Vrcholní evropští vojenští i političtí představitelé mluví o blížící se válce stále otevřeněji, švédské úřady propočítávají, kolik obětí by musely pohřbít, a v Německu roste nervozita z toho, že by AfD mohla poprvé sáhnout po vládě v jedné spolkové zemi. Panelová debata čtyř komentátorů propojila obojí do jedné otázky: kdy je hlasité mluvení o hrozbě předehrou konfliktu a kdy naopak pojistkou proti němu.
Porodnost pod hranicí 1,3 a krize seznamování
Debata začala u čísla, které se v Česku dostalo na úroveň zhruba 1,27 dítěte na ženu. Panel se u něj krátce rozešel: zatímco jeden z účastníků dřív připouštěl, že by roli mohlo hrát i očkování, ostatní ho od začátku odkazovali k civilizačnímu vysvětlení a shodli se, že jednoznačná a jediná příčina to nebude.
Propad porodnosti se přitom v debatě neodděluje od druhého tématu — od toho, že se lidé přestali potkávat. Vedle sebe tu stojí dvě skupiny, které se navzájem míjejí: muži, kteří se zhruba do třiceti stále hledají, a vzdělané třicetileté ženy, které jsou úspěšné, nezávislé a nezadané. Panel avizuje, že se k mechanice seznamování ještě vrátí — zajímá ho, jak se lidé potkávali na počátku dvacátého století a jakou roli tehdy hráli dohazovači.
Proč se v Evropě začalo nahlas mluvit o válce
Hlavní blok otevřel chystaný rozhovor s německým generálem ve výslužbě Haraldem Kujatem, který před více než dvaceti lety vedl Bundeswehr. V německém prostředí je dnes vzácný tím, že čte příčiny i průběh rusko-ukrajinské války jinak než většina tamních médií. Upozorňuje, že se v hodnocení fronty pravidelně střídají mediální vlny — po nedávném summitu se zdálo, že ukrajinské drony srazily Rusko na kolena, jenže po měsíci nálada opadla a zůstala střízlivější bilance, totiž že Rusko se přes Ukrajinu vojensky porazit nedá. Jeho druhé téma je ale ještě naléhavější: nesnesitelná lehkost, s jakou se dnes v západní Evropě mluví o válce.
Konkrétním impulsem byla zpráva převzatá ze švédského deníku o tom, že se země připravuje na pohřbívání půl milionu lidí, kteří by zahynuli v důsledku války s Ruskem. Ještě silnějším signálem byl sobotní úvodník šéfredaktora respektovaného švýcarského deníku, který celou první stranu věnoval tvrzení, že Němci jsou zbabělci a musí si konečně nahlas přiznat, že Rusko není soupeř, ale nepřítel — a to i za cenu ozbrojeného konfliktu. Když takto píší noviny, které desetiletí platily za vzor uměřenosti, je to podle debaty víc než jednotlivý výkřik.
Nebezpečnější než v Česku je to podle panelu právě v Německu: Rusko se na Evropu dívá prizmatem Berlína, a pokud odtud sílí vojenské tóny, může si je vyložit tak, že to Evropa myslí vážně. Tím se roztáčí spirála, jejíž konec nikdo nedohlédne.
Blíž roku 1914 než třicátým létům
Historická vložka debatu obrátila k závěru Belle Époque. Před rokem 1914 platilo za samozřejmé, že velká válka je nemožná: na trůnech seděli bratranci, panovnické rody byly příbuzensky propojené a čím hustší byl obchod, tím absurdnější se zdálo do sebe vojensky jít. Slavné knihy dokazovaly, že válka se nevyplatí. A přesto přišla — a nikdo ji nečekal, dokud nepadl výstřel v Sarajevu.
Panel u toho ale narazil na paradox: zatímco pro jednoho byla válka absolutním překvapením, jiní ji zjevně vyhlíželi. Kafka si v den vypuknutí války zapsal, že se nic zvláštního neděje, a šel plavat; Hitler v Mein Kampfu naopak popisuje, že přetlakovaný hrnec konečně vybuchl a všem se ulevilo. Do dneška se podle jednoho z účastníků paralela hodí lépe než rok 1938, protože i teď se předpokládá, že válka být nemůže — a kdyby přece, půjde o omezený konflikt. Přesně to je ovšem podle debaty vlastnost velkých válek: vymknou se svým velitelům z ruky a spustí domino, o kterém všichni chvíli věří, že bude do švestek hotové.
