Zemské volby v Sasku-Anhaltsku rozdělily debatu dřív, než vůbec začala: je výsledek AfD šok, nebo prozatímní vrchol vývoje, který se dal roky číst dopředu? A zatímco německý establishment mluví o hlubokém šoku a část české opozice o idiotech a zrádcích, doma nastal skoro nepovšimnutý klid zbraní mezi Andrejem Babišem a Hradem.
Dětských zločinů není víc, jsou ale brutálnější
Kriminalita dětí a mládeže se nedá popsat jedním číslem. Trestných činů spáchaných dětmi celkově nepřibývá, mění se ale jejich povaha: jsou surovější. Vyplývá to z několikatýdenní analýzy Terezy Matějčkové, která zároveň ukazuje, že se situace v jednotlivých evropských zemích liší.
V Německu čísla rostou i s nástupem dětí migrantů do škol, protože si přinášejí jiné kulturní a společenské návyky. Na děti z původní evropské civilizace naopak sociální sítě a digitální technologie působí spíš utlumujícím dojmem — trestných činů je méně, o to jsou ale brutálnější.
Klid zbraní mezi Babišem a Hradem
Momentu, který nedostal skoro žádnou pozornost, přitom patří mnohem větší váha: mezi Andrejem Babišem a Hradem nastal klid zbraní. Ne mírová smlouva, klid zbraní. Nasvědčují tomu tři věci a časová souslednost mezi nimi není podstatná.
Prezident Petr Pavel promluvil v neděli v televizi Prima, byť rozhovor vznikal ve čtvrtek před čtrnácti dny — a ve čtvrtek se také sešel s Andrejem Babišem. Přišel přitom s tezí, která jde proti tomu, co hlásá opozice: změna financování veřejnoprávních médií nemusí být útokem na jejich nezávislost a dovede si představit, že by prošla, pokud dostane nějaké záruky. Požadavek na záruky je ovšem dost volatilní.
Zhruba ve stejné době Andrej Babiš oznámil, že se začne s prezidentem pravidelně scházet; společné konzultace přitom dřív odmítal. A do třetice peníze: nejslabším místem Kanceláře prezidenta republiky je její rozpočet, který ovlivňuje vláda. V novém návrhu se ale neškrtal, naopak vzrostl o čtyři miliony korun. Nesáhlo se ani na status první dámy. Všechno běží dál — a užitečné to může být pro obě strany.
Rekonstrukce vlády jako druhá strana dohody
Druhou stranou klidu zbraní je příslib, že kdyby premiér chtěl — a vypadá to, že chtít bude — může udělat drobnou rekonstrukci vlády s výměnou jednoho ministra z každé koaliční strany. Členy vlády jmenuje a odvolává prezident, čl. 62 Ústavy mu to umožňuje bez spolupodpisu premiéra, odvolat ministra ale může jen na premiérův návrh.
Nejméně oblíbeným členem kabinetu je ministr školství Robert Plaga, se kterým premiér prakticky nemluví. Uvnitř SPD dlouho panuje nespokojenost s ministrem obrany. Za Motoristy chvíli vypadal jako kandidát na výměnu ministr kultury Oto Klempíř, jenže mezi ním a premiérem je zároveň vidět jisté porozumění: společně oznamovali rekonstrukci Invalidovny. Návrh nové kulturní politiky, se kterým Oto Klempíř přišel, ovšem Andrej Babiš odmítl.
Dvě jména tak působí poměrně pravděpodobně, třetí je s otazníkem. A platí u toho obvyklá výhrada lidí z premiérova okruhu: co platí v jeho hlavě dnes, může být za týden úplně jinak.
Konec maňáskového divadla mezi Hradem a vládou?
Je vlastně dobře, že k politickým dohodám dochází? Odpověď zní ano — a je to přesně to, po čem se tady dlouho volalo. Válka Hradu a vlády, v tomhle pořadí, slušně zahnojovala politický provoz a byla úplně zbytečná.
