Kanadský program asistované smrti, zkráceně MAID, měl být krajní možností pro nevyléčitelně nemocné, kteří o něj sami požádají. Deset let po uzákonění se ale kanadská debata posunula jinam: k otázce, jestli stát nedokáže usmrtit i člověka, který o to nikdy nestál. Kanadská válečná veteránka a nezávislá publicistka Kelsi Sheren, která sbírá výpovědi pozůstalých rodin, popisuje program jako odvětví s vlastním ceníkem, školicím systémem i reklamní kampaní. Většina toho, co říká, jsou svědectví rodin a její vlastní zjištění; tam, kde jde o vážná obvinění vůči konkrétním lidem a institucím, jde o její tvrzení, ne o ověřený závěr. Přesto stojí za pozornost i v Evropě, kde se o rozšiřování eutanazie vede podobný spor.
Řekla ne. V červenci ji přesto usmrtili
V červenci 2026 zemřela v domově dlouhodobé péče v ontarijském Belleville osmdesátitříletá žena, které rodina říkala GG. Pět měsíců předtím jí lékaři zjistili neléčitelný nádor. Když s ní vnučka Brigitte, jež pro ni více než dvanáct let vykonávala plnou moc, probírala poslední fázi života, padla i zmínka o asistované smrti. Odpověď byla podle rodiny jednoznačné ne, s odůvodněním, že je křesťanka.
Zlom podle rodiny nastal během deseti dnů, kdy byla vnučka poprvé po letech na dovolené. Zařízení, které do té doby volalo několikrát denně kvůli lékům i oblečení, podle jejího popisu téměř přestalo komunikovat. Po návratu zjistila, že s babičkou o programu jednali bez ní a že jí mezitím výrazně stoupla dávka morfia. Žádost o nahlédnutí do záznamů o podávání léků, na které má jako držitelka plné moci nárok, zařízení podle rodiny dosud nevyřídilo. Sheren uvádí, že domov na její žádost o vyjádření věcně nereagoval.
Zákon, podle kterého nelze nikoho obvinit
Kanadská úprava stojí na jedné podmínce, kterou lze jen těžko zpochybnit: lékař musí prohlásit, že podle jeho názoru pacient kritéria splňoval. Nic víc. Sheren na tom staví svůj hlavní argument, totiž že v Kanadě dosud nebyl za poskytnutí MAID nikdo odsouzen, přestože rodiny opakovaně podávaly trestní oznámení. Formálně přitom platí, že téma nesmí otevřít lékař, ale pacient; pokud lékař výkon odmítne provést, je povinen předat žádost dál.
Jak volný takový rámec je, ukazuje případ vancouverské lékařky Ellen Wiebe, jedné z nejaktivnějších poskytovatelek programu. Britskokolumbijská lékařská komora ji prošetřovala kvůli tomu, že v roce 2017 provedla výkon v židovském domově pro seniory, jehož vedení asistovanou smrt ve svých prostorách zakazovalo. Stížnost komora odložila se závěrem, že pravidla porušena nebyla.
Šest otázek a jedna správná odpověď
Kanadský postup vyžaduje dvě nezávislá posouzení. První proběhlo podle rodiny v době, kdy u pacientky nikdo z příbuzných nebyl, a co při něm zaznělo, dnes nikdo z rodiny neví. U druhého už vnučka přítomna byla. Z šesti otázek na orientaci odpověděla babička podle jejího svědectví správně na jednu. Nepamatovala si, kolik má sourozenců, nevybavila si vnoučata a po návratu na pokoj, v němž tehdy žila už delší dobu, poznamenala, že takhle by chtěla mít zařízený nový pokoj.
Když vnučka na chybné odpovědi upozornila, lékařka podle rodiny příbuzné z místnosti vykázala. Vrátila se podle nich po necelých čtyřech minutách se závěrem, že pacientka způsobilá je. Jméno lékařky Sheren neuvádí, protože rodina podala podnět ontarijské lékařské komoře.
Poslední souhlas, který nezazněl
Rodina se podle Sheren spolehla na ujištění, že výkon se zastaví, pokud pacientka na závěrečnou otázku odpoví ne. Právě proto zůstala v místnosti, přivedla pastora a doufala, že se babička v jejich přítomnosti ozve. V rozhodující chvíli ale podle rodiny neřekla nic. Měla zavřené oči, sepnuté ruce a nereagovala ani na lékařku, ani na příbuzné. Podle jejich verze výkon proběhl, aniž závěrečný souhlas kdy zazněl.
Sheren zdůrazňuje, že právě tady selhaly pojistky, kterými zastánci programu argumentují: existují na papíře, ale nikdo nekontroluje, jestli jsou dodrženy. Poslední, co rodina od zařízení dostala, byl podle ní účet a kondolenční dopis. Pro takový zážitek používá pojem trauma způsobené institucí, od níž člověk čekal ochranu.
