Trumpova administrativa se zoufale snaží vymanit ze dvou válek: z jedné, kterou sama začala, a z druhé, kterou zdědila. Už za příznivých okolností je to těžký úkol. Když se ho ale ujmou nekompetentní lidé, kteří umějí hlavně mluvit a o tom, jak věci skutečně fungují, vědí málo, stává se z něj úkol téměř nesplnitelný. Při dostatečně dlouhé cestě špatným směrem může padnout všechno, co Američané považují za svůj způsob života, americký sen i budoucnost země. Příčinou nejsou vnější nepřátelé, ale lži, klam a neschopnost vlastních elit.
Ukrajina: Trump nedokáže Zelenského přimět k dohodě
Donald Trump sliboval ukončit válku na Ukrajině ještě před volbami. Znělo to jednoduše: zná Zelenského, zná Putina, promluví si s nimi a bude hotovo. Na začátku funkčního období v roce 2025 tomu skutečně věnoval hodně úsilí, jenže neobratně. Místo aby využil silné páky, které měl k dispozici, hledal snadnou cestu ven a nenašel ji. Volodymyr Zelenskyj dokázal zmanipulovat Trumpa i Evropu a z tlaku se vymluvit.
Zlomem měla být únorová hádka v Oválné pracovně, kdy se Zelenskyj před kamerami pohádal s prezidentem i viceprezidentem. Trump ho tehdy nechal vyklouznout, místo aby válku ukončil, a ta se protáhla o další rok a půl. Zemřely v ní další statisíce Ukrajinců.
Teď to Trump zkouší znovu. Ve hře jsou dvě cesty: třístranná technická jednání mezi USA, Ukrajinou a Ruskem a jednání na nejvyšší úrovni mezi Si Ťin-pchingem, Vladimirem Putinem a Trumpem. První z nich se kazí ještě před začátkem. Trump si půdu připravoval tím, že Ukrajina potřebuje nového prezidenta, Washington omezil sdílení zpravodajských informací a začal dávat najevo, že další munice nepřijde. Ukrajina přitom bez protiletadlových střel nedokáže Rusy ani zpomalit.
Zelenskyj před třístrannými jednáními prohlásil, že Putin bude žádat denacifikaci, demilitarizaci a územní ústupky. Nic překvapivého: právě to Moskva požaduje od června 2024 a své podmínky nikdy nezměnila. Kdo nepřistoupí na tyto nepříjemné podmínky teď, nechává Rusku jedinou možnost, totiž vojenské vítězství. Rusové nepřestanou a zastavit je nikdo nedokáže.
Stejně jako Zelenskyj nemůže předstírat překvapení nad ruskými požadavky, nemůže být Trump překvapen tím, jak se chová Zelenskyj. Proč nejmocnější muž světa s největší armádou a ekonomikou nedokáže Zelenského zavolat do Oválné pracovny a říct mu: buď uděláš tohle, nebo zůstaneš sám a já od tebe veřejně odejdu? Přesně takový postup navrhoval Doug Macgregor už téměř před dvěma lety. Trump ho nikdy nezvolil, protože mu chybí odvaha. Rád o sobě mluví jako o silném muži, ale nedokáže usměrnit ani „malého Zelenského“, který mu opakovaně plive do tváře.
Příkladem je nedávné příměří v energetice. Trump na síti Truth Social oznámil, že má s Ruskem a Ukrajinou dohodu. O čtyři hodiny později Zelenskyj odpověděl, že o tom bude přemýšlet, a za další dvě hodiny Ukrajina zaútočila na ruskou ropnou infrastrukturu. Trump neudělal nic. Zelenskyj proto pošle vyjednavače na třístranná jednání jen proto, aby si Trumpa udržel na své straně, ale k dohodě to nepovede.
