Ve stejných dnech, kdy americká, ruská a ukrajinská delegace poprvé od února znovu zasedly k jednacímu stolu v Abú Dhabí, volají evropské hlasy po vyslání vojáků na Ukrajinu. Moskva dala najevo, že Evropu u rozhovorů nechce. Norský politolog Glenn Diesen v rozhovoru vysvětluje, proč podle něj Evropa mír nehledá, proč riskuje přímou válku s Ruskem a proč za to platí vlastní ekonomikou i důvěrou voličů.
Evropa přitvrzuje, Washington vyjednává
Válku na Ukrajině teď táhnou dva proudy opačným směrem. Bývalý šéf NATO vyzval Británii, aby na Ukrajinu vyslala vojáky hned. Že tam západní speciální jednotky už působí, se přitom považuje za známou věc. Evropská unie navíc prodloužila svou vojenskou výcvikovou misi a počítá i s přítomností přímo na ukrajinském území, kde se má koordinovat s ukrajinskou armádou.
Moskva přitom od začátku trvá na tom, že se Ukrajina nesmí stát základnou vojenské infrastruktury NATO – jakousi letadlovou lodí aliance u ruských hranic. Že by Kreml další evropské jednotky a techniku na Ukrajině mlčky strpěl, se proto zdá nepravděpodobné.
K tomu přicházejí zprávy, že ukrajinské útoky na ruská rafinerie, vedené s pomocí NATO, srazily ruskou zpracovatelskou kapacitu o 25 až 30 procent. Komentátor Daniel Davis upozorňuje, že pravdivost těch čísel nikdo nezná. Podle něj ale dobře ukazují jeden z velkých omylů Západu: víru, že se Rusku dá způsobit tolik bolesti, až ustoupí a přijme Zelenského podmínky příměří. Rusko podle něj dřív eskaluje, než by ustoupilo.
Abú Dhabí: Rusko Evropany ke stolu nepustilo
Druhá linie příběhu vypadá nadějněji. Na jednání v Abú Dhabí, které zprostředkovávají Spojené státy, se Rusko a Ukrajina podle prvních zpráv posunuly u výměny zajatců. Mírová dohoda to není a hlavní spory o území a bezpečnostní záruky zůstávají otevřené, přesto jde o pokrok.
Ruská strana zároveň dala jasně najevo, že o evropské zástupce, kteří do Abú Dhabí přijeli, nestojí. Na otázku, zda s nimi mluvila, odpověděla záporně: nechápe prý, v jakém postavení tam jsou, když jde o trojstranné jednání. Vedení některých zemí EU podle ní klame ukrajinský lid, vyzbrojuje jednu z válčících stran a fakticky podporuje masové ztráty mezi civilisty, takže není o čem jednat.
Ve studiu to vyvolalo smích: Evropská unie přišla na večírek, kam ji nikdo nepozval, a ptá se, jestli se může přidat – hlavně aby se náhodou neukončila nějaká válka.
Zprávy o věznicích pro branance
Pozornost si zaslouží i další znepokojivý vývoj, kterému se pořad chce podrobně věnovat příští týden. Nezávislí novináři informují o údajných zadržovacích zařízeních na Ukrajině, kde mají být ukrajinští muži a odvedenci drženi proti své vůli, biti, mučeni a někdy vydíráni o peníze výměnou za propuštění. Zveřejněna byla i mapa takových míst; podle těchto zpráv by jich po celé zemi mohly být stovky. Minulý týden se objevily zprávy o zoufalých rodinách, které se dožadují odpovědí ohledně mužů držených v zařízení nedaleko Kyjeva. Jde o obvinění, která zatím nebyla nezávisle ověřena.
Evropa jako strana konfliktu
Glenn Diesen, politolog a profesor Univerzity jihovýchodního Norska, považuje samotné setkání v Abú Dhabí za důležité, i když nečeká, že by z něj brzy vzešel mír. Stejně podstatné je podle něj to, že Evropané pozváni nebyli. Evropa se stala významnou součástí konfliktu – jenže jako jeho účastník, ne jako zprostředkovatel.
Evropské vlády sice konec války chtějí, ale v podobě ruské kapitulace. Protože nebojují vlastními armádami, ale ukrajinskými vojáky, nepočítají ztráty tak, jako kdyby padali jejich vlastní lidé. Zelenského proto povzbuzují, aby bojoval dál, a podle Diesena ho nejspíš uklidňují i tím, že za dva měsíce zasedne v USA nový Kongres, který možná válku znovu začne financovat ve větším rozsahu. „A říkám to jako Evropan: myslím, že k těm jednáním vůbec nepatříme,“ dodává Diesen.
