Imunolog Karel Drbal patří k odborníkům, kteří se v době covidu veřejně vymezovali vůči převládajícímu pohledu na plošné očkování. Následující text shrnuje, co říká o přijaté národní očkovací strategii, o tlaku Evropské unie a Světové zdravotnické organizace, o technologii mRNA a jejích rizicích, o šaržích vakcín a mlčení regulátorů i o konfliktech zájmů v české vakcinologii. Jde výhradně o jeho odborný názor a jeho výklad — redakce jednotlivá tvrzení neověřuje ani nevyvrací a předává je tak, jak je Drbal formuluje. Úsudek necháváme na čtenáři; rozhodnutí týkající se vlastního zdraví patří k ošetřujícímu lékaři.
Zfušovaný dokument, který by lépe napsala umělá inteligence
Přijatou národní očkovací strategii hodnotí Drbal bez servítků. Podle něj jde o naprosto zfušovaný dokument, který by dnes lépe napsala umělá inteligence, a označuje za nepřijatelné, jakým způsobem se taková strategie připravuje a provádí. Vadí mu, na čem je založená i jaký vliv má mít na poskytování zdravotní péče ve smyslu očkování — je v ní podle jeho slov mnoho chyb a mnoho nejasností a vydalo by to na dlouhou debatu.
Právě teď je přitom podle Drbala doba, kdy by ministr zdravotnictví měl vydat navazující akční a komunikační plán, tedy popsat, jak se se strategií bude prakticky nakládat. Je zvědav, jak to ministerstvo pojme a kam bude akční plán směřovat.
Tlak Evropské unie a nedokončené dodatky WHO
Strategie je podle Drbala svým způsobem vynucená ze strany Evropské unie. Unijní tlak je podle něj koncentrovaný právě tímto směrem a promítá se do plánů, jak bude Evropa zdravější; z nich pak podle jeho očekávání poplynou další nařízení a směrnice, které budou muset národní státy vstřebávat.
Druhým zdrojem tlaku je podle něj politika Světové zdravotnické organizace a její pandemický plán. Paradoxem je, že dodatky, na kterých celá věc visí, podle Drbala pořád nejsou hotové — není tedy rozhodnuto, kam se to bude vyvíjet, a teprve poté to musí schválit určité procento států. Směr je podle něj ale pořád stejný: očkovat víc a plošněji, s představou, že tím budeme zdravější a chráněnější vůči budoucím hrozbám. Způsob, jakým WHO přistupuje k tématům jako hantavirus nebo ebola a jak o nich informuje, označuje Drbal za až směšný.
Poučení státu z covidu podle něj vyústilo v pokus očkovat víc, kohokoliv a kdykoliv, a vytvářet k tomu strategie odměn i penalizací. To považuje za problematické i z hlediska takových dokumentů, jako je Oviedská úmluva o lidských právech a biomedicíně — tu podle jeho názoru nevnímá jako nosný dokument ani politická reprezentace, ani lékaři.
Silnější imunita není automaticky lepší imunita
Doba covidu byla podle Drbala velmi poučná. Představa, že vakcína bude zachraňovat v předpokládaném měřítku a nebude působit žádné vedlejší účinky, je podle něj mylná. Připomíná i časový problém: s vakcínou přicházíte do vlny nového typu viru, ale sama vakcína je o krok či dva pozadu, takže v populaci budujete odpověď proti něčemu, co už tady není. Na začátku šíření viru SARS-CoV-2 navíc podle jeho výkladu měla populace zkušenost s podobnými koronaviry a dobrá polovina lidí na něj proto reagovala adekvátněji.
Většina lidí si podle Drbala myslí, že vakcína má jediný úkol — posílit imunitu. Jenže silnější imunita je podle něj často kontraproduktivní: cílem je imunitu optimalizovat, tedy podle konkrétní nemoci, konkrétního viru i stavu člověka ji někdy zvýšit a jindy naopak snížit. U covidu podle něj zabíjela právě příliš silná reakce imunitního systému, ne virus sám. I proto se podle jeho slov dodnes používají kortikosteroidy, tedy tlumiče imunitní odpovědi, u nichž mnohdy nemáme o mnoho lepší variantu, jak onemocnění zvládnout.
Nastavení, podle kterého mají vakcíny prostě zvyšovat imunitní odpověď, tak podle Drbala ignoruje dva efekty naráz: že zvýšení odpovědi může vést k horšímu výsledku při reálné infekci a že proočkování populace může vytvářet selekční tlak na viry.
Omikron, rekombinace a hranice boosterů
Drbal je přesvědčen, že u covidu šlo přesně o tento případ — jednotlivé vlny byly diametrálně odlišné a poté přišel omikron, který se lišil ještě mnohem víc. Ten podle něj pravděpodobně prošel pasážováním přes hlodavce v Jižní Africe a viry se navíc zřejmě zrekombinovaly: neměnily se tedy jednotlivé mutace, ale celé kusy viru najednou.
