AfD vyhrála volby v Sasku-Anhaltsku se ziskem 43,8 procenta. Nejde o protestní výkyv, ale o téměř polovinu voličů jedné spolkové země. Rozhovor s hostem, který v Německu prožil velkou část života, vysvětluje, kdo tyto voliče tvoří, proč berlínské elity propadají panice, proč izolace AfD funguje spíš jako urychlovač a proč je postoj českých politiků k této straně trapný. Druhá část se věnuje americké diplomacii vůči Rusku a tomu, co mohla přinést cesta ředitele CIA do Moskvy.
Kdo volí AfD: otupělý západ a východ, který zná diktaturu
Průměrného německého voliče skládají dvě nestejně velké skupiny. Větší část populace je podle hosta desetiletími blahobytu otupělá v nejširším slova smyslu, a to i politicky: „hloupě přemýšlí a volí si hloupé elity.“ Menší, východní část v posledních letech zažila zklamání – střet představ o sjednocení Německa s tím, co sjednocení skutečně přineslo. Zároveň má výjimečný vědomostní náskok: ví, co je diktatura.
Tento volič se musí vyrovnat s několika fakty. AfD je vlastně jedinou skutečně opoziční stranou. Ostatní strany připomínají blokové strany Národní fronty, kterým jde jen o to udržet se za každou cenu u moci. Spojují se, jako se v Česku spojily naprosto rozdílné strany, jež sjednocovalo jen to, že byly proti Babišovi. Zároveň končí průmyslová a výkonová společnost, jak ji Němci znali z vyprávění rodičů. Deindustrializace s sebou bere i příslib blahobytu, který lidi dlouho pacifikoval a dělal z nich loajální součást systému.
Východní Němci mají obrovskou výhodu: přesně vědí, jak diktatura funguje, a ta je tam podle hosta pořád „ve vzduchu“. Dnešní hranice mezi Saskem-Anhaltskem a západními spolkovými zeměmi byla kdysi hranicí, na které komunistická vláda střílela do lidí, kteří chtěli za svobodou. Právě v tom vidí ústřední důvod, proč na východě existuje jakási imunita vůči mainstreamu a citlivost na všechny podrazy, které na lidi zkouší vláda.
Vítěz voleb v opozici a Paretova rotace elit
Lídr AfD v Sasku-Anhaltsku Ulrich Siegmund se hlásí o post premiéra, ostatní strany však spolupráci s AfD odmítají. Strana se čtyřiceti čtyřmi procenty tak může skončit v opozici a vládnout bude slepenec poražených. Host takovou demokracii označuje za naprosto absurdní a exotickou: formálně se v ní pořád hraje o většiny, ve skutečnosti jsou ale karty cinknuté.
Křečovitá snaha zavedených stran zabránit ve zvolení čím dál populárnějšímu soupeři plodí fascinující nesmysly – v argumentaci i v chování institucí a politiků – a jen dokládá kafkovskou povahu celé situace. Polovina národa chce něco jiného a proti ní stojí strany s jednocifernými výsledky, které spolu nemají nic společného, například sociální demokraté a Levice. Jediné, co je spojuje, je snaha udržet si moc.
Růst popularity AfD podle hosta nutně vede k tomu, že strana získá přinejmenším podíl na moci. Z obrazovky „kape“ zdrcující špatná nálada berlínské elity, zatímco Siegmunda nesou davy na rukou jako okouzlujícího sympaťáka, který přitom působí věrohodně. Taková konstelace může skončit jen vítězstvím nového – přesně podle Paretovy teorie o rotaci elit, podle níž nová elita nevyhnutelně vystřídá starou. Otevřená zůstává jen forma: buď se podaří vytvořit konstrukci, v níž bude AfD vládnout nebo politice dominovat, nebo dojde k revoltě. To platí pro celou zemi, tím spíš, že se situace Německa dramaticky zhoršuje.
