Írán vs USA: Mírová jednání?

Investigativní analýza · 26. března 2026

Dvacátý šestý den války. Americký prezident Donald Trump stojí před novináři v Bílém domě a prohlašuje, že Spojené státy vedly „velmi dobré a produktivní rozhovory" s Íránem. Říká, že válka je vyhrána. Že existuje patnáct bodů shody. Že Írán souhlasil, že nikdy nebude mít jadernou zbraň.

Ve stejný okamžik, o devět časových pásem východněji, předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Ghalibáf — muž, kterého izraelské zpravodajské zdroje identifikovaly jako Trumpova údajného partnera v rozhovorech — říká: „Se Spojenými státy neprobíhají žádná jednání. Falešné zprávy jsou používány k manipulaci finančních a ropných trhů."¹

Někdo lže. Nebo možná oba. A právě v tom prostoru mezi dvěma nesmiřitelnými verzemi reality se odehrává příběh, který definuje rok 2026.

I. Jednání, která se stala válkou

Abychom porozuměli současné diplomatické frašce, musíme se vrátit o měsíc zpět — do doby, kdy jednání ještě skutečně probíhala.

Únor 2026 přinesl překvapivý optimismus. Tři kola nepřímých americko-íránských jaderných rozhovorů — zprostředkovaných Ománem — vyvrcholila 26. února zasedáním v Ženevě. Íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí a američtí vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner údajně dosáhli „významného pokroku." Ománský ministr zahraničí oznámil, že Írán souhlasil s tím, že nikdy nebude hromadit obohacený uran a přijme plnou verifikaci MAAE. Sám Aragčí řekl médiím, že „historická" dohoda je „na dosah."²

O čtyřicet osm hodin později — 28. února — začaly dopadat americké řízené střely Tomahawk a izraelská letadla bombardovala Teherán.

Operace Epic Fury se stala největší americkou vojenskou akcí od invaze do Iráku v roce 2003. Při úvodních úderech byl zabit Nejvyšší vůdce Alí Chameneí spolu se svou dcerou, zetěm a vnukem. Jeho syn Mojtaba byl zraněn, ale přežil.³ Pentagon nabídl postupně se měnící zdůvodnění — bezprostřední hrozba, prevence, zajištění zdrojů — avšak uzavřené briefy pro Kongres odhalily, že neexistovaly žádné zpravodajské informace naznačující, že Írán plánoval útok na americké síly.⁴

Arms Control Association následně zdokumentovala, že hlavní vyjednavač Witkoff zásadně zkreslil íránské jaderné návrhy v briefingu pro prezidenta — pravděpodobně ho přesvědčil, že jednání selhávají, zatímco ve skutečnosti neselhávala.⁵

Toto je klíčový detail pro pochopení všeho, co následovalo. Válka nebyla zahájena proto, že diplomacie selhala. Válka byla zahájena navzdory tomu, že diplomacie fungovala.

II. Čtyři týdny, které otřásly světem

Íránská odveta přišla rychle a v rozsahu, který překvapil i americké plánovače. Přes pět set balistických raket a dva tisíce dronů zamířily na Izrael a americké základny v Bahrajnu, Jordánsku, Kuvajtu, Kataru, Saúdské Arábii, Turecku a Spojených arabských emirátech. Poprvé v historii Írán přímo zaútočil na všechny státy Rady pro spolupráci v Zálivu — zasáhl letiště v Dubaji, ropná zařízení Saudi Aramco, katarskou LNG infrastrukturu i jedinou bahrajnskou rafinérii.⁶

Druhého března Íránské revoluční gardy vyhlásily uzavření Hormuzského průlivu — úžiny, přes kterou proudí dvacet procent veškeré světové přepravy ropy. Cena ropy Brent vystřelila nad sto dvacet šest dolarů za barel. Mezinárodní energetická agentura označila situaci za „největší výzvu globální energetické bezpečnosti v historii."⁷

Válka se rychle rozšířila za hranice Íránu. Hizballáh otevřel paralelní frontu v Libanonu. Húsijové zintenzivnili útoky na lodní dopravu v Rudém moři. Šíitské milice v Iráku a Sýrii zahájily raketové útoky na americké pozice. K 25. březnu Pentagon nasadil v regionu přes padesát tisíc vojáků a požádal Kongres o dvě stě miliard dolarů mimořádného financování.⁸

III. Obrat o sto osmdesát stupňů za tři dny

A pak se něco změnilo. Ne na bojišti — tam pokračovaly denní údery z obou stran. Změnila se Trumpova rétorika.