Válka, která měla zlomit Rusko
Nálada v Evropě se po téměř pěti letech války změnila a převládá únava. Na začátku přitom panovalo nadšení, a to nejen v Evropě, ale i v USA, že přišla chvíle porazit Rusko. Diesen připomíná Fergusonův článek pro Bloomberg z března 2022: podle rozhovorů s americkými a britskými představiteli byla pro Západ měsíc po ruské invazi jediným přijatelným výsledkem změna režimu v Moskvě. Týden nato Zelenskyj v rozhovoru pro The Economist připustil, že řada západních zemí chce dlouhou válku s Ruskem, i kdyby to znamenalo zničení Ukrajiny, protože jde o příležitost Rusko oslabit.
Po čtyřech a půl letech Ukrajina přišla o stovky tisíc mužů a Evropa vyprázdnila své zbrojní sklady. Odstřižením od ruské energie se sama deindustrializuje a zbylé peníze posílá na velmi zkorumpovanou Ukrajinu, aby bojovala s největší jadernou mocností světa. Lidé chtějí, aby se vlády soustředily na vlastní ekonomiku, politici však trvají na válce. Výsledkem je krize nejen hospodářská, ale i krize politické legitimity.
Německý kancléř Merz, který podle Diesena „mluví o válce od rána do večera“, má podporu jen kolem 10 až 15 procent – taková čísla žádný německý kancléř dosud neměl. Do vzniklého vakua vstupují nové síly jako AfD, dnes nejpopulárnější strana v Německu, a vládnoucí elity odpovídají jejich kriminalizací a nálepkou ruských agentů. Evropa se tak podle Diesena stává autoritářštější, politicky i společensky nestabilní a hospodářsky upadá – a jediné, co jí zbývá, jsou řeči o válce. Nikdo přitom nemá jasnou představu, co by vítězství znamenalo a jak by vypadalo. A i kdyby Evropa dokázala vybudovat armády a zbraně, jak porazit největší jadernou mocnost, která válku vnímá jako ohrožení vlastní existence? Politici přitom postupují v jednom šiku, média opakují vládní teze a skutečná debata téměř chybí.
Salámová taktika a ruské červené linie
Volání po britských vojácích na Ukrajině vrací otázku, kolik dalších červených linií ještě padne, než Rusko začne útočit na evropské cíle. Diesen v tom vidí nebezpečí přístupu NATO, tedy salámové taktiky drobných kroků. Malá eskalace nevyprovokuje protivníka k velké odvetě a zároveň oslabí odpor doma.
Na začátku invaze se v Evropě mluvilo o posílání přileb, pak přišly tanky a dělostřelectvo, potom systémy HIMARS. Když padl návrh na stíhačky F-16, tehdejší prezident Biden varoval, že by to znamenalo světovou válku – a dnes se F-16 dodávají a jde se ještě dál. Následovaly rakety dlouhého doletu, které podle Diesena obsluhují vojáci, nebo přinejmenším smluvní pracovníci ze zemí NATO, a cíle vybírají podle zpravodajských a satelitních dat aliance. To už je přímá účast NATO na úderech proti Rusku. Pak přišly drony, které na cestě k Petrohradu občas využívají vzdušný prostor pobaltských zemí.
Rusko tak při každém kroku stálo před dilematem: udeřit na země NATO, které překročily hranici mezi zástupnou a přímou válkou, a riskovat světovou i jadernou válku, nebo to přejít a soustředit se na ukončení bojů. Ruská zdrženlivost se však v NATO čte jako slabost a jako důkaz, že se proti Rusku dá eskalovat donekonečna. To se podle Diesena mění. Ruský prezident jasně řekl, že jakmile evropské jednotky vstoupí na Ukrajinu, je Evropa ve válce s Ruskou federací a předstírání zástupné války končí.
Evropané navíc stále mluví o budoucí válce s Ruskem a soustavně podkopávají každý pokus o jednání, jako to udělali po americko-ruském setkání na Aljašce. Moskva proto podle Diesena považuje konflikt za stále hůř odvratitelný a chystá se na něj. Hypersonické rakety, které vyvíjí, se na bojišti neobjevují, stejně jako nové tanky a dělostřelecká munice – zůstávají v týlu jako rezerva pro den, kdy by NATO zaútočilo. Rusko také dalo najevo, že ohledy, s nimiž bojuje proti Ukrajincům, aby se vyhnulo zbytečným ztrátám, Evropané mít nebudou.
