako spouštěč, ne jako páka
Druhá námitka je vážnější než ta první. Když ekonomická blokáda skutečně začne dusit, stát pod tlakem obvykle nekapituluje — udeří. Pochopí, že jde o jeho přežití, a zaútočí.
Přesně to se stalo v roce 1941. Spojené státy uvalily na Japonsko koncem července ropné embargo, zmrazily japonská aktiva a už rok předtím omezily dovoz železa a oceli. Japonsko se ocitlo v zoufalé situaci a vyhodnotilo, že je ohroženo jeho přežití. Odpovědí byl útok na Pearl Harbor — nikoli tedy blesk z čistého nebe, jak se často traduje, ale reakce na hospodářské škrcení.
Írán má navíc odvetnou kapacitu, která podle všech dostupných hodnocení po třináctidenní výměně úderů dál rostla. Dnes je silnější, než byl na konci té výměny.
Pět odvětví a země, které hrát nebudou
Část opatření už platí: rozšíření druhotných sankcí na pět oblastí — digitální aktiva, technologie, zlato, letectví a lodní dopravu. Zbytek zatím čeká. Ani při nejpříznivějším scénáři by ale takový nástroj nezabral během týdnů; jde o měsíce, spíš roky.
A především: aby zabral vůbec, musely by se přidat Čína, Pákistán, Turecko, Emiráty a řada dalších. Čína dala najevo, že se nepřidá. Rusko rovněž. U Turecka a Pákistánu je souhlas těžko představitelný.
Důvod je prostý. Skoro celý svět v tomto sporu fandí Íránu, ne Spojeným státům. Čína a Rusko jako soupeřící velmoci nemají žádný zájem na tom, aby Washington nad Teheránem zvítězil. Turecko chápe, že Izrael ho považuje za další cíl v pořadí, jakmile bude Írán vyřízen — což je samo o sobě dostatečná motivace přát Íránu úspěch. A Spojené arabské emiráty, jeden z nejdůležitějších íránských obchodních partnerů, dostaly z Teheránu jasný vzkaz: pokud se do blokády zapojí naplno, Írán je zničí. Vzhledem k íránskému arzenálu balistických a řízených střel i dronů to není planá hrozba.
Hrozba vyloučením z dolarového systému
Na tiskové konferenci ministra financí Scotta Bessenta padla otázka, proč se opatření ohlašují, ale zatím nezavádějí — den D přece nebyl hrozbou invaze a Německo od Spojených států žádný harmonogram nedostalo. Odpověď zněla, že svět dostává příležitost napravit špatné chování a že si nikdo nepřeje vyhodit do povětří globální finanční systém. Vzápětí ale zaznělo, že kdo očekávání nesplní, měl by počítat s odchodem z dolarového systému.
Obě půlky té věty se navzájem popírají. Jestliže výsledkem má být rozvrat světové ekonomiky, je jedno, jestli se opatření zavedou dnes nebo za měsíc. A pokud se odklad zdůvodňuje obavou z rozvratu, znamená to, že po zavedení rozvrat přijde.
Ještě podivnější je ta druhá část. Vyhrožovat státům, které nebudou spolupracovat, vypuzením z dolarového systému ve chvíli, kdy je americkým zájmem udržet v něm co nejvíce zemí, nedává smysl. Mearsheimer připouští, že jeho první reakcí byl odhad, že šlo o přeřeknutí — ale způsob, jakým to zaznělo, tomu neodpovídá. Znělo to, jako by šlo o promyšlený nátlak. Kdyby země začaly dolarový systém opouštět, byla by to pro Spojené státy pohroma.
Vojenská karta už není v americké ruce
Za vším stojí zoufalství. Vyzkoušelo se všechno: rozsáhlá letecká kampaň, blokáda, memorandum o porozumění, odveta za odvetu, návrat k blokádě. Nic z toho nezabralo a Írán stále stojí.
Když válka začínala, seděli Američané v sedle — měli kladivo, kterým si mysleli, že si prosadí svou. Dnes už žádnou vojenskou kartu v ruce nemají. Má ji Írán. Pokud se konflikt vrátí do horké fáze, bude to se vší pravděpodobností Írán, kdo ji zahájí: íránská rétorika je dnes výrazně útočnější než v prvních měsících války a otevřeně staví na tom, že nejlepší obranou je útok.
