Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se dál stupňuje a je čím dál zřetelnější, koho do ní chce NATO vtáhnout: vlastní členy, tedy Spojené státy, Kanadu a evropské země aliance. Nová alianční kampaň veřejnosti sděluje, že možná bude muset umírat. Němečtí voliči přitom právě poslali vzhůru stranu, která žádá mírová jednání s Ruskem, a média o ní kvůli tomu mluví jako o krajně pravicovém extremismu. Kdo nemá chuť umřít ani poslat na smrt vlastní děti, je extremista.
Kontext k tomu dávají dva pohledy: Scott Horton, autor knihy Provoked o tom, jak Washington rozehrál novou studenou válku s Ruskem a jak z toho vznikla katastrofa na Ukrajině, a zakladatel Scott Horton Academy, a Steve, americký veterán vyznamenaný Bronzovou hvězdou a zakladatel iniciativy Take America Back, který sleduje AfD zblízka od doby před jejím založením.
Rusko přitvrdilo a dusí ukrajinskou logistiku
Rusko zesílilo útoky na Ukrajinu v odpověď na ukrajinské útoky na ruská předměstí. Při zásazích příměstských civilních oblastí zemřeli nejméně dva lidé. Rusko tvrdí, že se Ukrajina pokusila zmařit jeho volby a neuspěla; Kyjev volby odmítá mimo jiné proto, že se jich mohly zúčastnit nově připojené oblasti Donbasu, které dál považuje za své a chce je získat zpět. Nezíská. Lidé tam o připojení k Rusku sami požádali v referendu a právě odtud vedla cesta k eskalaci roku 2022.
Ukrajinské útoky zasáhly asi tři procenta ruských skladů. Ruská odpověď jich vyřadila 46 procent a napříč Ukrajinou je dnes zničeno 30 až 60 procent skladových kapacit. Nejde o odvetu z principu, jde o likvidaci logistiky, tedy o obdobu udušení: bez zásobování, bez munice, bez plynu a nafty válka skončí. Ukrajina nemá magické schopnosti ani nekonečné zdroje. Blokáda v Černém moři funguje, sklady v Kyjevě i v dalších klíčových lokalitách padají ve velkém, a to bez velkých civilních ztrát, což je pro ruský postup příznačné. Kdyby civilní ztráty byly velké, byla by z toho titulní strana v New York Times i všude jinde. Stejně to čtou i komentátoři Rick Sanchez a Larry Johnson.
Proč zrovna teď? Chuť do války v Rusku slábne. Rusové doufali v krátkou operaci, jsou v ní čtvrtý rok, dopadá to na ekonomiku a zasahuje je to v civilních regionech. Takže padlo rozhodnutí soupeře udusit a skončit s tím.
NATO ladí veřejnost na válku
Viceprezident JD Vance uvedl, že prezident Trump bude tento týden mluvit s prezidentem Putinem a čeká od toho nějaký pokrok. K dohodě se podle něj nakonec dojde, kdy, to neřekl. Vedení NATO takový optimismus nesdílí: členské země se podle něj musí připravit na válku a civilisté možná budou muset umírat.
Nový alianční spot vyznívá jako výzva ke smrti. NATO v něm znamená budoucnost, na kterou se dá těšit, vědomí, že nejsme sami, podporu ukrajinským přátelům v čase nouze a společnou sílu do budoucna. Ukrajina přitom členem aliance není. Proč tedy NATO neznamená ochranu Gazy nebo vstup do Venezuely, ale výhradně Ukrajinu? A co znamená ta věta o civilistech a armádě, kteří pracují společně? Musí civilista dělat, co mu NATO řekne? Ve spotu zní jediný americký akcent a americký vojenský otec objímá syna. Je americké vnitrozemí v obležení? Jakou roli tam má NATO?
K tomu britský titulek BBC: válka možná přichází, jsme na ni psychicky připravení? Znamená to jediné. Většina lidí nechce, takže je potřeba je psychicky připravit na to, že umřou.
Válku NATO s Ruskem vést nelze
Nejlepší by bylo, kdyby šlo o hromadu bezobsažného řečnění, propagandy a kupčení. Ti lidé to ale musí vědět a vědí to: Rusko je vyzbrojené vodíkovými bombami až po zuby a válku mezi NATO a Ruskou federací vést nelze.
