Pavel Šik je ekonom, manažer a externí poradce ministra zahraničních věcí Petra Macinky. Radí mu hlavně v otázkách vztahů s jednotlivými zeměmi, což sám popisuje jako nudnou zahraničněpolitickou agendu – ministr si rady vyslechne, někdy se jimi řídí, jindy ne. Před odletem do New Yorku se s ním podle vlastních slov neradil. V rozhovoru hodnotí dění na Valném shromáždění OSN, pozvání Vladimira Putina na summit G20, vyhlídky na mír na Ukrajině a bouři kolem výroků slovenského premiéra Roberta Fica o článku 5 Severoatlantické smlouvy.
Pavlův projev v OSN: bezpečný, ale bez hlavní myšlenky
Projev prezidenta Petra Pavla na letošním zasedání Valného shromáždění OSN působí jako klišé. Bezpečný, standardní a nepřekvapivý projev, ve kterém se nedá nic vytknout, protože si ho lze celý odškrtat jako seznam povinných bodů. Právě to je ale problém. V záplavě projevů by měl řečník najít jednu stěžejní myšlenku, se kterou chce ke světu promluvit. Opakovat, že Rusko je agresor, že umělá inteligence přináší rizika a že je třeba řešit klima, znamená říkat věci, které zazněly už tisíckrát – a u kterých lidé ze sálu obvykle odcházejí. Z takového projevu se posluchač nic nedozví, jen je o půl hodiny starší.
Ministr Macinka ocenil Pavlovu větu, že pravidla jsou závazná pro všechny, zejména pro ty, kdo mají sílu je porušovat. Podle Šika se v tom ukazuje Macinkovo základní přesvědčení: je to velký demokrat, který na pravidla opravdu věří, přestože je zároveň pragmatik a ví, že svět se mění a včerejší svět už se nevrátí. I tak jde o myšlenku, kterou je dobré občas připomenout, ale když ji připomínají všichni, nastává inflace slov a lidé ji přestanou brát vážně.
Odvážné věty, které prezident nedotáhne
Věta, že diplomacie je nejdůležitější nikoli mezi přáteli, ale mezi protivníky, byla možná tím nejlepším, co v projevu zaznělo. Prezident podle Šika občas přichází s poměrně odvážnými myšlenkami, ale nedotáhne je do konce: něco provokativně řekne a pak se tím sám neřídí. Působí to až nekonzistentně.
Příkladem je jeho dřívější upřímnost ohledně stavu války na Ukrajině. Prezident byl tehdy dost kritický k tomu, jak na tom Ukrajina je, což v mainstreamovém obrazu působilo skoro jako zjevení. Pak to ale rychle stáhl a vše se vrátilo do zajetých kolejí. Totéž platí o větě o diplomacii: když ji zabalí do všeobecných frází, nikdo si jí nevšimne. Pokud měla být hlavním poselstvím, měl na ní celý projev postavit.
Milei: OSN živí kastu arogantních parazitů
Ostrým kontrastem k Pavlovi byl projev argentinského prezidenta Javiera Mileiho. Podle něj OSN, která měla chránit mír, suverenitu států a lidská práva, selhala a proměnila se v instituci živící kastu arogantních parazitů převlečených za dobře míněné byrokraty. Je bezmocná vůči teroristickým organizacím a státům porušujícím pravidla, ale mimořádně aktivní vůči demokraciím, které pravidla dodržují.
Šik takové vystoupení považuje přinejmenším za hodně odvážné – přijít na půdu OSN a říct všem přítomným, že jsou banda arogantních lidí, to v této koncentrované podobě ještě nikdo neudělal. Sám si projev pustil několikrát a přiznává, že ho baví. Mileiho myšlenky přitom nejsou osamocené: v mnohém se podobá Donaldu Trumpovi, který OSN, jejím vedením i jednotlivými úředníky dlouhodobě pohrdá a nikdy se to nebál říct nahlas.
S argentinským prezidentem výslovně nesouhlasí, v něčem mu ale dává za pravdu. OSN se ukázala jako bezzubá a její úředníci bývali vždy velmi přísní ke všem demokraciím, zatímco na kritice autoritářských států se sjednocovali jen těžko. Tam to podle Šika vždycky trochu haprovalo.
Česko v Radě bezpečnosti: pocta i přímý kontakt s velmocemi
Česko se chce podílet na reformě Rady bezpečnosti OSN a usiluje o místo jejího nestálého člena. Mluví o tom i ministr Macinka a Šik tuto cestu považuje za vynikající. Nestálé členství by bylo velkou poctou a zároveň takticky správným krokem: nejde ani tolik o to, co se v radě projednává, jako o neustálý přímý kontakt s vedením velmocí. Pro tak malou zemi, jako je Česko, takový kontakt není samozřejmostí.
Českou snahu o místo v radě by přitom nerad házel do jednoho pytle s Mileiho slovy. Argentina patří do G20, má ve světě obrovskou váhu a její prezident si může dovolit vystoupení, které by si hlava menší země dovolila jen těžko.