Putin to ví, a proto Rusko jen zrychluje útoky dronů a raket na ukrajinskou kritickou infrastrukturu. Nepřestane, dokud Ukrajina neztratí schopnost se bránit, a ve válce na vyčerpání na to Rusko kapacitu má. Nejvíc zneklidňuje, že Spojené státy mají vojenskou, ekonomickou i jinou páku, aby válku ukončily. Prezident ji ale nepoužije, a tak doplácí Ukrajina, Evropa i Amerika. A především další Ukrajinci, kteří za tuto neschopnost zaplatí životem.
Írán: „týdny, ne měsíce“ a válka, která trvá osm měsíců
Problém nekončí u prezidenta. Zasahuje i Kongres. Senátor Tom Cotton v pořadu Fox News Sunday 29. března, tedy několik týdnů po začátku války s Íránem, sebejistě tvrdil, že cíl je jasný od začátku: revoluční režim bude „zbaven zubů“ a už nebude moci ohrožovat civilizovaný svět. Na otázku, zda se to podaří za dva až tři týdny, odpověděl, že od začátku čeká kampaň v řádu týdnů, ne měsíců, a že tento odhad stále platí.
Vojenská matematika je neúprosná. Březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen: osm měsíců, ne osm týdnů. Konec není v dohledu a Spojené státy nemají jak Írán k ukončení války donutit. V době Cottonova výroku přitom ještě probíhala úvodní čtyřicetidenní fáze těžkého bombardování, která se protáhla do dubna.
Írán za 47 let nezačal žádnou válku. Bombu mu teď dávají důvod
Kolikrát už Spojené státy proti Íránu válčily? Podporovaly Irák v jeho válce proti Íránu, podporovaly řadu izraelských útoků, v roce 2024 Izraeli proti Íránu přímo pomáhaly, v roce 2025 s Íránem vedly přímou válku a teď vedou další. A kolikrát zahájil válku Írán? Ani jednou. Za 47 let nezaútočil na žádnou zemi, protože mu jde především o přežití režimu. Jedná vypočítavě, logicky a racionálně, aby si udržel moc.
Írán nikdy nenaznačil, že by toužil po národní sebevraždě, tedy že by se hnal za jadernou bombou, aby ji použil s vědomím, že bude vzápětí zničen. Tvrzení, které o něm iracionálně šíří Trump, je naprostá lež, kterou vyvracejí íránské činy. Teherán se jaderné zbrani dosud vyhýbal, protože usoudil, že by ho stála víc, než by mu přinesla.
Tento kalkul se ale kvůli americkému postupu nejspíš změnil. Odstoupení od jaderné dohody v roce 2018 i všechny další války se zdůvodňovaly snahou zabránit Íránu v získání bomby. Pravděpodobně už se tak překročil Rubikon a Írán byl k bombě dotlačen. Větší selhání si lze stěží představit. Varování, že válka Írán od bomby neodradí, ale naopak ho k ní přivede, zaznívala roky. Senátoři, kteří mají být těmi rozvážnými a moudrými, je přesto ignorovali. Proč se musí znovu krví dokazovat, jak hluboce se mýlí?
Je čas, aby i Trumpovi příznivci z tábora MAGA připustili, že jim prezident lhal. Byl zvolen z velké části proto, aby Ameriku dostal z nekonečných válek. Při inauguraci za velkého potlesku řekl, že chce být znám válkami, které nezačne. Mnozí mu tehdy tleskali a naivně věřili, že to myslí vážně. Teď existuje bolestný důkaz, že to nikdy pravda nebyla.
Další na řadě má být Kuba
Vedle prezidenta a Senátu selhává i diplomacie. Ministr zahraničí Marco Rubio v červnu prohlásil, že si USA ve válce na Ukrajině vybraly stranu, a to Ukrajinu. O pár týdnů později už tvrdil, že Washington chce jen konflikt urovnat a být prostředníkem. Za ničím pevně nestojí.
