Ministr zahraničí Marco Rubio v pondělí přišel s další verzí toho, proč Spojené státy vstoupily do války s Íránem. Tentokrát v ní vystupuje štít z raket a dronů, za kterým chtěl Teherán v klidu dojít k jaderné zbrani. Působí to spíš jako první pokus o novou kariéru – v psaní beletrie. Rubiova vlastní slova z března, hodnocení zpravodajských služeb i vývoj na bojišti totiž vyprávějí jiný příběh: válka íránský štít nerozbila, ale zpevnila, Hormuzský průliv zůstává přiškrcený a Washington sám podkopává jednání, o která stojí.
Rubio: Írán chtěl dojít k hranici imunity
Podle Rubia chtěl Írán nahromadit tolik konvenčních zbraní – dronů, raket a střel –, že by na něj nikdo nemohl sáhnout. Za tímto štítem, kterým by ohrožoval celý region, americké jednotky i Evropu, by se pak vydal k jaderné zbrani. Prezident Trump podle ministra nesměl Íránu dovolit překročit „hranici imunity“, za kterou by se s jaderným programem už vojensky nedalo nic dělat. „Zachránil svět,“ shrnul Rubio. Totéž o sobě ostatně rád tvrdí i sám prezident.
V tomto vyprávění měl Íránu zajistit nedotknutelnost technologický náskok – jenže Washington dosud tvrdil, že lepší technologie má on. A konec příběhu je prostý: Írán by bombou vymazal z mapy Izrael, potom Evropu a nakonec by přišly na řadu Spojené státy. Všichni měli zemřít, vláda je zachránila, a tak by jí nikdo neměl klást nepříjemné otázky. Právě ty je ale potřeba klást – a poměřit dnešní slova s těmi dřívějšími i se skutečností.
Druhého března zněl důvod války jinak
Tentýž Rubio 2. března, zhruba druhý nebo třetí den války, vysvětloval, že Spojené státy nešly do války kvůli žádnému neprůstřelnému štítu ani kvůli íránské touze po bombě. Důvodem byl chystaný útok izraelské armády na Írán. Washington prý nemohl jen nečinně přihlížet, protože íránská odveta by dopadla i na Američany. Den nato svá slova vzal zpět – strhla se vlna nevole, protože z nich vyplývalo, že Amerika šla do války kvůli Izraeli.
Předcházela tomu návštěva izraelského premiéra Benjamina Netanjahua u prezidenta Trumpa 11. února. Podle řady zpráv mu tehdy Netanjahu předložil lákavý plán: Izrael ví, kde se bude zdržovat ajatolláh Alí Chameneí, a dokáže ho zabít. Po jeho smrti a vyřazení dalších představitelů se země rozpadne, protože je slabší než kdykoli předtím, a vše skončí za pár dní, nanejvýš za tři čtyři týdny. Trump by se stal prezidentem, který dotáhl to, na co jeho předchůdci neměli. Plán mířil přímo na jeho ego.
Trump i Rubio přitom celý předchozí rok opakovali, že operace Midnight Hammer v roce 2025 íránské jaderné kapacity zničila. Žádný program jaderných zbraní tedy podle nich neexistoval – a teď přichází nové vysvětlení. Zítra může být zase jiné.
Írán se bomby zřekl, o inspektory přišla sama Amerika
Rubio stále opakuje, že Írán se jaderných zbraní nikdy nezřekl. Ve skutečnosti se jich zřekl znovu dva dny před začátkem války. K tomu platí náboženský edikt, fatva, který jaderné zbraně zakazuje, a program jaderných zbraní Írán ukončil už v roce 2003. Americké zpravodajské služby potvrdily, že Teherán mluvil pravdu: vojenský jaderný program neměl. Měl program jaderné energetiky, a to je zásadní rozdíl, i když by se dal na vojenský bezpochyby přestavět.
Tuto možnost uváděl sám Írán jako argument pro návrat k jaderné dohodě JCPOA, ze které Spojené státy za prezidenta Trumpa vystoupily. Dohoda by přestavbě zabránila a na místě by působili mezinárodní inspektoři s rozsáhlým přístupem, kteří by Íránu neustále viděli pod ruce. O ně Spojené státy přišly kvůli operaci Midnight Hammer. Dnes proto nikdo neví, co se v Íránu děje. Pod některými raketovými základnami rozesetými po zemi mohou být ukryté i zcela nové centrifugy.
