Ministr zahraničí a prezident si po dlouhé době podali ruku, Moskva vzkazuje Varšavě, že za pár dní nemusí existovat, a Saúdská Arábie nemá kudy vyvážet ropu. Páteční večerní debata proplétala domácí politickou kuchyni s velkou geopolitikou – a nad vším visela otázka, jestli se máme bát války.
Podání ruky na Hradě a sázka na Turka
Ministr zahraničí Macinka si na Pražském hradě podal ruku s prezidentem Petrem Pavlem. Fotografie je pravá, žádná umělá inteligence, a oba se na ní usmívají. Po měsících sporů mezi Hradem a Černínským palácem to působí jako tání ledů. Nabízí se i praktické vysvětlení: oba spolu letí do New Yorku na Valné shromáždění OSN, a kdo sedí v jednom letadle, musí spolu aspoň mluvit.
U stolu zazněla i odvážná sázka – do týdne bude Turek ministrem a Macinka o Vánocích přinese na Hrad cukroví. Druhá strana namítla, že to nebude nikdy, a v usmíření vidí spíš diplomatický úkrok stranou než skutečné smíření. Kdyby prezident Turka přece jen jmenoval, těžko by to vysvětloval vlastním příznivcům. Jako příklad posloužila herečka Holubová, pro kterou byl idolem Václav Havel a dnes je velkou fanynkou Petra Pavla. Takový obrat by brala jako zradu.
Odtud vedla cesta k povzdechu, že se na české filmy a seriály už nedá dívat jako dřív. Oblíbené komedie zůstávají oblíbené, jen se k nim přidala pachuť. Herci, kteří se výrazně angažují v politice – na jedné i druhé straně –, podle tohoto pohledu kazí divákům zážitek z vlastní práce.
Velmoci se domlouvají na pozadí
Jen naivní člověk si může myslet, že obraz světa, který mu předkládají velká média, odpovídá realitě. Výklad geopolitického dění v televizi i na velkých zpravodajských webech působí jako úplně ujetý. Kdo nemá čas zprávy sledovat, může je číst naopak: koho chválí, ten asi sympatický nebude, a na koho plivou, ten bude nejspíš v pořádku.
Představa, že geopolitická soutěž probíhá tak, jak se veřejnosti líčí, je podle tohoto čtení naivní. Velmoci se na pozadí normálně domlouvají, uzavírají dohody a přetahují se jen tam, kde si chce jedna ukrojit víc na úkor druhé. Jinak jsou karty rozdané. Kdo věří, že Americe záleží na Ukrajině z principu, žije v iluzi – a lidé, kteří tomu věřili, to mají s Trumpovou Amerikou těžké.
Jako doklad posloužil summit BRICS v Dillí. Putin se tam potkal s čínským i indickým lídrem, přijeli zástupci Egypta, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie – a nikoho ani nenapadlo ho zatknout. Íránský prezident tam mluvil s představiteli arabských monarchií. Na pozadí běží úplně jiný byznys a jiné dohody, než jaké se předkládají veřejnosti.
Klaus o projevu předsedkyně Evropské komise
Následovala ukázka z rozhovoru s Václavem Klausem natočeného den předtím. Tématem byl projev o stavu Evropské unie, který přednesla předsedkyně Evropské komise von der Leyenová. Klause podle vlastních slov natolik pobouřil, že původní text roztrhal, nadiktoval sekretářce nový a ten vyšel v Mladé frontě DNES. Projev podle něj ztělesňuje prázdnotu, která v Bruselu dominuje. Autoři textu ho sestavili tak, aby řečnice mohla přeskakovat mezi jazyky a předvádět francouzštinu i angličtinu.
Na tvrzení, že je Evropa nejsilnější, jaká kdy byla, odpověděl Klaus vzpomínkou na otce. Ročník 1901 z malé vesnice v podhůří Šumavy v padesátých a šedesátých letech nechápal synovy výkřiky, že v novinách je lež – nedokázal si představit, že by se lež psala. Klaus se proto zdráhá projev označit za lež. Lidé, kteří takové texty píší, tomu podle něj nejspíš opravdu věří. S Evropou se prý v posledních dnech nic nového nestalo, jen dostala příležitost pronést vážně míněnou zprávu o stavu unie, která je parafrází amerického projevu o stavu unie.