Odborný konsensus je přitom jednoznačný. Nejde o to, že by hrstka lidí rozumějících trhům tvrdila, že strangulační kampaň má velkou šanci uspět, a zbytek pochyboval. Prakticky všichni čekají neúspěch.
Pro Teherán jde o holé přežití
Poslední a možná nejdůležitější bod se týká toho, jak situaci vidí druhá strana. Z íránského pohledu jde o existenční hrozbu. Americký prezident používá vůči Íránu jazyk, který Teherán čte jako genocidní, a Spojené státy se podle Mearsheimera společně s Izraelem podílely na genocidě v Gaze.
Za takových okolností je představa kompromisního urovnání nebo přiznání porážky prakticky vyloučená. Kdo čelí ohrožení vlastní existence, bojuje do konce. Očekávat, že Írán zvedne ruce jen proto, že se zvýšila ekonomická sázka, je nerealistické — bylo by to z jeho hlediska sebevražedné a nic nenasvědčuje tomu, že by íránské vedení bylo sebevražedné. Za posledních sedmačtyřicet let to nepředvedlo.
Čína: sankce proti bankám a odpověď z Pekingu
Bývalý americký ministr zahraničí Mike Pompeo označil kampaň za správnou a dodal, že skutečný den D se neobejde bez druhotných sankcí namířených přímo proti čínským bankám. Cesta od dne D k vítězství prý trvala a i tady bude potřeba trpělivost, než tlak dolehne; zvlášť uzavření letecké dopravy do Íránu a z něj považuje za citelný krok.
Kolik čínských bank pod tlakem povolí, se nedá předem říct — nějaké možná ano. Čína jako celek ale dala najevo, že tuto strategii nenechá fungovat. Má silné ekonomické karty a ještě silnější strategický zájem na tom, aby Spojené státy ve válce s Íránem neuspěly.
Peking odpověděl veřejně: kampaň označil za špatně zvolený scénář a připomněl, že už v květnu přijal legislativu zakazující části svých bank dělat to, co po nich Washington chce. Podle čínského čtení otevírá Washington několik front naráz — vede hospodářskou válku proti Íránu a zároveň sankční spor s Čínou, Indií, Tureckem i s vlastními evropskými spojenci. Hrozbu vyloučením z dolarového systému označil Peking za otevřené zbraňování dolaru a proměnu globálního finančního systému v nástroj jednostranného trestání, proti němuž má k dispozici celou škálu právních i politických nástrojů. Váhavě to nezní.
Hormuz: deklarace versus počty lodí
Podle vyjádření amerického prezidenta je průliv v podstatě funkční, miny jsou pryč, lodě proplouvají a ropa teče — mluvil o deseti milionech barelů za den. Data odjinud tomu neodpovídají. Americké středisko pro námořní informace uvádí, že provoz v Hormuzu zůstává prudce snížený: za osmačtyřicet hodin 23. a 24. srpna napočítalo šestatřicet průjezdů zajištěných americkou stranou proti loňskému průměru zhruba sto osmatřiceti plavidel denně. U Bab al-Mandabu je to šestasedmdesát průjezdů za tytéž dva dny, tedy osmatřicet denně proti výchozím jednašedesáti.
Před 28. únorem proplouvalo Hormuzem v průměru okolo sto třiceti lodí denně. Podle odhadů odborníků mimo administrativu se jich dnes ven dostane devět až dvanáct. Ministr energetiky Chris Wright uvedl minulý týden patnáct, jiné hlasy mluvily o dvaceti díky americkému doprovodu konvojů — to ale podle většiny odhadů platilo nanejvýš pro jeden den. I ve chvíli, kdy bylo podepsáno memorandum a průliv se otevřel, dosahoval provoz asi čtyřiceti lodí denně, tedy zdaleka ne původní úrovně. Reálný export ropy odpovídá spíš jednomu a půl až třem milionům barelů denně než deseti.
