Hormuzský průliv se z dopravní tepny stal hlavním nástrojem nátlaku obou stran. Americký prezident Trump veřejně mluví o tom, že by z něj rád udělal území Spojených států, a trvá na tom, že námořní blokáda funguje, průliv je průchozí a miny odstraněné. Íránská strana čte situaci opačně: dokud Washington nesplní své závazky, průliv zůstane pod íránskou kontrolou a zavřený.
Jak se na patovou situaci dívají v Teheránu, popisuje profesor Mohammad Marandi z Teheránské univerzity, bývalý poradce íránského jaderného vyjednávacího týmu. Jeho čtení je zároveň varováním: vyjednávací prostor se podle něj vyčerpal a obě strany si už jen zvyšují sázky.
Žádná jednání neprobíhají a Teherán to potvrzuje
Trumpovo vyjádření, že se s Íránskou islámskou republikou nevedou ani neplánují žádné rozhovory, je podle Marandiho první tvrzení, které sedí. Prezident dlouhé měsíce opakoval, že s někým na íránské straně jedná; teď poprvé připustil to, co Teherán tvrdí celou dobu — rozhovory neběží a ani se nechystají.
Důvod je jednoduchý: podle Marandiho už jednání proběhla a skončila. Nejprve v Pákistánu, kde mělo vzniknout příměří. To se podle jeho výkladu rozpadlo poté, co izraelský premiér Netanjahu nechal bombardovat Libanon a zejména Bejrút; následovalo obležení. Druhým kolem bylo memorandum o porozumění a jednání o jeho naplňování.
Právě memorandum je jádrem sporu. Marandi tvrdí, že Trump je porušil prakticky okamžitě — články jedna, dva i tři: odmítl vydat zmrazený íránský majetek, nesplnil závazek dostat izraelské síly z Libanonu a v rozporu s pátým článkem si zřídil vlastní koridor přes průliv. Od té doby žádné přímé rozhovory neproběhly.
Nové podmínky: nejdřív plnění, potom otevření průlivu
Vysoký íránský představitel citovaný stanicí Fox News shrnul íránskou pozici bez obalu: dokud Amerika nesplní své závazky z memoranda — zrušení blokády, uvolnění zmrazených aktiv, zrušení ropných sankcí, ukončení hrozeb a vojenských operací na všech frontách — průliv se neotevře.
Nové je slovo napřed. Zatímco dřív se počítalo s postupným plněním krok za krokem, teď má být všechno splněno předem. Marandi to vysvětluje zkušeností z minulého kola: jakmile se začalo memorandum naplňovat, americká strana podle něj otálela. Sankce na íránský ropný export padly na pár dní a pak se vrátily, v Libanonu se změnilo jen to, že přibývalo méně mrtvých, okupace pokračovala.
Formulace o dalších frontách se zároveň konkretizovala. Podle prohlášení tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti, na které Marandi odkazuje, jde o Palestinu, Jemen a Irák. V praxi to znamená požadavek na úplné ukončení války v Gaze a stažení izraelských sil. To, co bylo v memorandu záměrně vágní, teď íránská strana vypisuje jmenovitě.
Kolik toho průlivem doopravdy proteče
Trump z Oválné pracovny popisuje situaci jako plnou kontrolu: blokáda funguje, průliv je jeho, týdně se prý daří dostat ven miliony barelů a ceny ropy klesají — pokud se ovšem Washington nerozhodne pro něco podstatně drastičtějšího. Čísla, která zaznívají z americké administrativy, se pohybují mezi sedmi a devíti miliony barelů denně, občas se mluví i o deseti až dvaceti. Nezávislé systémy sledující lodní dopravu uvádějí spíš pět až sedm, přičemž většina objemu proudí schváleným koridorem z íránské strany.
Marandi tvrdí, že skutečné objemy jsou výrazně nižší, než jak je Washington prezentuje. Část ropy jde íránským koridorem — týká se to zemí, které se války proti Íránu nezúčastnily. Další část míří jižní trasou podél ománského pobřeží, což umožňují dílčí dohody, jaké má Teherán například s Emiráty. Jsou to křehká ujednání, která se podle něj mohou změnit ze dne na den: tanker se občas bojí íránského koridoru a Teherán mu povolí jižní cestu, aby se vyhnul americkému obtěžování.