Strach z války a nový světový řád
Na konci téhož rozhovoru zaznělo od Václava Klause, že se poprvé v životě bojí války. Pocit sdílel i jeden z debatujících. Ruská rétorika přitvrzuje, ministr zahraničí Lavrov říká hrozné věci a z konfliktu, který Moskva dlouho nazývala speciální operací, se ve slovníku stává střet s Evropou. Když polský ministr zahraničí Sikorski vzkázal Rusku něco ostrého, přišla odpověď, že Varšava za tři dny nemusí existovat.
Druhý pohled byl klidnější: velcí hráči jsou dohodnutí. Válka samozřejmě v pohodě není, dokud v ní umírají lidé, ale nový světový řád se rýsuje takto – Rusko jako surovinová základna, Čína jako továrna světa a Amerika si udrží velký podíl ve finančním systému. Evropa vypadne ze hry a bude zcela marginální, k čemuž si výrazně pomáhá sama.
Proti tomu stála námitka, že všechno není jen divadlo. Do hry vstupuje ego mocných a soupeření různých skupin, z nichž se jedna může pokusit válku rozpoutat. Kdyby bylo všechno předem rozdané, válka by nebyla potřeba. Zazněla i pointa, že otázka nezní, jestli se konspiruje, ale jestli se konspiruje dostatečně. Co se děje v zákulisí, je podle doslechů z dobře informovaných kruhů často horší, než si veřejnost myslí.
Jeden jaderný výbuch nad Prahou by stačil
Lidé si jadernou válku představují jako holokaust, který všechno spálí. K vyřazení země ale stačí mnohem méně. Jeden jaderný výbuch ve výšce kolem sta kilometrů nad Prahou by elektromagnetickým pulzem trvale zničil elektroniku v celé republice. Nefungují mobily, počítače ani čerpací stanice, auta nejezdí a země se ocitne ve středověku, aniž by kdokoli musel bojovat.
Proč to tedy Rusko nezkusilo na Ukrajině? Zjevně nechce eskalovat tímto směrem. Výbuch by nezůstal bez vlivu na lidi a proti Moskvě by se podle jednoho z hlasů obrátil zbytek světa včetně Indie a Číny. Že by se Amerika kvůli Evropě nechala jaderně ničit, tomu u stolu nevěřil nikdo. Hypoteticky by se podle jednoho názoru všichni rychle sešli u kulatého stolu. Pokušení ale podle jiného roste každý den, kdy ukrajinské drony ničí ruské továrny a rafinérie – jako když někoho pořád bodáte malým nožíkem a on drží v ruce pistoli. Nahlas zaznělo i to podstatné: doufejme, že se nic takového nestane.
Saúdská ropa, zavřený Hormuz a nálady v arabském světě
Dotaz z chatu se týkal toho, že Saúdská Arábie odmítá Evropě dodávat ropu. Je to tlak surovinami v rámci nového světového řádu? V novém uspořádání Evropa žádnou roli hrát nemá a nechala se do této situace dotlačit sama – masovou migrací, deindustrializací a dalšími kroky. U Saúdů je ale problém prozaičtější: nemají kudy ropu dodávat. Hormuzským průlivem to nejde, průlivem Bab al-Mandab také ne a ropovod, který měl Hormuz obejít, poškodili Húsíové. I kdyby Rijád chtěl, dopravit ropu do Evropy teď nemá jak.
Zajímavý pohled nabízejí arabská média, která dnes díky strojovému překladu může sledovat každý. Arabové se podle diskusí v íránských i saúdských médiích většinově přiklánějí k Íránu jako k jedinému ochránci islámu. Někteří analytici nevylučují ani pád saúdského režimu, který v arabském světě není populární a platí za zkorumpovaný – tisíce princů nedodržují islám, pijí a utrácejí peníze v Evropě. Írán si naopak získal respekt tím, že nápor ustál.
K Evropě a Americe mají Arabové velké výhrady, a otevřeně to říkají. Vyčítají Západu, co napáchal v Iráku, Libyi nebo Sýrii, a není se jim moc čemu divit. Nepříjemné je, že Česko stojí na straně, kde by měl být rozum a diplomacie, ale ani jedno z toho tam vidět není. A zapomíná se, že lidé dál umírají.
Drahý benzin je z velké části vlastní vina
Benzin je nejdražší od léta 2022 a letecké palivo ještě dražší. Evropa se v rámci sankcí sama odřízla od levných surovin, emisními povolenkami si zdražila energie a vyvolala umělou energetickou krizi. Teď k tomu přibyly uzavřené průlivy. Do situace, kdy lidé u pump krvácejí, se tak Evropa dostala z velké části vlastní hloupostí. Ceny navíc žene nahoru i to, že jsou rozbité ruské rafinérie, které z ropy vyrábějí benzin.
