Předvolební průzkumy přisuzovaly AfD v Sasku-Anhaltsku kolem třiačtyřiceti procent a nedělní hlasování je potvrdilo: strana volby vyhrála s necelými čtyřiačtyřiceti procenty a v zemském sněmu obsadí devětatřicet z třiaosmdesáti křesel, absolutní většina jí tedy o pár mandátů unikla. Následovat mají ještě dva další regiony. Otázka, kterou německá politika dosud odbývala, tím dostala konkrétní obrysy: co se stane, když se strana, proti níž se ostatní dosud spojovaly, přiblíží vládnutí na vzdálenost několika mandátů.
Poprvé na dosah vlastní vlády
AfD nikdy nebyla tak blízko podílu na reálné moci. V předchozích zemských volbách v Sasku a Durynsku sice zvítězila, ale právě proto, že nedosáhla na nadpoloviční většinu, ostatní strany se proti ní spojily a ona zůstala v opozici. V Sasku-Anhaltsku měla tentokrát reálnou šanci na těsnou většinu a na to sestavit vládu sama.
Zajímavější byla vždycky varianta, kdy jí většina o jeden dva mandáty uteče, a přesně ta nastala. Teď se ukáže, jestli se ostatní strany semknou znovu, nebo jestli některá z nich usoudí, že vinout se ke kancléři a k establishmentu za ním se jí nevyplácí a výhodnější bude vládu AfD podpořit. Nejde přitom o taktické poučení protistrany z minulých voleb, tam se poučení čekat nedá. Spíš může u některých převážit prostá úvaha, že AfD bude o Německu rozhodovat a hrát si na takzvanou požární zeď dál nemá smysl. Rozhodovat tak bude každý mandát a každé procento.
Signál před celoněmeckými volbami
Na to, jak jedná berlínská vláda, nebudou mít tyto volby zásadní vliv. Bundestag se nemění a rozhodování ve spolkové politice zůstává, kde bylo. Důležité jsou jako signál před velkými celoněmeckými volbami.
Pokud by AfD v některé zemi skutečně vládla, bude se sledovat každý její krok, tedy co v úřadu dělá, jak postupuje a co naopak nedělá. Odpůrci i příznivci to pak využijí v kampani: každá chyba bude nafouknuta do obřích rozměrů a každý úspěch poslouží jako důkaz, že strana umí kompetentně vládnout.
Migrace: co zemská vláda vůbec může
Přistěhovalci v regionu zažívají vlnu nejistoty a obav, protože AfD slibuje, že s migrací zatočí. Praktická odpověď ale vede přes rozdělení kompetencí mezi zemským a federálním ministrem vnitra. Německou migrační politiku zemská vláda měnit nemůže, ta se dělá na federální úrovni.
Otevřenou otázkou zůstává, nakolik dokáže ovlivnit, kolik migrantů jí z Berlína chtějí do země umístit. V Německu existuje klíč, podle kterého se lidé rozmisťují po spolkových zemích, jenže i ten je federální a spadá pod spolkové ministerstvo vnitra. Zemská vláda si nepochybně hranice svých pravomocí otestuje, zásadní obrat v migračních otázkách ale nepřinese.
Průzkum o emigraci jako silácká řeč
Jeden z nejnovějších průzkumů uvádí, že kdyby AfD vyhrála celoněmecké volby a obsadila kancléřský úřad, přes dvacet procent Němců by odešlo do zahraničí. Prakticky by to znamenalo hlavně jedno: lidé, kteří zvažují odchod kvůli vítězství AfD, patrně nepatří k jejím voličům, a kdyby odešli, elektorát by se proměnil ve prospěch strany, před kterou utíkají.
Především je to ale okřídlený výrok, který se v Německu opakuje pravidelně a zaznívá občas i v Česku. Vždycky, když vyhraje ten a ten, se prý bude emigrovat, a málokdy se to plní. Nezodpovězená přitom zůstává i otázka, kam by ti lidé vlastně chtěli jít a jaký progresivistický ráj by hledali, jestli Francii nebo Velkou Británii.
Pracovní síla, která se nepotkává s poptávkou
Argument, že německý průmysl migranty potřebuje, odmítá AfD jako levičáckou propagandu. Dívat se na to lze z několika úhlů. Že v Německu i ve střední Evropě chybí kvůli demografickému vývoji pracovní síla, je pravda a nemá smysl to zpochybňovat.