Ropovody, rezervy a mizející čas
Dopad zmírňuje několik faktorů. Saúdský ropovod vede k Rudému moři, emirátský k přístavu Fudžajra u Ománského moře — část ropy tak Perský záliv opouští mimo Hormuz. Jenže poté, co Húsiové z velké části zastavili saúdskou lodní dopravu z Rudého moře, se objem přesměrovaný saúdským ropovodem podstatně snížil. Ze Zálivu se dnes dostává ven výrazně méně ropy než na konci února.
Druhým tlumičem jsou americké strategické ropné rezervy, které ale klesly na nejnižší úroveň od roku 1982 a rozhodně nejsou bezedné. Třetím je čínská poptávka: to, že ceny ropy zatím masivně nevzrostly, souvisí mimo jiné s tím, že Čína svou poptávku po dovážené ropě citelně omezila. Objevují se ale náznaky, že zase roste — a pokud to potvrdí, ceny půjdou nahoru.
Odtud i tlak na Bílý dům. Když prezident podepisoval červnové memorandum, sám mluvil o obavě z hospodářské katastrofy a o tom, že nechce být druhým Herbertem Hooverem. Od té doby se nic nezlepšilo, ekonomika se pohybuje v nebezpečné zóně a na obzoru jsou volby v polovině mandátu. Snaha válku rychle ukončit je proto pochopitelná. Otázka zní, co bude následovat, až strangulační politika selže — kapitulace si představit nelze, ale co potom?
Ukrajina jako vnitrozemská země
Druhá válka, která visí nad americkou politikou, je ta ukrajinská. Kyjev čerstvě oslavil pětatřicáté výročí nezávislosti za účasti řady zahraničních hostů a rétorika směrem k Moskvě byla sebevědomá. Skutečný obraz je jiný.
Ukrajinská protivzdušná obrana je vyčerpaná — zásoby střel Patriot PAC-3 i interceptorů THAAD jsou prakticky u konce a náhrady z německých a francouzských zdrojů nejsou v dostatečném počtu. Hlavní bod, který se v těchto výčtech obvykle ztrácí, je ale ruská letecká kampaň proti Oděse a dalším černomořským přístavům. Rusko fakticky uzavřelo všechny ukrajinské přístavy u Černého moře a z Ukrajiny udělalo vnitrozemskou zemi.
Dopad je zásadní: přes tyto přístavy odcházelo přes devadesát procent ukrajinské zemědělské produkce a sedmdesát až pětasedmdesát procent průmyslového a zemědělského zboží dohromady — a přicházela jimi i vojenská technika. Země se statisíci mrtvých má rozbitá města, rozvrácenou dopravní síť a ekonomiku, která válečné úsilí drží nad vodou jen díky západní pomoci.
Fronta bez lidí a slábnoucí podpora Západu
Z ukrajinské strany přichází víc hlášení než z ruské o tom, že chybí mužstvo k hustému obsazení přední linie. V obraně vznikají mezery, kterých Rusko využívá. Při rozsahu vyhýbání se odvodům a dezercí není odkud řady doplnit.
K tomu se přidává poměr sil v dělostřelectvu a v klouzavých pumách a ruská kampaň proti dopravní síti, která Ukrajině ztěžuje přesuny záloh k frontě. Americká podpora není zdaleka tak nadšená jako za Bidena či v první fázi Trumpova období — chybějí munice i systémy Patriot.
Mění se i Evropa. V Polsku, které na začátku války patřilo k nejtvrdším zastáncům Kyjeva politicky i vojensky a dodalo velké množství techniky, se nálada otočila o sto osmdesát stupňů. Ve Francii je otázkou, co přijde po odchodu prezidenta Macrona v roce 2027, v Německu posiluje AfD a vládnoucí garnitury posledních desetiletí nevypadají na dlouhé setrvání. Poskládáno dohromady z toho nevychází příběh, na jehož konci Ukrajina vyhrává — ani takový, v němž Rusko smysluplně zastaví.
A platí i obrácená logika: čím víc Západ a Kyjev zvyšují sázky, tím větší má Moskva důvod brát další území a tvrdě smlouvat. Používat Ukrajinu jako beranidlo a mluvit o vyřazení Ruska z klubu velmocí Ukrajině nepomůže — jen z hrozné situace udělá ještě horší.