Vlády proti vlastním voličům
Evropské domácnosti mezitím platí drahá paliva a rostoucí ceny, zatímco Brusel ohlašuje další sankční balíčky a válečné rozpočty, na které si musí půjčovat. Že je to neudržitelné, si podle Diesena Evropané začínají uvědomovat, a proto jsou vlády tak neoblíbené. Jenže co s tím mohou voliči dělat?
V Británii se vyměnilo vedení, nový premiér se ale od Starmera prakticky neliší. Ve Francii proti Le Penové použili justici jako zbraň. V Německu označili největší stranu za extremistickou, což umožňuje použít proti opozici tajné služby. V Rumunsku se elitám nelíbil prezident, kterého si lidé zvolili, a tak výsledek voleb zrušili. V Itálii politici otevřeně přiznávají, že lidé už nechtějí posílat peníze na Ukrajinu, ale že oni to vědí lépe. Problém se tak jen odsouvá.
Energetická bezpečnost naruby
Nadcházející zima hrozí Evropě energetickou krizí. Energetická bezpečnost se tradičně chápe jako spolehlivý přísun levné energie. Evropští lídři ji však předefinovali: nákup ruské energie prohlásili za nebezpečný, odstřihli se od hlavního dodavatele levné a spolehlivé energie a tento krok nazvali energetickou bezpečností. Výsledkem je méně dodavatelů a vyšší ceny. Situaci zhoršilo zničení plynovodu Nord Stream a k tomu válka na Blízkém východě, která přiškrtila další zdroj, dodávky ze Saúdské Arábie.
Evropa je tak čím dál víc závislá na americké energii. Spojené státy ale mají vlastní potřeby, ceny porostou a s dodávkami mohou přijít i politické podmínky. Nejvíc to dopadá na Německo, dlouho hospodářský motor Evropy, jehož těžký průmysl je energeticky náročný. Při současných cenách nemůže konkurovat, a tak firmy, které existují od 19. století, krachují nebo se stěhují do USA a Číny. Celý hospodářský model se rozpadá, přesto nepřichází žádná korekce kurzu. Nikdo nemluví o míru, politici jsou posedlí porážkou Ruska, i když nevědí, co by znamenala, ani nemají prostředky ji uskutečnit. Zbývá jim jen strategie naděje.
Za co by dnes Evropané umírali
Podřídí se Evropané i odvodům, pokud by politici chtěli poslat do války jejich syny? Diesen soudí, že ne. Stále víc lidí podle něj chápe, že příběh, který jim vlády prodávaly, neodpovídá realitě. Válku byli ochotni podporovat, dokud v ní bojovali Ukrajinci. Německo se například snažilo přilákat lidi do armády, narazilo však na silný odpor – nikdo nechce narukovat. Diesen nevidí v Evropě zemi, kde by lidé stáli frontu, aby šli bojovat a umírat proti Rusku.
Přidává se ještě hlubší problém: za co by vlastně umírali? Nacionalismus byl v posledních letech démonizován jako něco negativního, přestože kolektivní vědomí národa – sdílená historie, víra, kultura a jazyk – bylo vždy tím, za co jsou lidé ochotni bojovat i zemřít. Pod náporem přehnaného liberalismu se toho všeho vzdaly. „Za co mají dnes umírat? Za multikulturalismus? Pod jakou vlajkou mají pochodovat, pod duhovou?“ ptá se Diesen. Vlády, které pojem národa samy podkopaly, se teď snaží přimět lidi, aby za svou zemi znovu nastoupili – a vykopaly si tím hlubokou jámu.
Závěr
Jednání v Abú Dhabí přineslo nanejvýš naději na výměnu zajatců, mír zatím v dohledu není. Evropa podle Diesena zůstává stranou, která rozhovory spíš komplikuje: tlačí na další eskalaci, platí ji vlastní energetickou a průmyslovou krizí a ztrácí důvěru voličů, kteří se o válce už nesmějí ani pořádně přít. Klíčovou otázkou zůstává, kde leží poslední ruská červená linie – a zda ji evropští vojáci na Ukrajině nepřekročí.