Podstatné je, že nejde jen o ropu. Perský záliv dodává světu síru, helium, hliník, hnojiva a celou škálu petrochemických produktů — a hlavně rafinované palivo. Výpadek rafinérií v zálivu se sčítá s ukrajinskými údery na ruskou infrastrukturu a výsledkem je globální nedostatek pohonných hmot. Nafta se dostala do cenových pásem, která trh nepamatuje.
Marandi k tomu dodává rétorickou poznámku: když někdo každý den opakuje, že je všechno v pořádku, že protivník nemá námořnictvo, letectvo ani armádu, znamená to obvykle přesný opak. Kdo musí denně ujišťovat, že se nic neděje, má problém.
Blokáda, Kushner a otázka důvěry
Americkou nabídku shrnul ve Fox News Jared Kushner: prezident vsadil na ekonomický tlak, o blokádě je hluboce přesvědčen, íránská ekonomika je na tom podstatně hůř než před válkou a pokud se Teherán vzdá schopnosti vyrobit jadernou zbraň, je dohoda výhodná pro íránský lid na stole. Zatím prý íránská strana nejeví zájem o nic, co by dávalo Washingtonu smysl.
Otázka, jaká motivace by Íránu k dalšímu vyjednávání vůbec zbyla, tím zůstává otevřená: memorandum bylo podepsané a podle Marandiho výkladu se nedodržel skoro žádný jeho bod. Kushnerovi přitom v Teheránu naslouchají pozorněji než prezidentovi — Marandi ho označuje za člověka hájícího izraelské zájmy a tvrdí, že když Kushner řekne prezident Trump, myslí tím ve skutečnosti Netanjahua. A ten podle něj konec krize nechce, zvlášť ve chvíli, kdy mu hrozí volební porážka s osobními důsledky.
Trumpova vlastní slova mezitím v Íránu ztratila váhu. Kdysi se každý jeho výrok stal zprávou; dnes by podle Marandiho příspěvek slibující zničení Íránu nevyvolal ani debatu u večeře, protože totéž zaznělo už tolikrát. Že blokáda íránské společnosti reálně ubližuje, ovšem nepopírá ani íránská strana — patová situace dvou vzájemných blokád bolí obě strany.
Jaderný program jako záminka
Celý jaderný spor považuje Marandi za konstrukci. Neexistuje podle něj žádný důkaz, že by Írán kdy usiloval o jadernou zbraň; i americká strana připouští, že po roce 2003 se na zbrani nepracovalo, a tvrzení o období před ním označuje za nesmysl. Mezinárodní agentura pro atomovou energii v zemi léta působí a po roce 2015 prováděla inspekce, které sám označuje za mimořádně invazivní — a jako bývalý poradce vyjednávacího týmu dodává, že takový režim kontrol by nikdy neschválil. Nenašly nic.
Zájemcům o pozadí sporu doporučuje dvě knihy: Manufactured Crisis od Garetha Portera a A Dangerous Delusion. Skutečný důvod tlaku vidí jinde než v centrifugách — Írán podle něj platí za podporu Palestinců. Záminka se podle jeho slov mění podle sezony: jednou lidská práva, jednou jaderný program, jednou terorismus.
V téže pasáži Marandi obviňuje západní média z mlčení nad výroky, které by v jiném kontextu vyvolaly bouři. Odkazuje na vyjádření vysokého izraelského činitele o zabíjení desítek Palestinců každou noc a ptá se, jak by americká veřejnost reagovala, kdyby něco podobného o svých sousedech pronesl šéf FBI. Konkrétního autora ani doslovné znění výroku ale neuvádí.
Z obrany do ofenzivy
Agentura Reuters informovala, že Írán přejde k plně ofenzivní vojenské pozici, protože snahy o trvalé ukončení války se zadrhly. Marandi k tomu má dvě poznámky. Věcnou část potvrzuje, zdroj zpochybňuje: podle něj vysocí íránští činitelé s Reuters ani New York Times nemluví a agentury přebírají obsah z íránských médií, který pak vydávají za sdělení nejmenovaného představitele.