Protipól nabídla studená válka. Po nástupu atomových zbraní vznikla po zuby ozbrojená stabilita, ve které byl přímý střet fakticky znemožněný — obě velmoci věděly, že se navzájem zničí. Zaznělo i to, že současnosti může být v lecčems bližší devatenácté století než třicátá léta, jen s tím dovětkem, že jde o devatenácté století s dnešními zbraněmi.
Politici, kteří válku nezažili
Zásadní rozdíl oproti studené válce panel nehledá v technice, ale v lidech. Ještě v osmdesátých a devadesátých letech vládli politici, kteří válku zažili na vlastní kůži — posledním takovým americkým prezidentem byl George Bush starší, sestřelený za druhé světové války nad Tichým oceánem. Dnešní generace politiků je přesvědčená, že by se jich válka osobně netýkala, protože na to jsou profesionální armády, a zároveň počítá s tím, že stejně nebude. Vzniká z toho něco jako hra, kterou hraješ proti počítači.
Švédské přípravy jako signál, ne panika
Nejsilnější protiargument v debatě vyšel z knihy psychologa Stevena Pinkera o příčinách násilí a o takzvaném dlouhém míru — tedy o tom, proč od konce druhé světové války v západní sféře žádná velká válka nepropukla. Mezi mechanismy stojí na prvním místě vzájemné odstrašování a ochota v krajním případě sáhnout k té nejhorší variantě. Právě to drželo mocnosti v šachu, i když se proxy války vedly dál — jen nikdy na evropském kontinentu.
Od konce studené války si ale Evropa zvykla na mírovou dividendu: peníze, které dřív šly do armád, se přesunuly jinam, a s nimi se ztratil i prvek odstrašení. Švédské přípravy na pohřbívání půl milionu občanů proto nejsou v tomto čtení realistickým plánem, ale signalizací — vzkazem, že jsme připraveni tu oběť nést a nenecháme se popostrkovat. Ochota do konfliktu jít je paradoxně tím, co se mu vyhýbá. Panel se u toho krátce přel o to, zda jde o absurditu, nebo o mimořádně chytrou strategii, a padla i souvislost s ruským testováním hranic drobnými dronovými vpády.
Skandinávská paměť: ponorky, silné armády a finlandizace
Švédsko vstoupilo do NATO teprve nedávno, ale ohrožené se cítilo dlouhá desetiletí. V osmdesátých letech se v jeho výsostných vodách zaklínila sovětská ponorka a byl z toho velký mezinárodní skandál. Přestože zemi Aliance nekryla, držela si silnou armádu a fakticky se na konflikt se Sovětským svazem připravovala — stejně jako Finsko a Norsko, které také věděly, že Skandinávie by byla na ráně mezi prvními.
U finského případu debata připomněla finlandizaci: formálně neutrální postoj, ve kterém se Helsinky s Moskvou domlouvaly a navenek předstíraly jistou spřízněnost, aniž by se staly spojencem. Spor o to, jestli lze u dnešního Švédska ještě mluvit o bojovné vikingské mentalitě v zemi, která neválčila od napoleonských dob, panel nedovedl do konce. Zaznělo ale ještě jedno vysvětlení: luteránská tradice s sebou nese radikální pravdomluvnost a nekompromisní vztah ke smrti jako k věci, o níž se běžně mluví — na to prý stačí vzpomenout si na Bergmanovy filmy.
O míru se přestalo mluvit
Za pozoruhodný moment označila debata to, že o míru se dnes prakticky nemluví. Do toho ale zapadla čerstvá zpráva: bývalý ministr obrany Fedorov, kterého Zelenskyj nedávno poměrně kontroverzně odvolal, vyzval k tomu, aby se na Ukrajině konaly volby i za válečného stavu. Pár dní předtím v americkém rozhovoru výrazně chválil Elona Muska, což bylo v debatě čteno jako signál vlastní kandidatury s Muskovou podporou — tedy s podporou linie, která akcentuje mír i za cenu poměrně výrazných ústupků.
