Spojené státy zahájily 1. září novou vlnu úderů na íránské cíle v okolí Hormuzského průlivu. Americké velení je popsalo jako odpověď na pokusy o útoky na obchodní lodě v průlivu a na americké vojáky v regionu, Teherán vzápětí ohlásil odvetu a slíbil další. Následující text důsledně odděluje tři vrstvy: co je doloženo veřejnými zdroji, co je prezidentovo prohlášení, a co je jen analytický odhad dalšího vývoje. Vojensko-politický rozbor situace nabídl ústavní právník Robert Barnes; jeho úsudky o tom, co přijde dál, jsou v textu označené jako odhady, protože ověřit se dnes nedají.
Údery u Hormuzského průlivu
Americké síly zaútočily na cíle v jižním Íránu — zasaženy byly lokality v okolí přístavu Bandar Abbás a dále Konárak, Čábahár, ostrov Kešm a Sirík. Podle amerického centrálního velení mířily údery na protivzdušnou obranu, radary, námořní prostředky a zázemí, kapacity pro kladení min a na komunikační uzly.
Prezident Donald Trump oznámil útok krátce po jeho zahájení. Označil údery za rozsáhlé a silné a odůvodnil je pokusem Íránu zaminovat průliv — s dodatkem, že v průlivu žádné miny nejsou, protože byly odstraněny nebo zneškodněny. Zmínil také osm íránských raket vypálených na americkou základnu v Jordánsku, které podle něj byly všechny sestřeleny. Následovala hrozba: pokud Írán odpoví, bude zasažen mnohem tvrději a na vyšší úrovni, přičemž největší úder ze všech prý teprve čeká v záloze. Je třeba zdůraznit, že jde o prezidentovo prohlášení, ne o nezávisle ověřený popis situace — a hned dva jeho body veřejné zdroje zpochybňují.
Spor o miny v průlivu
Velitel amerického centrálního velení admirál Brad Cooper koncem srpna oznámil, že mezinárodně uznávané přepravní trasy v průlivu jsou od íránských námořních min vyčištěné, a označil to za zásadní milník. O pár dní později ale podle íránských Revolučních gard najely dva tankery při průjezdu průlivem na miny.
Tvrzení o vyčištěném průlivu tak stojí na vratkém základě. Spojenci Washingtonu podle dostupných informací soukromě varují, že průliv je nejspíš dál zaminovaný a že se nepodařilo odstranit všechny nálože, které tam Írán položil. Skepsi ukazuje i pojistný trh: sazby za plavbu Perským zálivem prudce vzrostly a část pojistek byla zrušena — což je chování, které s obrázkem bezpečné trasy neladí. Barnes k tomu klade prostou otázku, na kterou nikdo nedal jasnou odpověď: kdy přesně měly minolovky dovnitř průlivu vplout, když se americké lodě do něj vplout bály.
Zasažené cíle a spor o základnu v Jordánsku
Sled událostí je zhruba takový: americké velení uvedlo, že íránské jednotky chystaly odpálení raket nesoucích námořní miny do průlivu, a zasáhlo odpalovací zařízení. Írán odpověděl balistickými raketami na americké pozice v Jordánsku a v dalších zemích Perského zálivu. Na to přišla nynější, výrazně rozsáhlejší vlna amerických úderů.
Právě u jordánské základny se výklady rozcházejí nejvíc. Americká strana mluví o téměř úplném zachycení bez podstatných následků, jordánská armáda uvedla, že sestřelila osm balistických střel — podle jiného vyjádření zachytila deset ze třinácti a zbytek dopadl do volného terénu. Satelitní snímky, které rozebírají nezávislí analytici z otevřených zdrojů, ovšem ukazují stopy po zásazích na ploše základny. Rozpor mezi oficiálním hodnocením a snímky zůstává nevyjasněný a je sám o sobě součástí konfliktu: obě strany potřebují doma i navenek prokázat, že jejich obrana funguje.
