Léčivo, které dostalo Nobelovu cenu za medicínu a podalo se miliardám lidí, je dnes v západní medicíně synonymem pro šarlatánství. Spor o ivermektin se přitom po pěti letech vrací v nové podobě: tentokrát kolem onkologických pacientů, kteří ho užívají na vlastní pěst a svým lékařům to raději neřeknou. Rozhovor s lékařkou Mary Talley Bowdenovou, která během pandemie léčila tisíce nemocných a dodnes se soudí o své jméno, ukazuje, jak se z odborné otázky stalo téma, o kterém se nemá mluvit.
Pro pořádek: americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), Světová zdravotnická organizace i americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) trvají na tom, že ivermektin má sloužit výhradně proti parazitům, a odvolávají se na nedostatek důkazů pro jiná použití. Text níže shrnuje pohled lékařky, která zastává opak.
Onkologové se mají ptát, kdo si lék bere sám
Americká společnost pro klinickou onkologii vydala stanovisko, podle kterého by se onkologové měli svých pacientů aktivně ptát, zda neužívají ivermektin nebo fenbendazol, a sdělit jim, že pro nasazení těchto látek mimo klinické studie neexistují klinické důkazy. Odborná společnost zároveň upozorňuje na riziko toxicity při vysokých dávkách a na možné interakce s onkologickou léčbou.
Pozoruhodné je, co ve stanovisku není. Netvrdí se v něm, že proběhly klinické studie a lék selhal. Tvrdí se, že se nepředpokládá, že by fungoval — a k tomu se přidává pokyn zjišťovat, kdo z pacientů si ho bere. Rozdíl mezi doloženým neúspěchem a domněnkou je přitom podstatný.
Kam až smí sahat regulátor
Úkolem lékového úřadu je schvalovat léky a stanovovat indikace. Nic ale lékařům nezakazuje předepsat lék mimo schválenou indikaci a nic nezakazuje pacientovi takový lék užívat. Když tedy videoplatforma odvozuje pravidla svého obsahu od toho, co úřad schválil, vykládá si právo špatně.
V srpnu 2021 zveřejnil FDA proslulý příspěvek s fotografií ženy u koně a větou, že člověk není kůň ani kráva, a doplnil ho informacemi na svém webu o tom, kdy se ivermektin brát smí a kdy ne. Právě to podle Bowdenové úřadu nepříslušelo. Skupina lékařů ho zažalovala a u odvolacího soudu uspěla — úřad musel sporné materiály stáhnout.
Že se to povedlo, je spíš výjimka. Stát chrání takzvaná suverénní imunita, soudní spor stojí obrovské peníze i čas, a proto se do něj málokdo pustí. Většina veřejnosti navíc vůbec netuší, kde má státní úřad hranice svých pravomocí.
Bezpečnost, kterou ukázalo šest tisíc pacientů
Bowdenová během pandemie ošetřila přes šest tisíc pacientů s covidem a zhruba dvěma třetinám z nich ivermektin podala. Nic vážného na něm podle svých slov nikdy neviděla: občas žaludeční nevolnost, občas mírně rozostřené vidění, nikdy nic, kvůli čemu by musel někdo na pohotovost nebo volat toxikologické centrum. S běžnými antibiotiky má prý potíží podstatně víc.
Údaje o toxicitě si dohledala přímo na stránkách lékového úřadu, kam je výrobce musel při schvalování dodat. Následně prošla odbornou literaturu a hledala případy náhodného či úmyslného předávkování. U paracetamolu takové vyhledávání vrátí tisíce prací, u ivermektinu nenašla jedinou studii popisující úmrtí.
Protokoly shora a Fauciho deník
Během pandemie se stalo běžným, že úřednický aparát diktoval, jak léčit — a psali to lidé, kteří sami žádného pacienta s covidem neošetřili. Riziko je zřejmé: svět, v němž existuje jen několik schválených možností a každý, kdo z řady vybočí, je potrestán.