Odtud panel odvodil, že tlak na příměří nebo mír může přijít brzy. Zelenskyj má podle dostupných průzkumů poměrně nízkou popularitu, i když padla i připomínka, že podobně dopadl Churchill po vyhrané válce. Zůstala ale otevřená pochybnost, jestli lze vůbec volby uspořádat, když je část území okupovaná, platí branná povinnost a značná část obyvatel by hlasovat nemohla. V dějinách všeobecného volebního práva se pro to hledá precedens obtížně.
Represe nejsou jen ruská záležitost
Debata se pak dotkla nepohodlného srovnání. Ruský opoziční politik Lev Šlosberg ze strany Jabloko dostal nedávno jedenáct let vězení a české zpravodajství tomu právem věnovalo pozornost — potvrzuje to, co si o dnešním Rusku myslíme. Zaznělo ale i to, že na Ukrajině byl odsouzen mírový aktivista k patnácti letům natvrdo, a o tom se u nás nenapsal řádek.
K tomu přibyla připomínka série politických vražd z let 2014 a 2015, kdy prorusky orientovaní politici a novináři vypadávali z oken svých bytů. Závěr panelu je opatrný, ale jednoznačný: Ukrajina je i s ohledem na válečný stav dost represivní zemí a my ve skutečnosti nevíme, co se v ní a v hlavách jejích obyvatel děje.
Jak suverénní je stát, který závisí na cizí pomoci
Nejostřejší výměna se v debatě strhla kolem otázky, jestli je Ukrajina suverénní zemí, když bez americké a evropské pomoci není schopná fungovat. Jedna strana trvala na tom, že nikomu zvenčí nepřísluší rozhodovat, koho si má země zvolit za prezidenta a kdy má Zelenskyj odstoupit. Druhá odpověděla, že popisuje realitu, ne to, jak by věci měly formálně vypadat.
Jako důkaz padla historka, kterou Joe Biden sám vyprávěl na veřejné konferenci v mezidobí mezi funkcí viceprezidenta a prezidenta: když měl Ukrajinu na starosti, přijel do Kyjeva a oznámil, že pokud tamní generální prokurátor nebude v řádu hodin odvolán, veškerá pomoc skončí. Prokurátor mimochodem vyšetřoval firmu, od které Bidenův syn pobíral slušné peníze. Sál se tehdy smál.
Blížící se výročí jednadvacátého srpna pak debatu přivedlo k Brežněvově doktríně a k telefonátu, kterým Brežněv Dubčekovi diktoval, koho má z vedení odstranit. Omezená suverenita má podle panelu různé podoby a různé státy na sebe mají různé páky — což ale samo o sobě neznamená, že přestáváme mluvit o suverénních státech.
Boj establishmentu s AfD
Druhý velký blok začal sporem o pojmy. Padlo, že Achillovou patou AfD je vztah k Rusku, a hned nato se panel rozešel v tom, jestli jde o stranu antisystémovou, nebo antirežimní. Převládl druhý pojem: ústavní pořádek AfD měnit nechce, vznikla ale mimo zavedený systém a alternativu nabízí i v postoji k Rusku a Ukrajině.
Zároveň zaznělo, že takzvané proruské tendence nejsou v Německu specialitou AfD. Uvnitř SPD je jich podle debaty stále dost — odhadem čtyřicet až padesát procent členů drží tradiční linii, i když je dnes navenek přebíjí nejviditelnější tvář strany, ministr obrany Pistorius, kterého panel bez posměchu označil za válečníka.
Volby ve východoněmecké spolkové zemi a politický kartel
Zářijové volby v Sasku-Anhaltsku by samy o sobě byly nedůležité — jde o malou spolkovou zemi, která ve východním Německu nikdy nehrála roli Saska. Význam jim dává jediné: AfD by tam teoreticky mohla sáhnout po absolutní většině mandátů, sestavit vládu a ukázat, že nenastal konec světa.
Právě z toho má podle debaty establishment největší strach. Zavedené strany drží v základních věcech pohromadě proti nově příchozímu — panel pro to používá pojem politický kartel a připomíná, že přesně tak se na začátku osmdesátých let zacházelo se zelenými. Obava nezní tak, že by se AfD ukázala jako nebezpečná, ale naopak, že by se ukázalo, že to nejsou čerti: že nikoho neupalují na hranicích a svobodu slova neomezují.