Horší je, že část administrativy, mimo jiné právě Rubio, zřejmě připravuje půdu pro to, aby se po „dokončení“ Íránu obrátila proti Kubě. Možná i vojensky. Kuba je přitom vojensky i ekonomicky ubohá země v Karibiku, která sotva udrží rozsvícená světla a sotva uživí své obyvatele. Nikoho neohrožuje. Rubio přesto před měsícem či dvěma veřejně líčil, jakou představuje pro Ameriku hrozbu.
Waltz na půdě OSN: „Tohle je Amerika“
Minulý týden v Organizaci spojených národů vystoupil americký velvyslanec Mike Waltz s dalším projevem o zlu kubánského režimu. Kubánská delegace začala bouchat do stolů a její zástupce přišel až k řečnickému pultu, kde se obracel na předsedajícího s námitkou k jednacímu řádu. Waltz na něj křičel, ať ustoupí od pultu, že tohle není Havana a že se nenechá zastrašit ve Spojených státech, jako on zastrašuje politické vězně. Předsedající nakonec zasedání přerušil a Waltz ještě dodal: „Uvědomujete si, s kým máte co do činění? Tohle je Amerika.“
Budova OSN sice stojí na americké půdě, uvnitř ale jde v podstatě o mezinárodní území, které nepatří nikomu. Právě proto tam mohou přijet zástupci všech zemí. Když Waltz křičí, že je to Amerika, předvádí ukázkové „ošklivé amerikánství“: pravidla platná pro všechny ostatní na nás neplatí, a protože budova stojí na naší půdě, vládneme i uvnitř.
Kubánský zástupce porušil diplomatický protokol, když vstal uprostřed projevu. Námitku mohl vznést před ním nebo po něm, případně mohl vystoupit s vlastním projevem. K pultu ho ale vyhnalo jedno obvinění za druhým, které Waltz proti jeho zemi vznášel. Waltz se však zachoval dvakrát hůř. Křičel jako školní tyran, jako by se ptal, jak si vůbec dovoluje existovat. Ukázal tím světu, že Spojené státy nerespektují ani posvátnost půdy OSN a porušují desítky let starou tradici, na které se všichni shodli.
Druhý den Trumpova administrativa kubánského diplomata vyhostila. Waltz podle CNN prohlásil, že bude do 24 hodin v letadle do Havany, a v rozhovoru pro Fox ho obvinil, že strkal do amerického diplomata a pokusil se ho napadnout. Ze záznamu je ale vidět, že kubánský zástupce zůstal za zábranou, nikoho fyzicky nenapadl a díval se hlavně na předsedajícího, k němuž se obracel. Diváci Foxu, kteří záznam neviděli, si ovšem mohli myslet, že se Kubánec na půdě Valného shromáždění pokusil napadnout amerického velvyslance. Ve skutečnosti Waltz zuří proto, že si někdo dovolil nesouhlasit s tím, že jeho zemi označuje za zlou a zvrácenou. Celé představení má americkou veřejnost připravit na válku s Kubou. K tomu směřovaly Rubiovy výroky i opakované zmínky Peta Hegsetha: jít do války s malou zemí bez vojenské síly a zabíjet lidi pro nic.
„Jsme výjimeční“: mezinárodní právo pro Ameriku neplatí
Stejný postoj zazněl i v debatě na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu. Steve Cortes, bývalý poradce Trumpovy kampaně, odpovídal na otázky novináře Mehdiho Hasana před publikem. Hasan se ptal, zda smějí USA vstoupit do jiné země a unést její hlavu státu, protože porušila americké zákony. Cortes přisvědčil. Na otázku, zda mohou jiné státy stejně zadržet amerického prezidenta, který poruší jejich zákony, odpověděl: „Ne, protože jsme Spojené státy.“ Když se ho Hasan zeptal, zda tedy pro Ameriku neplatí mezinárodní právo, prohlásil, že Amerika se neřídí stejnými měřítky, protože je výjimečná. Publikum, převážně studenti, zalapalo po dechu.