Brandmauer: izolace, která funguje jako urychlovač
Německý politický systém zachází s AfD jako s infekcí: tajná služba ji sleduje, média ji rámují a kartel stran ji izoluje. Čím vyšší je však protipožární zeď, tím vyšší jsou preference. Izolace politické síly fungovala v německých dějinách jako brzda jen za komunismu a za třetí říše, kdy byla opozice v obou případech potlačována. Do jaké míry jsou takové režimy přijatelné, netřeba rozebírat. Dnešní konstelace je tedy zcela výjimečná.
Skutečné urychlovače leží jinde. Prvním je migrace, která se podle hosta hlavně ve městech mění v jistou podobu obsazení země cizími silami, jež se neřídí právními pravidly, ba ani pravidly mezilidského chování. Druhým je dramaticky klesající blahobyt. Z českého pohledu je německá úroveň pořád záviděníhodná, jenže rozmazlený Němec ji měří vlastními očekáváními. Lidé v odvětvích, která dominovala německé ekonomice, tedy hlavně v automobilovém průmyslu a u dodavatelů součástek, řeší, jestli vyjdou do konce měsíce a udrží si práci. Jde o statisíce pracovních míst. Taková nejistota do moderní společnosti nepatří a Německo na ni dávno zapomnělo. Proti těmto urychlovačům se žádná ohnivá zeď prosadit nemůže.
Východ a západ: rozdělení, které sjednocení nezacelilo
Sasko-Anhaltsko patří k hospodářsky nejslabším spolkovým zemím. Východ volil AfD, západ zatím drží establishment, i když v Bádensku-Württembersku AfD zdvojnásobila zisk na 18,8 procenta. Rýsuje se tak znovu hranice z roku 1989, tentokrát mezi těmi, kdo na transformaci vydělali, a těmi, kdo ji zaplatili?
Host dělicí čáru vidí jinde. Na jedné straně stojí větší část Němců otupělá blahobytem, na druhé menší část, které okolnosti sjednocení a historická paměť dávají lepší porozumění. Otupující blahobyt vede k degeneraci politického systému a k tomu, že si to lidé nechají líbit. Nejde tedy o rozdíl mezi vítězi a poraženými sjednocení, ale o Němce, u nichž se – díky bohu – nedostavilo názorové a postojové sjednocení. Tito lidé mají zdravý instinkt přežít a ubránit se nespravedlnosti.
Společná je oběma skupinám jen tradiční německá slušnost a poslušnost vůči vrchnosti. Jejím zhuštěným obrazem je Mannův román Poddaný – Němec, který nedělá revoluci. Tento rys národní povahy je ale dnes zatlačen do pozadí: na východě už vědí, že jde o velký průšvih, a na západě si to postupně uvědomují. Průzkumy veřejného mínění podle hosta ukazují, že AfD je už i v celém Německu nejsilnější stranou.
Česká politika a AfD: trapné mlčení, které se otočí
Praha dlouhá léta sázela na to, že v Berlíně bude věčně vládnout proevropská koalice. Co má česká zahraniční politika dělat, když v Německu sílí strana, se kterou oficiálně nemluvíme a která může za pár let spoluvládnout? S AfD nemluví česká média ani politici, a to je podle hosta stejně trapné jako ve všech ostatních zemích včetně Německa. Pojmy pravice a levice by bylo potřeba nově definovat, pro jednoduchost je však lze dál používat.
Společnosti v Evropě i u nás se přitom pohybují opačným směrem než politické strany. Většina lidí si to ani neuvědomuje, ale pomalu se vrací k tomu, co je národ, identita a domov, a odmítá, co přichází zvenčí. Pro Čechy je takové odmítání po více než třiceti letech svobody obtížné. Přesto se už objevuje počínající nedůvěra k Západu, který dřív symbolizoval obchodní dům a všechno, co odtamtud přišlo, bylo ideální. Tak jednoduché to už není a posun bude pokračovat směrem k národu: musíme myslet hlavně na sebe.
