Americká diplomacie vůči Íránu se během dvou dnů scvrkla na výhrůžku a vykázání. Prezident Donald Trump v Oválné pracovně připustil, že Írán možná „vyhodí do vzduchu“, a ministr zahraničí Marco Rubio poslal íránského ministra zahraničí Abbáse Arakčího předčasně pryč z New Yorku. Plukovník ve výslužbě Larry Wilkerson, bývalý šéf kanceláře amerického ministra zahraničí, v tom nevidí jen neobratnost, ale politiku, která vede od regionální války ke globálnímu konfliktu.
Vyhodit je do vzduchu, nebo uzavřít dohodu
Novinář se Trumpa zeptal, jak chce uzavřít dohodu s lidmi, které sám označuje za šílené a iracionální. Odpověď zněla: „Možná je vyhodíme do vzduchu. Buď je vyhodíme do vzduchu, nebo uzavřeme dohodu.“ Konec má podle prezidenta přijít velmi brzy, tak či onak.
Wilkerson upozorňuje, že v podstatě totéž zaznělo i na Valném shromáždění OSN. Navrhuje jednoduchý test: vzít, co Trump říká o Íráncích, a obrátit to. Řeči o šílenství, zlu, opovrženíhodnosti a nedůvěryhodnosti Íránců o nich podle něj neplatí. Kdyby je ale Íránci vrátili Trumpovi, byly by na sto procent přesné.
Vykázaný ministr a diplomacie bez rozhovorů
Rubio vydal Arakčímu vízum s platností do středy, v pondělí ho však poslal pryč. Jednání zprostředkovaná Katarem zřejmě nepostupovala tak, jak si představoval, nebo aspoň ne tak rychle. Podle Wilkersona jde o stejné divadlo, jaké nedávno zažil s kubánským ministrem zahraničí a kubánským velvyslancem těsně před formálním jednáním. Je si jistý, že pokyn Rubiovi předal Stephen Miller, zástupce šéfa kanceláře Bílého domu pro politiku, pokud to neudělal sám Trump. Millera považuje za nejvlivnějšího muže administrativy, srovnatelného snad jen s Russem Voughtem z Úřadu pro řízení a rozpočet.
Wilkerson připomíná dobu, kdy ministerstvo zahraničí nemohlo pochopit, co vlastně chce Dick Cheney. Diplomaté se tehdy Bílého domu ptali: co je pro vás diplomacie? Jak ji máme dělat, když s druhou stranou nesmíme mluvit a zároveň ji nazýváte zlou a ohavnou? Stejně to vypadalo se Severní Koreou. V šestistranných rozhovorech nesměli Američané mluvit se Severokorejci přímo, jen přes Číňany, Rusy nebo Japonce.
Dnes je tentýž absurdní přístup podle Wilkersona dotažen do krajnosti, na kterou se nedá dívat, a škodí vlastní zemi. Stále víc se kloní k tomu, že nejde jen o šílenství, a připomíná Kasparovovu otázku: „Řekněte mi, co by Trump dělal jinak, kdyby byl ruským agentem.“ Jinak se tato administrativa podle něj vysvětlit nedá, leda by prezidenta do čtyřiadvaceti hodin poslali do ústavu.
Oblouk války od Arktidy po Čábahár
Válka s Íránem podle Wilkersona ukazuje, že běžná vysvětlení nestačí. Nevystačí ani teze, že Spojené státy jsou v kapse Izraele, ani ta, že chtějí z regionu odejít a válku si k tomu samy přivodily. Vedle Íránu je tu Ukrajina a celá síť válečných ohnisek: od arktické trasy, která je nově bez ledu a po níž právě pluje čínská loď bez ledoborců, až po Bandar Abbás a Čábahár. Na celé linii roste nestabilita. Že už jde o regionální válku, nebo aspoň o konflikt, který se může mávnutím ruky změnit v regionální a pak i globální, se podle něj tvrdí snadno.
Komu to prospívá? Wilkerson se vrací k letům 1914 a 1940 a k americkému embargu, které Japonsko donutilo hledat ropu na jihu a nakonec zaútočit na Pearl Harbor. Posledních sto padesát let podle něj opakovaně tká tutéž látku a svět se k takovému bodu znovu blíží. Cestou přijde hospodářská deprese, která do války vežene každého, už jen kvůli dluhům. Ty jsou dnes kolosální, soukromé, firemní i globální, a válka je nejlepší nástroj, jak se jich zbavit, nebo je aspoň přesunout.
