Válka na Ukrajině skončí dohodou velmocí přes hlavy Evropanů, Německo na Rusko nezaútočí, protože na to nemá vojáky ani vůli, a víra v to, že by za Česko bojovali Američané, je intelektuálně třetiřadá. Ekonom Petr Robejšek nabízí střízlivé, místy kruté čtení evropské situace — a zároveň tezi, že právě chudnoucí Evropa může světu nabídnout něco nového.
Lavrovova varování jsou hlavně úder do stolu
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opakovaně tvrdí, že Němci znovu chtějí válku, a ruská diplomacie systematicky pracuje s paralelami s rokem 1941. Berlín jí přitom dodává materiál: největší zbrojní program od války, debaty o raketách dlouhého doletu a německý ministr obrany, který mluví o „Kriegstüchtigkeit“, tedy o schopnosti vést válku.
Západ je podle Robejška s Ruskem ve válce už delší dobu, minimálně od roku 2014. Ve válce se lže a propagandu používají obě strany, takže Lavrovovy výroky jsou zčásti určené domácímu publiku. Zčásti jde ale i o stále silnější a věrohodnější varování Německu a Západu: podpora ukrajinských, jak to Robejšek nazývá, partyzánských akcí hluboko v ruském vnitrozemí je v Moskvě vnímána jako nepřátelský akt. Pokud bude pokračovat, může na ni Rusko odpovědět úderem na jednu z těchto zemí — ne masivním útokem, ale zásahem konkrétního cíle, například továrny nebo základny. Smyslem by bylo ukázat, že červené linie, o kterých se mluví, opravdu existují.
Tenhle tón zaznívá v Lavrovových i Putinových projevech na adresu Německa. Že by Lavrov jako starý praktik doopravdy věřil v nebezpečnost západní militarizace a v hesla o blížící se válce s Ruskem, je podle Robejška sporné. Rusové ale mají s tím, jak se Západ od Napoleona po Hitlera k Rusku stavěl, citlivé a nepěkné zkušenosti, takže v tom může být i stopa skutečných obav. Hlavně však jde o úder do stolu: dejte si pozor, naše trpělivost má hranice.
Německo zbrojí, ale bojovat nechce ani neumí
Německo zbrojí tempem, které nemá od roku 1945 obdoby, a zároveň jeho průmysl prochází nejhlubší krizí poválečné éry. Kombinace vojenského vzestupu a ekonomického sestupu bývá v učebnicích popisována jako nejnebezpečnější. Robejšek, který Německo zná zblízka, o německém militarismu ale pochybuje. Útočnost, kterou německá vláda dává najevo, má podle něj jasné limity.
Investice do zbrojení jsou do značné míry vstřícným krokem vůči německému průmyslovému komplexu. Zjednodušeně řečeno: přestaneme vyrábět auta, protože je Číňané dělají lépe, a budeme vyrábět tanky. Za zbrojením podle Robejška nestojí skutečná vůle a přesvědčení, že zbraně bude Německo schopné a ochotné použít proti Rusku.
Stoprocentně si pak stojí za třemi argumenty. Zaprvé, Německo ani žádný jiný evropský stát nemá bojeschopnou armádu, a vybudovat ji trvá nejméně deset let. Zadruhé, Německo nemá bojechtivou populaci. Degenerace blahobytem vede k tomu, že voják jako ten, kdo zabíjí pro dobrou věc, je pro průměrného Němce postava z videohry, ne soused od vedle. Zatřetí, bojeschopnost lidí poznamenaných konzumem je nízká i fyzicky. Ujít v noci třicet kilometrů s batohem a druhý den ještě bojovat — takové lidi Robejšek ve svém německém okolí nezná, nebo jich je tak málo, že pro armádu nehrají roli.
Z deklarovaného německého militarismu proto podle něj nemusí mít strach nikdo. Německá společnost totiž sdílí s ostatními blahobytnými společnostmi na Západě jedno: není schopná boje.
Ukrajina jako oběť anglosaské politiky
Po čtyřech letech války se fronta posouvá po kilometrech, Ukrajina má krizi mobilizace, Rusko válečnou ekonomiku a Západ je unavený. Robejšek od začátku tvrdil, že válka skončí dohodou velmocí přes hlavy Evropanů — a jeho odpověď na otázku, co bude dál, začíná větou: „Západ obětoval Ukrajinu.“
Ukrajina byla podle něj obětována, zneužita a dál je ničena při uspokojování anglosaské nenávisti vůči Rusku. Ta nenávist není jen emocionální, má ekonomické a mocenské důvody, ve skutečnosti je to ale trvalé odmítání smířit se s tím, že existuje velké Rusko. Ukrajina je zatím nejnovější obětí snah tomu zabránit. Robejšek lituje lidí, mladých i starých, a všeho, co se této zemi muselo stát, než se ukázalo, že stejně jako za Napoleona je velký problém Rusko porazit.