Koncept vzájemně zaručeného zničení se přitom posunul, byť ne úplně zmizel. Dřív znamenal, že jaderné mocnosti nesmí bojovat vůbec, protože každý konflikt může eskalovat k jaderné válce. Dnes znamená, že se dá vést tvrdá zástupná válka a riskovat i konvenční konflikt, protože co asi udělají, sáhnou po atomových zbraních? Vědí, že je máme taky. Z pojistky se tak stala licence k vedení konvenční války místo důvodu řešit věci u velkých dubových stolů.
Srovnání s Afghánistánem 80. let, kterým se válka na začátku obhajovala jako způsob, jak Rusům uštědřit strategickou porážku, neplatí. Afghánistán nebyl důležitý ani pro Sovětský svaz. Ukrajina je pro Rusko po Bělorusku nejdůležitější sousední stát, jejich Kanada. Mají tam všechno co ztratit a jsou zjevně ochotní jít do krajnosti, aby vyhráli. K atomovým zbraním sáhnout nemuseli. Kdyby je ale považovali za nutné, pravděpodobně by je použili.
Rusko zatím postupuje velmi zdrženlivě. Na útoky na civilní infrastrukturu uvnitř Ruska odpovědělo stejnou mincí a Ukrajinu čeká mimořádně tvrdá zima. Ve srovnání s tím nejhorším, co Rusko dokáže, je to ale dvojka, možná čtyřka na stupnici do deseti. Za to je namístě vděčnost: Vladimir Putin není fanatik, ale středopravý konzervativec a opatrný, věcný úředník. Mohlo by to být mnohem horší a další v řadě pravděpodobně bude.
Rozšiřování NATO na východ bylo v plánu od roku 1992
Wolfowitzova doktrína se netýkala jen Blízkého východu. Týkala se celé planety a Blízký východ byl jen její částí. V Defense Planning Guidance z roku 1992 i v dokumentech Project for the New American Century, tedy v Rebuilding America's Defenses, stojí rozšíření NATO do východní Evropy mezi hlavními body.
Logika napsaná v roce 1992 zněla takto: Sovětský svaz je pryč, Amerika je nezpochybnitelná supermocnost, celá Evropa je s ní spojená, Čína je teprve rostoucí silou a nikdo jiný na světě nemůže Ameriku vyzvat. A tak to zůstane. Unipolární moment se využije k tomu, aby Amerika trvale dominovala Evropě, Asii, Blízkému východu, Africe i Jižní Americe, a nikdo se ani nepokusí spojit proti ní, protože předstih bude příliš velký. Vzestup jakéhokoli blízkého konkurenta se nebude tolerovat. Obavy se dlouhodobě týkaly hlavně návratu nezávislého a silného Ruska a Číny.
Klíčovým prvkem bylo udržet alianci i po sjednocení Německa, zachovat americkou dominanci v Evropě a tu dominanci pak zaručit rozšířením na východ. Odtud Rumsfeldova stará a nová Evropa: zapomeňte na starou Evropu, máme novou, tedy menší východoevropské státy, které jsou závislejší a potřebnější vůči svému historickému ruskému protivníkovi na východě. Má pro ty malé země smysl schovat se pod americký jaderný deštník? Samozřejmě. Má pro Ameriku jako zemi, ne jako imperium, smysl takové garance rozdávat a brát je do vlastního bezpečnostního systému? Nemá.
Nakonec se to obrátilo proti tvůrcům, přesně jak i jestřábi věděli, že se obrátit musí. Rozšířením vojenské aliance až na ruský dvorek vyprovokovali reakci na Ukrajině. Kdyby studenou válku vyhrál Sovětský svaz a chtěl svou vojenskou alianci rozšířit do Karibiku, Mexika a Kanady, nepovolili bychom to také.
Slib z roku 1997 a nová americká základna v Polsku
Minulý týden přišla od prezidenta Trumpa skvělá zpráva: v Polsku bude zbrusu nová americká vojenská základna, trvalá, jaká tam dosud nebyla. To je v rozporu se zakládajícími dokumenty vztahu mezi NATO a Ruskem. Slíbili jsme, že to neuděláme, a děláme to. Jak se má dojít k mírové dohodě, když se přitom potají, nebo vlastně ani ne potají, porušuje dohoda s Ruskem a postupuje se přesně do jeho zahrady?
Jak to mají vyřešit, když to zároveň zhoršují? Muž, který slíbil, že konflikt vyřeší za jediný den silou vlastní osobnosti, ho v prvním funkčním období naopak zhoršil: přivedl do NATO dvě nové země, Severní Makedonii a Černou Horu. Malé, ale pokračoval po stejné cestě.