Výzva padesáti států k příměří jako rituál
Na okraj Valného shromáždění vyzvalo padesát států – členové Evropské unie a další země včetně Kanady – Rusko, aby přistoupilo na příměří ve válce na Ukrajině. Moskva výzvu odmítla. Ministr zahraničních věcí Lavrov prohlásil, že Rusko nic takového neudělá, protože by příměří posloužilo k vyzbrojení Ukrajiny a boje by pak pokračovaly.
Pro Šika jsou takové výzvy už rituálem. Hodnotová politika se postaví a vzkáže agresorovi, ať toho nechá, aniž by řekla, co pro to sama udělá. Dohoda, příměří ani konec války přitom nebudou jednostrannou věcí ze strany Ukrajiny ani Ruska – vždy se bude muset něco vyvažovat, a proto je tak těžké dohodu najít. Výzvy typu „nechte toho“ jsou inflační: válka trvá přes čtyři roky, výzvy přicházejí pořád dokola a nikdy nic nezměnily. Žádný z hlasitých států přitom nevyšle delegaci a nezačne skutečně jednat.
Trump zve Putina na summit G20
Snahy jednat s Putinem už existují, hlavně ze strany Donalda Trumpa. Ten ale mezi padesát signatářů výzvy nepatří – ví, že by si tím zavřel cestu k možnému dialogu. Trump teď Putina pozval osobně do svého sídla, kde se bude v prosinci konat summit G20, a ministr Rubio pozvání oficiálně potvrdil. Už od dubna se spekulovalo, že se Rusko summitu zúčastní, nebylo ale jasné, v jakém formátu. Teď je zřejmé, že pozvánka platí přímo Putinovi. Šik čeká, že mnohým lidem kvůli tomu budou praskat cévky.
Otázkou je reakce Evropy. Evropská unie je také součástí G20 a může protestovat, případně se summitu demonstrativně nezúčastnit. Záležet bude i na tom, jak se postaví Merz, Macron a Meloniová. Ostatní státy G20 s pozváním podle Šika velký problém mít nebudou, protože jsou zvyklé na jinou diplomacii, než jakou dělá Evropa. Putin přitom pozvání zatím oficiálně nepřijal.
Trump je silně transakční politik – vždy něco dělá proto, aby něčeho dosáhl. Pozvánkou Putinovi podává ruku: přistup na dohodu, zkusme ji do prosince uzavřít a já ti nabízím návrat na první scénu světové diplomacie, odkud jsi byl dlouho pryč. Šik zdůrazňuje, že jde o jeho spekulaci, ale v pozvání vidí přesně takovou nabídku kompromisu. Trump sám říká, že si od summitu slibuje rychlé uzavření dohody mezi Ukrajinou a Ruskem.
Evropa, 90 miliard a status quo na frontě
Trump se o dohodu skutečně snaží. Evropa ale musí pochopit, že nelze Trumpovi vyčítat snahu o mír a zároveň dát Ukrajině 90 miliard eur, díky kterým může válka pokračovat. Ve světě, kde by bojující země takové částky nedostávala, by Ukrajina už dávno musela přijmout nějaký kompromis.
Na námitku, že by stačilo, kdyby Rusko přestalo útočit, Šik odpovídá pragmaticky: Rusko to neudělá a Evropa na něj nemá vliv. Může s ním vyjednávat, zastrašovat ho nebo mu něco nabízet, ale přímý vliv má jen na Ukrajinu. Neznamená to žádat, aby se Ukrajina vzdala – spíš jí říct, že je načase začít jednat, protože válka trvá přes čtyři roky a situace se nelepší.
Volodymyr Zelenskyj sice říká, že se chce s Putinem setkat. Jedna věc je ale sejít se a druhá, co je kdo ochoten nabídnout a přijmout. Evropa se podle Šika musí podívat na skutečnou situaci na frontě a přestat si namlouvat, že se změní. Válka se táhla pod vidinou, že Ukrajina dokáže Rusy vytlačit, což se ukázalo jako liché. Platí status quo a s tím je nutné pracovat. Další a další peníze a zbraně stav fronty nezmění. Ukrajina navíc podle Šika neustále slábne, o čemž se v mainstreamu moc nemluví. Fronta působí staticky, ale může se nečekaně prolomit.
Maximální požadavky a ruská ekonomika bez růstu
Že by ruské požadavky znamenaly kapitulaci Ukrajiny, Šik nepovažuje za nutný závěr. Každý, kdo jde do jednání, začíná maximalistickým požadavkem. Dělá to i Trump – přijde s maximem a ve skutečnosti chce polovinu. Totéž se vyčítá Putinovi, přitom postupuje úplně stejně. Tak se prostě vyjednává: řeknu maximum a vím, že se sejdeme někde uprostřed.