Cortes narážel na americkou akci ve Venezuele, při níž USA unesly tamního vůdce a zabily řadu lidí. Šlo o porušení americké ústavy, zákona o válečných pravomocích z roku 1973 i mezinárodního práva. Tehdy se v amerických televizích střídali komentátoři s tím, že žádné mezinárodní právo neexistuje, jen právo silnějšího, zákon džungle, a že lvem v té džungli je Amerika. Říkali to bez studu, dokonce se tím chlubili.
Nejde jen o republikány. Teze o „nepostradatelném národu“ pochází od demokratů, od prezidenta Clintona a ministryně zahraničí Madeleine Albrightové. Země, která přestane dbát na morálku, etiku a vládu práva, se zničí sama: zaplete se do válek, do kterých nikdy neměla vstoupit, nadělá si nepřátele tam, kde je mít nemusela, a odcizí si přátele, kteří se jí začnou bát a nechtějí být staženi s ní ke dnu. Na Blízkém východě se to už děje. Někteří američtí spojenci se scházejí bez Spojených států, dokonce i s Íránem, se kterým jsou USA formálně stále ve válce.
Má to i domácí rozměr. Když elity tvrdí, že pro ně mezinárodní právo neplatí, proč by pro ně mělo platit doma? Prezident, Kongres, FBI i CIA pak začnou jednat podle pravidla, že rozhoduje jen to, co si mohou dovolit. Moc bez morálních a hodnotových zábran je nebezpečná, protože kdo ji jednou ochutná, už se jí dobrovolně nevzdá. V dějinách se to nikdy nestalo, u žádné kultury, náboženství ani etnika. Zdravá společnost vzniká jen tam, kde moc omezuje etika a slouží všem kolem sebe.
Proč Írán už Washingtonu nevěří
Írán teď prohlašuje, že s USA už jednat nebude, protože jim nevěří. První důvod přišel v roce 2018, kdy Trump odstoupil od jaderné dohody, kterou podepsaly Čína, Rusko, Evropa, Írán i Spojené státy a kterou schválila Rada bezpečnosti OSN. Dohoda fungovala, ale Trumpovi nestačila, zčásti i proto, že ji vyjednal Barack Obama. Írán se tak naučil, že slovo Spojených států nic neznamená, protože každý další prezident může zrušit, co podepsal jeho předchůdce.
Trump tehdy sliboval lepší dohodu, která by kromě jaderného programu zahrnula i rakety dlouhého doletu a podporu spojeneckých milicí. Dnes se příběh mění: jaderná dohoda byla prý cestou k bombě a Trump všechny zachránil. To je absurdní už na první pohled, protože dohoda Írán omezovala a Trump omezení odstranil. Tvrzení, že všichni předchozí prezidenti selhali, protože s Íránem nešli do války, navíc odsuzuje i jeho samotného: během prvního funkčního období to neudělal ani on.
Řada porušených slibů pokračuje. V roce 2025, po pátém kole jednání, zahájily USA a Izrael proti Íránu takzvanou dvanáctidenní válku a operaci Midnight Hammer, která měla íránský jaderný program zničit. O osm měsíců později, po třetím kole jednání a s naplánovaným čtvrtým, přišla další válka. V červnu Trump ve Versailles podepsal memorandum o porozumění, v němž Írán dočasně získal úlevu od energetických sankcí, a během několika dní od něj ustoupil. Kdo by po tolika lžích téhož lídra dal další šanci?
Hlavní íránský vyjednavač a předseda parlamentu Ghalíbáf vzkázal, že Írán svým prostředníkům opakovaně a jasně sdělil podmínky: politika cukru a biče na Írán nezabere a pokrok je možný jen po přijetí sedmi íránských podmínek. Trump na ně nepřistoupí, a Spojené státy jsou proto nejspíš na prahu další války. Vojenské překážky jsou přitom obrovské: podzemní komplexy jako Pickaxe Mountain, celá síť raketových měst, rozloha Íránu a hornatý terén, který se dobře brání. Zbývala naděje, že Trump jen do úterních voleb do Kongresu mluví tvrdě a nakonec uzavře dohodu a odejde.