Vzdušná kampaň sama válku nerozhodne
Atlantická rada navrhuje navýšit dodávky interceptorů, aby se zalepily mezery, a zároveň pomoct Kyjevu zasahovat zásobovací trasy, odpalovací pozice a výrobní kapacity za ruskou raketovou kampaní. Potíž je v proporcích. Rusko tři roky systematicky zasahuje přesně tyto kategorie cílů na Ukrajině a na kolena ji nedostalo. Ukrajina začala totéž dělat v Rusku teprve v posledních měsících — a Rusko je nesrovnatelně větší.
Historický záznam navíc téměř nezná případ, kdy by samotná vzdušná kampaň donutila zemi ke kapitulaci. K tomu je potřeba porazit protivníka na bojišti. Rusko bombarduje Ukrajinu od začátku války a intenzita i počet útoků jen rostou; ke kapitulaci to nevedlo. Představa, že ukrajinská kampaň stojící převážně na dronech přiměje Rusko ke kapitulaci — nebo že se ruské obyvatelstvo vzbouří a svrhne Putina — není vážný argument. A pokud by Putin skončil, jeho nástupcem nebude nikdo mírný: bude to někdo, kdo považoval Putina za měkkého.
Spor o dronovou kampaň v ukrajinském velení
Do stejného rámce zapadá i letní konflikt na vrcholu ukrajinského velení, kdy Volodymyr Zelenskyj odvolal ministra obrany Mychajla Fedorova a krátce nato byl nucen odvolat i vrchního velitele Oleksandra Syrského. Mearsheimer nabízí čtení, u něhož sám přiznává, že si jím není stoprocentně jistý: nešlo primárně o osobní spor, ale o rozdělení zdrojů.
Fedorov chtěl podle tohoto výkladu investovat velkou část vzácných prostředků do dronové kampaně a věřil, že přinese vítězství. Syrskyj považoval za rozhodující bojiště — nebo alespoň zastavení ruského postupu — a odčerpávání zdrojů z fronty ve prospěch dronové války mu smysl nedávalo. Syrskyj u Zelenského prosadil své a Fedorov skončil; dronová kampaň totiž nakonec nezabrala a situace na frontě se zhoršovala. Poté musel odejít i Syrskyj sám.
Mearsheimer ho přitom hodnotí jako schopného, možná velmi schopného generála: s kartami, které měl, ruské ofenzivy nezastavil, ale zpomalil je — a na tom, že Rusko nepostupuje rychleji, má podle něj velký podíl. Sám by na jeho místě dal dálkové dronové kampani jen minimální váhu a soustředil se na drony pro frontovou linii a na posílení jednotek v první linii, aby ruský postup zpomalil a přinutil Moskvu k jednacímu stolu.
Interceptory, které neexistují
Na kyjevských oslavách zaznělo od britského premiéra Andyho Burnhama ujištění, že jeho země stojí za Ukrajinou stoprocentně. Bývalý americký viceprezident Mike Pence mluvil podobně: Ukrajina podle něj svobodu nikdy nevzdá, dronovou technologií změnila povahu válčení, útočí až na Moskvu a potápí lodě v Černém moři — a ruské odpalování balistických raket označil za projev zoufalství. Aby Ukrajina přečkala zimu, potřebuje prý interceptory, ať už Patrioty, THAAD, nebo odjinud, a je načase, aby je Amerika a spojenci zajistili.
Jenže Spojené státy je nemají. Vlastní zásoby PAC-3 jsou vyčerpané právě válkou s Íránem a Washington se nechce vracet do ofenzivy mimo jiné proto, že mu chybí munice. Vydat poslední zbytky Ukrajině není ve hře. Navíc ani ony nejsou zázračnou zbraní, která by ruské balistické střely, řízené střely a drony vypnula.
Sporná je i sama formulace, že Rusko s balistickými střelami teprve začíná — nezačíná, dělá to dlouhodobě a výrobu naopak rozšiřuje a zrychluje. Poměr sil se tím dál naklání proti Ukrajině, jejíž města zůstávají prakticky bez obrany. Řečníci přitom vědí, že k dodávkám nedojde — a mluví tak dál.