Ruská ropa se přitom podle tohoto pohledu do Evropy dál dostává oklikou: přes Indii, kde ji zrafinují, přidají si marži, „zdemokratizují“ ji a prodají dál. V Moskvě nebo v Dillí stojí litr benzinu kolem dvaceti korun, u nás víc než dvojnásobek. Kombinace sankcí, zavřených průlivů a poškozených rafinérií vede k tomu, že Evropa je úplně mimo hru. Vydělávají jiní, mimo jiné Amerika.
Zarazilo i ticho ekologických aktivistů. Nikdo se nepřivazuje k plotu kvůli uhlíkové stopě tanků a stíhaček. Milion chvilek pro demokracii zase nesvolal velkou demonstraci, když se v Bruselu projednávala plošná kontrola soukromé komunikace, známá jako chat control.
Andor Šándor: čtvrt století po 11. září
Další ukázka patřila generálu Andoru Šándorovi, který v době útoků na newyorská dvojčata před pětadvaceti lety šéfoval české vojenské zpravodajské službě. Islámský terorismus podle něj hrozbou nepochybně zůstává. Pravděpodobnost, že by se podařilo zopakovat něco jako 11. září, je ale velmi malá. Bezpečnostní opatření se zpřísnila, zpravodajská spolupráce posílila a vznikly mezinárodní policejní orgány. Al-Káida je zdecimovaná a Islámskému státu se podařilo zlikvidovat jeho územní rozměr, i když dál působí v částech Iráku, Sýrie a v Africe.
Větší problém představují osamělí vlci – lidé, kteří se zradikalizují sami a útočí tím, co si snadno opatří a s čím umí zacházet. Jednomu z útočníků ve Španělsku odmítli půjčit nákladní auto, protože neměl řidičák. Bratři Carnajevové na bostonském maratonu si ale vystačili se dvěma tlakovými hrnci, šrouby, jednoduchou výbušninou a mobilním telefonem. Kdo kupuje tlakový hrnec, nikoho nezajímá, kdo kupuje deset tun hnojiva, vzbudí podezření. Čím obyčejnější prostředky, tím hůř se útočník odhaluje. Pokud navíc nekomunikuje na sociálních sítích a nikomu nic neříká, může napáchat velké škody.
Příkladem je útok na promenádě v Nice, kde muž s nákladním autem zabil 86 lidí a stovky dalších zranil. Policie ho zastřelila a z profilu, který vyšetřovatelé sestavili, vyšel spíš jako vyšinutý člověk, který se zradikalizoval velmi rychle a nebyl žádným velkým stoupencem Islámského státu. Šándor připomněl i souvislost s tím, jak Západ působil na Blízkém východě. Vzbudil tím odpor a pocit, že je s islámem v permanentní válce.
Erik Best: 780 miliard na zbrojení a spor o rafinérie
Poslední ukázka přinesla pohled komentátora Erika Besta. Česká vláda je podle něj zavázaná během čtyř let utratit na obranu 780 miliard korun. To je tolik peněz, že se bez drahé americké techniky skoro nedají utratit – za uniformy a terénní vozy se takové částky rozpustit nedají, musí jít o těžkou techniku. Amerika s tím počítá a programy jsou na to otevřeně navázané: „my vás chráníme, tak to dělejte, jak chceme my.“ Spojené státy přitom samy nestíhají vyrábět rakety, takže technika nebude hned k dispozici. Česko tak bude platit zálohové faktury podobně jako u stíhaček F-35, z nichž první mají dorazit kolem roku 2030.
Druhým tématem byly ukrajinské údery na ruské rafinérie. Trump vyzval Volodymyra Zelenského, aby na ně přestal útočit, a hned druhý den přišel další útok. Best byl překvapený, že americký prezident takto otevřeně připustil, že údery nedopadají jen na Rusko, ale i na Západ. Česká politika přitom podporuje jakýkoli ukrajinský útok na Rusko včetně rafinérií. Při výpadku kolem 40 procent rafinérské kapacity se ale dopad na Evropu podle Besta dostaví nevyhnutelně.
Závěr
Od podání ruky na Hradě po jaderný výbuch nad Prahou vedla debata ke stejnému závěru: Evropa ztrácí vliv a platí za vlastní rozhodnutí – drahou energií, sankcemi, které ji bolí víc než Rusko, i zbrojením, které poteče hlavně za oceán. Velmoci si mezitím podle tohoto čtení dělí svět mezi sebou a Evropě zbývá role diváka. Že se válka nerozhoří, v to u stolu doufali všichni.
