Po několika dnech relativního klidu se americko-íránská výměna úderů rozjela naplno. Vojenská mechanika je přitom srozumitelnější než politický záměr: obě strany si odpovídají salvami, žádná z nich ale nepojmenovala, čím má tahle spirála skončit. Po zhruba pěti měsících války je nejpodstatnější otázka pořád stejná — a pořád bez odpovědi.
Údery se vrátily
Po třinácti dnech vzájemných úderů následovala krátká pauza — tři nebo čtyři dny, během kterých se ve Washingtonu hledalo, co dál. Skončila novou vlnou. Americké síly zasáhly zhruba devět lokalit; podle Centrálního velení šlo o velitelská stanoviště, výrobny raket a dronů a pobřežní radarové stanoviště, dohromady desítky jednotlivých cílů během přibližně dvouhodinové operace.
Íránská odpověď mířila na americké základny v Jordánsku a Kuvajtu. Revoluční gardy tvrdí, že v Jordánsku zničily tři letouny F-35, další poškodily a zasáhly i personál; americké velení to popírá s tím, že žádný stroj poškozen nebyl a všechny rakety i drony byly zachyceny. Nezávislé potvrzení nemá zatím ani jedna verze. Podle dosavadních informací se v zasažených místech objevily požáry — co přesně shořelo, se ukáže později.
Záběry, které americké velitelství samo zveřejnilo, přitom nejsou působivé: čluny, díry v zemi, nákladní auta u silnice. Když se hledají cíle hlavně proto, aby bylo vidět odhodlání, vypadá cílový seznam přesně takhle.
Co má vlastně americký tlak dokázat
Otázky, které se kladou před zahájením operace, tady nezazněly ani po pěti měsících. Jaký cíl je vůbec dosažitelný a v čem prospěje americkým zájmům? Jak konkrétně tahle palba otevře Hormuzský průliv? Čím má donutit Teherán k ústupku? Místo odpovědí běží prostá reciprocita: oni vystřelili, tak my taky, a zítra se uvidí.
Prezident Donald Trump ji shrnul otevřeně — podle jeho slov bylo pět raket letících osm a půl tisíce mil za hodinu sestřeleno, ale Írán přesto vystřelil, takže je řada na Spojených státech a bude se udeřovat velmi tvrdě. K tomu opakovaná teze, že se druhá strana omlouvá, prosí o dohodu a že dohoda přijde. Na stole ale žádná není. Odveta jako organizační princip války není strategie, je to rozvrh.
Memorandum, které se rozpadlo o jižní koridor
Memorandum o porozumění podepsané v polovině června počítalo s tím, že průliv bude nejméně šedesát dní otevřený bez poplatků a že o budoucí správě a námořních službách povede Teherán jednání s Ománem. Souběžně měly přijít úlevy z energetických sankcí, uvolnění zmrazených íránských prostředků, mluvilo se o rekonstrukčním fondu v řádu stovek miliard dolarů a o zrušení blokád na obou stranách. Splněno z toho bylo minimum.
Během několika dnů po podpisu naopak vznikl jižní koridor v ománských vodách, o kterém dokument nemluví. Obě strany si text vykládají opačně: americké čtení říká, že lodě mohou plout íránskými i ománskými pruhy bez koordinace s Teheránem, íránské trvá na tom, že veškerý provoz se v přechodném období koordinovat musí. Právě plavidla, která íránské pokyny nerespektovala, se pak stala terčem — a odtud vede přímá čára ke všemu, co následovalo.
Kalkul, že Teherán vymění průchod jižním koridorem za peníze a odblokované účty, nevyšel. Íránská strana dává najevo, že prioritou nejsou zmrazené miliardy, ale suverenita a otázka, kdo v průlivu rozhoduje. Za třináct dní úderů z toho neustoupila ani o krok.
Rozkol v Bílém domě: válka bez zadání
Podle zpravodajství stanice NBC News je prezident z vývoje na Blízkém východě podrážděný a jeho nejvyšší poradci se neshodnou na strategii. Zdroj popsal, že Trump minulý týden na jednání s bezpečnostním týmem vybuchl a křičel na přítomné. Jeden z činitelů to shrnul úsporně: řada taktických vítězství, a přitom kurz ke strategické porážce, protože chybí jasné politické zadání a rozhodnutí, kam to má vést.
Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová zprávu popřela — podle ní je to nepravda a prezident má tým, kterému věří. Jedním dechem ale dodala, že dokud Írán nezmění chování, nezmění ho ani prezident, protože je připraven Írán dál trestat. To je mimoděk přesný popis stavu: trestání není cíl, je to reakce. Chybí druhá půlka věty — aby druhá strana udělala co a tím se dosáhlo čeho.