Generál Keane radí zkusit totéž znovu, jen tvrději
V pátek ale na Fox News zazněl opačný názor. Čtyřhvězdičkový generál ve výslužbě Jack Keane ocenil ekonomický tlak, který vyvíjí ministr financí Bessent, ale podle něj sám režim nesvrhne. Podmínky pro jeho pád mají vytvořit vojenské operace. Spojené státy prý mají všechny potřebné prostředky, posílily vlastní obranu i obranu ropné a plynové infrastruktury spojenců v regionu „zhruba o 300 procent“ a mají větší útočné kapacity než na začátku války.
Proti generálovi se čtyřmi hvězdami tu stojí analýza bývalého podplukovníka. Kdyby Trump porovnal obě stanoviska s realitou, poslal by Keanea z obrazovky pryč. Nejde o genialitu, ale o to, že kdo za radu nedostává zaplaceno a nehoní se za přízní prezidenta, může věci pojmenovat tak, jak jsou. Trump ale slyší hlavně ty, kdo mu říkají, co chce slyšet: Keanea, ministra války Peta Hegsetha, Toma Cottona nebo generála Keitha Kellogga.
Co vlastně znamená 300 procent? Víc stejných zbraní proti stejným cílům v horách, které je napoprvé neprorazily a neproraží ani teď. Zásoby, které klesly na 35 až 40 procent, by se mohly vyčerpat až na pět či deset procent se stejným výsledkem. Jeden z podzemních komplexů zasáhly údery podle některých údajů 15 až 20krát a nevyřadily ho, a takových komplexů jsou desítky. Některé zřejmě ještě nebyly vůbec použity a čekají v záloze.
Íránské údery byly naopak mimořádně účinné. Když Íránci na něco vystřelí, trefí se, a cílem byly i americké základny. Pokud USA zaútočí na íránskou civilní infrastrukturu, Írán udeří na americký bankovní systém, firmy, elektrárny, ropná a čerpací zařízení i rafinerie. Seznamy cílů jsou podle jednoho z analytiků připravené a rozkazy vydané, takže stačí odpálit. Deset letadel naložených střelami Patriot PAC-3 na tom nic nezmění. V prvním kole tam protivzdušná obrana byla a íránské útoky nezastavila, zatímco teď má Írán zřejmě víc raket a dronů dlouhého doletu v nových variantách.
Íránci navíc nemusí čekat. Pokud budou čekat útok po volbách, mohou sami udeřit den či dva předem a zničit tankovací letouny, které stojí v řadě na letišti v Tel Avivu. Pak by se americká letadla nemohla ani vznést. A pokud by se válka zvrtla, hrozí, že někdo sáhne po zdánlivě snadném východisku, po jaderné zbrani. To by byla poslední rána, která by americký způsob života zničila.
Závěr
Ať jde o prezidenta, Kongres, diplomaty nebo generály ve výslužbě, kteří radí z televizních studií, všude je vidět shnilost na vrcholu. Elity vedou zemi do záhuby. Moc, kterou nesvazuje vláda práva, etika, morálka ani hodnoty, Spojené státy zničí zevnitř. Rozhodnutí může padnout za pár dní, možná i hodin, před volbami do Kongresu nebo po nich. I v nejlepším případě se z Ameriky stává vyvrhel, proti kterému se obrací celý svět. Až se věci začnou rozpadat, návrat do dnešního stavu už nebude možný. Změnit směr lze jen hned, v jedenáctou hodinu, a všemi zákonnými prostředky zastavit ty, kdo zemi ženou k propasti.