Samotný posun ale nepopírá. Íránská vojenská doktrína zůstává obranná, vůči americkému a izraelskému tlaku se však Teherán chová podstatně důrazněji. Marandi to spojuje se jmenováním nového tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti, generálmajora Mohsena Rezáího, a s tónem jeho prohlášení. Jak se to projeví v praxi, netvrdí — jen že Írán bude ve všech ohledech tvrdší.
Memorandum podle něj bylo z íránské strany testem. Teherán nečekal, že ho Washington naplní, ale chtěl to vidět. Trump prý chtěl především otevřít průliv, ulevit energetické krizi a vzápětí podkopat íránskou kontrolu nad ním vlastním koridorem, na kterém se měly podílet i další státy zálivu. Odtud dnešní požadavek plnění předem: dokud nebude Washington donucen, neudělá podle Marandiho nic.
Dvě školy uvažování o dalším postupu
Nabízejí se dvě cesty. Buď Írán vydrží a nechá souboj blokád běžet, dokud jedna strana nepovolí, nebo se rozhodne situaci rozseknout. Ve prospěch čekání mluví íránská soběstačnost v zemědělství, přístup ke Kaspickému moři, pozemní sousedé a vlastní zásoby ropy a plynu. Proti čekání se uvádí nedostatek záchytných i útočných raket delšího dosahu, který by protivníka lákal k útokům z menší vzdálenosti.
Teherán podle Marandiho nemá jinou možnost než pokračovat. Přijmout příměří by znamenalo dát Trumpovi nástroj, kterým Írán oslabí, protože svým vlastním podpisem se prezident vázán necítí. Rovnice zní jednoduše: zvýšíte tlak, zvýšíme tlak.
Zároveň popisuje přípravu na delší konflikt — rozšiřování podzemních základen a velitelských center, vývoj nových technologií a výrobu raket a dronů tempem, se kterým podle něj americká produkce protiraketové obrany nedrží krok. Účinnost íránských úderů podle jeho slov roste s každým kolem bojů. Írán může dostat těžké rány, ale až protivníkovi dojdou kritické zbraňové systémy, rakety a drony mu zůstanou.
Pak přichází nejtvrdší část jeho analýzy: pokud by Spojené státy zaútočily na íránskou kritickou infrastrukturu, Írán podle něj zasáhne cíle v celém regionu, protože okolní státy považuje za spoluúčastníky války. Obrázky hořících ropných polí a zkapalňovacích terminálů by podle něj znamenaly konec spekulací a jistou globální hospodářskou depresi. Jsou tedy dvě trajektorie — pomalé obležení, ve kterém světu dochází helium, síra, plyn a palivo, nebo náhlé zničení průmyslu v zálivu.
Příměří neexistuje, takže se smí střílet
Klíčová věta, kterou Teherán opakuje, zní: žádné příměří neplatí. Marandi z toho vyvozuje praktický důsledek — obě strany mohou vystřelit, kdykoli se jim to hodí, a obležení je samo o sobě formou války. Připomíná, že poté, co Trump roztrhal memorandum a Spojené státy válku obnovily, íránská strana po třinácti dnech bojů nezastavila palbu ani ve chvíli, kdy Američané přestali — a zasáhla americké cíle v Jordánsku, Kuvajtu a Bahrajnu. Šlo o vzkaz, že podmínky střetu už nediktuje jen Washington.
Eskalace přitom nemusí přijít přímo. Jednou z cest je vyprovokovat protistranu, aby horkou fázi otevřela sama. Novým prvkem je podle Marandiho výrazně aktivnější zapojení spojenců v regionu, především Jemenu — v Rudém moři, proti ropným zařízením i proti jednotkám na jemenském území, a to prý stále hluboko pod hranicí jeho možností. Přidat se může i irácká složka, která by se podle něj tentokrát chovala jinak než dřív.
Možnost, že by irácké jednotky vytáhly na Kuvajt, přitom nepovažuje za přehnanou. Iráčané podle něj odedávna považují Kuvajt za součást Iráku a Teherán by proti takovému kroku nic nenamítal. A dodává, že dnes není rok 1990 ani 1991 — svět se změnil natolik, že by tomu podle jeho názoru Washington nedokázal zabránit.
Konec sebevědomí z devadesátých let
Marandi nabízí i delší historickou linku. Dvě události devadesátých let podle něj byly pro Spojené státy spíš prokletím než výhrou: pád Sovětského svazu a vítězství v Kuvajtu. Před nimi byla americká zahraniční politika opatrnější a rozvážnější, po nich přišla arogance a série vleklých válek. Výsledkem je podle jeho čtení země, která je po třech a půl dekádách výrazně slabší, než byla.