V prosinci 2021 přišlo Rusko s návrhem smlouvy, která měla válku předejít. Jedním z jejích bodů bylo, aby Amerika stáhla vojenskou techniku tam, kde byla v roce 1996, tedy před rozšiřováním NATO, které se dokončilo až v roce 1999. Washington Post a vlastně všichni to podali jako šílenství, jako by Putin mluvil o nějaké dohodě z roku 1897. Šílené to nebylo. Šlo o rok 1997 a o zakládající akt Rady NATO-Rusko, tedy o posvátný slib Billa Clintona, že se NATO sice rozšíří, ale v nových východoevropských členských státech nikdy trvale nerozmístí vojenské zásoby, techniku ani jednotky.
Obešli to pak kličkou o jednotkách, které se jen rotují do Rumunska a Litvy a zpátky. Teď padla i ta klička: dost her, uděláme to. V knize je k tomu Clintonův citát, který o něm vyprávěli jeho vlastní přátelé. Dohoda je taková, že zřídíme Radu NATO-Rusko, kde nebudou mít slovo v ničem, jen jim oznámíme, jak to bude, a slíbíme, že do nových členských států vojenské síly nepřesuneme, dokud se jednoho rána neprobudíme a nebudeme na to mít chuť. Pak můžeme.
Když se Rusko chtělo do NATO přihlásit
Velmi brzy po nástupu do funkce projevil Putin zájem o vstup do NATO a mezi roky 2000 a 2003 se o tom skutečně jednalo. Vysmáli se mu. Zájem o alianci ostatně nadhodil i Michail Gorbačov, poslední vládce Sovětského svazu, a v 90. letech se o to pokoušel i Boris. Putin to zkusil u Colina Powella, který ho v podstatě ignoroval. Pak Američany obešel a začal pracovat přímo s Bruselem. Tam to vítali a rozjela se byrokratická agenda. Když se to Američané dozvěděli, zasáhli a celé to zastavili.
Důvod vyslovili explicitně. Přijmout Rusko do NATO nemělo smysl, protože i kdyby byli úplní andělé a přesně takoví, jaké je chceme, jsou příliš velcí a příliš silní. Evropští spojenci by skončili na okraji, vzniklo by americko-ruské kondominium a všichni v Evropě by z toho chtěli vystoupit. Američané prostě nebyli ochotní dát Rusům takový vliv na to, co budou dělat. Tím, že je nepustili dovnitř, je udrželi venku, a tedy v pozici objektu záměrů aliance.
Zároveň šla podpora teroristům v Čečensku, aby Rusové neobnovili starou ropovodní trasu, a proti ruským přátelům na Balkáně, Srbům. Smysl toho všeho byl dát Rusům najevo nejen to, že součástí nebudou, ale že to celé půjde na jejich účet a nic s tím nezmohou.
Pak přišel George W. Bush, roztrhal smlouvu o protiraketové obraně a oznámil program protiraketových systémů v Rumunsku a Polsku. Obranné raketové systémy znějí nevinně, jenže se odpalují ze zařízení Aegis Ashore, z odpalovačů MK 41, a ty jsou dvojího užití. Unesou i střely Tomahawk, které lze osadit vodíkovou hlavicí. A Američané odmítli, aby Rusové mohli poslat důstojníky, kteří by na místě jako trvalý inspekční režim hlídali, že se obranné rakety nevymění za útočné.
Odtud Putinova řeč na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. K čemu tohle všechno je? Rozšiřujete NATO, rozmisťujete raketové systémy, děláte tyhle věci, a nelze se zbavit dojmu, že je to agrese nízké intenzity proti mně. Ignorovali ho a pohoršili se, jak si to vůbec dovoluje. Jednali s ním jako s křupanem na nóbl večeři, který nemá právo mluvit, když na něj nepřišla řada, přitom varoval, že tohle je cesta ke konfrontaci. Místo toho se opakovalo téměř jako mantra: a co s tím udělají? Přesně tak, jak mluví školní tyran. No co uděláš? To jsem si myslel. A jelo se dál. Řeč tehdy rozzlobila i Johna McCaina, protože v ní zazněla pravda přímo do očí celého mezinárodního společenství: americké plány na protiraketovou obranu v Evropě, rozšiřování NATO a použití síly bez jakýchkoli omezení.