Ze zveřejněného Fauciho deníku vysvítá podle Bowdenové odmítavý postoj k hydroxychlorochinu — reflexivní, bez zvědavosti a bez snahy zjistit, jestli lék funguje. Zápisky na ni působí spíš jako improvizace na konci každého dne než jako vědecky vedená rozvaha. Ivermektin v nich podle jejího čtení nepadne ani jednou. Kdyby ho jeho autor považoval za skutečné nebezpečí pro pacienty, patrně by o něm alespoň někde psal.
Léčba postavená na běžném rozumu
Na začátku to nebyla žádná věda. Malá ambulance pro ušní, nosní a krční nemoci, první nemocní, kteří nepatřili do nemocnice, a postup podle toho, co se lékař učí: při silném kašli, který nereaguje na volně prodejné přípravky, pokryjete pacienta antibiotikem kvůli druhotné infekci, u úporného kašle nasadíte inhalace se steroidy.
Hydroxychlorochin Bowdenová nejprve vyzkoušela sama na sobě, když onemocněla, a rychlý ústup potíží jí dodal odvahu nasadit ho i pacientům. Po několika tisících ošetřených se z pokusů a omylů stala rutina. Žádná genialita, jen ochota nezavírat oči před dostupnými daty.
Pacienti to před onkologem tají
Praxe je taková, že lék užívá kdekdo — a nikdo o tom svému onkologovi neřekne. Pacienti se bojí, že je lékař seřve, nebo je rovnou odmítne dál léčit. U pokročilých stadií, kdy člověk zkusí cokoliv, je to pochopitelné o to víc. Právě tato tichá praxe patrně stanovisko onkologické společnosti vyvolala.
Jeden důvod k opatrnosti je legitimní: kdo vede klinickou studii, musí mít přehled o všem, co pacient užívá, jinak si výsledky znehodnotí. Zbytek je horší. Za ivermektin onkolog nedostane zaplaceno, za chemoterapii ano — a obrácená finanční motivace dělá své. K tomu se přidává značka, kterou lék dostal během pandemie: koňské odčervovadlo pro pochybné existence.
Bowdenová proto volá po opaku dnešního postupu. Lékový úřad by měl podle ní vydat prohlášení, které uvede věci na pravou míru — že jde o látku oceněnou Nobelovou cenou, podanou bezpečně miliardám lidí — a lék by se měl uvolnit do volného prodeje.
Proč velkou studii nikdo neudělá
Otázka, proč se prostě neudělá pořádná studie u něčeho tak vážného, jako je rakovina, má nudnou odpověď: nevyplatí se to. Lék je levný a po vypršení patentové ochrany, takže na jeho konci nečeká žádná odměna. Klinická studie přitom stojí desítky až stovky milionů dolarů a sedmdesát procent klinického výzkumu financují farmaceutické firmy právě proto, že je tak drahý.
Existuje i druhá překážka, čistě reputační. Ivermektin je dnes nejspornějším lékem, jaký kdy západní medicína měla; kdo se ho zastane, je okamžitě diskreditován. I kdyby firma vymyslela, jak na něm vydělat — přeformulovat ho, přidat další účinnou látku — nejspíš by se do toho nepustila, protože by tím přiznala, že se pět let mýlila.
Přitom nejde o nic exotického. Látku původně objevili ve vzorcích půdy v Japonsku a od počátku se zkoumala pro lidi i pro zvířata. V Africe a Indii se běžně užívá dodnes a nikdo v tom nevidí nic podivného, stejně jako v Peru, kde se během pandemie nasazovala bez povyku.
Monoklonální protilátky zmizely, mandáty přišly
K ivermektinu se Bowdenová dostala až z nouze. Do té doby podávala monoklonální protilátky, které nikdo nezpochybňoval a kterých měla dost — objednávaly se přímo od výrobce, platil je stát a v ordinaci byly do dvou dnů. Pak distribuci převzal stát, dodávky se začaly krátit a nakonec ustaly úplně. Oficiální vysvětlení nepřišlo žádné.
Časově to podle ní nebyla náhoda: konec monoklonálních protilátek se potkal s nástupem očkovací povinnosti na podzim 2021. Kdyby lidé věděli, že existuje dobře fungující léčba, ochota nechat se očkovat by klesla.
