Evropská komise si nenápadně přisvojuje další pravomoci, Francie se půl roku před prezidentskými volbami připravuje na možné vítězství Marine Le Penové a o konci války na Ukrajině se mluví stále méně jistě. Politolog a bývalý diplomat Petr Drulák ze spolku Svatopluk v rozhovoru natočeném 5. října vysvětluje, proč napadení člena NATO neznamená automatickou válku všech, proč se Donald Trump s Vladimirem Putinem dohodnout umějí, ale dohodu neumí prosadit, a proč největší migrační hrozba pro Česko nepřijde z Afriky, ale z Ukrajiny.
Plíživá integrace: Brusel si bere další pravomoci
Evropský superstát ani evropská federace zatím neexistují a demokratickou cestou nejspíš ani nevzniknou. O takovém kroku by musel rozhodnout každý členský stát, pravděpodobně v referendu. Brusel proto volí jinou cestu, plíživou integraci: Evropská komise si přisvojí novou kompetenci, a když najde některý stát odvahu obrátit se na Evropský soud, soud rozhodne ve prospěch Komise s odůvodněním, že věc souvisí s vnitřním trhem. S vnitřním trhem přitom podle Druláka může souviset skoro všechno. Ve svém nedávném textu o „bruselských monstrech“ popisuje instituce, které chtějí stále víc vlivu a peněz.
Když voliči volí jinak, Brusel vidí krizi
Sílící vliv Komise lze číst i jako reakci na dění v členských státech. Když Němci začínají volit stranu, která se Bruselu nehodí, a podobný vývoj probíhá na Slovensku nebo v Česku, považuje to Brusel za krizi. A každou krizi využívá k tomu, aby si vzal další pravomoci a vytvořil si nástroje k zásahu. Tak to bylo během migrační krize a tak to bude během každé další.
O krizi mluví i německý kancléř Merz. Že běžný člověk si pod krizí představuje něco jiného, na věci nic nemění – rozhoduje pohled Bruselu. Kdyby v Berlíně usedla ve vládě AfD nebo kdyby francouzskou vládu sestavovala Le Penová, k moci by se dostaly síly, které chtějí zásadně změnit pravidla evropské hry. Z bruselského pohledu by tedy označení krize bylo zcela na místě.
AfD a Le Penová: Berlín a Paříž nejsou totéž
Oba scénáře se ale liší. V Německu je vláda AfD méně pravděpodobná, protože tamní politika stojí na koalicích a v posledních desetiletích žádná strana nevládla sama. AfD by sice podle průzkumů nejspíš volby vyhrála, ale s podporou zhruba třiceti procent, a to na vládu jedné strany nestačí. Ostatní strany by se proti ní pravděpodobně spojily do koalice.
Ve Francii je situace úplně jiná. Prezidentské volby se konají v dubnu a průzkumy ukazují Marine Le Penovou jako jednoznačnou favoritku. Postup do druhého kola má téměř jistý a i v něm zatím porazí kohokoli, koho proti ní sociologové testují.
Francie mezi únavou ze systému a strachem z ulice
Francouzská povaha je jiná než česká a vzpomínka na žluté vesty je stále živá. Nedávné protesty středoškoláků podle mnoha pozorovatelů živí progresivističtí extremisté, kteří si tím dělají generální zkoušku na chvíli, kdy by Le Penová stála krok od Elysejského paláce. Nebezpečí velkých pouličních nepokojů je tedy skutečné.
Na druhé straně je ve Francii dost lidí, kteří už mají dosavadního kurzu po krk a chtějí změnu. Zda převáží únava a naštvanost na systém, který ztělesňuje Macron, nebo strach, že s Le Penovou přijde něco blízkého občanské válce, je otázka spíš psychologická než politická.