Naráží to ale na jiný problém: lidé přicházející ze severní Afriky a Blízkého východu často nemají potřebné dovednosti a nezřídka je nejsou schopni ani získat. Dvacetiletý mladík je víceméně hotový člověk a obsluhu složitého systému se u něj nepodaří jen tak zařídit. Nabídka pracovních míst v německém průmyslu se proto s tím, co migrace přináší, systematicky míjí.
Japonská cesta: robotizace místo migrace
Stejný problém řeší Japonsko a Jižní Korea, jejichž demografická situace je ještě vyhrocenější a vymírání rychlejší než v Německu. Obě země zcela vědomě odmítají cestu migrace. Japonsko patří k zemím s nejstriktnější protimigrační politikou na světě a nehodlá na tom nic měnit, nedostatek pracovní síly chce vyřešit investicemi do robotizace a do kapitálu. Řešení tedy existuje a může být realističtější než to německé.
Ve srovnání s Japonskem nebo s některými částmi Spojených států je Německo v robotizaci pozadu. Zároveň je to technologicky rozvinutá země, takže dohnat to dokáže, pokud bude chtít. A chtít musí vedení státu, protože jde o strategické rozhodnutí. Dosavadní zní, že Německo chce migranty, protože potřebuje pracovní sílu. Po dvaceti letech téhle politiky už je ale patrné, že se pracovní síla migrantů s potřebami německé ekonomiky nepotkává, a je na čase podívat se, jestli řešení neleží jinde.
Program AfD a nálepka populismu
Program AfD mluví o opuštění Schengenu, o odchodu od společné evropské měny a návratu k marce, o obratu v migraci a o zrušení zákazu spalovacích motorů. Populismus je v téhle souvislosti oblíbená nálepka, kterou nemá cenu se dlouho zabývat. Podstatnější je, kdo takový program nabízí.
Když s ním přijde představitel strany z menšího členského státu Evropské unie, slibuje něco, co splnit nemůže. U německé strany je situace jiná, protože Německo má nástroje, kterými by změnu opravdu mohlo prosazovat.
Kdyby AfD převzala Berlín
Rozhodující okamžik by nepřišel v Magdeburku ani v jiném regionu, ale až ve chvíli, kdy by AfD převzala odpovědnost za celé Německo. Německo má v Evropské unii natolik centrální postavení, že by se věc rázem řešila na evropské úrovni. Vítězství AfD by bylo větrem do plachet podobným stranám v jiných členských státech a změnilo by způsob, jakým Brusel funguje.
Jednoduché by to nebylo. Bruselská byrokracie je usazená a představuje dnes samostatnou politickou sílu, takže ve střetu Brusel versus Berlín vůbec není jisté, že by Berlín převážil. Rozdíl proti sporům, které s Bruselem vedl Orbán nebo Poláci, je ale v tom, že tentokrát by proti Komisi stál hráč zcela jiné váhy. Program AfD proto může mít reálný základ, zatímco u menší země by byla na místě skepse.
Merz je z téže linie
Friedrich Merz se s Evropskou komisí domluví bez potíží, protože s ní žádný zásadní spor nevede. Je z téže linie a v podstatných věcech s Bruselem souhlasí.
Není to on, kdo by chtěl zrušit Green Deal, radikálně změnit migrační politiku nebo přehodnotit věci přicházející z Bruselu. Souznění se pak vyjednává snáz než střet.
Co Orbán reálně vybojoval
Urputné boje s Bruselem stály Maďarsko odejmuté evropské příspěvky. Praktický zisk ale Viktor Orbán vykázat může. Vyjednal levné ceny energie a získal přístup do politických pater, kam běžný středoevropský politik nedosáhne. Stačí se podívat, kam cestoval a s kým se setkával, protože to Maďarsku dávalo zvláštní pozici.
S Ruskem se domluvil na stavbě jaderné elektrárny, která pro Maďarsko byla patrně výhodnější, než kdyby ji stavěli Francouzi, Američané nebo Korejci. Zároveň platí, že malý stát vede proti evropskému kolosu velmi nerovný boj a doplácí na to celá společnost.