Ještě k obligátnímu argumentu, že Putin je bývalý člen KGB. Byl plukovníkem KGB a při srpnovém puči tvrdé linie v roce 1991 se postavil na stranu reformátorů. Ať komunisti klidně padnou. Vykládat ho jako nějakého komunistu je nesmysl. Komunistická strana navíc skončila v posledních ruských volbách druhá, tedy v opozici proti němu. Kdo tohle tvrdí, ruské politice nerozumí a ani se o to nesnaží.
Čtyři příčiny roku 2022
Válka v roce 2022 vypukla tím, že Rusové překročili linii a udělali, co udělali, a jejich odpovědnost to nezmenšuje. Příčiny ale byly čtyři.
První byly nekonečně opakované sliby, že NATO se bude rozšiřovat a Ukrajina do něj vstoupí a nikdo s tím nic neudělá. Politika otevřených dveří je svatá, dřív nebo později se přidají, nikdo to nezastaví a stížnosti jiných států na to, kdo do aliance vstoupí, nikdy nebudeme brát v potaz.
Druhou byly raketové systémy a jejich potenciál. Třetí standardizace ukrajinské armády podle severoatlantického pořádku boje, tedy stejné komunikační systémy a stejné všechno. I bez oficiální garance podle článku 5 by z ukrajinské armády udělala další pomocnou armádu NATO po boku Maďarů, Němců nebo Litevců. K tomu hrozila instalace protiraketových systémů na Ukrajině, které by se dostaly na deset až patnáct minut od Moskvy, což by dramaticky zkrátilo čas na rozhodnutí v případě zaznamenaného odpalu.
Čtvrtá příčina byla probíhající válka na východě, která nebyla občanská, ale už tehdy do značné míry zástupná, a rozjela se v roce 2014. Rozehráli ji Barack Obama, John Brennan a Joe Biden. Nejdřív svrhli vládu. Když východní frakce reagovaly a odmítly novou vládu uznat, rozpoutali proti nim válku a svalili to na Rusy s tvrzením, že Rusové vpadli první. To není pravda. Do města přijel John Brennan a řekl, že se jde do války. A šlo se. Půlka armády pak přešla na druhou stranu, takže povolali nacionalistické jednotky, které zaútočily na pokojné demonstranty a zabíjely nevinné lidi, a pak bojovaly proti ruským silám a v roce 2014 obsadily Mariupol. Tím si vydobyly trvalé místo v ukrajinských ozbrojených silách a drží ho od té doby.
Rusové pak přišli k Joeovi Bidenovi se smlouvou a chtěli vyjednávat, aby válce předešli. Biden to odmítl. Plán A zněl: neútočte, a když ano, vyzbrojíme Ukrajince a hodně vám to znepříjemníme. Plán B zněl: vtáhneme je tam a uštědříme jim nesmírně nákladnou válku. Co se přitom stane s nebohými Ukrajinci, nikoho nezajímá, hlavně že Rusy bude obsazení té země hodně stát. Plán A1, tedy sednout ke stolu a najít mírové řešení, neexistoval. Nikdo ho nechtěl.
Tehdy navíc všichni, CIA, Washington Post i vláda, předpokládali, že Rusové ukrajinskou armádu rozdrtí a pravděpodobně vyplení Kyjev. A pak? Pak by se podporovalo povstání, ne státní armáda. Ukrajinská armáda ale první útok vydržela, protože Rusové vpadli ze čtyř směrů zároveň, nebyli připravení a zpackali to. Takže se přešlo k plánu C, tedy k podpoře ukrajinské armády ve válce, která trvá už čtyři a půl roku. A kdyby to celé příští měsíc padlo, vrátí se plán B, tedy povstání, a to může Amerika s NATO proti Rusku udržovat velmi dlouho. I kdyby Rusové ukrajinskou armádu rozdrtili, zbývá jim půl země na západě, a tam nejsou stepi jako na východě, ale lesy, bažiny a Karpaty, tedy terén pro partyzánskou válku, navíc přímo za hranicí států NATO.
Záminka k invazi a deset let, o kterých se vědělo
Podle knih Jacquesa Bauda, švýcarského vojáka a bývalého pracovníka Organizace spojených národů, nařídil Zelenskyj před ruskou operací v únoru 2022 útoky na Krym a Donbas s cílem získat je zpět, starostové těchto regionů o tom věděli a znovu požádali Rusko, aby je před ukrajinskou armádou ochránilo. Dohledat to dnes na internetu prakticky nelze, většina západních zdrojů to nenechá projít.