Článek 5 nikoho do války automaticky nevtáhne
Ani to, že Francie disponuje jadernými zbraněmi, by podle Druláka nemuselo hrát velkou roli. Představa, že by kvůli válce na Ukrajině začaly létat jaderné zbraně přes rusko-ukrajinskou hranici, nemá opodstatnění. Nevidí jediný důvod, proč by jaderné zbraně měly dopadnout na Ukrajinu, natož na Polsko nebo střední Evropu – pokud se ovšem Evropa sama do války nezapojí. Za scénář následujících měsíců to nepovažuje.
A kdyby se do války některé státy NATO přece jen zapojily, zůstává otevřené, co by udělala Francie. Nikdo v NATO totiž nemá povinnost jít do války. Rozšířená představa, že napadení jednoho člena znamená automaticky válku pro všechny, je mylná. Článek 5 říká, že ostatní státy udělají vše, co v dané situaci považují za nutné, aby napadenému pomohly – a to může být klidně jen ostrá diplomatická nóta.
Vágní formulace je záměrná. V roce 1949 by Američané nikdy nepodepsali nic, co by je jako suverénní stát automaticky vtáhlo do války. Tehdejší Amerika se přitom na svět podle Druláka dívala realističtěji a rozumněji než ta dnešní: to, co Spojené státy předvádějí posledních pět až deset let, se rozchází s jakoukoli rozumnou geopolitikou.
Trump a Putin se dohodnou, potíž je o patro níž
Trump a Putin se pragmaticky potřebují. Setkají se na Aljašce, zavolají si nebo vyšlou vyjednavače, jako je Witkoff. Na své úrovni jsou oba schopni pragmatické dohody. Problém je ale o patro níž, a to na americké straně – Putin má své lidi i svůj stát pod kontrolou.
Putin sám opakuje, že se s každým americkým prezidentem od Billa Clintona dokázal domluvit, jenže pak přišli „pánové v tmavých oblecích a černých brýlích“ a prezidentovi vysvětlili, že věci jsou jinak. U Trumpa to podle Druláka nefunguje tak, že by mu někdo diktoval, co smí a co musí. Sám ale není schopen ovládnout všechny nástroje hlubokého státu a jeho agentur. Připomíná to spíš sira Humphreyho ze seriálu Jistě, pane ministře: „Jistě, pane prezidente, přesně tak to uděláme.“ A když se po měsíci prezident zeptá, jak úkol pokračuje, dozví se, že se na něm pracuje, situace se zkomplikovala, objevily se nové informace a zítra dostane briefing.
Ukrajinský režim se hroutí, konec války je v nedohlednu
Zastavit válku na Ukrajině se tedy Trump s Putinem dohodnout dokážou, ale není jisté, že Trump dokáže dohodu naplnit. Na otázku, jak válka skončí, je odpověď v říjnu podobná jako v lednu nebo v květnu – zas tak moc se nezměnilo. Ubývají sice vojáci, peníze i zbraně a na Ukrajině roste nevole vůči válce, to ale nestačí. Peníze Kyjev nakonec vždycky nějaké dostane.
Ukrajina válku podle Druláka vyhrát nemůže a tamní režim se hroutí – jenže hroutí se už rok, dva, možná od samotné invaze, a jak dlouho to bude trvat, nedokáže nikdo říct. V posledních měsících Rusko postupuje skutečně brutálně. V prvních měsících války tomu tak nebylo; teď přicházejí tvrdé útoky na infrastrukturu a civilisté jsou šetřeni méně než dřív. Není vyloučeno, že se Trump s Putinem dohodli právě takto: válka musí za každou cenu skončit a Rusko dostalo volnou ruku. Ukáže se za pár měsíců.
Lednový optimismus se nenaplnil
Ruské volby potvrdily, že většina Rusů stojí za Putinem, zatímco na Ukrajině roste nespokojenost a z okolí prezidenta Zelenského odcházejí lidé obviňovaní z korupce. Neblíží se tedy konec války?
Drulák přiznává, že byl na začátku roku nemístně optimistický, když předpovídal, že válka letos skončí. Dnes už si to netroufá zopakovat. Hroucení režimu probíhá a škody, které utrpěl ukrajinský národ, jsou obrovské, ale to vůbec neznamená, že se celý proces nemůže ještě nějakou dobu táhnout. Směr je jasný, načasování se předem odhadnout nedá.