Podobně to podle jeho výkladu probíhá u chřipky, kde jde o výměnu celých segmentů, i u bakterií, které si předávají celé úseky DNA v podobě plazmidů. Jedním z faktorů, které k proměně omikronu přispěly, může být podle Drbala právě plošné proočkování populace proti něčemu, z čeho virus následně uniká. Koronaviry přitom podle něj nejsou tak proměnlivé jako třeba virus HIV, i když jsme v jednotlivých vlnách jejich změny viděli. Vlastnosti vakcín by se proto podle něj měly hodnotit mnohem šířeji než jen ve smyslu posilovat, přidat booster a pak ještě jeden — to podle Drbala nemusí být vždy lepší.
mRNA: chybějící antigen a riziko autoimunity
V technologii mRNA vidí Drbal hlavní příčinu nežádoucích účinků vakcín proti covidu; podle svých slov o tom hovořil i na parlamentním zasedání a text k tomu později vyšel písemně. Zároveň zdůrazňuje, že jde do jisté míry o náhodnou věc — někdo je k negativní reakci predisponovaný víc než jiný.
Vysvětluje to takto: standardní vakcína musí obsahovat dvě látky. Adjuvans, které spouští imunitní reakci, a antigen, jímž je v naprosté většině klasických vakcín bílkovina, případně bílkovina navázaná na cukr fungující jako nosič. Vždycky se přitom podle Drbala přísně regulovalo, kolik adjuvans a kolik antigenu vakcína obsahuje, a bylo to zakotvené i ve vyhlášce.
U vakcín proti covidu se podle jeho popisu řeklo, že standardní cesta by trvala příliš dlouho. Obešly se různé regulační postupy, práce se dělala narychlo, což má podle Drbala důsledky pro to, jak kvalitně byly vakcíny připravené a kontrolované. Hlavně v nich ale podle něj chybí antigen jako takový — místo bílkoviny se dodává informace pro její výrobu, a tím návrh vakcíny skončil s předpokladem, že dál už bude všechno fungovat.
Podle Drbala měla přitom první hodina imunologie stačit k tomu, aby někoho napadlo: budu mít spike proteiny na vlastních buňkách, tedy budu vyvolávat odpověď proti vlastním buňkám, a tím autoimunitu. Že na to nikdo od počátku neupozorňoval, považuje nejen za selhání regulátorů, ale za selhání celé vědecké komunity. Přeskočila se tím podle něj celá jedna úroveň kontroly: dřív se vědělo, kolik antigenu se podává a kde v těle je, teď se předpokládalo, že zůstane jen v místě vpichu — a to podle Drbala neplatí. Neví se ani, jak dlouho se produkuje a jak dlouho v těle přetrvává.
Špatně zvolená část proteinu, receptor ACE2 a srážlivost krve
Druhou katastrofou je podle Drbala volba samotného proteinu, respektive jeho části — vybrala se ta, která mutuje a která se váže na receptor. Tento receptor, ACE2, přitom podle jeho výkladu reguluje srážení krve. Velké množství látky se na receptor naváže, ten se uklidí dovnitř buňky, přestane fungovat na membráně a regulace koagulace se posune směrem k vyšší srážlivosti. Podle Drbala byly tyto efekty vidět.
Za pochybení označuje i umístění vakcíny do svalu s předpokladem, že bude fungovat na sliznicích. To je podle něj mnohem složitější proces — jde o dva oddělené kompartmenty těla, které se propojit dají, ale ne tak přímočaře. Mnohem lepší by podle něj bylo podat vakcínu vdechnutím do dýchacích cest; takové vakcíny existují a používají se. WHO to podle jeho slov řekla až po dvou letech, tedy ex post, když už bylo po všem.
Šarže vakcín a to, co regulátoři nesledovali
Seriózních informací o jednotlivých šaržích vakcín a jejich distribuci v populaci máme podle Drbala hrozně málo, protože regulátoři nežádoucí účinky na úrovni šarží nesledovali. Odkazuje na slyšení v Senátu, kde se na to podle jeho slov upozorňovalo a kde bylo evidentní, že počáteční fáze generovaly řádově víc nežádoucích účinků než ty pozdější — výrobce to podle jeho výkladu musel monitorovat a ubral plyn. Vakcíny se tedy podle něj mezi sebou lišily.
Jako doklad selhání uvádí, že SÚKL měl v době zhruba před dvěma až dvěma a půl lety přes dvě stě hlášených úmrtí jako podezření na účinek vakcíny — a u poloviny z nich podle Drbala vůbec nedokázal dohledat šarži. To považuje za základní věc, kterou má regulátor dohledávat. Dodává, že jedna dánská studie ukazovala totéž co pozorování u nás: přesně ty šarže, které dělaly problémy tam, dělaly problémy i tady. Rolí regulátora je podle něj takové věci monitorovat a vyvozovat z nich důsledky.