Írán a konec logiky oko za oko
Íránské vedení dalo v srpnu do čela Nejvyšší rady národní bezpečnosti bývalého vrchního velitele Revolučních gard z dob irácko-íránské války — muže, který gardám velel už v sedmadvaceti letech a platí za tvrdou linii. Jeho poselství zní, že éra vyvážené odvety skončila: na každý úder má následovat odpověď násobně silnější, a to opakovaně. Íránské zdroje mluví o odvetě několikanásobně větší, než byl původní útok.
Barnes to dává do souvislosti s posunem nálad íránské veřejnosti, která podle jeho čtení po sérii útoků z posledních dvou let ztvrdla víc než samotná vláda a přestala mít trpělivost s diplomacií. Z toho vyvozuje odhad, který je třeba brát jako odhad: pokračující americké údery se Teheránu hodí, protože mu dávají záminku držet průliv zavřený, k jehož otevření by ho jinak tlačila Čína, Rusko i státy globálního Jihu. Do stejné logiky patří i úvaha, že vyčerpávání amerických protiraketových střel je pro Írán výhrou stejně jako přímý zásah — čím méně zbude prostředků obrany, tím účinnější bude případný velký útok. Írán zároveň nezůstává izolovaný: ruský prezident Vladimir Putin při setkání s íránským prezidentem 1. září přislíbil dodávky zboží, které Teherán kvůli blokádě potřebuje.
Varování z Teheránu
Ještě před zahájením úderů varoval předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf, že zesílení blokády si vyžádá vojenskou odpověď. Jeho formulace je dnes citována nejčastěji: pokud nepřítel rozhodne, že Írán nesmí vyvážet ropu z Perského zálivu, nebude ji moci vyvážet nikdo. To je jádro celého sporu — Hormuzský průliv je úzké hrdlo, kterým protéká podstatná část světového obchodu s ropou, takže cena za jeho uzavření nedopadne jen na obě válčící strany.
Po úderech vydaly íránské ozbrojené síly prohlášení k útokům na cíle v Sístánu a Balúčistánu a v Hormozgánu, v němž slibují drtivé údery americkým silám a stále vyšší náklady, čím déle bude Washington v regionu pokračovat. Rétorika obou stran se tak zrcadlí: každá slibuje, že příští rána bude tvrdší než ta předchozí.
Otázka jaderných zbraní
Trumpova věta, že po skončení operace zbude z Íránu jen málo, otevřela nevyhnutelnou otázku: čím by se něco takového vůbec dalo provést. Konvenční zbraně na to nestačí, a tak se novináři zeptali přímo. Prezident 31. srpna v Oválné pracovně použití jaderné zbraně proti Íránu vyloučil — s tím, že pro to není důvod, že Írán je už vojensky poražený, a s poznámkou, že jde o hloupou otázku.
Barnes soudí, že právě veřejný tlak drží tuto variantu mimo hru: jakmile se úvaha dostane na veřejnost, musí se od ní prezident distancovat, protože obhájit se veřejně nedá. Tvrzení, že o jaderné variantě v Bílém domě opakovaně padla řeč, se opírá o mediální zprávy a nezávisle potvrzené není. Barnesův závěr, že se k ní administrativa už nevrátí, je odhad, ne fakt.
Odchod ministra armády a nálada v Pentagonu
Souběžně s údery odešel z funkce ministr armády Dan Driscoll. Podle veřejně dostupných informací rezignoval po opakovaných sporech s ministrem obrany Petem Hegsethem, kvůli blokovaným modernizačním plánům a poté, co Pentagon zrušil armádní dronovou jednotku v Evropě, která studovala zkušenosti z ukrajinské války. Driscoll patřil k lidem, které do administrativy přivedl viceprezident Vance, a snažil se armádu překlopit k levnějšímu, dronově vedenému způsobu boje.
Barnes k tomu přidává výklad, který veřejné zdroje nepotvrzují ani nevyvracejí: Driscoll měl prezidenta upozorňovat na omezené zásoby munice a na to, že íránská válka pohlcuje politický kapitál potřebný jinde. Podle jeho líčení panuje ve velitelských strukturách zásadní nesouhlas s pokračováním operace. Ověřitelné je zatím jen to, že odchodů z okruhu lidí prosazujících zdrženlivost bylo v posledních měsících víc — důvody se ale liší případ od případu a je chyba je házet do jednoho pytle.
