Nitrožilní vitamin C: dva lékaři líčí, proč z nich systém udělal šarlatány

Nitrožilní vitamin C v intenzivní péči je téma, které rozděluje medicínu skoro deset let. Lékaři intenzivní medicíny Paul Marik a Pierre Kory popisují, jak jim podle jejich vlastního líčení infuze vitaminu C měnila průběh sepse u pacientů, u kterých čekali smrt — a co následovalo poté, co o tom začali mluvit nahlas.

Následující text shrnuje výhradně jejich svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou závěry z pozorování u lůžka, které se nepodařilo potvrdit v randomizovaných studiích, a vážná obvinění na adresu nemocnic, regulátorů i farmaceutického průmyslu. Redakce jednotlivá tvrzení neověřuje ani nevyvrací a nepodává je jako zdravotní doporučení — předává je tak, jak je oba lékaři formulují, a úsudek nechává na čtenáři. O léčbě rozhoduje ošetřující lékař.

Vitamin C jako stresový hormon: podle Marika jsme mutanti

klip od 4:33

Marik staví celou úvahu na jednom biologickém detailu: podle něj jsou na této planetě jen dva živočišné druhy, které si vitamin C neumějí samy vyrobit — vyšší primáti a morčata. Všechny ostatní druhy si ho vytvářejí, a to podle Marika tím víc, čím větší stres zažívají. Vitamin C je v jeho čtení stresový hormon, tedy látka, kterou tělo spotřebovává při zátěži.

Člověk je proto podle něj mutant, který si při stresu nemá jak pomoct. Marik odkazuje na data, podle nichž mají lidé v enzymu potřebném k tvorbě vitaminu C fatální mutace, a připomíná pokusy, v nichž studenti před zkouškou dopadli po podání vitaminu C lépe. Stresem přitom myslí jakoukoli zátěž — úraz, operaci, infekci i psychický tlak.

Kory to doplňuje vlastním pozorováním: člověku v zátěži prudce stoupá kortizol, zatímco hladina vitaminu C se nehne, protože si ho nedokáže doplnit. Zvířata podle něj naopak zvednou vitamin C a kortizol jim skoro nestoupne. Vzpomíná také na kolegu z kardiochirurgické jednotky intenzivní péče, který pacientům po operacích srdce podával vitamin C nitrožilně; podle Koryho se u nich oběh viditelně stabilizoval.

Od Paulinga k naději na další diagnózy

klip od 8:41

Kory připomíná chemika Linuse Paulinga, jediného držitele dvou nezdílených Nobelových cen, který v pozdní fázi kariéry podával vysoké dávky vitaminu C onkologickým pacientům, u nichž selhala chemoterapie, a referoval o výrazně prodlouženém přežití. Kory sám dodává, že to bylo v době před érou medicíny založené na důkazech, a proto se to dnes zcela odmítá.

Přesto je přesvědčen, že pokud vitamin C skutečně drží pohromadě základní fyziologii těla, těžko si představit chorobný stav, u kterého by nepomáhal. Sám to formuluje jako domněnku, ne jako doložený závěr, a jedním dechem říká, že sám kamennou kliniku nemá, a přímou zkušenost s ambulantním podáváním tedy postrádá.

Marik jde stejnou logikou: vitamin C je podle něj potřeba vždy, když je tělo pod tlakem a tvoří kortizol — u polytraumat, po operacích, u zápalu plic i u infekcí dýchacích cest. Vypočítává také role, které vitaminu C přisuzuje běžná fyziologie: podíl na tvorbě adrenalinu a noradrenalinu, tedy hormonů udržujících krevní tlak, vliv na prokrvení a na imunitní systém.

Tableta a infuze podle Koryho nejsou totéž

klip od 11:38

Nejdůraznější pasáž celého rozhovoru patří rozlišení, které Kory považuje za zásadní: nikdo si podle něj nemá z jejich vyprávění odnést, že stačí doma spolykat hrst tablet. Vstřebávání vitaminu C ve střevě je podle jeho popisu omezené přenašeči, takže koncentrace dosažitelné ústy jsou proti septickému šoku bezvýznamné — i kdyby si člověk bral tablety po hrstech každé čtyři hodiny.

Naproti tomu při nitrožilním podání se podle Koryho dostane do krve všechno a organismus se dostane na hladiny, které nestačí spotřebovat. Právě tam prý viděli reakce, o kterých mluví. Zároveň v tom vidí hlavní slabinu: infuze znamená bariéru v přístupu — je potřeba klinika, personál a peníze.

