Konflikt kolem Hormuzského průlivu si vyžádal další americké životy. Velitelství amerických sil v regionu potvrdilo, že při íránském úderu balistickými raketami a drony zahynuli dva vojáci v Jordánsku, jeden je nezvěstný a čtyři byli převezeni do jordánských nemocnic. Vzhledem k tomu, že pohřešovaného se nepodařilo najít, je pravděpodobné, že obětí jsou ve skutečnosti tři.
Dva mrtví v Jordánsku a bilance, o které se nemluví
Oficiální bilance se tím posouvá nejméně na šestnáct padlých Američanů a přes čtyři sta zraněných. Reálné číslo bude vyšší — takové údaje se z vlastních velitelství dostávají na veřejnost pomalu a po kapkách.
Oficiální komuniké říká, že vojáci padli, když se svými partnerskými silami bránili proti íránskému raketovému a dronovému útoku. Přeloženo do srozumitelné řeči: seděli na základně a snažili se přečkat salvu, která přiletěla jako přímá odpověď na předchozí americké údery. Den předtím americká palba zabila několik íránských vojáků i civilisty na jednom z ostřelovaných mostů.
Nejvíc na celé věci zaráží lhostejnost, s jakou se k výsledkům vlastních rozhodnutí staví ti, kdo je přijímají. Vojáci v tom jsou téměř jako vedlejší položka. Místo otázky, proč tam vůbec jsou, se z Washingtonu ozývá jen ujištění o odvetě.
Přitom jediným důvodem, proč jsou tito vojáci mrtví, je netrpělivost prezidenta Donalda Trumpa a rozhodnutí nedržet se memoranda o porozumění, které sám podepsal. Od té chvíle běží výměna vojenských úderů s Íránem, která už sedmý den nepolevuje.
Každý výstřel má návratovou adresu
Když zaútočíte na Írán, Írán zaútočí zpět. Je to prostá logika, kterou by měl zvládnout kdokoli. Teherán se dřív při odvetách záměrně krotil — po zabití svého generála zvolil odpověď nastavenou tak, aby se americkým ztrátám vyhnul. Ta éra skončila. Od začátku téhle války dává Írán najevo, že se už omezovat nebude: zabijí-li Američané íránské vojáky, Íránci zabijí americké. Předvídatelné jako východ slunce.
Přesto to tak nezní z úst amerických velitelů. A přesně v tom je jádro problému: rozhodnutí padají v prostředí, které si od reality drží odstup.
Verze generála Keana a co v memorandu doopravdy stálo
Generál ve výslužbě a bezpečnostní analytik Jack Keane vyložil celý spor jednoduše: 17. června prý obě strany podepsaly memorandum o porozumění, jehož jediným okamžitě závazným bodem bylo otevření Hormuzského průlivu — Spojené státy zruší blokádu, Írán přestane do provozu zasahovat. Všechno ostatní se mělo dojednat během šedesáti dnů. Írán podle něj dohodu během několika dní porušil a průliv dál kontroloval, načež americký prezident zasáhl, protože jde o mezinárodní vody.
Ke lhůtě zbývající do konce operace dodal odhad zhruba dvou týdnů. Představa, že se relativně omezenými údery, které ani nemíří na cíle rozhodující o kontrole průlivu, něco uzavře za čtrnáct dní, není vojenská analýza — je to buď neschopnost, nebo vědomá nepravda sdělovaná veřejnosti. Fráze o podmínkami řízené operaci v tomhle případě neznamená nic víc než odpalovat rakety a doufat, že z toho něco vzejde.
Čtrnáct bodů, které se měly plnit okamžitě
Tvrzení, že memorandum vyžadovalo okamžité kroky jen v jediné věci, neobstojí při prvním pohledu do textu. Hned první odstavec vyhlašuje okamžité a trvalé ukončení veškerých vojenských operací na všech frontách včetně Libanonu. Nic z toho se nestalo.
Odstavec čtyři ukládá Spojeným státům začít rušit blokádu ihned po podpisu a námořní blokádu zcela ukončit do třiceti dnů. Odstavec pět svěřuje Íránu, aby vlastními silami zajistil bezpečný průjezd obchodních plavidel z Perského zálivu do Ománského moře a zpět — okamžitě a bez další strany u stolu. Odstavec deset zavazuje americké ministerstvo financí vydat výjimky na vývoz íránské ropy, ropných produktů a všech souvisejících služeb včetně bankovních transakcí, pojištění a dopravy; část z toho krátce platila a během několika dnů byla zase stažena. Odstavec jedenáct pak požaduje okamžité zpřístupnění zmrazených íránských prostředků a aktiv — ne po šedesáti dnech, ne v konečné dohodě, ale při zavedení memoranda.
Kdyby šlo skutečně jen o jednu jedinou věc, k čemu by byl dokument o čtrnácti bodech? Stačil by dvoubodový: my zrušíme blokádu, oni otevřou průliv. Jaderná otázka a další sporné body měly přijít až po splnění těchto závazků — ne místo nich.
Můžeme si dělat, co chceme
Den před oznámením ztrát hodnotil admirál Howard na stanici Fox News průběh operace jako vynikající. Vyzdvihl, že si administrativa může dělat, co uzná za vhodné, a doporučil další stupňování — donutit Írán ke kapitulaci prý leží plně v prezidentových rukou.