Bruselská gubernie jako probíhající proces
Obava, že by se Česko mohlo stát bruselskou provincií nebo sedmnáctou spolkovou zemí Německa, zazněla nedávno od Miloše Zemana. Spolková země je představa hodně vzdálená, gubernie ale realitou je. A netýká se to jen Česka, začíná se to dotýkat i větších členských států.
Členské státy přitom nejsou připraveny Brusel posilovat a smlouvy měnit nechtějí, protože na to by musela panovat jednomyslnost, a ta v Evropě není. Přenos pravomocí na mezinárodní organizaci má i v českém ústavním pořádku vlastní pravidlo — čl. 10a Ústavy ho váže na ratifikovanou mezinárodní smlouvu. Evropská komise si však po kradmu přisvojuje nové a nové pravomoci, a když to někdo rozporuje, Evropský soudní dvůr rozhodne vždycky ve prospěch Komise. Nejde tedy o hrozbu do budoucna, ale o proces, který už běží.
Kompetence se ukrajují, smlouvy zůstávají stejné
Andrej Babiš si stěžuje, že Evropská unie příliš zasahuje do národních rozpočtů, a upozorňuje, že v době, kdy byl ministrem financí, se takové věci v Bruselu vůbec neřešily. Do funkce nastoupil v roce 2014 v Sobotkově vládě, takže mluvíme o odstupu deseti let. Za tu dobu se formální kompetence nezměnily ani o kus, platí stále stejné smlouvy. Z hlediska práva má tedy Evropská komise pravomoci, jaké měla, a přesto dělá věci, které tehdy nedělala.
Že by to členským státům vyhovovalo, se říct nedá. Existují témata, u kterých od Bruselu bojovnost přímo očekávají, severské země si třeba zakládají na Green Dealu. Dohadovat se s Komisí o vlastním rozpočtu ale neocení žádná vláda. Jít do otevřeného sporu je nicméně těžké, protože Komise to může vrátit. Pravidla pro evropské fondy jsou neuvěřitelně složitá a každý stát potřebuje někoho, kdo je bude vykládat trochu shovívavě. Když od někoho čekáte vstřícnost, nezačnete tím, že ho napadnete. Většina států si proto řekne, že se to dá ustát a velké problémy z toho nejsou, a raději mlčí. Tím se kruh uzavírá a výhled na provincii je docela reálný.
Dron u Lipska: prokázáno, nebo záminka?
V otázce Ukrajiny jde Friedrich Merz cestou vyzbrojování a podpory až do konce, zatímco AfD odmítá posílat zbraně a chce diplomatická jednání a ukončení války. Do toho vstoupila aféra dronu s výbušninou nalezeného na letišti u Lipska. Německý ministr vnitra označuje ruský původ za prokázaný, mluvčí Kremlu Peskov naopak Německo obviňuje z eskalace a zvyšování napětí.
Zajímavé bude, jestli Němci veřejnosti něco skutečně předloží, nebo jestli zůstane u sdělení, že to prokázala zpravodajská služba a že snad něco dostanou spřátelené služby. Připomíná to Vrbětice, kde české zpravodajské služby a policejní útvary také mluvily o prokázané věci, a když se vedlo řádné vyšetřování, nedalo se uzavřít, protože z jeho hlediska nebylo jasné, kdo výbuch způsobil. Veřejnost dostala fotografii.
Především by ale Němci měli vysvětlit něco jiného. Čtvrtého srpna se na letištní ploše objevila výbušnina přivázaná k dronu, ležela tam u ukrajinského letadla několik hodin, podle dokumentu německé veřejnoprávní televize čtyři, a všiml si jí až náhodně projíždějící řidič autobusu. Jde přitom o letiště, odkud se odesílá pomoc na Ukrajinu včetně vojenské. Jak se dron do takto střeženého prostoru dostal a proč tam mohl tak dlouho ležet, jasné není. Buď v Německu panuje nepořádek, nebo někdo ostrahu letiště paralyzoval, a právě tohle by mělo být první, co Německo evropským partnerům vysvětlí.