Teď vláda předkládá první rozpočet, který je stoprocentně její, a do české politiky tím vtrhla reálná politika. Maňáskové divadlo na lince Hrad–vláda by se konečně mohlo zastavit a obrušování hran mezi ideologií zmítanými tábory je hodnota sama o sobě. Do voleb, prezidentských i parlamentních, je navíc daleko, takže není důvod cokoli hrotit.
Oba aktéři jsou konciliantní typy, schopné se domluvit. U Andreje Babiše to plyne z povahy věci: je to obchodník, který nejdřív vyvolá konflikt a pak hledá dohodu.
Téma veřejnoprávních médií opozici vypadlo z rukou
Českou televizi nechtějí zrušit ani ti nejhorší reakcionáři. Návrh není likvidační, je to kompromis: média se mění, televize už není, co bývala, šetřit se bude muset a všichni to vědí. Kvůli tomu se na barikády nepůjde, i když dnešní opozice slibovala, že po prázdninách vyrazí právě na ně. Spíš než casus belli je to závan racionality.
Výrok Petra Pavla má proto dalekosáhlé důsledky. Vzal opozici vítr z plachet u tématu, které je silně emocionální, spojené s kulturní frontou a schopné přivést lidi do ulic. Sám možná ani netuší, jak zásadní prohlášení pronesl — minimálně ukázal, že o věci umí uvažovat i takhle, a zastavil jedno z výrazných polarizačních témat. Přesnější slovo je možná moralizačních: opozice zatím předvedla hlavně to, že je mistr světa v moralizování.
Proti tomu ale stojí námitka, že by to fungovalo jen tehdy, kdyby se opozice tématu sama vzdala, což neudělá. Skutečný důvod je prozaičtější: vláda sama seznala, že změnu nestihne protlačit tak, aby platila už příští rok, a chystaný rozpočet na rok 2027 s výdaji na veřejnoprávní instituce nepočítá — reálně by tedy šlo až o rok 2028. Není proto žádný spěch a prezident si tenhle hrot může ulomit právě proto, že hrot potřebuje ulomit ve vztahu s premiérem. Bývalá pětikoalice v tom trochu zůstala sama.
Šok, nebo prozatímní vrchol vývoje?
Šok je něco, co absolutně nečekáte. Něco, co spadne jako meteorit. Tohle ten případ není: všechny průzkumy dopředu říkaly, že to takhle dopadne. Německý kancléř Merz přesto prohlásil, že je hluboce šokován, z čehož spíš plyne, že nebyl úplně ve styku s realitou.
Že jde o vykřičník a alarmující signál, je pravda — takové číslo AfD v žádných volbách ještě neměla. Před dvaceti lety by to člověk absolutně nečekal, před deseti taky ne, před pěti už spíš ano. Je to vrchol nějakého vývoje, prozatímní vrchol. Kdo ho aspoň trochu sledoval, šokován být nemůže.
Německo, které přestalo být úspěšnou zemí
Podobná čísla, jaká teď získala AfD, mívala po celou dobu existence staré Spolkové republiky CDU — stabilně přes čtyřicet procent. Byla to ale úplně jiná strana v úplně jiné situaci: lidová strana úspěšného a silného Německa. Země od začátku padesátých let rostla a sílila, rostla kvalita života a Němci si mohli říkat, že žijí v úspěšné zemi. Potvrzovala to vysoká volební účast a vysoká čísla pro CDU a SPD, dvě dominantní strany, které tu úspěšnou společnost odrážely. Mluvilo se o zdařilé demokracii, a to až do devadesátých let.
Dnes už úspěšná země není. Spousta lidí vám řekne, že žije v zemi stagnující a velmi narušené. Na první pohled je Německo pořád bohaté, uklizené a hezké, a pak jsou místa, kde už nikoli. AfD je pokus o alternativu k tomu sestupu a slovo alternativa je v jejím názvu podstatné.