Zelenskyj: volby by znamenaly jeho konec
Prezident Zelenskyj podle mnohých působí unaveně, jedná jako zahnaný do kouta a ztrácí půdu pod nohama. Připustit volby je pro něj ale těžké, protože by znamenaly jeho konec – otázkou zůstává jen, jaký konec si dokáže vyjednat. Navíc nejde jen o něj samotného. Kolem prezidenta stojí různorodá koalice: jednak lidé, kteří žijí z korupce a kterým po jeho pádu hrozí, že pokud nestihnou utéct, dopadnou na Ukrajině špatně; jednak lidé z pluku Azov, zjednodušeně řečeno banderovci, ochotní bojovat do úplného konce. Tyto síly nepředstavují většinu Ukrajiny, mají však zbraně. Většina země je tak do jisté míry jejich zajatcem.
Zelenskyj proto podle Druláka vydrží do úplného konce a bude čekat na zázrak, protože všechny scénáře jsou pro něj, jeho rodinu i spolupracovníky dost temné. Teoreticky by pro něj z hlediska osobní bezpečnosti mohlo být nejbezpečnější vydat se Rusku, Drulák by ale spíš čekal, že by zamířil do Izraele. Ani jednu variantu zatím nepovažuje za pravděpodobnou.
Historie zná i varovné příklady. Göring na konci války věděl, že se nesmí dostat do rukou Rusů, a doufal, že se s Američany dohodne. Skončil sebevraždou, když čekal na vykonání rozsudku smrti; Ribbentrop skončil na šibenici. Hess odešel ještě za války a v úplně jiné situaci.
Největší migrační výzvou pro Česko bude Ukrajina
Při pohledu na celou Evropu je legální migrace nakonec větším problémem než nelegální. Nelegální migrace je výrazná a představuje selhání Evropy, hlavní toky – miliony lidí – ale přicházejí legálně. V Česku zatím problém s Afrikou a Blízkým východem v plné míře není, i když i v pražských ulicích je těchto lidí vidět stále víc.
Obrovskou výzvou pro Česko bude Ukrajina. Migrační tlak přijde s jejím zhroucením. Kdo z Ukrajinců chtěl do Česka, už tu sice z velké části je, ale mnoho dalších odejít chce a nemůže – to jsou ti, kdo neměli na úplatek pro pohraničníky a musejí bojovat. Až boje skončí, budou chtít ze země odejít. Ne všichni, ale část z nich přijde za svými rodinami do Česka a s sebou si přinese válečné zvyky, vojenský dril, psychické jizvy i dovednosti získané na frontě. Proto o této migraci Drulák mluví jako o hrozbě.
Co bude s Ukrajinci, kteří odešli do Ruska
Otevřenou otázkou zůstávají Ukrajinci, kteří během války odešli do Ruska. V první fázi války tam co do počtu zamířila většina ukrajinských uprchlíků, možná víc, než kolik jich přišlo do Česka. Mnozí utíkali z východní Ukrajiny, z oblastí, které Rusko zabralo a zabírá. Až tam zavládne mír, může pro ně být návrat domů, tedy vlastně do Ruska, přirozenou cestou. Drulák přiznává, že o této komunitě mnoho neví a odpověď si nechává na příště.
Závěr
Z Drulákova pohledu Evropská unie využívá každou krizi k dalšímu rozšíření moci a za krizi považuje i to, když voliči volí „špatně“. Francie do jara balancuje mezi únavou ze systému a strachem z nepokojů. Článek 5 nikoho automaticky do války nevtahuje a Trumpovy dohody s Putinem narážejí spíš na americkou byrokracii než na Kreml. Ukrajina válku podle něj vyhrát nemůže, jen nikdo neví, kdy skončí – a pro Česko bude jejím nejtěžším důsledkem nová vlna migrace z rozvrácené země.