Potvrdit se z toho dá jen část. V posledních dnech před válkou útoky ukrajinských sil proti takzvaným povstaleckým silám v Doněcku nepochybně zesílily a Rusové to využili jako záminku k invazi. Totéž se ale dělo už sedm let. Kdo tvrdí, že Rusové museli vpadnout přesně ten den a nemohli den předtím, si vymýšlí. Bylo to zlé, ale neexistovala ani falešná záminka typu Benghází, kde měl Kaddáfí zabít každého muže, ženu a dítě, pokud Obama okamžitě nezasáhne. Tady nebyla ani taková.
Podle téže knihy varoval Emmanuel Macron Putina jako přítel: nenech se vyprovokovat, snaží se tě dotlačit k nějakému kroku, nereaguj, vidíš, co dělají. A sám Putin na tiskové konferenci řekl, že se ho podle něj snaží dostat do pasti a může se jim to podařit, takže nezbude nic jiného než zasáhnout teď, místo později, kdy to bude ještě těžší. Věděl tedy, co se děje. Rozhodnutí navíc nebylo jen jeho, hlasoval o něm ruský parlament.
V roce 2015 řekl Ukrajině Mezinárodní měnový fond, že utrácí milion dolarů denně na útoky proti vlastním lidem a musí s tím přestat, jinak jí přestane půjčovat. Ukrajina nepřestala a fond půjčoval dál. Západ tedy věděl, že Ukrajina útočí na vlastní obyvatelstvo, nejméně deset let před dnešní konfrontací. Není to tedy tak, že by najednou někdo nevěděl, co se děje. Ví se to celou dobu.
Znervózňující je zpráva RT, že se šéf CIA Ratcliffe schází v Irsku se Zelenským. Naposledy, když CIA na Ukrajině dokázala svrhnout vládu, byl prezident venku. Nejpravděpodobnější vysvětlení je ale nejnudnější: co pro vás můžeme udělat přes zimu, jaké zbraně, zásoby a logistika. Válka s Iránem navíc dynamiku změnila, takže část rozhovoru možná zní, že z toho, co jsme slíbili, dostanete jen část. Spíš než zlom to bude držení statu quo, tedy vzkaz, že se k nim Amerika neotáčí zády a zbraně budou dodávat tak dlouho, dokud je Evropané budou kupovat.
Radikálové v ukrajinské armádě a Zelenského past
Zelenskyj je sám ve velmi obtížné pozici. Rádi to zahrávají do autu, ale fanatismus neonacistů na Ukrajině a ve vládě je skutečný faktor. Nejsou ani zdaleka většinou obyvatel, nálady země ani vlády, drží ovšem několik velmi důležitých pozic ve státě. Andrij Bileckyj, velitel Třetího armádního sboru a zakladatel praporu Azov, a jeho protějšek v Národní gardě, který je jeho občasným rivalem v soutěži o titul největšího hitlerovce v ukrajinské armádě, ale i Dmytro Jaroš, který kdysi vedl Pravý sektor a je stále aktivní, opakovaně vyhrožovali Zelenskému zabitím. Přesně jako předtím Petru Porošenkovi. Právě teď vede Bileckyj v Doněcku operaci Vivaldi, v níž ukrajinské síly v posledních dnech získávají zpět malý kus území.
Zelenskyj kandidoval v roce 2019 na míru a na míru byl zvolen. Nebyl přitom ani z daleké východní, ani z daleké západní části země, mluví rusky a dokázal tak rozdíl mezi oběma póly překlenout. Jakmile se ale dostal do funkce, začali radikálové svolávat shromáždění pod hlavičkou Ne kapitulaci. Steinmeierova formule tehdy nabízela nový postup pro naplnění dohody Minsk 2 a možnost ukončit boje. Radikálové to čtou takto: každý, kdo dosud ve válce padl, je hrdina, to je v pořádku, ale když teď uzavřeš dohodu s Vladimirem Putinem, zaprodáš je všechny, zemřeli nadarmo a dostaneš kulku do hlavy. Řekli to naprosto jasně.
Zelenskyj proto nemůže uzavřít dohodu s Ruskem a zůstat na Ukrajině. Jeho život by byl, pokud ne ztracený, tak ve velkém nebezpečí. Totéž platí pro Valerije Zalužného. Kdyby měl Zelenskyj odstoupit, byl by Zalužnyj nejzřetelnějším náhradníkem, odpovědnějším člověkem, který by dohodu hledal ochotněji. V lepší situaci by ale nebyl ani on. Válka tak nemusí skončit, dokud nebudou Ukrajinci prostě rozdrceni, protože jejich politické vedení osobně nemá jinou možnost než prohrát.