Marik k tomu dodává, že u těžké sepse nejde o samotný vitamin C: pacient potřebuje nitrožilní antibiotika a tekutiny, takže bez lékaře se tahle úvaha nedá uskutečnit. Sám Kory popisuje, jak si loni při střevní infekci nechal doma podat infuzi s tekutinami a vitaminem C, a hned dodává, že neví, jestli mu pomohl vitamin C, nebo prostá rehydratace.

Dva příběhy od lůžka

klip od 14:03

Marik líčí, jak to u něj začalo. Měl pacientku, která podle jeho popisu umírala na rozvinutou sepsi. Vzpomněl si, že o vitaminu C četl, a protože nemocniční lékárny ho běžně drží pro nitrožilní výživu, podal jí ho. Čekal, že ji ráno najde mrtvou. Podle jeho vyprávění seděla na lůžku, komunikovala, mohli jí vytáhnout dýchací trubici a začaly jí fungovat ledviny.

Kory přiznává, že když Marikovu práci poprvé četl, ignoroval ji jako nesmysl — nedokázal uvěřit, že dvě vitaminy a malá dávka hydrokortizonu udělají něco takového, a připomíná, že Marik měl v oboru pověst člověka, který jde vždy proti proudu. Zlom podle svých slov přišel, když ho rodina jednoho pacienta uprosila, aby zkusil cokoli. Ten pacient zemřel, ale Kory zjistil, že jde o bezpečný a levný postup, a nechal si ho v repertoáru.

O dva dny později podle svého líčení dostal pacienta po transplantaci kostní dřeně, tedy člověka bez imunitního systému, který přišel v multiorgánovém selhání, na dvou vazopresorech, bez moči a zmatený. Protokol podle Koryho začal krátce před polednem, odpoledne pacient viditelně mírnil a druhý den ráno ho našel sedět v křesle u lůžka, jak snídá míchaná vejce, bez podpory oběhu i kyslíku a připraveného k překladu zpět. Sám to komentuje slovy, že se ten den nedokázal soustředit na nic jiného.

Spor o studie: podle obou rozhoduje načasování

klip od 24:34

Když přišla první randomizovaná studie, která efekt nepotvrdila, byla to podle Koryho pro oba ponižující chvíle — vypadali jako lidé, kteří nevědí, o čem mluví. Jeho výhrada je ale jediná a stále stejná: studie nezopakovala podmínky, ve kterých protokol podávali. Oni ho podle svého popisu nasazovali hned při příjmu, studie až zhruba třicet hodin po přijetí na jednotku intenzivní péče. Septický šok se přitom podle Koryho počítá na hodiny a ani on by po třiceti hodinách nikoho nezachránil.

Na otázku, jestli byly studie navrženy tak, aby selhaly, Kory odpovídá opatrně: u té první připouští možnost upřímného přehlédnutí, u dalších už se mu to hájí hůř. Obecněji viní design akademických studií u akutních stavů — než se posoudí kritéria, získá souhlas, pacient zařadí a randomizuje, uplyne podle něj čas, který nemá se skutečností nic společného. Marik to shrnuje otázkou, proč by měl kdokoli odkládat léčbu u pacienta, který umírá; žádný zákrok se podle něj zpožděním nezlepší.

Kory k tomu přidává vysvětlení, které považuje za klíč k tomu, proč Marikovi vycházela čísla jinak než všem ostatním včetně jeho samotného: v Marikově nemocnici volali intenzivisty rovnou na urgentní příjem a infuzi tam podle Koryho věšely sestry okamžitě. Jinde pacient čeká na volné lůžko a léčba se rozjíždí o hodiny později.

Čísla z jedné nemocnice — a co stojí ampule

klip od 30:45

Údaje, o které se oba opírají, popisuje Marik takto: protože se úmrtnost na sepsi sledovala jako ukazatel kvality, docházela do nemocnic nezávislá firma, která data sbírala a předávala je vedení nemocnice. Podle Marika tak dostali čísla, která si sami nepočítali — v roce 2016, kdy s protokolem začínal, byla nemocniční úmrtnost na sepsi kolem 40 procent, v roce 2017 kolem osmi.¹ Kory dodává, že se hodnota nakonec ustálila kolem šesti procent a že data odešla vedení nemocnice neohlášeně právě proto, že nikdo takový výsledek u velkého centra pro nejtěžší pacienty neviděl.

Sepse přitom podle obou patří mezi nejčastější příčiny úmrtí — Marik mluví o zhruba dvou až třech milionech mrtvých ročně ve světě a asi 300 tisících ve Spojených státech, kde je to podle něj vůbec nejčastější příčina smrti v nemocnici.