Kdo školí lékaře a za čí peníze
Školení poskytovatelů zajišťuje profesní asociace CAMAP, tedy sdružení kanadských posuzovatelů a poskytovatelů MAID. Na vývoj celostátního akreditovaného kurikula jí resort zdravotnictví uvolnil 3,3 milionu dolarů; program běžel od roku 2021 do roku 2025. Sheren organizaci vytýká, že přes veřejné financování nezveřejňuje, co přesně lékaře učí. Podle jejích zdrojů mezi vyučované postupy patří i vedení rozhovoru v době, kdy u pacienta nikdo z blízkých není.
Kurzem prošlo přes 2 200 lékařů a sester. Podle údajů za rok 2025 ale drtivou většinu výkonů provádí zhruba stovka z nich. Ostatní se podle Sheren po jednom či dvou případech k programu nevrátili a část lékařů, kteří jí případy hlásí, o tom odmítá mluvit veřejně ze strachu o zaměstnání.
Domovy, kostely, veteráni a jedna provincie, která brzdí
Sheren popisuje, že se program nabízí i tam, kde by to člověk nečekal. V Novém Skotsku podle ní proběhlo v prostorách kostela setkání pro stovky veteránů federální policie s posttraumatickou poruchou, na němž se probíral přístup k asistované smrti. Odkazuje také na více než čtyři stovky úmrtí, u nichž ontarijská lékařská komora zjistila nesoulad s pravidly.
První provincií, která se rozhodla přitvrdit, je Alberta. V dubnu 2026 tam prošel zákon, který MAID omezuje nad rámec federální úpravy: váže ji na úmrtí očekávané do dvanácti měsíců, vylučuje duševní nemoc jako jedinou diagnózu, zakazuje předem vyslovené žádosti a dává zdravotnickým zařízením právo prohlásit se za instituce, kde se výkon neprovádí. Zdravotník podle něj také nesmí téma otevřít jako první. Sheren to bere jako první brzdu za deset let, ne jako zastavení.
Peníze: co se dá vyúčtovat za posudek a co za výkon
Poslední fáze života je nejdražší částí zdravotní péče, ať už jde o paliativní péči, hospic, nebo dlouhou hospitalizaci. Sheren proti tomu staví ceník na druhé straně rovnice. Za jeden posudek se podle ní účtuje zhruba tři sta až čtyři sta dolarů, sazba běží po čtvrthodinách a strop je 105 minut. Pacient potřebuje posudky dva, od dvou nezávislých posuzovatelů, a jeden z nich pak může výkon i provést a vyúčtovat zvlášť.
Za samotný výkon se podle jejích čísel platí od zhruba 314 dolarů výš, podle toho, jestli ho provádí praktik, specialista, nebo zdravotní sestra s rozšířenou praxí; k tomu se připočítávají dvě sady léků po zhruba 160 dolarech. Dohromady tak vychází osm set až dvanáct set dolarů na jednoho pacienta. Padesát výkonů ročně podle ní znamená příjem kolem 160 tisíc dolarů. Její závěr je prostý: co se dá vyúčtovat, to se dělá.
Orgány: dárcovství po eutanazii a debata, kde je hranice
Nejvážnější část rozhovoru se týká orgánů. Koncem července 2026 popsala novinářka Sharon Kirkey v deníku National Post, že část lékařů otevřela možnost odebírat orgány pacientům MAID ještě před smrtí, protože orgány odebrané po podání smrtících látek jsou v horším stavu. Debata se tak dotýká pravidla mrtvého dárce, tedy zásady, že dárce musí být před odběrem mrtvý. Sheren zdůrazňuje, že to není její konstrukce, ale téma, které otevřeli sami bioetikové na kanadských i amerických univerzitách.
Ke stavu těla během výkonu odkazuje na anesteziologa Joela Zivota z Emory University, který u popravených ve Spojených státech našel v pitevních nálezech plicní edém, tedy zaplavení plic tekutinou. Šlo o jiný kontext než asistovaná smrt, ale Sheren z toho vyvozuje, že tvrzení o zaručeně bezbolestném průběhu nikdo neověřil měřením. Uvádí také čísla: od roku 2019 provedla Kanada 136 odběrů orgánů po eutanazii a jen za rok 2021 jich měla 41, zatímco Belgie 20 a Nizozemsko se Španělskem dohromady dalších 20.
Duševní nemoc a zralí nezletilí
Nezletilého v Kanadě zatím usmrtit nelze. Parlamentní výbor ale už v roce 2023 otevřel téma takzvaných zralých nezletilých, tedy dětí pod osmnáct let, u nichž by nebyla stanovena žádná věková hranice a rozhodovalo by opět jen mínění lékaře, že dítě chápe, o co jde. Sheren k tomu připomíná, že rodiče v Kanadě ztrácejí přístup ke zdravotnické dokumentaci dítěte už ve dvanácti letech.