Evropa drží dosavadní kurz
Zatímco Washington eskaluje na Blízkém východě, Evropa se soustředí na Ukrajinu. Nový britský premiér Andy Burnham v prvním vystoupení ve Sněmovně 1. září potvrdil, že postoj předchozí vlády k Ukrajině nezmění: Británie prý nehledá eskalaci, ale bude Kyjevu dál pomáhat, aby se ubránil nezákonné invazi. Dodal, že obrana Británie začíná na Ukrajině a bude jeho první prioritou.
Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová po jednání ministrů obrany zemí Unie prohlásila, že ruská armáda uvázla na frontě, a proto zabíjí civilisty ze vzduchu — což označila za teror, který je záměrem, ne vedlejším produktem. Evropa podle ní na hybridní útoky odpoví posílením podpory Ukrajiny a investicemi do vlastní obrany. Barnes tento kurz odmítá s tím, že britské bezpečnostní zájmy v Donbasu nezačínají a že evropské rozpočty už podporu v dosavadním rozsahu neunesou. To je názor, ne zjištění.
Odhad vývoje na ukrajinské frontě
Nejspekulativnější část rozboru se týká Ukrajiny. Barnes je přesvědčen, že ruská ekonomika je odolnější, než se na Západě připouští, že v Rusku nezůstala žádná politická chuť na dohodu s Kyjevem, a že ukrajinská obrana se zhroutí spíš dřív než později — nejen na Donbasu. Předpověď, že Rusko obsadí území až po Oděsu, je odhad jednoho analytika, žádná zpráva o stavu fronty.
Doložitelné jádro pod tím je skromnější: tlak na ukrajinské zásobování a na černomořské přístavy roste a Kyjev čelí opakovaným korupčním skandálům ve vojenském aparátu. Kam se posune linie fronty, z toho ale spolehlivě odvodit nelze. Ke stejné kategorii patří i Barnesova teze, že americké tajné operace uvnitř Ruska připravily o vyhlídky každé jednání — ověřit ji nelze a zúčastněné strany o ní logicky mlčí.
Nafta, hnojiva a cena eskalace
Nejcitelnější dopad na zbytek světa je ekonomický. Evropa je proti Spojeným státům zranitelnější — nemá vlastní produkci, kterou by výpadek dovozu z Perského zálivu vyrovnala. Vidět je to na ceně ropy a plynu, ale nejvýrazněji na naftě a leteckém palivu, které táhnou vzhůru náklady zemědělců i dopravy.
Na tom stojí varování, které je nutné číst jako odhad rizika, ne jako předpověď: kombinace drahých paliv a drahých hnojiv může v příštím roce srazit osevní plochy a vyvolat potravinovou krizi v částech světa, které si drahé kalorie dovolit nemohou. Uzavřený Hormuz není regionální epizoda — je to zásah do ceny energie a potravin na několika kontinentech.
Kam to může vést
Doložené je zatím tohle: Spojené státy udeřily na íránské cíle v okolí Hormuzského průlivu, Írán odpověděl raketami na americké pozice v regionu a obě strany slibují, že příští rána bude tvrdší. Sporné zůstávají výsledky — jak úspěšné bylo odminování průlivu i jak dopadl útok na základnu v Jordánsku.
Všechno ostatní je odhad. Optimističtější varianta počítá s tím, že po výměně úderů obě strany narazí na hranice svých zásob a konflikt zamrzne v patové situaci. Pesimistická počítá s tím, že logika stále tvrdší odvety poběží dál, dokud se nenajde východisko umožňující oběma stranám ustoupit bez ztráty tváře. Rozhodne se to podle všeho v řádu dnů, ne měsíců — a rozhodovat se bude o ceně energie a potravin pro velkou část světa, nejen o poměrech v Perském zálivu.