Kellogg: ať Arakčí sedí v koutě a mlčí
Ostrou rétoriku nepoužívají jen Trump a Rubio. Generál ve výslužbě Keith Kellogg, bývalý velitel 82. výsadkové divize, prohlásil, že Arakčímu je třeba vzkázat, ať si sedne do kouta, drží ústa a udělá, co Američané považují za potřebné pro svět, region i americké občany. Varoval, že kdyby Írán získal jadernou zbraň, pořídí si ji i Saúdové a Emiráty, Izraelci ji přitom už mají, a hrozí úplná destabilizace. Íránská raketová flotila je podle Kellogga největší na světě a rakety středního doletu by doletěly až do Francie a potenciálně i do Spojených států.
Wilkerson odpovídá bez servítků: čas, který Kellogg strávil v Bílém domě, by se vešel do šálku na čaj, a jako výsadkář prý při seskocích dopadl na hlavu příliš mnohokrát. Za generály, kteří v televizi agitovali pro druhou válku v Iráku, podle něj často stála placená televizní angažmá nebo investice do firem Lockheed Martin a Raytheon. U Kellogga nejspíš jde prostě o hloupost. Neladí podle něj ani s vlastní zpravodajskou komunitou, která dodnes tvrdí, že Írán jadernou zbraň vyrobit nechce.
Sám s jejími lidmi o tom ale vede spory. Když Spojené státy podle Wilkersona nakonec daly na radu tehdejšího šéfa Mosadu Davida Barney a Netanjahua a ajatolláh byl zabit, způsob, jakým se to stalo, vynesl k moci Revoluční gardy. Mezi novými lidmi jsou jména, která Wilkerson zná z krvavé íránsko-irácké války. Jadernou zbraň dnes navíc podle něj podporují i přísně věřící muslimové, kteří byli dřív rozhodně proti.
Jednoho z nich zažil osobně. Na okraji Valného shromáždění OSN se v New Yorku setkal s tehdejším prezidentem Ahmadínežádem a ten se ho plynulou angličtinou zeptal: má jít do Rady bezpečnosti, pokleknout na modlitební kobereček a krví podepsat, že fatva platí a jaderné zbraně jsou islámu proti mysli? Wilkerson mu věřil a americká zpravodajská komunita tvrdila totéž. To vše je podle něj vymazáno. Írán je dnes schopen jadernou zbraň postavit a možná už několik má. Všechno teď záleží na Netanjahuovi. Íránci podle Wilkersona nejspíš dávají Izraelcům nějakou cestou najevo, co mají, aby je od útoku odradili.
Raketová města pod horami a odstrašení
Kellogg tvrdí, že Íránu je nutné zabránit ve vybudování neprostupného štítu z raket a dronů, a připouští, že se k tomu bude možná nutné vrátit vojensky. Jenže to už se zkoušelo. Do raketových měst pod žulovými horami, kde jsou ukrytá zařízení i odpalovací místa, se proniknout nepodařilo. Takových komplexů je po zemi rozeseto přes třicet; nejvíc pokusů mířilo na zařízení u Jazdu a výsledkem byla jen rozmetaná skála na povrchu.
Trump přitom opakovaně tvrdí, že íránský jaderný program zničil. Wilkerson poznamenává, že po tolika zničeních ho Írán musí umět pokaždé zázračně vzkřísit.
Hlavním argumentem je ale odstrašení. Stejný generál by o Kim Čong-unovi řekl, že jadernou zbraň nikdy nepoužije, protože by Pchjongjang zmizel z mapy. A to přesto, že Kim podle amerického sledování dostřelí do středu Spojených států a podle části analytiků, mezi které patří i Wilkerson, až na Washington. Proč by totéž nemělo platit pro Teherán? Jediná americká ponorka s balistickými raketami dokáže Írán zničit od jednoho konce ke druhému. Izrael by to nedokázal, protože Írán je velký jako západní Evropa, Spojené státy ano. „Tito lidé nemají žádnou logiku, vojenskou ani obyčejnou,“ říká Wilkerson.