Konflikty zájmů a lidé, kteří se dvacet let nehnuli
V otázce, na kterou Drbal odpovídal, zazněla jména Prymuly a Chlíbka v souvislosti s příjmy od farmaceutických firem a s propagací jejich produktů. Sám Drbal na ni odpověděl obecnější diagnózou celého oboru: hlavní problém vakcinologie vidí v tom, že vakcinologové nemají vzdělání v imunologii, ale jen v epidemiologii, a to jsou podle něj dva úplně odlišné světy. V epidemiologii se řeší populační záležitost, nikoli jednotlivec — odtud podle jeho výkladu pochází dominantní pohled, že je třeba chránit veřejné zdraví, zatímco jednotlivce se pomíjí. Je přesvědčen, že tak to funguje v celém světě — uvažování amerických vakcinologů je podle něj totéž přes kopírák a základní znalosti tam prostě nejsou.
Vlastním českým problémem je pak podle Drbala setrvávání týchž lidí na týchž pozicích. Jsou tam podle něj přes dvacet let a je za tím politické krytí všech vlád; nevidí důvod, proč by mělo pět lidí tak dlouho rozhodovat o vyhlášce, která reguluje podmínky očkování. V mnoha ohledech přitom podle něj pochybili a pořád tam jsou. Reflexe ze strany politiky podle Drbala chybí a tito lidé jsou prakticky neodstřelitelní — dokonce ani nová vláda s tím podle jeho slov neudělala vůbec nic.
Srovnání s cizinou vyznívá v jeho podání neradostně: ve Spojených státech jsou podle něj konflikty zájmů transparentní, v Evropské unii se o nich alespoň mluví, ale v Česku se o nich podle Drbala nemluví vůbec. Výsledkem je podle něj setrvalý stav, který všichni znají a nikdo nechce řešit — a jehož důsledkem jsou právě dokumenty typu národní očkovací strategie.
Poloomluva a stav oboru
Na otázku, zda věří dnešnímu premiérovi Babišovi, který se vyjádřil, že během epidemie věřil špatným odborníkům, odpovídá Drbal skepticky. Podle něj bylo vidět, že se nejprve trochu omluvil a druhý den zase neomluvil, což považuje za vyjádření o ničem. Rozhodující je pro něj něco jiného: lidé jsou pořád na svých místech a nehnuli se, žádná změna podle něj nenastala.
Úroveň vakcinologických kongresů označuje z odborného hlediska za tristní. Jako doporučení zmiňuje veřejně dostupný záznam, v němž americký právník Aaron Siri devět hodin při soudním stání zpovídá Stanleyho Plotkina, autora zásadní učebnice vakcinologie, kterého Drbal označuje za otce oboru. Siri se podle něj dostal k základním problémům dnešní vakcinologie a šel po etických i konkrétních vědeckých otázkách.
Co imunologie skutečně umí: pasivní imunizace a monoklonální protilátky
Studenty podle svých slov vždycky učil, že imunologie dosáhla dvou nezpochybnitelných milníků, které lidstvu udělaly moc dobře — i když také trochu špatně. Prvním jsou vakcíny — znalost očkování podle něj není záležitostí posledních dvou set let, dělalo se už ve staré Číně, jde tedy o velmi dlouhodobou zkušenost s tím, jak tělo ochránit nabuzením imunitního systému.
Opomíjenou částí je podle Drbala pasivní imunizace — monoklonální protilátky podávané cíleně, antiséra a antitoxiny, jaké se používají třeba při hadím uštknutí. Ptá se, proč se tento přístup nepoužívá dominantně u virových infekcí, když jde o skutečnou léčbu, která funguje hned. U covidu se podle jeho popisu nakoupily čtyři až pět typů takových látek, schovaly se kdesi ve sklepě, trochu se jich použilo, ale většinou až v další vlně, kdy už to bylo pozdě. Jedna věc je mít prostředek, druhá umět ho správně použít. Pasivní imunizaci přisuzuje obrovskou budoucnost, zároveň ale varuje, že preventivní použití je nesmysl a může nadělat víc škody než užitku.
Druhým milníkem jsou pro něj monoklonální protilátky v léčbě konkrétních onemocnění. Díky nim podle něj dokážeme léčit psoriázu nebo revmatoidní artritidu, tedy nemoci, které celé generace lidí zásadně omezovaly a jejichž výskyt v populaci narůstá.
Závěr
Drbalův výklad končí skepticky. Vědecká komunita má podle něj obrovskou schopnost se ze všeho vyvinit a všechno nějak omluvit a vysvětlit. Neptáme se podle něj na skutečně vážné otázky, na které neznáme odpověď; místo toho se pořád ptáme na něco, co dávno víme, a upřesňujeme to o malinké krůčky, protože je to jednoduché a mentálně nenáročné. Nezpochybníme, co jsme už udělali, budeme na tom stavět a pomalu to posouvat — ale nezeptáme se, jestli je to skutečně správná cesta a jestli by nebylo lepší jít úplně jinudy.
Text shrnuje odborný názor a výklad jednoho imunologa; redakce jednotlivá tvrzení neověřuje ani nevyvrací. Posouzení i případné ověření nechává na čtenáři.