Rozdíl vidí mezi elitami a veřejností. Americké elity podle něj stále uvažují, jako by byl rok 1992. Obyčejní Američané naopak reagují realisticky — když vidí fakta, hodnotí je morálně, stejně jako lidé kdekoli jinde. Americká politika se ale podle Marandiho chová dál, jako by rok 1992 nikdy neskončil.
Omán jako klíč ke kontrole nad průlivem
Nejkonkrétnější část analýzy se týká Ománu. Trump veřejně pohrozil, že Omán tvrdě zasáhne, pokud se mu postaví do cesty. Před zhruba týdnem to přitom vypadalo, že se Teherán a Maskat na režimu průlivu dohodli. Marandi popisuje, že dohoda byla podle jeho zdroje prakticky uzavřená, ale po návratu obou delegací do hlavních měst se ukázalo, že část otázek zůstala otevřená. Dohoda tedy zatím není.
Íránské požadavky jsou dva: dohled nad loděmi vplouvajícími do Perského zálivu i vyplouvajícími z něj a vybírání poplatků — ať už se odůvodní ochranou životního prostředí, pojištěním, nebo údržbou. Podrobnosti sporu Marandi nezná a účast na jednáních popírá. Americký nátlak na Maskat si však vysvětluje jednoznačně: má Omán odradit od přijetí íránských podmínek. Bez ománské dohody podle něj nemůže vzniknout ani žádná navazující dohoda v rámci memoranda.
Teherán prý nechává dělbu výnosů na ománské straně — padesát na padesát, pětadvacet ku pětasedmdesáti, nebo nic, podle míry zapojení. Preferuje ale společný postup. Vztahy obou zemí byly podle Marandiho tradičně nejlepší ze všech států zálivu; v osmdesátých letech, kdy okolní země podporovaly Saddáma Husajna, si Omán s Íránem dobré vztahy udržel. Pokud se Maskat pod tlakem stáhne, Írán bude podle jeho slov kontrolovat průliv sám.
Hlavní motiv přitom podle Marandiho není finanční, i když otázku reparací od zemí, které se války zúčastnily, neopomíjí. Jde o to, aby americké námořnictvo už nikdy nemohlo Perský záliv využívat — logistické potíže, se kterými se dnes potýká, jsou pro Teherán důkazem, že to funguje. Marandi zároveň vznáší tvrdá obvinění z civilních obětí amerických úderů v íránských městech a připomíná Trumpovy výhrůžky adresované dalším zemím; jde o jeho tvrzení, která dalšími zdroji nedokládá.
Americké základny jako model minulého století
Nejnepříjemnější důsledek se týká americké vojenské přítomnosti v regionu: síť tamních základen se stala spíš zranitelností než výhodou a debata o jejich stažení už probíhá i v západním tisku. Politický problém je zjevný — jakýkoli odchod by byl doma čten jako porážka.
Marandi jde ještě dál. Základny podle něj představují model dvacátého století, který v éře dronů a raket nefunguje; Írán vede válku jednadvacátého století, zatímco protivník tu předchozí. Jejich zavření by prospělo především Američanům samotným, protože Írán s americkým lidem válku nechce.
Změnu nálad dokládá i číslem: podle průzkumu, který cituje, se 44 % amerických Židů mladších pětatřiceti let vyslovuje pro soužití Palestinců a Židů v jednom státě jako rovných — což je podle něj shodou okolností i íránská pozice. Mladá generace podle jeho výkladu prohlédá propagandu; problém není v americké veřejnosti, ale v tom, že má žít ve strachu.
Závěr
Z íránského pohledu se vyjednávací fáze uzavřela a nahradilo ji přetahování o výdrž. Teherán trvá na splnění závazků předem, Washington na kapitulaci u jaderného programu, a mezi tím leží zavřený průliv, drahá nafta a rostoucí riziko, že se konflikt vrátí do horké fáze. Marandi nevidí pro americkou stranu cestu k vítězství a připouští, že cena za íránskou výdrž může být vysoká — jenže podle něj ji zaplatí celý svět, ne jen aktéři sporu.