Jak může válka skončit
Může to trvat mnohem déle. Ukrajina má stále možnost odvádět, potenciálních bojovníků jsou tam ještě miliony a Evropané dál platí, byť v menší míře. Míří tím ke vlastní zkáze.
Podle Bena Arise z bne IntelliNews, mimořádně zkušeného reportéra na Rusko, který to ví z ruských zdrojů, a stejně to řekl i Kushner, platí tohle: kdyby se Ukrajinci vzdali poslední čtvrtiny Doněcké oblasti, Rusko by možná bylo ochotné ponechat linie tam, kde v Záporožské a Chersonské oblasti leží, místo aby trvalo na obou celých. Aby Rusko obsadilo západní Cherson na druhém břehu řeky, muselo by už mít válku vyhranou. A pak může vzít Odesu a celé pobřeží až k Podněstří a nechat z Ukrajiny zbytkový vnitrozemský stát bez přístavu. Ukrajině by se tedy vyplatilo skončit, dokud je pozadu jen takhle. Už to, že Rusové kompromis v Záporoží a Chersonu vůbec zvažují, je třeba brát jako velkou výhru, a připsat to odvaze odvedenců na ukrajinské straně, že vydrželi tak dlouho.
Ukrajinská odpověď ale zní ne: od území, které ještě držíme, se neotočíme a neodejdeme, o každý centimetr Doněcka se budete muset bít. A v tom případě Rusové řeknou, že nabídka propadla, a bude se pokračovat mnohem dál. Odesa se nazývá klenotem Černého moře, je to klíčový přístav a založila ho ruská říše v 80. letech 18. století, takže motivace tam je. Putin v nedávné řeči řekl, že neberou zpět jen Donbas, ale Novou Rus, a to lze definovat velmi široce jako celé jižní ukrajinské pobřeží. Rusko podle všeho vyhraje. Jak dlouho to bude trvat a kam až budou ochotní jít, zůstává otevřené. Pokud budou chtít i Sumy, Dnipro a všechno na východ od Dněpru, může to jít roky.
Německo: AfD první, kancléř mluví o destruktivních silách
Německá AfD skončila v zemských volbách o tomto víkendu první a CDU kancléře Friedricha Merze dostala výprask. Associated Press to označila za nejhorší výsledek v jakýchkoli zemských volbách od druhé světové války. Je vidět, o co jde: aby si čtenář myslel, že Němci volili nacisty.
Merz po volbách mluvil o katastrofě, hodlá ale zůstat v úřadu a výsledek vysvětluje destruktivní politikou. Řekl, že důvody sahají za to, co se děje v Berlíně, a že v Německu jako v mnoha jiných zemích dochází k velké transformaci politické krajiny. Ve včerejších volbách v Berlíně podle něj šlo více než 40 procent hlasů politickým silám, které jsou spíše destruktivní, zpochybňují náš politický systém a snaží se lidi nadchnout radikálními myšlenkami. Co ti radikální a destruktivní voliči AfD žádají? Aby německé vedení okamžitě zasedlo k mírovým jednáním s Ruskem. Tak extrémní. Proto jsou z nich krajní pravičáci a extremisté.
Je to učebnicový příklad situace, kdy vedoucí politik nepřevezme odpovědnost za stav věcí a vinu hodí na všechny ostatní. Před dvěma týdny přišla CDU v Sasku-Anhaltsku o polovinu mandátů, v Meklenbursku-Předním Pomořansku vypadla ze zemského parlamentu úplně. Z vládní strany na nulu.
Nejsilnějším signálem je ale jiný údaj. Třicet procent hlasů, které AfD v Sasku-Anhaltsku přehodily přes čáru, a asi 31 procent v Meklenbursku, přišlo od lidí, kteří naposledy nevolili. To jsou tiší voliči, kteří si dosud říkali, že stejně nic nezmění, že jejich hlas se nepočítá a CDU bude vládnout navždy. Aktivovaly je dvě věci: imigrace a válka. To jsou témata, na kterých voličům AfD i Němcům obecně skutečně záleží. Volební účast dosáhla v obou zemích přes 77, respektive 78 procent. V Berlíně AfD přidala jen několik procent, vyhrála tvrdá levice a spolu se sociálními demokraty má většinu, CDU zase klesla.