Propaganda, která zaslepuje
Obvyklá odpověď zní, že Íránci jsou sebevražední mesiáši, kteří by jadernou zbraň použili, i kdyby to znamenalo jejich vlastní zánik. Wilkerson to označuje za staré klišé lidí, kteří o íránské, šíitské podobě islámu nic nevědí; ta se podle něj od sunnitské výrazně liší. Opírá se o osmnáct měsíců v přísně tajné pracovní skupině na ministerstvu zahraničí, kde dlouze debatoval s odborníky z INR, zpravodajského úřadu ministerstva. Ten považuje za nejlepší ze všech sedmnácti amerických zpravodajských složek: lidé s doktoráty, znalostí regionů i jazyků. INR se ohradilo proti zpravodajskému odhadu, podle kterého měl Saddám Husajn aktivní jaderný program, tedy proti nejdůležitějšímu argumentu pro válku. A mělo pravdu.
Jedovatý jazyk o Íráncích se podle Wilkersona šíří od roku 1953, kdy Kermit Roosevelt spolu s Brity pomohl svrhnout Mosaddeka, a ještě zhořkl po revoluci, která Američany ze země vyhnala. Zaslepuje americkou veřejnost: Íránci takoví nejsou, takovými je udělala propaganda. Stejně jako příběh o vytahování dětí z inkubátorů v Kuvajtu, který se nikdy nestal, nebo většina zvěrstev připisovaných Němcům v Belgii za první světové války.
Vážná je dnešní situace jen proto, že ji takovou udělal Trump a před ním prezidenti jako George W. Bush, kterému Wilkerson sloužil a kterého nazývá idiotem, a také Dick Cheney. Ten podle Wilkersona jako muž Halliburtonu lobboval v Kongresu i ve vládě, aby firma směla do Íránu, kde mohla zbohatnout. Později se z něj stal člověk, který Írán nenáviděl a diplomacii s ním odmítal. Propaganda se podle Wilkersona řídí tím, co se zrovna hodí, a Američané jsou v ní géniové, protože obvykle vyhrávali. „Ale řekněte mi, kdy jsme v poslední době vyhráli,“ dodává.
Z války se nedá vycouvat a nafta dochází
Válku proti Íránu se podařilo prodat aspoň té části veřejnosti, kterou Trump potřebuje, mnoho Američanů je ale stále proti. Irák a Afghánistán byly strategickými katastrofami, běžné lidi však nic nestály. Tato válka bolí hned: nafta, letecké palivo, hnojiva. Farmáři dostávají zabrat a problém už nejde odsunout o dalších patnáct let. Trump přitom mluví v protikladech. Sedmadvacátého září prohlásil, že íránský jaderný program už neexistuje, a týž den, že je nutné zabránit Íránu v získání jaderné zbraně. Den předtím, než pohrozil zničením, tvrdil, že se Íránu daří velmi špatně a že se vzdá, a že z Hormuzského průlivu se za posledních pár dní vyvezlo víc ropy než kdykoli v historii.
Mezitím se zhoršuje situace s naftou. Čína pozastavila říjnový vývoz nafty, Rusko vývoz nafty zastavilo a Spojené státy podle zpráv zvažují totéž. V Indii postihla nehoda rafinerii MRPL, jeden z velkých státních podniků, a ten zastavil tendry na naftu. Ve Spojených státech už jednotlivé státy sahají k mimořádným opatřením a dálkoví dopravci jako v roce 2007 mluví o palivových příplatcích tisíc až dva tisíce dolarů předem. Podle Wilkersona jsou dvě třetiny země v recesi a do voleb 3. listopadu bude v recesi celá.
Válka, do které Evropa může vtáhnout Rusko
Dnešní svět je jiný než ten, ve kterém Američané uvalili embargo na Japonsko: oblouk nestability nabízí snadnou cestu ke globální katastrofě. Nemusí jít o klasickou světovou válku bloku proti bloku, stačí násilí, které se roztočí samo. Wilkerson je přesvědčen, že Peking ani Moskva globální konflikt nechtějí. Umí si ale představit, že je do něj vtáhne naprosto neschopná a šílená Evropa spolu se stejně neschopnou a šílenou Amerikou.