Nejnebezpečnější muž Německa
Za ukázku tohoto boje označila debata obálku vlivného německého týdeníku, který přes celou stranu otiskl fotografii lídra AfD v Sasku-Anhaltsku Ulricha Siegmunda pod titulkem „Nejnebezpečnější muž Německa“. Uvnitř článek naznačoval, že za ním stojí neonacistické figury, ale žádné přesvědčivé důkazy podle panelu nepřinesl.
Nebezpečnost dotyčného se místo toho měla ukázat na drobnostech — třeba na tom, že si na vrcholu letních veder udělal legraci poznámkou, že ten avizovaný den konečně nastal. Druhým usvědčujícím rysem je prý jeho lidovost a schopnost bavit se s lidmi. Z takových pidi důvodů se podle debaty konstruuje obraz, který má být nepřímou narážkou na třicátá léta.
Tajné služby, kamery v autech a hlídání strany
Souběžně s tím rostou v Německu pravomoci tajných služeb — a motivace je podle debaty ve všech případech stejná: obava z nástupu AfD. Byla to ostatně tatáž zpravodajská služba, která stranu označila za protiústavní, respektive krajně pravicově extremistickou; tuto nálepku už od února používat nesmí, ale v českém veřejném prostoru se o AfD běžně mluví jako o extremistické straně.
Do stejné kapitoly panel zařadil i varování, kterému se podle vlastního přiznání nedostalo žádné pozornosti: nová auta vyrobená od června 2026 mají zabudované kamery, které mají formálně hlídat, jestli řidič sleduje silnici, jenže záznam se odesílá automobilkám a přístup k němu má v podstatě kdokoli — tajné služby nevyjímaje. Jeden z účastníků z toho vyvodil, že auto vyrobené v roce 2026 si už nikdy nekoupí. A přidal se argument, který má tuto odbočku spojit s hlavním tématem: odpor k velkému bratrovi je dnes v Německu doménou AfD, ačkoli by ho člověk kdysi čekal u zelených.
Výroky, které by dnes zněly jako AfD
Přednáška jednoho německého publicisty spočívala v jednoduchém experimentu: předčítal výroky, které publikum vnímalo jako mimořádně pobuřující a připisovalo je AfD. Šlo přitom o věty Franze Josefa Strausse z osmdesátých let, týkající se migrace, Ruska a německé suverenity. Bavorská CSU stála vždycky o kus napravo od CDU, ale rozdíl je zjevný: to, co tehdy patřilo do hlavního proudu, dnes působí jako extrém.
Fenomén východního Německa čte panel dvojím způsobem, mezi nímž si divák může vybrat. Buď východní Němci volí AfD proto, že jsou zaostalí a málo demokratičtí, nebo naopak proto, že mají lekci z komunismu a víc protilátek. Přiznává se přitom, že alternativní strana na sebe logicky nabaluje i magory — to ale platí pro každou stranu — a že AfD zvedá témata, která se v Německu vyslovují obtížně, především kolem migrace.
Proč je německá strana českým tématem
Otázku, proč se u nás bavit o straně z jiné země, zodpověděla debata prakticky. Pro lidi nespokojené s vývojem Evropské unie je vstup AfD do vlády — jednou ne na úrovni spolkové země, ale celého Německa — v podstatě jediný představitelný scénář, jak Evropskou unii pootočit k normálnějšímu fungování. Z toho důvodu je to podle panelu výsostně české téma.
Závěr
Z první části debaty vychází jeden střízlivý závěr: to, že se o válce mluví, ještě neznamená, že přijde — a hlasitá připravenost k oběti může být stejně dobře nástrojem odstrašení jako předehrou katastrofy. Zbytek je otázka rovnováhy. Čím méně politiků pamatuje válku a čím slabší je odstrašení, tím snadněji se řeči mohou zvrhnout ve skutek. A v Německu se přitom stejná nervozita obrací dovnitř: proti straně, jejíž hlavní hrozbou by mohlo být zjištění, že by vládla docela obyčejně.