Na cenu má Kory jednoduchou odpověď: ampule stála podle jeho vzpomínky několik set dolarů a při dávkování po šesti hodinách vycházel den zhruba na dva tisíce dolarů. Vedle nákladů na personál jednotky intenzivní péče — sestry ve stálém poměru na dva pacienty, respirační terapeuti, nutriční specialisté, lékaři — je to podle něj drobnost. Zároveň je to podle obou přesně ten typ přípravku, který nemá za sebou žádnou značku: je levný, bezpečný a nikomu nevydělá.

Covid, ivermektin a konec obou kariér

klip od 34:04

Během pandemie podle Marika rozšířili postup na protokol kombinující kortikoid, vitamin C, thiamin a heparin. Uvádí, že zatímco celková nemocniční úmrtnost u covidového zápalu plic byla kolem 20 procent, u nich se pohybovala mezi osmi a deseti — a když to publikovali, práci jim podle jeho slov stáhli, protože šla proti standardu péče.

Kory přitom sám upozorňuje na rozdíl, který mu podle jeho slov přišlo poctivé zmínit: zvraty, jaké viděl u septického šoku, u covidu nezažil. Pacienti k němu podle jeho popisu přicházeli deset až dvanáct dní po začátku nemoci s už poškozenými plícemi a i při zdvojených dávkách neviděl velký posun; nechce podle svých slov nic přeslibovat.

Za skutečný důvod svého vyloučení z oboru ale ani jeden vitamin C nepovažuje. Tím byl podle nich ivermektin. Marik tvrdí, že šlo o ohrožení registrace vakcín, protože podle pravidel amerického lékového úřadu nelze schválit nouzové použití, existuje-li účinná alternativní léčba — a proto po nich podle jeho slov šli, jak si nikdo neumí představit. Týž Marik má výhrady i vůči remdesiviru, o kterém je přesvědčen, že riziko úmrtí naopak zvyšuje; jde o jeho tvrzení, které se s oficiálním hodnocením přípravku rozchází.

Marik popisuje, že ho v letech 2021 a 2022 obvinili z falšování dat ze studie publikované v roce 2017. Stížnost podle něj šla časopisu, nemocnici i etické komisi. Redakce časopisu si prý data vyžádala, rok je procházela a nakonec konstatovala, že jsou v pořádku; požadovala jen dvě drobné úpravy formulací. Kory pak připomíná, co považuje za největší paradox: tatáž nemocnice podle něj v roce 2017 sama zvala televizní štáby, aby o Marikově výsledku natáčely reportáže.

Zákaz na jednotce a řízení, které Marik popisuje jako zinscenované

klip od 52:59

Marik nejprve připomíná, že spolu s dalšími dvěma lékaři zažaloval americký lékový úřad kvůli kampani, která ivermektin zesměšňovala hláškou, že člověk není kůň — a že spor dopadl v jejich prospěch.² Podle Marika bylo cílem kampaně odradit lékaře od předepisování, a přesto si podle něj lidé dodnes myslí, že jde o odčervovací přípravek pro zvířata.

Sám sebe pak popisuje v situaci, kdy vedl jednotku intenzivní péče, ale nemocnice rozeslala celé síti sdělení, že léky, kterými covid léčil, se na jednotce používat nesmějí. Zbýval mu podle jeho slov jediný povolený přípravek, který odmítal podávat; mluví o třiadvacetileté pacientce, kterou podle svého popisu nesměl léčit tak, jak chtěl. Zdůrazňuje přitom, že šlo o běžně registrované léky — kortikoidy, vitamin C, heparin a thiamin — nikoli o experimentální látky.

Konec kariéry pak popisuje jako řízení, které označuje anglickým termínem pro zinscenované posouzení kolegy: podle jeho vyprávění proti němu nemocnice vznesla vykonstruované stížnosti — mimo jiné že nutil sestry podávat pacientům léky, na které byli alergičtí — bez dokladů, bez možnosti právního zastoupení a s předem daným výsledkem. Za pětatřicet let podle svých slov nečelil jediné stížnosti. Oba lékaři shodně uvádějí, že přišli o atestace; Marik dodává, že i o licenci. Přesto to podle něj byla správná volba, protože integrita je to jediné, co lékaři zbyde.