Narovnání bude podle něj pro Ukrajinu s každým dalším dnem znamenat větší ztrátu území a moci. Pokud se válka bude prodlužovat hodně dlouho, může dojít i k zániku Ukrajiny, protože kolem ní existují aktéři, kteří mohou historicky uplatnit nárok na části jejího území. Robejšek doufá, že tak daleko to nedojde. Ukrajina, která po smíru zůstane, ale podle něj nebude funkční stát, nýbrž velmi slabá entita. Je to velká tragédie ukrajinského národa — a podepsal se na ní Západ.
Mnichov a článek 5
Paralela s Mnichovem je podle Robejška téma tak banální, že se ho až stydí říkat, a přesto je třeba ho připomínat: velmoci rozhodují o malých státech tak, jak se jim to hodí. Platí to i pro představu části české elity, že článek 5 Severoatlantické smlouvy znamená, že by za nás Američané opravdu bojovali.
Slušný výraz pro takovou představu Robejšek nemá. „Každopádně je to intelektuálně třetiřadé,“ říká. Ti, kdo tomu věří, jsou podle něj „intelektuální pěšáci“. A ti, kdo vědí, že to tak není, a přesto to lidem tvrdí, se dopouštějí intelektuální drzosti.
Bavorsko v Praze a návrat k regionům
Bavorsko, spolková země a ne stát, má v Praze vlastní zastoupení. Je to folklor, nebo signál, že regiony začínají dělat vlastní zahraniční politiku? Robejšek na tom nevidí nic špatného. Vždycky záleží na tom, kdo sedí na obou stranách stolu: jestli lidé, kteří mají v sobě aspoň stopy národní hrdosti a pocit povinnosti sloužit těm, kdo je zvolili nebo vyslali, nebo jen „hrabivá smečka“, na kterou jsme si v politice zvykli za poslední dvě dekády.
Historická tendence vývoje západní společnosti podle něj směřuje k lokalizaci, ke zjednodušení, k národu a k tradičním hodnotám. Regionální a místní spolupráce tomu odpovídá ideálně. Protože je Evropa na tom hospodářsky špatně, bude jí stále víc potřeba, aby vyrovnala to, co už nebude schopná dovážet z vnějšího světa.
V tom velkém světě přitom vůdci dál věří, že kapitalismus tu bude navěky, a rozjíždějí ho naplno — nejvýrazněji Čína. Zatímco se Západ vzájemně neutralizoval, oslabil a zničil, Čína se rozjíždí jako kapitalistická velmoc číslo jedna. Kam a na jak dlouho, je podle Robejška otázka sama pro sebe.
Česko umí jen poslouchat
Trump obchoduje s Moskvou, Peking mlčí a nakupuje, Evropa píše rezoluce. Robejšek kdysi napsal, že se velmoci nakonec vždycky dohodnou na účet menších. Existuje vůbec rozhodnutí, které může Praha udělat sama bez dovolení? Podle jeho ironické odpovědi ano: ještě víc poslouchat. To naši politici zvládají perfektně — být papežštější než papež. Svobodné to není; je to hloupé, nezodpovědné a nemorální.
Možnosti malého státu jsou z definice velmi omezené, přesto se může pokusit jednat samostatně. Slováci to ukázali nedávno, Maďaři to dlouhá léta ukazovali pod Orbánem. Maďarů je deset milionů, Slováků pět. Proč našich deset milionů nedokáže zrodit politiky, kteří vědí, co je národní hrdost a kde leží národní zájmy?
Robejška neuvěřitelně popuzuje stav české „pivní politiky“. Postava Švejka má podle něj své kouzlo, ale i rozměr švejkování: posměchu zpoza rohu, za kterým se ve skutečnosti skrývá zbabělost. A to je pro zemi, ze které pochází, ke které se hlásí a které přeje všechno nejlepší, naprosto nepřijatelné.
Evropa jako karikatura velmoci
Evropská unie reaguje na všechno stejně: další balík sankcí, další miliardy, další regulace. Podíl Evropy na světovém HDP klesá, energie je nejdražší na světě a průmysl odchází. Spojené státy podle Robejška nikdy nechtěly silnou Evropu a jejich rétorika byla pravým opakem toho, co dělaly. Kdo tomu bez kritického přemýšlení věří, je podle něj hlupák a je to jeho vina — politika funguje jinak, než jak ji líčí titulní strany novin.
O to větší je paradox dneška. Evropa se měla stát nejrychleji rostoucím ekonomickým centrem světa a velmocí, která se postaví Číně i Spojeným státům. Dnes je karikaturou toho všeho. Odráží se v tom nedostatek velkých osobností — a ty, které by velké být mohly, to mají těžké ve společnosti intelektuálně a morálně zdecimované konzumem.