Že Spojené státy dokážou zasáhnout téměř libovolný pozemní cíl, nikdo nezpochybňuje. Íránská protivzdušná a protiraketová obrana na to nestačí a nad íránským územím operují americké průzkumné prostředky prakticky nerušeně; Teherán sestřelil několik dronů MQ-9, ale to je z hlediska celkové rovnováhy málo. Jenomže schopnost něco rozstřílet neznamená nic, pokud po každém takovém úderu přiletí odveta na vlastní vojáky. K čemu je demonstrace síly, která se vrátí zpátky v podobě zásahu na základně v Jordánsku?
Kapitulace nepřijde. Írán ukázal, že ho dosavadní palba nezlomila, a nic nenasvědčuje tomu, že by ho zlomila ta příští. Řeči o tom, že padlí položili životy při obraně vlasti, jsou v tomto případě prázdné. Nezemřeli při obraně Ameriky — jejich životy padly za neschopnost dodržet vlastní podpis.
Jak spor o průliv doopravdy začal
Podle memoranda měl bezpečný průjezd zajistit Írán sám, a to během třiceti dnů. Nikdo nečekal. Zhruba týden po podpisu vznikl pod hlavičkou OSN a za amerického tlaku na Omán systém koridorů pro bezpečný průjezd při jižním okraji průlivu. O ničem takovém memorandum nemluvilo — žádný Omán, žádná OSN, jen Íránská islámská republika.
Neobstojí ani argument mezinárodními vodami. Dvanáctimílové teritoriální pásmo od íránského pobřeží a dvanáctimílové pásmo od ománského se uprostřed protínají — průliv v nejužším místě nemá ani čtyřiadvacet mil, takže mezi nimi žádný pruh mezinárodních vod nezbývá.
Teherán reakci ohlásil dopředu: prohlásil, že s takovým uspořádáním nesouhlasil, označil ho za nepřijatelné a mimořádně nebezpečné a vyzval k nápravě. Druhý den zasáhl první plavidlo. Šlo o civilní tanker, který nerespektoval íránský režim průjezdu; předcházela tomu slovní varování i varovný výstřel, oba ignorované. Nešlo o útok na Spojené státy ani o porušení příměří s Amerikou. Teprve poté začaly Spojené státy ostřelovat íránské vojenské síly — a tím se roztočila spirála.
Odveta kategorie za kategorii
Írán opakovaně slíbil odpovídat úderem za úder, a pokaždé to splnil. Když americké údery zasáhly mosty, elektrárny a energetickou infrastrukturu, přišla odveta na stejný typ cílů. Íránský nejvyšší představitel vzkázal, že snaha o další stupňování konfliktu přinese útočníkovi jen vyšší náklady a hlubší pokoření. Tisková agentura IRNA k tomu dodala, že porušení memoranda znovu ukázalo bezcennost amerického podpisu.
Prakticky to znamená, že v Teheránu už nikdo nevěří ničemu, co z Washingtonu zazní. Íránská strana memorandum považuje za mrtvé a avizovala, že pokud americké údery potrvají, během dvou až tří dnů zásadně vystupňuje odpověď a půjde o plnohodnotnou válku.
V sobotu íránské rakety a drony zasáhly Kuvajt, kde byla podle vlády poškozena další elektrárna a úpravna vody — druhá za dva dny — a hořelo i po zásahu ropného zařízení, který přinesl zraněné a velké materiální škody. V Bahrajnu se opakovaně rozezněly poplašné sirény a varování před dalšími údery přišlo i pro Jordánsko. Odveta tedy pokračovala i po útoku, který zabil americké vojáky.
Účet se bude platit i v ekonomice
Další stupeň eskalace může zasáhnout odsolovací stanice spojenců v regionu, rozšířit se na Bábalmandabský průliv i na průplav na severním konci Rudého moře a skončit úplným uzavřením Hormuzu. Pak se přestane platit jen krví.
Americké strategické ropné rezervy jsou už teď pod úrovní, která se považuje za nouzovou. Vývoz se omezil, cena ropy jde nahoru a přesto se stále sahá do zásob určených pro vojenské potřeby. Čím déle zůstane průliv zavřený, tím ostřejší bude volba mezi národní bezpečností a cenou u pumpy. Správná odpověď je nechat ceny stoupnout a rezervy neprodávat. Sázka na krátkodobě příznivá čísla u benzinu je ale bohužel pravděpodobnější.
Co přijde dál
Odveta z americké strany je prakticky jistá a nejspíš nepůjde o rutinní salvu na osmdesát nebo sto cílů — Donald Trump bude potřebovat něco velkého a viditelného, aby dal najevo rozhořčení nad ztrátami. Írán odpoví ještě tvrději a spirála se posune o patro výš. Lidé, kteří jsou v tuto chvíli naživu, za týden nemusí být.
Za tím vším stojí neochota připustit, že moc má své hranice a že odpověď na americké přání může znít ne. Vojáci, kteří do armády vstoupili z lásky k vlastní zemi, jsou posíláni do situací, kde je jejich přítomnost k ničemu — a rozhodnutí jejich vlastní vlády nutně vyvolávají odvetu, která míří právě na ně. Nejdřív proto, že se do války vůbec šlo, a pak proto, že se nedodrželo dané slovo.