Strategii nastavuje vrchní velitel, poradci k ní dodávají varianty. Hledat ji po sto padesáti dnech války znamená, že válka celou dobu běží bez ní.
Vystupňovat údery: recept, který už dvakrát selhal
Velitel Centrálního velení admirál Cooper podle zpravodajství prosazuje vystupňování leteckých úderů tak, aby zcela vyřadily íránské raketové schopnosti. Logika návrhu zní: čím míň toho Írán odpálí, tím míň protiraketových střel se spotřebuje na obranu.
Institute for the Study of War k předchozí třináctidenní kampani konstatoval, že navzdory zásahům řádově tisícovky cílů neovlivnila ochotu íránského režimu prosazovat své strategické cíle včetně dlouhodobé kontroly nad Hormuzským průlivem. Před ní byla úvodní zhruba čtyřicetidenní bombardovací kampaň, která měla podle úvodních prohlášení íránské ofenzivní raketové schopnosti zničit — nezničila je, jen dočasně omezila. Následující zhruba dvouměsíční přestávka spojená s blokádou pak Teheránu stačila na to, aby poškození dohnal.
Nový návrh je tedy totéž potřetí: stejné cíle, stejné střely, očekávání jiného výsledku. Předpoklad, že po zesílených úderech přiletí míň íránských raket, nemá oporu ve výsledcích prvních dvou pokusů — a mezitím se spotřebovávají zásoby ofenzivní i obranné munice zároveň.
Docházející munice: co ještě zbývá v arzenálu
Čísla vycházejí z otevřených zdrojů, nejde tedy o přesnou evidenci, ale o nejlepší dostupný odhad. Kumulativně — včetně dodávek Ukrajině od roku 2022, Izraeli od roku 2023 a vlastní palby v Rudém moři i v současné válce — bylo spotřebováno zhruba 200 až 250 antiraket THAAD, kolem 300 až 350 střel SM-6 a v případě patriotů PAC-3 řádově 1400 až 1800 kusů.
Proti tomu stojí odhad celkové výroby: zhruba 580 THAAD, kolem pěti tisíc PAC-3, přibližně 550 SM-3 a asi 1200 SM-6. Aktuální zásoba po odečtení spotřeby a připočtení nové výroby vychází někde kolem 400 THAAD, zhruba 2500 PAC-3, něco přes 400 SM-3 a kolem 800 SM-6. Střely SM-3 a SM-6 jsou navíc lodní systém — jejich odčerpání se přímo promítá do schopností námořních svazů jinde ve světě.
U ofenzivní munice je situace podobná: zásoby řízených střel JASSM a Tomahawk se tenčí. Náhradou jsou pumy JDAM a menší SDB, jenže ty musí do boje dopravit letadla a mají mnohem kratší dosah — posádky se tedy musí přiblížit k cíli, roste riziko ztrát a draky letounů se opotřebovávají mnohem rychleji, než na jaké tempo byly navrženy. Stavba moderního stíhacího letounu trvá roky a peníze na zrychlenou obnovu v rozpočtových výhledech nejsou.
Zároveň Ukrajina žádá o další dodávky, protože se jí nedaří, a Izrael také. Otázka, kterou si v téhle válce nikdo neklade, zní: co zbude na Indo-Pacifik a co na Evropu, kdyby se konflikt s Ruskem přelil dál.
Rada poslat vojáky na zem a hory Zagros
Ve vysílání televize Fox News zazněla z úst generála ve výslužbě Keitha Kellogga rada, které v Bílém domě naslouchají: bombardováním se protivník do doby kamenné nevrátí a dřív nebo později je potřeba poslat na zem vojáky, jak to uměli Římané. Nemá jít o invazi do Íránu, ale o obsazení strategických cílů v Zálivu.
Srovnání s Irákem ukazuje, proč je to nepřenosné. V roce 2003 šlo o sto padesát tisíc vojáků v úderné sestavě a možná tři sta tisíc celkem, postup po ploché poušti z Kuvajtu, zázemí v saúdskoarabských přístavech a protivníka bez balistických raket, bez dronů a se slabou konvenční armádou. V roce 1991 čítalo spojenecké uskupení kolem půl milionu lidí. Írán je jiná úloha: pohoří Zagros se stovkami kilometrů hřebenů, kudy vede jen několik průchodů — jeden přes kurdskou oblast na severu, další zhruba naproti Bagdádu — a všechny se protahují úzkými údolími.