O českých politicích host říká, že máme historicky danajský dar: v dějinách jsme měli několik velmi statečných vojáků, ale většinou jen zbabělé politiky – a máme je i dnes. Z toho plyne i uklidňující skutečnost. Až bude v Berlíně sedět kancléřka Alice Weidelová, čeští politici se s ní budou kamarádit, jako by se s ní kamarádili odjakživa. „To je trošku trapné vysvědčení pro ně, ale realistický fakt.“
Witkoff a Kushner: byznys, ne diplomacie
Rusové si podle dostupných informací pochvalují jednání s Witkoffem a Kushnerem, tedy s realitním makléřem a prezidentovým zetěm, nikoli s kariérními diplomaty. Nejvážnější rozhovory o evropské válce tak vedou lidé z newyorského realitního byznysu. Je to diletantství, nebo návrat k diplomacii zájmů?
Podle hosta jde o byznys. V expertní komunitě, která se těmito otázkami zabývá, koluje názor, který sdílí: Rusové tyto dva muže neberou jako plnohodnotné vyjednavače. Nevyhodí je, naopak je přijmou, protože jinak by to mohlo být propagandisticky zneužito proti nim. Zvykli si ale, že oba dělají byznys spíš pro sebe a pro své rodiny. V rámci kapitalistického modelu je to představitelné a svým způsobem legitimní, s diplomacií to však nemá nic společného.
Ředitel CIA v Moskvě a signál před zimou
Pohyb, který je znát ve vztazích Spojených států a Ruska a potažmo v otázce Ukrajiny, podle hosta odstartovala nedávná návštěva ředitele CIA Johna Ratcliffa v Moskvě. Obsah jednání zůstává spekulací a host sám zdůrazňuje, že jde o holou interpretaci, protože u tajných služeb nic jiného k dispozici není.
Podle této interpretace Ratcliffe do Moskvy odjel v souvislosti s tím, že se válka vyvíjí v neprospěch Ukrajiny. Rusové mu jako člověku schopnému situaci intelektuálně pojmout a správně vyhodnotit věrohodně ukázali, že chtějí a dokážou letos v zimě dovést Ukrajinu ke kapitulaci a mají na to potenciál. Ratcliffe zprávu i data předal Trumpovi a jeho štábu. Trump, který rozumí číslům a situaci dlouhodobě sleduje, zadal úkol zformulovat program dalšího postupu. V jeho rámci jeli Kushner a Witkoff – spíš jako pošťáci – do Moskvy a poté do Kyjeva. Simulují tak diplomatická vyjednávání o něčem, co je zasvěceným jasné: rusko-ukrajinská válka se blíží ke konci, který pro Ukrajinu nebude slavný, a Rusko nepřijme snahu Západu udržovat válku donekonečna v doutnajícím stavu.
Svědčí o tom i cíle, na které Rusko nyní útočí: kritická infrastruktura, elektřina, teplárny, snaha odříznout Ukrajinu od Černého moře a od Oděsy. Symbolický je útok do prostoru nedaleko kyjevského nádraží, které je jedinou možnou cestou ven pro civilisty i pro mocné. Rusové tím ukázali, že by mohli, kdyby chtěli. To všechno mohli udělat už dřív, ale udělali to až teď. Podle hosta jde o hlavní signál druhé straně: smiřte se s tím a hledejte s námi jakousi cestu k narovnání, další prodlužování války tolerovat nebudeme.
Závěr
Vzestup AfD na východě Německa nevysvětlují nálepky o extremismu, ale historická paměť diktatury, konec průmyslového blahobytu a pocit, že ostatní strany spojuje jen snaha udržet se u moci. Izolace strany její růst spíš urychluje a podle Paretovy teorie rotace elit nová elita dříve či později vystřídá tu starou – otázkou je jen forma. Čeští politici, kteří dnes s AfD nemluví, se podle stejného čtení přizpůsobí, jakmile se poměry v Berlíně změní. A ve válce na Ukrajině vidí host v posledních krocích Washingtonu i Moskvy přípravu na konec, který Kyjevu příznivý nebude.