Scénář začíná u Ruska, které má Evropy dost, a u Litvy. Estonsko a Lotyšsko se podle Wilkersona se svými početnými ruskými menšinami do značné míry vyrovnaly. Nedělají jim to, co podle něj Zelenskyj nemilosrdně dělal Rusům na Ukrajině, kde jim bral jazyk, školy a možnost být Rusy. Litva je podle něj pravý opak: ruské menšině bere práva a nedovoluje jí ani mluvit rusky. Když se to vyhrotí, může v Litvě vypuknout občanská válka, nebo Rusko přijde na pomoc jako na Ukrajině. Pak je ve hře článek 5 Severoatlantické smlouvy.
Wilkerson nevěří, že ho Spojené státy dodrží. Evropané by podle něj vyprovokovali šelmu v jejím doupěti, spoléhali by na jaderný deštník za Atlantikem a Washington by jim vzkázal, ať si poradí sami. Evropa by musela mobilizovat, a dnes by podle něj nedala dohromady ani dvě divize. Putin je sice také pod tlakem, ale hrozbu, kterou nesnesl na Ukrajině, by nesnesl ani v Litvě či v celém Pobaltí.
Litevští představitelé to podle Wilkersona dělají záměrně: jsou v NATO a článek 5 má zajistit, že se válka rozjede. Profesorka mezinárodních vztahů, která učí ve Švédsku a v Norsku, mu nedávno při obědě shrnula evropské poměry slovy: „Všichni jsou šílení. Rusofobie je tak hustá, že by se dala krájet.“
Lavrov a škola diplomacie
Do obrazu zapadá vystoupení ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, kterého reportér BBC Rosenberg před kamerou přímo konfrontoval s obviněním, že Rusko vede proti Evropě hybridní válku. Wilkerson řadí Lavrova k nejbrilantnějším diplomatům světa. Tehdejší ministr zahraničí Powell mu v březnu 2004, krátce po Lavrovově jmenování ministrem, předpověděl, že Sergej ukáže světu, co je diplomacie. Lavrov podle Wilkersona říká, co myslí, a myslí, co říká. Právě proto je třeba jeho slova brát vážně.
Kaliningrad jako Kateřinina tiára
Putin podle ruských médií varoval, že útok na Kaliningrad by mohl vést k bezprecedentní eskalaci. Ruské velvyslanectví v Irsku šlo dál: Rusko bude připraveno použít celý svůj arzenál včetně jaderných zbraní, pokud by se země NATO pokusily Kaliningrad izolovat. Proč takový vzkaz přichází z Dublinu? Wilkerson to vysvětluje hierarchií diplomacie. Vzkaz, který má zaznít naplno a být pro všechny věrohodný, se pouští přímo od zdroje, od Putina nebo Lavrova. Vzkaz, od kterého se má šéf v případě potřeby distancovat, se nechá zaznít z místa, jako je Irsko. Má mít účinek, ale zůstává popiratelný. Kaliningrad sám považuje za jedno z nejnebezpečnějších míst na planetě a za možnou rozbušku.
Americký generál Donahue, podle kterého NATO dokáže Kaliningrad dobýt za den či dva, pronesl podle Wilkersona jedno z nejhloupějších prohlášení, jaké kdy od amerického generála slyšel. Výsadkovým generálům obecně příliš nevěří a připomíná historku z bitvy v Ardenách. Generál Bruce Clarke tam vedl pohyblivou obranu proti německé 5. tankové armádě a výsadkový generál, který přiletěl jako Eisenhowerův vyslanec, mu radil postavit tanky do kruhu. Clarke poděkoval, rozloučil se a bránil se dál po svém.
Kaliningrad je pro Rusko posvátné území, něco jako Kateřinina tiára, na kterou se nesahá. Je to jeho jediný přímý přístup k Baltu. Enkláva vznikla z poválečného uspořádání, se kterým podle Wilkersona nebyl nikdo spokojen; rozhodovalo, kde zrovna stála vojska, a třeba i Eisenhowerovo rozhodnutí nejít na Berlín. Spojení s Ruskem vede přes Bělorusko, kde problém není, a přes Litvu, kde je. Za studené války měl Sovětský svaz na Baltu přístavů dost, Litvu, Lotyšsko i Estonsko měl pod sebou.
Nedávný seriál o špionážních hrách kolem Kaliningradu podle Wilkersona odráží skutečnost: působí tam zpravodajské služby všech evropských zemí, které mají v té věci zájem, a chystají se na chvíli, kdy by bylo potřeba okolí enklávy ovládnout. Proč se vůbec mluví o dobývání cizího území? „Protože můžeme,“ zní odpověď, kterou Wilkerson považuje za znepokojivou.