Sama mezitím sledovala, kdo jí do ordinace chodí s pozitivním testem, a očkovaných bylo víc než neočkovaných — a nemocní byli stejně, ne-li hůř. Zásadní je přitom detail, který v mediálním obrazu zanikl: schvalovací studie nikdy netestovaly, zda vakcína zastaví přenos nákazy, sledovaly jen tíži průběhu.
Ani přechod na ivermektin nebyl jednoduchý. Recept nešlo poslat do běžné lékárny, jen do vybraných lékáren připravujících léky na míru, pojišťovna ho nehradila, cena byla mnohonásobně vyšší, než by odpovídalo, a o víkendu se lék sehnat nedal. Poprvé v kariéře tak Bowdenová zažila, že si lidé dělají domácí zásoby léků, protože se bojí, že je včas nedostanou.
Pět let sporu kvůli jedinému pacientovi
Nejtvrdší část příběhu se týká pacienta, který lék nikdy nedostal. Zástupce šerifa, otec šesti dětí, jinak zdravý. Sehnat ivermektin před nástupem do nemocnice se mu nepodařilo, skončil na měsíc na ventilátoru a nemocnice ve Fort Worthu už s rodinou probírala paliativní péči. Manželka chtěla, aby dostal alespoň šanci, nemocnice odmítla, a tak ji zažalovala a Bowdenovou požádala o svědectví u soudu.
Za samotné svědectví u soudu na ni vzápětí přišlo udání k lékařské komoře. Soud rodině vyhověl a nařídil nemocnici udělit lékařce dočasné oprávnění, aby mohla lék podat. Nemocnice se odvolala a proti příkazu byl vydán odklad, o kterém Bowdenová v tu chvíli nevěděla — což komora sama uznala. Přesto ji uznala vinnou s odůvodněním, že nemocnice oprávnění formálně nikdy nevydala. Pacient zemřel.
Následovala veřejná důtka, která je dodnes v registru u jejího jména. Lékařská komora ji zdůvodňuje jinak než Bowdenová — podle jejího rozhodnutí šlo o neprofesionální a rušivé chování vůči personálu nemocnice a o zásah do péče o pacienta. Praktikovat může lékařka dál, bojuje o princip: pokud spor prohraje, bude tím fakticky řečeno, že slovo nemocnice váží víc než rozhodnutí soudu. Případ teď leží u soudu.
Právo přivést si do nemocnice vlastního lékaře
Z toho plyne obecnější problém. Vstupem do nemocnice se člověk fakticky vzdává rozhodování o sobě a o druhý názor si tam říct neumí — pokud jeho lékař v dané nemocnici nemá oprávnění, má smůlu. Bowdenová proto prosazuje zákonnou úpravu, která by nemocnicím ukládala vpustit externího lékaře s platnou licencí v dobrém stavu alespoň pro druhé posouzení.
Vrátilo by to pacientům kus autonomie a odstranilo loterii, ve které záleží na tom, na koho člověk narazí. V pandemii přitom rozdíl mezi lékaři znamenal hodně: část pacientů skončila na ventilátoru velmi brzy, což jim výsledek mohlo spíš zhoršit. Zatím podle Bowdenové takový zákon nikde neleží.
Žaloby lékařů, cenzura a lék bez předpisu
Veřejnost si zhruba pamatuje, že byl ivermektin očerňován, a tuší, že se to nakonec obrátilo. Omluva ale nepřišla, tresty zůstaly v platnosti a nikdo nenese odpovědnost. Sedm státních lékařských komor a jejich federaci proto žaluje Bowdenová spolu se šesti dalšími lékaři kvůli cenzuře a svobodě projevu. Dva z nich přišli o licenci kvůli výjimkám z očkování, jeden z nich navíc kvůli e-mailovému zpravodaji, ve kterém varoval své pacienty před vakcínou.
V dostupnosti léku se přesto něco pohnulo. Texas, Arkansas, Louisiana, Idaho a Tennessee přijaly zákony, podle nichž si lze ivermektin vyzvednout přímo u lékárníka bez receptu. Velké řetězce ho ale stále neprodávají.