Dvacátého března Trump prohlásil: „Neděláte příměří, když druhou stranu doslova drtíte."⁹ O pouhé tři dny později, 23. března, najednou oznámil na Truth Social „VELMI DOBRÉ A PRODUKTIVNÍ ROZHOVORY" a odložil plánované údery na íránské elektrárny o pět dní. Novinářům sdělil, že USA jednají s mužem, o kterém věří, že „je nejrespektovanější" v Íránu — někým „velmi rozumným, velmi solidním" — ale odmítl ho jmenovat s tím, že ho nechce „nechat zabít." Výslovně upřesnil, že to „není Nejvyšší vůdce."¹⁰

O den později prohlášení eskalovala. Trump oznámil: „Tohle jsme vyhráli. Tato válka je vyhrána." Tvrdil, že Írán „souhlasil, že nikdy nebude mít jadernou zbraň." Nadhodil myšlenku společné americko-íránské kontroly Hormuzského průlivu. Uvedl, že existuje „asi patnáct" bodů shody.¹¹

IV. „Amerika mluví sama se sebou"

Reakce Teheránu byla jednoznačná. A drtivá.

Ghalibáf — muž, kterého izraelské zdroje identifikovaly jako Trumpova partnera v rozhovorech — kategoricky odmítl, že by jakákoli jednání probíhala.¹²

Ministr zahraničí Aragčí přinesl klíčové rozlišení: „Skutečnost, že jsou posílány zprávy a my odpovídáme varováními nebo uvádíme naše pozice, se nenazývá vyjednávání ani dialog — je to výměna zpráv."¹³

Mluvčí íránské armády byl nejostřejší: „Dosáhla úroveň vašeho vnitřního boje fáze, kdy vyjednáváte sami se sebou?"¹⁴

Íránská státní televize vysílala záběry pokračujícího raketového ostřelování doprovázené titulkem: „Politika Íránu spočívá v pokračujícím odporu — vyjednávání je vyloučeno."¹⁵

Co tedy existuje ve skutečnosti? Na základě průzkumu pěti nezávislých zdrojů — CNN, NPR, Axios, Al Jazeera a Washington Post — lze konstatovat, že od začátku války se neuskutečnila žádná přímá jednání mezi USA a Íránem.¹⁶ Co probíhá, je výměna zpráv přes prostředníky: Pákistán, Egypt, Turecko a Omán. Spojené státy předaly Íránu prostřednictvím Pákistánu 15bodový mírový plán 24. března.¹⁷ Írán ho 25. března odmítl jako „extrémně maximalistický a nerozumný" a odpověděl vlastním 5bodovým protinávrhem.¹⁸

V. Propast mezi požadavky

Obsah obou plánů odhaluje, proč je rychlé řešení nemožné.

Americký 15bodový plán požaduje: třicetidenní příměří, kompletní demontáž jaderných zařízení v Natanzu, Isfahánu a Fordó, trvalý konec veškerého obohacování uranu, předání zásob obohaceného uranu, pětileté moratorium na balistické rakety, ukončení podpory všech proxy sil a plné znovuotevření Hormuzského průlivu. Nabízí výměnou zmírnění sankcí a civilní jadernou spolupráci.¹⁹

Íránský 5bodový protinávrh požaduje: okamžité zastavení veškerých amerických vojenských operací, konkrétní záruky proti budoucím útokům, vyplacení válečných reparací, ukončení nepřátelství na všech frontách včetně boje proti Hizballáhu, a uznání íránské suverenity nad Hormuzským průlivem. Revoluční gardy navíc přidaly další body: uzavření všech amerických vojenských základen v Zálivu, povolení Íránu vybírat tranzitní poplatky od tankerů a zrušení veškerých sankcí.²⁰

Vysoký diplomatický zdroj řekl Al Jazeeře, že americký plán „není krásný ani na papíře."²¹

VI. Kouřová clona, nebo strategie?

Zde se dostáváme k jádru otázky, kterou si klade nejeden analytik — a kterou si klade i tento text.

Je Trumpova rétorika o „vítězství" a „produktivních jednáních" promyšlenou strategií k ukončení konfliktu při zachování tváře? Nebo je to improvizace prezidenta, který si uvědomil, že nemá žádnou exitovou strategii?

Existuje řada indicií, že jde o kombinaci obojího — s převahou druhé možnosti.