Přes vrcholky se nejede, jede se po silnicích v dolinách. Obránce drží výšiny, kolona je vázaná na cestu, na první minové pole navazuje přepad a za ním drony, dělostřelectvo a rakety krátkého i středního dosahu ze všech stran. Terén dává veškeré výhody tomu, kdo se brání. Takový postup by nebyl vítězstvím, ale rozebráním vlastní armády po částech.
Ostrov Charg: výsadek do místa bez obrany
Když se moderátorka téhož vysílání doptala, jestli řeč je o invazní armádě, přišla menší varianta: obsadit ostrov Charg (Kharg) šestnáct mil od pobřeží, držet ho jako zástavu a nabídnout jeho vrácení výměnou za konec války. Argument zněl, že jde o devadesát procent íránské ekonomiky.
Ten údaj je posunutý. Přes Charg jde zhruba devadesát procent íránského ropného exportu, ne devadesát procent ekonomiky — ta stojí z velké části na domácí produkci a země má dlouhé pozemní hranice se sousedy na severu, u Kaspického moře, s Pákistánem i Afghánistánem, kudy vede řada obchodních tras. Ztráta terminálu by bolela, ale ekonomiku nepoloží.
Vojensky je návrh ještě slabší. Ostrov je plochý, bez členitého terénu, bez přirozených úkrytů a leží několik desítek kilometrů od íránského pobřeží — tedy v dostřelu běžného dělostřelectva, které se dá na pevnině snadno ukrýt. K tomu drony, protilodní střely, rychlé čluny a torpéda. Vysazená jednotka by neměla čas vybudovat opevnění srovnatelné s ukrajinskými pevnostními městy nebo s ruskými obrannými liniemi z let 2022 a 2023; přiletěla by vrtulníky a zůstala na otevřené ploše s lopatou. Všechny výhody obránce by v tomhle případě patřily Íráncům.
A hlavně: pokud je cílem odříznout íránský ropný export, k tomu vojáci na zemi potřeba nejsou. Infrastrukturu na ostrově lze vyřadit střelami. Výsadek přidává riziko, ne účinek.
Riziko strategické porážky a účet pro ekonomiku
Současné války se vedou raketami, protiraketovou obranou a drony. V první disciplíně se zásoby tenčí, druhá je méně účinná, než se veřejně tvrdí, a ve třetí není na americké straně vidět nic srovnatelného s tím, co ukázala válka na Ukrajině — nasazení dronů zůstává na úrovni jednotlivostí. Bojovat s jednou rukou za zády proti protivníkovi, který je na vlastním území, brání vlastní existenci a nemá kam ustoupit, je nevýhodná pozice, ne cesta k vítězství.
Druhá vrstva účtu je hospodářská. Poškozené rafinerie, plynová a ropná pole i zpracovatelské kapacity se opravují roky, ne týdny. K tomu výpadky v dodávkách hnojiv, helia a hliníku, tedy vstupů, na kterých visí výroba daleko za hranicemi regionu. Střednědobé náklady vznikly už teď, i kdyby palba ustala zítra — a neustává.
Nejcitlivější bod teprve může přijít. Zvažovaný úder na podzemní komplex Pickaxe Mountain (Kuh-e Kolang Gaz La u Natanzu), na který dlouhodobě tlačí izraelská strana, Teherán předem označil za rozšíření války; z íránské strany zaznívá, že by šlo o spouštěč pro zásahy proti veškeré energetické infrastruktuře v regionu. Pravděpodobnost hospodářské deprese by se tím stala reálnou — a všechny bezpečnostní schopnosti stojí nakonec na ekonomice, která je platí.
Závěr
Sázka na dekapitaci režimu z počátku války nevyšla: cílené likvidace představitelů íránského vedení nevedly ke kolapsu vlády ani ke vzpouře obyvatel. Nevyšlo ani zničení raketových schopností, ani třináctidenní kampaň. Co zbývá na stole, jsou dvě varianty téhož omylu — zopakovat letecké údery ve větším měřítku, nebo poslat vojáky na místo, kde by neměli žádnou výhodu.
Rozumnou možností zůstává válku ukončit a odejít od ní. Každý další den ji dělá dražší — ve spotřebované munici, v opotřebených letounech, v poškozené energetické infrastruktuře i v důvěryhodnosti. A otázka, kterou si měl někdo položit dřív, než tohle všechno začalo, pořád čeká na odpověď: proč to všechno riskovat kvůli válce, kterou nikdo nepotřebuje?