Útoky na lékaře přitom byly téměř výhradně osobní. Nikdo nepřišel s vědeckým argumentem, proč se mýlí. Mezi stížnostmi, které komory dostaly, nebyla podle Bowdenové jediná, kde by pacient utrpěl újmu — šlo o názory, se kterými hlavní proud nesouhlasil. Přitom právě spor je způsob, jak věda postupuje; jenže druhá strana nediskutuje, jen umlčuje.
Studie se nevyvracejí, jen vybírají
V raných pracích se u ivermektinu objevil pozoruhodný ukazatel — takzvané NNT neboli počet pacientů, které je třeba léčit, aby jeden z nich přežil. Uváděla se hodnota dvě: na každé dva těžce nemocné jeden, který by jinak zemřel, přežil. Schválené léčebné přípravky včetně paxlovidu se ničemu takovému nepřiblížily.
Protiargument nikdy nespočíval v datech o škodlivosti. Studií o ivermektinu a covidu vzniklo sto pět a naprostá většina z nich ukázala nějaký přínos, jen v různé míře. Vybírat se z nich ale dá libovolně — jako v každé oblasti medicíny se najde práce pro i proti, sto procent shody neexistuje nikdy. Někde se lék podal příliš pozdě, jinde v kombinaci s další látkou, takže z výsledku nelze poznat, co vlastně účinkovalo.
Klinická zkušenost má proto podle Bowdenové větší váhu než jednotlivá studie. Když člověk ošetří tisíce nemocných se stejnou diagnózou, pozná, komu stačí jedna látka a kdo potřebuje kombinaci. Medicína málokdy funguje tak, že jedna a jedna jsou dvě — a co se do téhle rovnice nevejde, bývá rovnou smeteno ze stolu.
Příští pandemie, umělá inteligence a otázka, kdo studii zaplatil
Kudy se to bude vyvíjet dál? Bowdenová byla během pandemie na pět měsíců vyhozena ze sítě X a názvy léků obcházela vkládáním znaků doprostřed slova, aby je nezachytily cenzurní roboty. Dokud zůstává síť X pod kontrolou Elona Muska, vidí naději; obavu má z toho, že převezme roli filtru umělá inteligence a bude držet předepsaný výklad. Na vlastních dětech ale pozoruje i opačný trend — rozpoznají vygenerovaný obrázek na první pohled, protože vyrostly v prostředí, kde se člověk nepřetržitě ptá, co je pravé.
Umělá inteligence dnes na dotaz po ivermektinu odpoví varováním, ale při troše vytrvalosti připustí, že se používá jako protizánětlivá a protivirová látka a že in vitro, tedy ve zkumavce, vykázal účinek proti viru zika, HIV, západonilskému viru, chřipce i dalším RNA virům. Umění číst mezi řádky je proto zásadní dovednost: tiskové zprávy ke klinickým studiím nikdy netvrdí, že lék funguje, tvrdí, že je slibný.
K tomu se váže jednoduché vodítko. První, co se u studie vyplatí zjistit, je, kdo ji zaplatil. Studie financovaná výrobcem léku podstatně častěji vychází ve prospěch toho léku — a když nevyjde, prostě se nepublikuje.
Další pandemie se ohlašuje pravidelně, jednou opičími neštovicemi, podruhé ptačí chřipkou. Bowdenová si myslí, že příště budou lidé opatrnější a méně ochotní poslechnout — a možná právě to konečně přinese vyúčtování za to, co se stalo. Zároveň varuje před vedlejším účinkem ztracené důvěry: kdo se nemocnicím a lékařům vyhýbá, může na to doplatit. Rozumnější je jít tam připravený, s někým, kdo situaci sleduje, a s předem sepsaným přáním, co si přeje a co ne.
Závěr
Otázka, jestli ivermektin pomáhá proti rakovině, zůstává otevřená a nikdo ji zatím zodpovědět nechce — studie by musel někdo zaplatit a na levném léku bez patentu se nevydělá. Místo toho se řeší, jak zjistit, kdo si ho bere. Právě v tom je celý spor: nejde o data, jde o to, kdo smí rozhodovat, co se vyzkoušet smí a co ne. A nejlevnější prevence zůstává banální — držet váhu, spánek, stres a pohyb v takovém stavu, aby na tuhle otázku vůbec nedošlo.