Ruský postup a hlas z Rady bezpečnosti
Na severu Ukrajiny rozšířilo Rusko ofenzivní operace v okolí Sum a přesouvá se k přerušení zásobovacích tras. Ukrajinský protiútok u Lymanu vyzněl do ztracena, podobně jako předchozí pokusy: krátkodobý zisk, těžké ztráty, rychlé ruské obsazení zpět. Na jihu pokračuje ruský tlak v Záporožské oblasti. Podél celé linie dotyku sice území nemění majitele rychle, ale rakety, drony a dělostřelectvo dál zmenšují ukrajinské stavy — podle jedné z nedávných analýz vzniká sedmadevadesát procent ztrát na obou stranách mimo bezprostřední linii dotyku, v takzvané šedé zóně. Rusku tak stačí palebná převaha, aniž by muselo dobývat.
Ruský stálý představitel při OSN Vasilij Nebenzja shrnul cíle v Radě bezpečnosti bez obalu: mezi 15. a 21. srpnem provedlo Rusko jeden masivní a devět skupinových úderů přesnými zbraněmi a údernými drony proti vojenské infrastruktuře, zasaženo bylo čtrnáct plavidel využívaných ve prospěch ukrajinské armády, z toho dva tankery, deset nákladních lodí a dva hlídkové čluny. Západní zbraně podle něj proudí do ukrajinských přístavů na údajně civilních plavidlech pod rouškou obchodního nákladu a vyřazeny byly právě ty přístavní kapacity, které slouží k příjmu a skladování vojenského nákladu a paliva.
Mearsheimer to označuje za v podstatě přesný popis. Zapadá to do jeho vlastní teze o přístavech: zemědělské a průmyslové zboží se z Ukrajiny nedostává na světové trhy, zbraně se do ní nedostávají po moři a Rusko zároveň rozebírá dopravní a energetickou síť. Cíleně zasahuje například čerpací stanice na východě země, takže je problém přesunout se autem z bodu A do bodu B. V balistických střelách, řízených střelách a klouzavých pumách má Rusko drtivou převahu, v dronech mírnou — a od července těchto zbraní používá obzvlášť intenzivně, právě proti Oděse a dalším černomořským přístavům.
Jak dlouho vydrží fikce
Válka na Ukrajině vstoupila do pátého roku. První dva roky se z ukrajinského pohledu dal vyprávět optimistický příběh; poslední dva a půl roku je jasné, že Ukrajina je odsouzena k prohře — a přesto se ten příběh vypráví dál. Nic nebrání tomu, aby se vyprávěl až do dne, kdy Ukrajina zjevně prohraje na bojišti. Tam se totiž tato válka rozhodne. Pak přijde příměří a zamrzlý konflikt a v tu chvíli už podobné historky vyprávět nepůjde.
Zajímavý je rozdíl mezi oběma konflikty. Ve věci Íránu je diskuse podstatně racionálnější — většina analytiků i tvůrců politiky chápe, že Spojené státy prohrály, že vojenská možnost skončila a že zbyla jen strangulační kampaň, které skoro nikdo nevěří. U Ukrajiny naopak západní elity dál argumentují, že se dá vydržet, že Rusku se nedaří a že po dodání dalších systémů dopadne všechno lépe, než pesimisté čekají.
Nejde přitom o jednotlivé chybné odhady. Americká debata o otázkách národní bezpečnosti — íránskou i ukrajinskou válku v to počítaje — je z velké části odtržená od reality. Vládní i mediální elity a analytici říkají věci, které se s fakty a logikou míjejí, a otázka proč zůstává bez uspokojivé odpovědi.
Závěr
Kampaň má podle svých autorů íránský režim udusit. Podle Mearsheimerova čtení je pravděpodobnější, že se Spojené státy udusí samy — finančně, tím, jak zacházejí s dolarem, i strategicky, tím, že vyhrožují nástroji, které nemají, a spoléhají na spolupráci států, které jim ji odmítly. A stejné odtržení od reality, jaké dnes provází Írán, drží při životě i vyprávění o ukrajinském vítězství.