Onkologie: pacienti, kteří to svému lékaři neřeknou

klip od 42:19

Nejsilnější dojem si Kory odnáší z toho, co podle něj probíhá v onkologii. Pacienti podle jeho zkušenosti berou postupy mimo doporučené protokoly a svým onkologům to neříkají. Ptají se prý jeho, jestli to mají přiznat; on sám odpovídá, že to nechává na jejich úsudku, a zdůrazňuje, že by před pandemií nikoho nenapadlo lékaři něco zatajovat. Vidí v tom hlavně škodu na vztahu mezi pacientem a lékařem — jakmile pacient přizná, že se léčí i jinak, vztah podle jeho zkušenosti ochladne.

Marik k tomu přidává svůj pohled na motivace: lékaři podle něj dostávají protokoly, které z velké části píše farmaceutický průmysl, a bez jejich dodržení nedostanou zaplaceno; onkologové jsou navíc podle něj honorováni za samotné podání chemoterapie. Odkazuje také na práci v onkologickém časopise, podle níž prodloužila onkologická léčba za dvacet let život v průměru o 3,4 měsíce. Kory to uzavírá citátem Uptona Sinclaira, že je těžké přimět člověka pochopit něco, na jehož nepochopení závisí jeho plat.

Sám Kory přitom uvádí, že ve své praxi léčí onkologické pacienty kombinacemi přeřazených léků působících na metabolické dráhy, protože nádorové onemocnění považuje za nemoc metabolickou, ne genetickou. Je to jeho východisko, které stojí mimo převažující onkologický konsenzus, a v rozhovoru ho blíže nerozvádí.

Kalifornský spor o to, co smí lékař říct pacientovi

klip od 49:00

Kory hned na začátku opravuje zjednodušení, se kterým bývá jeho soudní spor podáván. Nešlo podle něj o to, jak lékař léčí — za odchylku od standardu péče na něj podle jeho slov úřady jít mohou dál. Šlo o řeč: kalifornský zákon podle jeho popisu ohrožoval licenci lékaře, který by pacientovi sdělil názor odchylující se od vědeckého konsenzu. V praxi to podle něj znamenalo, že nesměl zpochybnit tehdejší oficiální formulaci o bezpečnosti a účinnosti vakcín.

V tom viděl porušení prvního dodatku americké ústavy, tedy ochrany svobody projevu. Se dvěma kolegy podal žalobu, zastupoval je advokát Rick Jaffe ve spolupráci s organizací Children's Health Defense. Spor trval podle Koryho tři a půl roku: nejprve prohráli, protože soudce označil sdělení pacientovi za jednání, které stát regulovat může; následoval neúspěch u nejvyššího soudu, deset měsíců čekání a nakonec návrat k témuž federálnímu soudci, který jim v minulém týdnu vyhověl a stát v jejich případě zastavil.³ Kory to čte tak, že spor fakticky vyhráli, byť formálně ještě není u konce.

Přesah je zřejmý i mimo americký kontext: jádrem sporu je otázka, kde končí regulace odbornosti a kde začíná omezení toho, co smí lékař pacientovi vůbec říct.

Co s tím může podle obou lékařů dělat pacient

klip od 61:56

Otázka, kterou oba dostávají nejčastěji, zní: co si má počít nemocný člověk, jehož lékař o těchto postupech nechce slyšet. Kory připouští, že tlačit na lékaře, aby předepsal něco mimo doporučené postupy, je většinou marné. Připomíná, že v pandemii začali s neziskovou organizací vydávat vlastní jednoduché protokoly, protože oficiální doporučení podle něj dlouho žádné nebylo.

Jeho vlastní představa jde dál: přál by si, aby lidé měli základní léky doma a nespoléhali jen na systém, protože podle něj se v době takové koncentrace moci musí každý postarat sám o sebe. Marik to formuluje podobně — pacient se má podle něj snažit vyhnout hospitalizaci, protože nemocnici považuje pro nemocného člověka za nebezpečné místo, a sám dodává, že je to zdrcující obžaloba systému, ve kterém strávil kariéru.

Jde o postoj obou lékařů, ne o návod. Samoléčba mimo dohled lékaře nese vlastní rizika a oba na jiném místě rozhovoru sami upozorňují, že u těžkých stavů se bez nemocniční péče a nitrožilních antibiotik nelze obejít.

Závěr

Rozhovor je svědectvím dvou lékařů o tom, co podle svého přesvědčení viděli u lůžka a co je to stálo. Jejich pozorování z jedné nemocnice se v randomizovaných studiích nepotvrdilo; oni to vysvětlují načasováním, kritici designem jejich vlastní práce. Tenhle spor článek nerozhoduje — předává, jak ho popisují oni, včetně míst, kde sami mluví o svých pochybnostech a o hranicích toho, co lze vitaminu C přisuzovat. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám; o léčbě rozhoduje ošetřující lékař.