Pro celoevropský establishment je přitom typické, že si takovou alternativu nedovede představit. Proto ji nálepkuje jako extremistickou, krajně pravicovou, pomalu nacistickou. Šokující na tom není výsledek voleb, ale neschopnost položit si otázku, jestli se náhodou něco skutečně nestalo — a jestli na tom sami nenesou vinu.
Zemské volby, ke kterým se vyjadřuje americký prezident
Je v tom svého druhu paradox. Řeší se volby v jedné spolkové zemi s 2,3 milionu obyvatel a vyjadřuje se k nim na sociálních sítích americký prezident — a dokonce i Petr Fiala. Bezprostředně převratné ty volby nejsou, přesto můžou být nejdůležitějšími volbami letošního roku v Evropě.
Ne kvůli tomu, co se teď stane v ulicích Magdeburku, ale kvůli tomu, co vypovídají o uvažování politiků a takzvaných elit u nás. Podobnost mezi stranami německého establishmentu, které pořád drží moc na celostátní úrovni a teď dostaly velkou ťafku, a stranami, které u nás vládly do loňského roku, je zarážející. Bývalou pětikoalici lze v zásadě zařadit do stejného kadlubu jako německou CDU nebo SPD.
Podobnost jde tak daleko, že vrcholní politici ODS, a nejspíš i STAN, mluví o stranách, které do loňska tvořily českou vládu, jako o demokratických stranách — jako by ty, které vládnou teď, demokratické nebyly. V Německu je to úplně stejné, jen tam významní činitelé establishmentu navíc uvažují o zákazu té údajně nedemokratické scény, která volby vyhrála.
Idioti a zrádci: moralizace místo politiky
Ukázka přišla z televizní debaty na Primě. Politolog Petr Sokol, dnes poslanec a místopředseda poslaneckého klubu ODS, je léta jakýsi vykladač toho, co se děje za českými humny — psával do Reflexu o tom, co si máme myslet o vývoji v té či oné spolkové zemi nebo švýcarském kantonu. Na posledním kongresu ODS navíc kandidoval do vedení strany a někteří významní členové ODS v tom viděli ambici stát se jejím intelektuálním lídrem.
A tenhle možný budoucí intelektuální lídr ODS v televizi převzal slova polského premiéra Donalda Tuska, že se z úspěchu AfD můžou radovat jen idioti a zrádci. Místo politiky se zase moralizuje.
Parlamentní opozice přitom dostala minulý týden na rozpočtu ohromnou šanci od toho protivného stylu odejít. Od stylu, který každé ráno vyžaduje zapnout tlačítko, že jsem s vámi na straně dobra proti tamtomu zlu. Pár dnů dokonce dělala normální oponentskou práci. Jakmile se ale objevila příležitost, vrátila se k moralizování s neuvěřitelnou rychlostí.
Statistická vsuvka: takové číslo Německo zná
Historicky nejvyššího výsledku dosáhl v padesátých letech Konrad Adenauer, měl přes padesát procent. I donedávna platilo, že se jedna ze dvou velkých stran dostávala ke čtyřiceti procentům, když se jí dařilo. Že nějaká politická strana v Německu nasbírá sílu kolem 44 nebo 50 procent, tedy po roce 1945 nebylo nic neobvyklého. Zároveň platí druhé číslo: v posledním celostátním průzkumu má AfD 29 procent a CDU s CSU zhruba 19,5 — na výsledky, jaké lídrovské strany mívaly před deseti, dvaceti nebo třiceti lety, tak zdaleka nedosahuje.
Spor o výklad těch čísel patřil k nejostřejším momentům debaty. Rozdíl je totiž jinde než ve statistice. CDU dosahovala svých čísel za rozkvětu Německa a byla potvrzením, že země jde správným směrem: všelidová, konzervativní, křesťanská, prozápadní, antikomunistická i antinacistická. Strana Konrada Adenauera a později Franze Josefa Strausse, strana sedláků, učitelů, farářů a konzervativně založených lidí.