Je v tom ironie: kapitalismus vznikl v Evropě a Evropa je zároveň prvním kontinentem, který na vlastní kůži a před zraky všech zažívá hranice výkonnosti kapitalistického systému a ukazuje, že kapitalismus není nekonečný. Právě tady ale Robejšek vidí šanci. Evropa vytvořila hodnotové a intelektuální lešení, kolem něhož byl postaven celý Západ — koncepty svobody, lidských práv a soukromého vlastnictví, tedy vše, co Západu pomohlo k obrovskému úspěchu. A to tu pořád je.
Od nadbytku k dostatku
Robejšek právě dokončil knihu, která vyjde na podzim a zabývá se mimo jiné technologickou druhořadostí Evropy. Ta je podle něj jen odrazem toho, že se rozpadá představa pokroku jako čistě technické veličiny — pokroku měřeného počtem strojů na čtvereční metr, rychlostí a nekonečným blahobytem. Rozpadá se neschopností elit, které úspěch zdegeneroval, i tlakem soupeřů, kteří pořád věří, že kapitalismus je cestou k nekonečnému úspěchu. Čína začala později, a proto do slepé uličky dojde později.
Evropský potenciál leží spíš v nehmotných reáliích: v tom, jak vypadají evropská města a co se v nich odehrálo, ve schopnosti vytvářet nové věci. Tou novou věcí by mohla být nová konstrukce lidské společnosti — založená ne na vizi nadbytku, ale na představě dostatku. Na společnosti, která není jen materialistická, ale vyvažuje materiální stránku transcendentními a idealistickými hodnotami a nemá agresivní pojetí vlastnictví a výkonu.
Robejšek připomíná text, který zhruba před sto lety napsal John Maynard Keynes o ekonomických možnostech našich vnoučat. Keynes v něm předpověděl, že se Západ do sta let vyhrabe ze studny hrabivosti, chtivosti a chamtivosti na světlo toho, co je důležité. Současná západní společnost je přitom skrz naskrz zekonomizovaná: všechno je počitatelné, všechny dimenze našeho bytí slouží ekonomice. Z chudoby, podřízenosti a neschopnosti dál generovat obrovský růst by se podle Robejška dala odvodit nová evropská nadřazenost — Evropa, která polidští technospolečnost, do níž se svět řítí.
Realisté neuspěli, realismus ano
Robejšek zakládal politický projekt postavený na tezích národního zájmu a realismu a větší počet voličů neoslovil. Dnes podobné teze vyhrávají volby od Magdeburku po Bratislavu. Byl s tím o deset let dřív? Podle něj ano. Schopnost lidí věci pochopit je bohužel často vázaná na to, že je musí pocítit na vlastní kůži, protože chybí schopnost si je abstraktně představit, extrapolovat nebo se poučit z minulosti. Lidé, kteří přemýšlejí a anticipují, nepotřebují facku, aby pochopili, že je hůř — většina národa ale taková je.
Robejšek podle svých slov rozpoznal epochální zlom od hesla „Big is beautiful“ k „Small is beautiful“: pohyb historického kyvadla od globálních, nadnárodních celků a s nimi i od totalitní vlády pomocí techniky směrem k individualizaci, lokalizaci, lidskosti a přímé demokracii, od nadbytku k dostatku. Společnost to tehdy nepřijala a teď se to učí po svém. „Realisté neuspěli, realismus je úspěšný,“ shrnuje Robejšek a dodává, že pracuje proto, aby něco odvedl zemi, ke které se cítí vázaný a za kterou se cítí být zodpovědný.
Předpověď na příští rok
Na otázku po nejodvážnější předpovědi na příští rok Robejšek odpovídá, že si umí představit příměří na Ukrajině. Za odvážnou předpověď to ani nepovažuje — vzhledem ke všemu, co zaznělo, mu připadá docela pravděpodobné. Podíl skutečné opozice a skutečné alternativy na moci bude podle něj posilovat nejen v Německu, ale ve všech evropských státech. Připomíná i volby ve Francii a Le Penovou: není žádná humanistická revolucionářka, ale je pravým opakem Macrona. „To stačí.“
Závěr
Robejškův pohled spojuje jedna nit: o malých zemích rozhodují velmoci, a kdo věří opaku, klame sebe nebo druhé. Ukrajina na tuhle lekci doplatila nejvíc, Německo podle něj válku jen předstírá a Česko se spokojuje s rolí poslušného žáka. Východisko však Robejšek nevidí v dalším zbrojení ani v honbě za růstem, ale v návratu k místnímu měřítku, národnímu zájmu a společnosti dostatku, kterou by mohla světu nabídnout právě Evropa.