Proč by ale Rusko, které na frontě vítězí, mělo přistoupit na polovinu? Protože také ztrácí. Ruská ekonomika má nulový růst. Válka obtěžuje, i když o ní mnoho ruských občanů možná ani neví, a čím víc Ukrajinci zasahují cíle ve vnitrozemí Ruska, tím víc začíná obtěžovat. Rusko už musí dovážet i paliva, protože Ukrajinci ničí rafinerie.
Zpočátku válka obyčejným Rusům prospěla. Putin rozjel zbrojní výrobu, začalo chybět pracovních sil a výrazně vzrostly mzdy. Spousta lidí, kteří dřív živořili nebo pracovali za minimum, najednou měla dobře placenou práci, což bylo vidět i na hospodářských výsledcích. Tento efekt zbrojního průmyslu ale skončil a růst přešel v pozvolnou linii. Proto Šik soudí – a podle něj to říká i americká administrativa –, že Rusové i Ukrajinci už chtějí válku ukončit. Jen cesta k sobě je komplikovaná.
Fico, eskalace a ruské červené linie
Na slovenského premiéra Roberta Fica se snesla vlna kritiky za výroky o spojenecké pomoci. V projevu na Instagramu mluvil o tom, že se usiluje o rozpoutání války mezi Ruskem a NATO. Zároveň v něm řekl, že Rusko porušilo mezinárodní právo, což se v mainstreamu neobjevilo.
Šik předesílá, že Rusko je agresor, provedlo invazi a porušilo mezinárodní právo. Neustálé opakování této formule ale považuje za trapné a absurdní – každý ji řekne, aby pak mohl mluvit otevřeně, a proto ji vynechává. Fico podle něj neřekl „Západ“, ale „někteří lídři“. A takové snahy Šik v Evropě vidí, i v mediální a politické masáži: některé státy nebudou chtít přijmout výsledek rusko-ukrajinské války, který se rýsuje, a někteří politici ho budou těžko trávit. Nehledají přímo záminku, ale nedokážou ubrat.
Příkladem je nový britský premiér, který nabídl Ukrajině, aby vyráběla britské střely Storm Shadow. Tyto rakety letí nízko nad terénem, Rusové na ně nemají dobrou odpověď a bojí se jich. Když britský premiér veřejně řekne, že Ukrajině dá plány na zbraň, která může Rusku výrazně uškodit, vzniká otázka, co na to Rusko udělá. Moskva to označila za červenou linii. V tomto světle Šik chápe Ficova slova: Západ udělá krok a Rusko bude chtít svou červenou linii dodržet. Mnohokrát sice hrozilo a nakonec nic neudělalo, tentokrát ale může demonstrativně zaútočit třeba na zbrojní továrnu v Británii.
Článek 5: solidarita, ne automatické vyslání armády
Fico také řekl, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí takového vojenského konfliktu. Kritici mu vyčítají zpochybňování článku 5, protože podle něj článek neznamená jen vyslání vlastní armády na pomoc spojenci, ale připouští i jiné formy solidarity.
To je podle Šika pravda – stačí si článek přečíst. Nestanoví žádnou povinnost okamžitě bojovat s armádou. Každý stát přijme opatření, která považuje za vhodná, a solidárně pomůže, čímkoli to bude. Automatické spojení armád z něj nevyplývá.
Roli hraje i postoj Spojených států, které se na Evropu dívají s odstupem. V hypotetické situaci, kdy by Evropa Rusko vyprovokovala natolik, že by demonstrativně odpovědělo, by mohly být právě USA první, kdo řekne, že článek 5 v tomto případě akceptovat nebudou. Rozhodující je posloupnost eskalace a otázka, kde leží vina.
Komu bylo Ficovo varování určeno
Na námitku, že Ficova slova sleduje i Rusko a veřejně deklarovat „vojensky bychom nepomohli“ není takticky rozumné, Šik odpovídá, že zpráva nemířila do Ruska. Fico podle něj varoval spíš Západ. Bohužel neřekl, koho myslí lídry, kteří se snaží situaci eskalovat natolik, že by se něco takového mohlo stát.
Kandidátů je podle Šika hodně. Dost nabroušení jsou Poláci – když mluví Tusk, je nálada úplně jiná. Polsko má k Rusku historicky odlišný vztah a bere ho jako hlavního nepřítele. Velmi hlasité jsou i pobaltské státy, které se v ruských otázkách ozývají vždy nejhlasitěji.
Závěr
Šikovo čtení zahraniční politiky stojí na pragmatismu. Pavlův projev v OSN podle něj zapadl mezi klišé, Mileiho útok na OSN byl odvážný a v kritice bezzubosti organizace v něčem trefný, výzvy k příměří jsou rituálem bez praktického dopadu a Trumpovo pozvání Putina na G20 je nabídkou kompromisu. Evropa má podle něj přímý vliv jen na Ukrajinu a měla by ji přimět k jednání. Ficův výklad článku 5 odpovídá textu smlouvy, která automatické vyslání armády nestanoví, a jeho varování mířilo na Západ, ne do Moskvy.