A ještě jedna změna. Kdo nemá nadpoloviční většinu, musí vládnout v koalici, a AfD dosud nikdy vládu nevedla, protože s ní nikdo spolupracovat nechtěl. Až v Sasku: Sahra Wagenknechtová, dřívější vůdčí postava Levice, před dvěma roky odešla a založila vlastní stranu. Ta získala pět procent, dostala se do zemského parlamentu a je za několik ústupků ochotná s AfD vládu sestavit. Pro AfD to bude velká zkouška, protože mluvit o druhé straně a o tom, co chcete, je jedno, a uvést to ve vládě do praxe druhé. Ironie je dokonalá: do vlády s AfD jde strana, o níž se říká, že je levicovější než Levice.
Za čím tedy AfD stojí? Za tradičními německými hodnotami, za Německem, za rodilými Němci a za každým, kdo tam přišel legálně. A takových je hodně. Turci a Italové tam byli už v 60. letech, kdy se budovala německá ekonomika a továrny, žije tam velká iránská komunita. Přívlastek krajně pravicová strana je nesmysl. Je to konzervativní strana.
Kamufláž, lůžka pro ranění a bílá kniha do roku 2029
Remobilizovat se nechystají Němci, chystá se německá vláda. Na posledních schůzkách nosí Merz a jeho tým přes obleky kamuflážní kabáty, aby veřejnost předem naladili na to, že válka přijde. Zvykejte si. Válečníci to nejsou, je to jen převzatý válečnický kostým.
Než se stal kancléřem, působil Merz v Německu ve vedení BlackRocku. V červnu na pódiu řekl, že změnit bohatou společnost je mnohem těžší než znovu vystavět zemi po válce a zkáze. To už se rovná větě, že jdeme do války. Zároveň slíbil, že ušetří na daních a sníží dluh. Devět dní poté dluh ztrojnásobil. Dokonalé globalistické marionety.
Nemocnice se teď připravují na tisíc ranění denně. Francie s tím začala už minulý rok, Británie vyzývá k držení zásob. A poprvé od druhé světové války stojí německé jednotky u východní hranice přímo vedle Ruska.
Evropská unie k tomu má vlastní armádičku, a nemá duši. Nikdo nepůjde umřít za modrou vlajku s hvězdami, pod kterou žádný národ není. Lidé se bijí za svou zemi a za místo, odkud jsou, ne za technokracii. Ta armáda navíc nikdy pořádně necvičila jako celek a proti Rusku nemá nejmenší šanci. Do toho Polsko oznamuje, že Putina odstraní. O Donaldu Tuskovi se říká, že je konzervativec a ne globalista, ale je globalista a byl při nástupu do úřadu zavázaný. Evropská unie si pravděpodobně chce udržet jednu zemi na severu jako výkladní skříň konzervatismu, aby mohla říct: podívejte, nejsme úplně blázni. Jinak je to mimo kontrolu.
A plán má datum. V bílé knize, kterou napsali v roce 2025, stálo, že budou schopní bojovat s Ruskem v roce 2029. Teď to posouvají dopředu, protože do roku 2029 už nebude žádná podpora. Pro AfD to bylo naposledy, kdy ji šlo zakázat. Zakázat ji teď nelze, protože je pro ni příliš mnoho lidí. Merzovi tedy zbývá válečná stezka, a proto to zrychluje.
Němci válku nechtějí a zbrojovky jsou poslední rostoucí odvětví
Na německých předměstích bylo po eskalaci války v roce 2022 vidět množství protestů proti podpoře Ukrajiny, protože Němci rozumějí tomu, že válka zničila jejich ekonomiku a odřízla je od zdrojů, které naléhavě potřebovali. Hodnota eura spadla tak, že to dělnickým lidem extrémně komplikuje život, a úroky vylétly do bodu, kdy běžný člověk s hypotékou s pohyblivou sazbou, a takových je v Evropě hodně, jen trpí. Tihle lidé si najednou neřeknou, že Putin je dost zlý, takže je čas jít umřít. Nic takového se nechystá.
Energie je přitom klíčové téma. Uhelné šachty při zavírání doslova vyhodili do vzduchu, aby je nešlo znovu otevřít, a jádro zbourali. AfD žádá nižší ceny pohonných hmot a nižší ceny energií.
Jediné odvětví, jediná část německé ekonomiky, která dnes vydělává, je zbrojní průmysl. Odkud ty peníze jdou? Od daňových plátců. Daňový plátce zaplatí zbraně, ty se prodají komukoli, Ukrajině nebo kontraktorům, a peníze se vrátí průmyslu, ne plátcům. Tohle nemůže vydržet. Právě proto tu válku potřebují: aby na ni svalili všechny chyby, vykuchání ekonomiky a energetiky, a zakryli profitování.