Americká základna v Polsku
Hledání míst, kde začít válku, podle Wilkersona není jen americká specialita; stejně se chová celá parta bláznů v Evropě. Jeho známý z Varšavy mu ale líčil, že Poláci začínají chápat, jak nebezpečné je mít na svém území americkou základnu. Dívají se, co drony dokážou v jihozápadní Asii: takovou základnu uprostřed země někdo zničí, třeba Moskva. Ve Varšavě se o tom vede ostrá debata, zatím však platí rozhodnutí americkou základnu přijmout. Trump přitom mluví o stahování vojáků z Německa zpět do Spojených států. Proč tedy jít do Polska, ještě blíž k ruské hranici? Wilkerson v tom žádnou logiku nevidí.
Válka budoucnosti v rukou byznysmenů
Ministr války Hegseth ohlásil nový projekt zaměřený na autonomní válčení. V jeho čele mají stát člověk ze zbrojařské firmy Anduril, Elon Musk a bývalý předseda Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich. Wilkerson na Gingricha vzpomíná z roku 1987, kdy jako profesor Námořní válečné akademie (Naval War College) seděl na jeho hodinu a půl dlouhé schůzce s velením školy. Napočítal přes dvacet nápadů a všechny byly podle něj šílené. Admirál, který školu vedl, mu na chodbě odpověděl, že Gingrich má tři tisíce nápadů, z nichž jeden by mohl být k něčemu, ale musí se hledat.
S ostatními dvěma to podle Wilkersona není lepší, stačí se podívat, jaký nepořádek nadělal Musk v úřadu DOGE. Skupina, v níž převažují byznysmeni bez bojových zkušeností, podle něj dodá jen to, co chce Hegseth, a bude především shánět peníze pro vojensko-průmyslový komplex.
Kde by měla být pozornost, ukazuje podle Wilkersona ministr pozemního vojska, který právě skončil ve funkci. Šel po takzvané proprietární údržbě a chtěl s Kongresem připravit zákon, který by ji omezil. Lockheed Martin podle Wilkersona navrhl stíhačku F-35 tak, aby na ní vydělával navždy. Ne na pořízení, ale na údržbě, kterou smí po léta provádět jen výrobce. Je to zlatý důl, který nevysychá, a stejný model se podle něj šíří celým průmyslem. Ministr pracoval i na dalších rozumných věcech a odklízel překážky, nakonec ale odešel, nejspíš proto, že to už nemohl vydržet. Výsledek je absurdní: i kdo válku chce, nepřipravuje se na moderní válčení, ale na vydělávání peněz, a ve válce pak bude zničen.
Poučení z roku 1914, které nikdo nepřijal
V roce 1914 si každá velmoc myslela, že válka skončí do šesti měsíců a že ji vyhraje. Mladí Britové slibovali, že budou do Vánoc doma, a někteří spěchali, aby jim válka neutekla. Výsledkem byla v mnoha ohledech nejkrvavější válka lidských dějin.
Přitom se to dalo vědět. Evropské mocnosti měly pozorovatele u klíčových bitev americké občanské války. Viděly drážkované pušky i ranou obdobu kulometu, viděly ztráty u Gettysburgu, u Cold Harboru i v bitvě v divočině a hlásily domů, že takto bude vypadat budoucí válka. Nikdo nedbal a první světová válka všechno potvrdila: obrovské ztráty a armády, které do sebe bez pohybu buší. Dnes je techniky i lidí víc a případná velká válka by podle Wilkersona překonala všechny rekordy. Pokud by se kdekoli změnila v jadernou, nezbude než doufat.
Závěr
Wilkerson vidí americkou politiku vůči Íránu jako řetěz, v němž diplomacii nahradily výhrůžky a propaganda, odstrašení se popírá tam, kde se jinde bere jako samozřejmost, a válka už dopadá na palivo a potraviny po celém světě. Stejná logika se podle něj opakuje v Evropě, kde jsou nejcitlivějšími body Litva, Kaliningrad a americká základna v Polsku. Varování je proto prosté: velmoci si znovu myslí, že válka bude krátká a vítězná, a jako v roce 1914 nikdo nebere vážně to, co už bylo vidět.