Za prvé: načasování. Trumpova oznámení o jednáních přicházela opakovaně dvě hodiny před otevřením amerických trhů, čímž vyvolávala krátkodobé cenové rally na trzích.²²

Za druhé: vnitřní rozbroje. Reuters odhalil interní „přetahovanou" v Bílém domě mezi politickými poradci, kteří chtějí „úzce definovat vítězství" a co nejrychleji deeskalovat, a jestřáby kolem ministra obrany, kteří prosazují pokračování tlaku.²³

Za třetí: historický vzorec. Fortune aplikoval na situaci analytický rámec, který nazývá „TACO" — „Trump Always Chickens Out." Vzorec z obchodních válek, severkorejské krize a dalších konfliktů: eskalace, dramatický obrat, prohlášení o úspěchu. S klíčovým varováním, že ve skutečné válce se tento vzorec „nedá tak snadno přepínat sem a tam."²⁴

Za čtvrté: expertní konsenzus. Karim Sadjadpour z Carnegie Endowment shrnul situaci slovy: „To, co začalo jako válka z vlastního rozhodnutí, se proměnilo ve válku z nutnosti. Nemyslím si, že prezident Trump bude schopen jednoduše ukončit válku a prohlásit vítězství." A dodal: „Nemyslím si, že prezident Trump, upřímně řečeno jeho vlastními slovy, chápal, do čeho se pouští."²⁵

Trita Parsi z Quincy Institute nabídl nejostřejší diagnózu Trumpova strategického dilematu: „Trump nemá žádné dobré eskalační možnosti. Cokoli udělá, bude ho to pravděpodobně stát víc než Íránce. To vytváří scénář, ve kterém si musí vyblufovat cestu k nějakému pocitu převahy." Parsi argumentoval, že Washington „ztratil kontrolu nad touto válkou" v momentě, kdy Chameneího atentát nevyvolal ani kolaps režimu, ani kapitulaci, a že Trumpovo okno pro důstojný ústup se „možná uzavírá," protože íránská páka v podobě Hormuzského průlivu vyžaduje skutečné ústupky.²⁶

VII. Vůdce bez tváře, válka bez partnera

Existuje další strukturální problém, o kterém se v amerických médiích příliš nemluví. S kým přesně chce Trump jednat?

Nejvyšší vůdce Chameneí je mrtvý. Jeho syn Mojtaba, který byl zraněn při útoku a údajně převzal roli nového Nejvyššího vůdce, dosud nevystoupil veřejně a vydal pouze tvrdá prohlášení.²⁷ Nemá žádný politický prostor pro kompromis — jeho otec byl zabit Američany a jakýkoli ústupek by byl vnímán jako zrada jeho odkazu.

Ghalibáf, kterého Trumpova administrativa zjevně považuje za přijatelného partnera, sám veškeré kontakty popírá. Íránský ministr zahraničí vyloučil jednání za současných podmínek.²⁸

A pak je tu toxické dědictví Ženevy. Írán kategoricky odmítl jednat s Witkoffem a Kushnerem — muži, kteří vedli únorová jednání v momentě, kdy byly zahájeny údery. Teherán je považuje za „zrádce, kteří bodli do zad" a požaduje, aby budoucí rozhovory vedl viceprezident JD Vance — jehož známá skepse vůči blízkovýchodním vojenským dobrodružstvím ho činí pro Teherán přijatelnějším partnerem.²⁹ Mediátoři se údajně pokoušeli zorganizovat schůzku v Islámábádu již na 28. března, ale íránská strana dosud souhlasila pouze s nepřímou výměnou zpráv.³⁰

VIII. Severokorejský scénář a jeho limity

Nejčastěji citovaná historická paralela — Trumpova diplomacie se Severní Koreou — zároveň odhaluje, proč tentokrát stejný postup pravděpodobně nebude fungovat.

Vzorec z KLDR je dobře známý. Eskalace rétorikou „ohně a zuřivosti," obrat k dramatické osobní diplomacii, prohlášení o historickém průlomu, a nakonec tiché přijetí status quo bez skutečné dohody. Summit v Singapuru vyprodukoval vágní společné prohlášení a fotografické příležitosti, ale nulovou denuklearizaci — to, co analytici nazývají „summit jako představení."³¹

S Íránem je však škála nesrovnatelná. Eskalace se Severní Koreou byla rétorická. S Íránem zahrnovala zabití hlavy státu a největší americkou vojenskou operaci za dvě dekády. Přístup „prohlas vítězství a odejdi," který obstojně fungoval u KLDR — kde byl status quo dostatečně stabilní na to, aby ho šlo tolerovat — naráží na zcela odlišnou realitu: Hormuzský průliv je uzavřen, ropa stojí přes sto dvacet dolarů, je nasazeno přes padesát tisíc amerických vojáků a Írán denně střílí rakety na Izrael i státy Zálivu.³²

Christian Emery z London School of Economics identifikoval tři možné východy z konfliktu, žádné nadějné: kolaps íránského režimu (žádné známky bezprostředního zhroucení), prohlášení Íránu za dostatečně oslabeného (ale Teherán pokračuje v odpalu raket), nebo íránská kapitulace ohledně jaderného programu (což by vyžadovalo, aby nový Nejvyšší vůdce odvolal program svého otce za podmínek diktovaných jeho otcovými vrahy).³³

IX. Co by doporučila umělá inteligence?

Pokud bychom odhlédli od konkrétních politických zájmů a pokusili se formulovat čistě strategické doporučení — co by měl americký prezident v této situaci dělat, aby z konfliktu vyšel s přijatelným výsledkem?