Tři evropské země, mezi nimi Belgie a Francie, přitom stále kupují ruský plyn za asi miliardu dolarů měsíčně. Financují tedy vlastního protivníka. Zbytek Evropy plyn kupoval až do doby před dvěma nebo třemi měsíci. Saúdská Arábie jim pak řekla, že od ní také nic nedostanou, a dnes platí za americký plyn dvakrát tolik, co dřív.
Zároveň Američané z Evropy odcházejí. Stahuje se 20 až 30 tisíc vojáků z Německa a část se přesouvá do Polska. Když se jednotky posouvají do Polska a současně se říká, že do války NATO nejdeme, možná tam mají zastavit agresi. Kdo ví.
Němci jsou přitom proslule pacifističtí. Po druhé světové válce si řekli, že nikdy víc nechtějí válčit, a takhle to mysleli. Válečné bubny ale duní po celé Evropě, a všude jsou proti nim protesty. V televizi je neuvidíte, žádnou pozornost médií nedostanou. Západní média o životě dělnických Němců nenapíšou, protože jsou vlastnicky provázaná stejně jako v Americe. Nezávislých je málo, a kdo nezávislý je, bývá vykoupen nebo zaplacen.
Busifikace: precedens, který se může přenést
Jak to tedy chtějí prosadit? Mladí lidé, kteří vypadají jako lidé z toho spotu, si přes rameno nepřehodí batoh se slovy, že dobře, tak umřou.
Záleží na tom, jestli k nim válka přijde, a jak daleko Putina zatlačí. A pak je tu busifikace. Tak se dnes jmenuje to, co se děje na Ukrajině, a má to už i vlastní název: seberou vás z ulice, zbijí vás, odvezou na frontu a tam vás drží. Stát se to může i jinde. Merz souhlasí s tím, aby se všichni ukrajinští uprchlíci v Německu poslali zpátky na Ukrajinu bojovat, tedy aby je odtamtud odvezli násilím. Ukrajinci se přitom pořád označují za Evropany, a teď je najednou posílají zpět. Evropané to tedy ve skutečnosti nejsou. Vždycky jde o slovník a o nálepky. Nezáleží na tom, jaká je realita, záleží na tom, jaký je narativ. Je to odporné.
U německé a rakouské policie, u západoevropské policie obecně, si takové vynucování představit nelze. I když za covidu už přitvrdila a jednomu politikovi zlomila nos za to, že neměl roušku.
A pak je tu dluh jako nástroj. Dluhový problém, který má Amerika, v Evropě do posledních deseti až patnácti let neexistoval, a ten dluh se proti lidem obrací jako zbraň. Kdo neudělá, co se mu řekne, přijde o práci, o živobytí, o hypotéku, o školu pro děti. Takhle se držela pod kontrolou většina lidí ve Státech a teď se to dělá i v Evropě. Berou majetek, daně, peníze. Evropská unie chystá zákon, podle kterého mohou účtovat desetiprocentní daň z vlastnictví čehokoli, co člověk má. Kdo vlastní nemovitost s dobrým cash flow, připraví se o desetinu. A na spořicích účtech leží napříč Evropou nevyčíslitelné biliony, které chtějí začít za občany investovat. Protože ony přece investují moudře.
Jednu dobrou zprávu z těch voleb ale lze vyčíst. Lidé, kteří si mysleli, že jejich hlas nepočítá, vstali z gauče. Třicet procent těch, kdo předtím zůstali sedět, se zvedlo, řeklo si, že to zkusí ještě jednou, a vyhráli.
Závěr
Ruská ofenziva míří na logistiku a chce válku ukončit udušením zásobování, NATO mezitím připravuje veřejnost na to, že se bude umírat, a v Berlíně nosí přes obleky kamuflážní kabáty. Rozšiřování aliance na východ přitom stálo v amerických plánech už v roce 1992 a Rusko bylo ze společného bezpečnostního systému drženo venku záměrně. Němečtí voliči na to reagují tím, že posílají vzhůru stranu, která žádá mírová jednání, a nálepku extremistů nesou lidé, kteří odmítají umřít ve válce s Ruskem. Válku bez veřejné podpory nelze vést dlouho. K odvodům silou už na Ukrajině sáhli a precedens je na světě.