Její hlavní argument je posun v čase. V roce 2016 se program týkal jen lidí s předvídatelnou blízkou smrtí, dnes se podle ní vede debata o lidech s postižením, bez domova nebo se závislostí. Rozšíření na duševní nemoc jako jedinou diagnózu má v Kanadě nabýt účinnosti 17. března 2027. Parlamentní výbor doporučil, aby k němu nedošlo, vláda Marka Carneyho ale zatím rozhodnutí nezveřejnila. V Evropě je debata dál: v Nizozemsku a Belgii se eutanazie týká i lidí s autismem nebo Downovým syndromem a Sheren odkazuje na případ z roku 2025, kdy bylo usmrceno dítě mladší dvanácti let a věc si vyžádalo státní zastupitelství.
Soud, který může rozhodnout místo parlamentu
I kdyby vláda rozšíření zastavila, spor tím podle Sheren neskončí. U ontarijského Nejvyššího soudu běží žaloba, kterou spolu s organizací Dying With Dignity Canada podala devětačtyřicetiletá žena z Toronta s bipolární poruchou a posttraumatickou poruchou. Namítá, že vyloučení lidí s duševním onemocněním z programu je diskriminační; v květnu 2026 k tomu přidala naléhavý návrh, aby jí soud povolil výjimku okamžitě. Kdyby uspěla, vznikl by precedens z jediného rozsudku, bez ohledu na doporučení výboru.
Sheren k tomu tvrdí, že soudkyně, která případ vede, se dřív k eutanazii veřejně hlásila jako její zastánkyně; jméno neuvádí a tvrzení nelze nezávisle ověřit. Poukazuje také na to, že tuhle cestu prosazovatelé programu netají. Právnička Jocelyn Downie, jedna z dlouholetých architektek kanadské úpravy, dala na parlamentním výboru najevo, že pokud rozšíření neprojde politicky, přesune se spor k soudu.
Rok a půl na psychiatra, na smrt se nečeká
Právě dostupnost péče je podle Sheren místo, kde se celá debata láme. Na klinického psychologa nebo psychiatra se v Kanadě čeká podle jejích údajů půl roku až rok a půl. Kdo na soukromou péči nemá, dostane na pohotovosti antidepresiva jako přechodné řešení a čeká dál.
Popisuje případ z Vancouveru z roku 2023, kdy žena udělala přesně to, co se doporučuje: přišla sama na pohotovost a řekla, že si chce ublížit. Sestra ji podle jejího vyprávění místo pomoci vyzvala, aby zvážila asistovanou smrt. Sheren z toho nedělá pravidlo, ale kontrast považuje za zásadní: na péči se čeká měsíce, na smrt ne.
Reklamní kampaň na konec života
Organizace Dying With Dignity Canada podle Sheren nedávno spustila novou značku a s ní televizní kampaň, v níž pozůstalí vyprávějí o rozhodnutí svých blízkých. Sheren na tom vidí obrácený svět: farmaceutickou reklamu má Kanada zakázanou, kampaň nabízející asistovanou smrt běží v celostátním vysílání.
Sama si prošla výdaje organizace na reklamu na sociálních sítích. Za rok 2025 podle ní přesáhly milion dolarů a meziročně vzrostly o více než pětinu. Od roku 2019 měla organizace nasadit bezmála sedm tisíc různých reklamních variant, včetně období, kdy běží kampaně na prevenci sebevražd. Její námitka nezní, že by kampaň někoho přemlouvala přímo; zní, že tímhle způsobem nikdo nikoho přemlouvat nemusí.
Tlak na ty, kdo o programu informují
Poslední část rozhovoru patří ceně, kterou za tohle téma platí ona sama. Přišla podle svých slov o čtyři sponzory a o většinu příjmů, které pořad držely v chodu, kanál na YouTube čelí omezením a od jedné z organizací prosazujících program dostala pohrůžku soudem. Provoz pořadu má podle vlastního odhadu zajištěný jen do ledna.
Ať už jsou důvody jakékoli, jde o tu část příběhu, která má přímý přesah mimo Kanadu. Debata o eutanazii se v Evropě vede podobně a stojí a padá s tím, jestli se jednotlivé případy dostanou na veřejnost, nebo zůstanou uzavřené mezi zařízením, komorou a rodinou, která nemá přístup ke zdravotnické dokumentaci.
Co si z toho může vzít Evropa
Kanadský spor už dávno není o tom, jestli má mít umírající člověk volbu. Je o tom, kdo hlídá, že volba byla skutečně svobodná, kdo má přístup k dokumentaci, když rodina tvrdí opak, a co se stane, když se pojistky nedodrží. Odpovědi zatím zůstávají otevřené: první provincie omezení zavedla, výbor doporučil nerozšiřovat, vláda mlčí a soud může rozhodnout dřív než parlament.
Pro evropskou debatu z toho plyne praktičtější poučení, než jaká strana má pravdu. Rozhodující nejsou proklamované záruky, ale to, jestli je někdo vymáhá, jestli je posuzování způsobilosti přezkoumatelné a jestli má rodina po smrti blízkého vůbec šanci zjistit, co se dělo. Kanada tyhle otázky řeší až deset let po přijetí zákona.