Několik prvků Trumpova současného postupu odpovídá tomu, co by strategický analytik doporučil. Hledání diplomatického úniku a jeho prezentace jako vítězství je racionální strategie, pokud jste uvízli ve válce bez jasného cíle. Využívání prostředníků je správné, protože přímý kontakt je po zabití Chameneího během aktivních jednání prakticky nemožný. Odklad úderů na elektrárny jako signál dobré vůle je takticky rozumný.

Existují však zásadní odchylky od toho, co by jakýkoli strategický model doporučil.

Za prvé — válka byla zahájena během probíhajících jednání, což je katastrofální strategická chyba, která zničila důvěru na celé generace. Žádný racionální model by toto nedoporučil.

Za druhé — veřejné prohlašování vítězství, zatímco protistrana aktivně popírá i samotnou existenci jednání, je kontraproduktivní, protože to druhou stranu nutí zaujmout ještě tvrdší postoj. Každé Trumpovo „vyhrali jsme" Teheránu de facto zakazuje jakýkoli ústupek — protože by to vypadalo jako potvrzení jeho narativu.

Za třetí — vstoupit do největší vojenské operace od roku 2003 bez jasného plánu, jak z ní ven, je fundamentální selhání strategického plánování. CSIS publikovalo analýzu nazvanou „Proč dekapitace nevyřeší americký problém s Íránem," která argumentuje, že historický záznam použití omezené vojenské síly k dosažení ambiciózních politických cílů je neuspokojivý.³⁴

Olivia Troye, bývalá pracovnice Trumpovy administrativy, varovala: „V určitém okamžiku pravděpodobně očekává, že si umyje ruce a prohlásí to za výhru a jde dál. Tohle není soutěžní show. Válka s Íránem není cvičení v politickém marketingu."³⁵

X. Deset minut do půlnoci

Existuje ještě několik faktorů, které činí situaci kritičtější, než ji prezentuje kterákoli ze stran.

Izraelské zájmy se ostře rozcházejí s Trumpovými. Netanjahu chce prodloužené oslabování Íránu bez ohledu na náklady na energetických trzích a izraelské vojenské operace pokračují podle vlastního časového harmonogramu, nezávisle na americké diplomatické choreografii.³⁶

Válka urychluje strategické sbližování Ruska, Číny a Íránu. Trilaterální strategický pakt podepsaný v lednu 2026 se pod palbou prohloubil — Rusko sdílí zpravodajské informace a Čína poskytuje přístup k satelitní navigaci.³⁷ Státy Zálivu, poprvé v historii přímo napadené Íránem, zásadně přehodnocují své bezpečnostní postoje.

MAAE ztratila verifikační přístup k íránskému jadernému programu na více než osm měsíců.³⁸ Precedent útoku na národ během aktivních jednání zavedl do blízkovýchodní diplomacie deficit důvěry, který přetrvá po celé dekády.

Průzkum Pew Research Center z 25. března ukazuje, že padesát devět až šedesát jedna procent Američanů válku odmítá.³⁹ Pentagon požaduje dvě stě miliard dolarů mimořádného financování. Midterm volby se blíží.

Závěr: Prostor mezi dvěma lžemi

Americká válka s Íránem dosáhla bodu zlomu, kde se vojenská realita, diplomatické divadlo a domácí politika táhnou v nesmiřitelných směrech.

Trump potřebuje rychlé vítězství. Ale Írán — napaden během jednání, zbaven Nejvyššího vůdce — nemá ani důvěru, ani domácí politický prostor, aby americkému prezidentovi předal narativ o úspěchu. Hormuzský průliv zůstává nejmocnější íránskou kartou.

Nejnebezpečnější výsledek nemusí být ani eskalace, ani deeskalace. Může jím být onen prostor mezi nimi — konflikt udržovaný vzájemným nepochopením, souběžnými prohlášeními o vítězství a konkurenčními definicemi reality, ve kterém se obě strany navzájem utíkají v kruhu.

Trump říká, že jedná. Írán říká, že nejedná. Zprávy putují přes prostředníky. Rakety létají oběma směry. Ropa stojí sto dvacet dolarů. Padesát tisíc amerických vojáků čeká v písku.

A někde mezi Washingtonem a Teheránem, ve výměně zpráv, které jedna strana nazývá jednáním a druhá strana odmítá takto pojmenovat, se možná — nebo možná ne — rodí konec války, která nikdy neměla začít.