Nejde přitom jen o zhruba 400 kilogramů uranu obohaceného na 60 procent. Írán měl i tuny materiálu s jiným stupněm obohacení a nikdo neví, kde je. Pokud se k bombě opravdu vydá, bude to proto, že ho k tomu dotlačila americká politika. Kdo si nechává tleskat za to, že zachránil svět před íránskou jadernou zbraní, možná Írán k jaderné zbrani sám postrčil.
Bomba jako pojistka, ne sebevražda
I kdyby Írán jadernou zbraň získal, nebylo by to proto, aby okamžitě zničil Izrael, jak tvrdí prezident Trump a Rubiova fikce. Teherán ví, že by to byla okamžitá sebevražda. Jedna nebo dvě hlavice, které by prošly obranou, by Izraeli způsobily značné škody, celé íránské vedení by se ale vypařilo – nejspíš už po odvetě samotného Izraele, natož Izraele a Spojených států.
Celá historie islámské republiky od roku 1979 ukazuje, že jde o velmi racionálního aktéra. Neznamená to, že je morální nebo že se jeho kroky musí líbit; napáchal mnoho zlého. Jedná ale rozumně a přežití má přednost před vším ostatním. Jaderná zbraň by mu posloužila k jedinému: zabránit přesně tomu, co se děje teď.
Válka ničemu nezabránila, štít je dnes pevnější
Válka doslova ničemu nezabránila. Íránský raketový program je dnes vyspělejší než na jejím začátku. Stejně jako v Rusku platí, že v existenčním boji, kdy jde o holý život, se nešetří penězi ani úsilím a nové zbraně se vyvíjejí a zkoušejí v rychlém sledu. Rakety a drony se zdokonalují i v této chvíli a od začátku války se celý vývoj prudce zrychlil.
Pokud tedy Washington nechtěl, aby Írán měl štít, ve skutečnosti ho zpevnil. Íránu k tomu pomáhají hory a navíc má schopnější drony a střely. Část dodavatelských řetězců stále vede z Číny a Ruska, válku ale Teherán předvídal: zásoby měl předem ukryté v raketových městech a vyrábí mimo dosah i dohled čehokoli, co mají Spojené státy k dispozici. Podle všech zpráv výroba pokračuje. Konvenčně je Írán silnější, než byl kdykoli dosud.
Hormuz: nárazové dodávky ropy ekonomice nestačí
Kvůli válce je Hormuzský průliv zavřený, nebo přinejmenším ucpaný. V poslední době jím podle civilních služeb, které sledují lodní dopravu, v některých dnech proteklo docela významné množství ropy, pořád jde ale jen o částečný provoz. Útoky na tankery nahodile pokračují. Světová energetika přitom potřebuje stálé a předvídatelné dodávky, aby ekonomika mohla fungovat. Když nikdo neví, jestli zítra průlivem projde pět milionů barelů, nebo padesát, nedá se na to spolehnout. Firmy se musí zajišťovat, roste nejistota a hospodářská aktivita slábne.
Nervozita trvá. Filipíny musejí šetřit ropou, lidem v určitých časech zakazují některá použití nafty a už hrozí nepokoje. Jinde ve světě řeší totéž. To vše proto, že se Spojené státy rozhodly tuto válku začít.
Diplomaté jednají, veřejně zní svržení režimu
Jak válku zastavit? Další kroky Washingtonu příliš nepomáhají. Prezident Trump jednou tvrdí, že usiluje o vyjednané urovnání, jindy chce Írán zničit, a přitom s ním prý mluví. Podle informací z posledních zhruba dvanácti hodin rozhovory skutečně probíhají, a to i v souvislosti s Valným shromážděním OSN. K čemu ale je, že američtí diplomaté mluví s íránskými, když přitom veřejně zaznívá, že v Íránu působí CIA?
Takové řeči hrají na nejhlubší íránské obavy. Tak jako Američané v dobách rudé paniky viděli komunistu za každým keřem, vidí Írán odedávna za každým keřem agenta CIA. Někdy tam opravdu byl, jindy šlo o strach z něčeho, co neexistovalo. Že agenti v Íránu působili na začátku války, se už ví. Teď ale Jim Hanson prohlašuje, že jsou tam i právě teď, že režim padne a že cílem je ho zničit. Tím se naplňuje ta největší hrozba, jakou Teherán vnímá. A Trump sám kličkuje mezi dohodou a řečmi o vítězství.