Komu se incident hodí
Připusťme, že Rusové byli tak důmyslní, že to všechno dokázali. Pak zbývá otázka, proč by to dělali. Proč by Rusko mířilo na letoun směřující na Ukrajinu a tímto způsobem sjednotilo Německo proti sobě, když vidí, jak je Německo rozdělené, ví, že Ukrajina je nasměrovaná k bankrotu, a vnímá, že Evropa má podpory Kyjeva pomalu dost. Útok na německou infrastrukturu by evropským vůdcům rovnou dodal argument o ruské hrozbě. Z ruského hlediska proto ta verze smysl nedává. Z ukrajinského ano, tomu se incident hodí.
Hodí se i kancléři. Friedrich Merz patří k nejméně populárním kancléřům v dějinách spolkové republiky a vyměnila by ho nejraději i vlastní CDU. Kdyby se z něj stal válečný kancléř za výjimečného stavu, kdy se země musí sjednotit, vládlo by se mu o poznání snáz. Útěk od domácích problémů do zahraniční politiky ostatně nedělá jen on, dělá to řada dalších. Otevřenou otázkou zůstává, jestli by německé zpravodajské služby něco takového dokázaly provést. Nálož nakonec nevybuchla a roznětka měla být poškozená, takže bezprostředně nebezpečná nebyla, a nejrůznější typy provokací si představit lze. Z verzí, jak se dron mohl na letištní plochu dostat, vychází tahle jako pravděpodobnější než ruská stopa.
Ministr vnitra argumentuje tím, že použité výbušniny a zařízení jsou známé z jiných ruských hybridních operací a z války na Ukrajině. Pořád jsou to ale slova a tvrzení, ne důkaz. Že něco odpovídá tomu, co Rusové obvykle dělají, může stejně dobře znamenat, že to někdo napodobil, aby stopa vedla k Rusku. Zpravodajská služba, která nechce, aby jí byla operace připsána, se obvykle snaží, aby to vypadalo na někoho jiného. Podobně nejasné zůstávají starší kauzy kolem novičoku nebo pokusu o otravu Navalného, u nichž se přesně neví, nakolik šlo o ruské operace a nakolik o manipulace přicházející ze Západu. Část německé veřejnosti bude chtít vědět víc, stejně jako česká veřejnost chtěla víc k Vrběticím.
Razantní odpověď a načasování týden před volbami
Německá reakce je velmi razantní. Zavření ruského kulturního centra a zrušení konzulátu je odpověď jiného řádu než předvolání velvyslance, znamená zásadní utlumení diplomatických vztahů. Ruské kulturní centrum bylo přitom dlouhodobě kritizované a Německo ho přesto celé roky drželo. Teď se rozhodlo je zavřít, a přistoupilo tak k radikálnějším krokům, než jaké dělalo poslední čtyři roky. Ve vztahu k Rusku jde o určitý přelom.
Vůči volbám se celá věc dá využít proti AfD, protože ta prosazuje s Ruskem jednat a dohodnout se. A pak je tu geografie. Letiště obsluhuje Lipsko a Halle, přičemž Lipsko leží v Sasku a Halle v Sasku-Anhaltsku. Obsluhuje tedy přesně ten region, kde se v neděli volilo a který patří spolu se Saskem a Durynskem k baštám AfD. Voliči měli obraz ruského útoku přímo před očima.
K incidentu došlo čtvrtého srpna, tedy měsíc předtím, a obrovské téma se z něj stalo až týden před zemskými volbami. Do té doby se o věci mluvilo jen v tom smyslu, že se vyšetřuje. Němci přitom umějí vyšetřovat velmi dlouho, Nordstream vyšetřovali léta. Tady bylo vyšetřování tak rychlé, že týden před hlasováním ležel na stole výsledek ukazující na Rusko, a to zrovna v zemi, kde se volilo. Náhoda to být může, ale také nemusí.
Závěr
Hlasování v Sasku-Anhaltsku samo o sobě Berlín nezmění. Ukázalo ale, že AfD dokáže v jedné spolkové zemi sebrat skoro čtyřiačtyřicet procent, a teprve teď se pozná, jestli je německá politika ochotná pustit ji k vládnutí, nebo jestli požární zeď vydrží i za cenu koalice slepené ze všeho, co je po ruce. Nad tím vším se vrší dvě témata, která zůstanou i po volbách: plíživé přesouvání pravomocí do Bruselu, na které si stěžují i země, jež proti němu nic nedělají, a aféra dronu, u níž zatím platí, že tvrzení jsou hlasitá a důkazy tiché.