AfD je oproti tomu strana, která říká, že Německo jde zásadně špatným směrem a je nutné to otočit. Kam se to otočí, je právě ta sporná otázka — její odpůrci tvrdí, že směrem do roku 1933. A přesně v tom je ta tragédie.
Stát Němců, nebo stát kohokoli?
Za posledních zhruba patnáct let se úplně změnila podoba takzvaného mainstreamu: z CDU se stala v podstatě levicová progresivistická strana. Změnilo se to v celé západní Evropě a jádrem té změny je záměna občanského principu za jakýsi všesvětový, globální princip. Jeho odrazem je pak migrace a představa, že do Německa může přijít každý, každý může požádat, každý dostane občanství a každý dostane dávky.
Tím Německo přestalo být těmi, kdo si říkají demokraté, chápáno jako stát Němců. Když AfD řekne, že je potřeba vrátit Německo Němcům, ozve se, že je to nedemokratické, pomalu fašistické a rasistické. V debatě zazněla i námitka, že AfD si tohle nahlas ani nedovolí říct a drží to v implicitní rovině. Jádro sporu je ale právě tady: evropské státy přestaly být státy lidí, kteří v nich po staletí žili. Bez toho se nedá pochopit, proč je AfD pro spoustu lidí tak nepřijatelná — mají představu, že se tím země dostává na linii starého nacismu.
Druhé vítězství Adolfa Hitlera a extremismus středu
V souvislosti s AfD se mluví o druhém vítězství Adolfa Hitlera. V debatě se ten obrat otočil naruby: druhé vítězství Adolfa Hitlera je právě to, že jakékoli stanovisko trvající na jednoduché větě Francie Francouzů, Německo Němců je okamžitě zpochybněné a napadené tím, že tohle přece říkal Hitler.
Druhá poznámka míří na střed politického spektra. Ten se za posledních patnáct, dvacet let posunul a zradikalizoval, takže dnešní extremismus je extremismus středu. Nejde jen o migrační politiku a otevírání hranic; patří sem i zelená politika a okřikování lidí, kteří si myslí něco trochu jiného. K tomuhle extrémnímu středu se přihlásila řada našich oficiálně konzervativních politiků. Pozice, které Petr Fiala zastával ještě v roce 2014 a které byly v podstatě pozicemi AfD, dnes sám označuje za extrém.
Německý nacionalismus, nebo zelený imperialismus?
AfD se vytýká německý nacionalismus. Nějací nacionalisté v ní bohužel rozhodně jsou. Jenže to, čemu se v českém prostředí říkalo německý nacionalismus a co pro nás bývalo nepříjemné, byl nacionalismus velkoněmecký — a ten dnes neexistuje. Je zkonzumovaný, protože v okolních zemích už německé menšiny nejsou; vyřešilo se to na konci druhé světové války. Objektivně tedy tohle téma není.
Co zůstalo, je německý sklon poučovat sousedy. Jsme pro ně drobné ptactvo, potěr, který nemá právo být v něčem chytřejší. A projevuje se to v zelené politice. Imperialismus vycházející dnes z Německa proto nemá podobu toho klasického, před kterým varuje profesor politologie Petr Fiala, ale právě podobu extremismu středu, který nám Němci vnucují přes Evropskou unii. Že něco takového dnes tvrdí člověk tak vzdělaný a erudovaný, zaznělo v debatě jako samostatný důvod k údivu.
Závěr
Domácí klid zbraní i spor o AfD stojí na jedné otázce: jestli se politika dá dělat věcně, nebo se z ní stane rozdělování lidí na dobro a zlo. V Česku právě vyhrála první varianta, byť možná jen na čas a z čistě mocenských důvodů. V německých reakcích na výsledek voleb a v jejich ozvěnách u části českých elit vítězí ta druhá.