Pro Írán z toho plyne jediné: s Amerikou nemá smysl jednat, protože ho chce buď zničit, nebo rozvrátit zevnitř. Prezident Trump nikdy nedal najevo ochotu hledat řešení výhodné pro obě strany. Íránci proto budou bojovat do posledního dechu, jak nedávno prohlásil íránský prezident; ministr zahraničí Abbás Arakčí mluvil v americké televizi stejně nesmlouvavě. A proč by neměli, když jim Washington nenechává jinou cestu? Taková politika je sebevražedná a poškozuje americké zájmy.
Neschopnost, nebo temné síly?
Od začátku války dělají Spojené státy jednu zbytečnou chybu za druhou. Jako by měly sebevražedné sklony – jako by chtěly zničit světovou ekonomiku, rozbít uspořádání na Blízkém východě a přijít o své základny, prostředky i vliv. Tak vysokou míru neschopnosti si lze jen těžko představit, a tak se nabízí otázka, jestli se to všechno opravdu děje omylem.
Co je horší, se říct nedá. Informací je málo, ty dostupné ale připouštějí možnost, že tu působí nějaké temné síly, které si tento vývoj přejí. Alternativou je neschopnost větší než u jakéhokoli vedení v amerických dějinách, a to v takové míře, že si ani neuvědomuje, jak škodí vlastním zájmům. I to je možné – člověk si temný záměr často domýšlí jen proto, že nechce uvěřit, že by někdo mohl být tak hloupý. Ať platí cokoli, výsledek je stejný: Amerika na každém kroku podkopává sama sebe.
Gaza: Rafáh srovnaný se zemí a nejmorálnější armáda
Podkopává i vlastní morálku. Spojené státy se dřív aspoň na papíře a aspoň občas zastávaly malých a utlačovaných, upozorňovaly na nespravedlnost a pro pomoc druhým nasazovaly prostředky, někdy i životy vlastních lidí. Nikdy to nebylo čisté, ale snaha existovala. Dnes chybí i ta.
Nové snímky z Google Earth zachycují Rafáh v Pásmu Gazy v letech 2022 a 2026. Na starším záběru z doby před 7. říjnem 2023 je město, na novém tatáž oblast obrácená v prach. Jedinou stavbou, která si zachovala aspoň nějakou konstrukci, je budova ve tvaru písmene U uprostřed záběru. Nejde o omyl ani o nehodu: metodické srovnání se zemí, po kterém nezůstalo nic, bylo naplánované.
Izraelská armáda přitom od začátku války v roce 2023 opakovala, že je nejmorálnější armádou v dějinách. Mluvila o zpravodajsky řízených operacích a přesných úderech. V roce 2024 zaznělo: „Izrael nikdy úmyslně necílí na nevinné.“ Satelitní snímky ukazují něco jiného – úmyslné, plánované a metodické ničení životních podmínek Palestinců. Nic z toho, co armáda tvrdila, nebyla pravda: ani nejmorálnější armáda, ani cílené a zpravodajsky řízené údery.
Američané se musí rozhodnout, kým chtějí být. Mnozí, zejména z generace boomerů, reflexivně považují Izrael za toho dobrého a to, co Židé prožili za holokaustu, mu v jejich očích dává zvláštní výjimku. To, co se tehdy stalo, bylo strašné a nic na tom nezmění. Nesmí se to ale opakovat nikomu, a už vůbec ne rukama těch, kdo přišli po tehdejších obětech.
Otázkou je, zda budou Američané dál zavírat oči, nebo začnou vyžadovat odpovědnost a nahlas říkat, že je to nelidské – že to není americké a není to ani lidské. Mnohé se děje i na Západním břehu Jordánu, o čemž se téměř nepíše. Lidé tam i v Pásmu Gazy sotva přežívají. Nejdřív je třeba zastavit ničení a utrpení; kdo za ně zaplatí, se může řešit později.
Závěr
Rubiova nová verze války neobstojí ani proti jeho vlastním březnovým slovům, ani proti realitě. Írán se jaderné zbraně zřekl, o inspektory v zemi Spojené státy přišly vlastní operací, raketový a dronový štít je dnes pevnější a Hormuzský průliv dál brzdí světovou ekonomiku. Washington přitom sám dusí jednání, které by válku mohlo ukončit, a v Gaze dál přihlíží ničení, za které nikdo nenese odpovědnost.
