Avizovaný americký úder na Írán, o kterém se ještě v sobotu mluvilo jako o jisté věci, nepřišel. Místo něj přišlo oznámení o dohodnutých parametrech dohody. Následující rozbor se ptá, co za tím obratem stojí, jak dlouho může vydržet a co z něj plyne pro ceny surovin i pro americkou pozici v Perském zálivu.
Odvolaný úder a ohlášené parametry dohody
Prezident Donald Trump na své sociální síti oznámil, že parametry dohody jsou dohodnuté, íránská strana požádala o odklad kvůli prostoru pro diplomacii a Hormuzský průliv se má okamžitě otevřít. Rozdíl mezi ohlášeným a skutečným stavem je ale zatím propastný: na toku surovin průlivem se nezměnilo nic a íránská strana uzavření průlivu dál potvrzuje. Odklad úderu je tedy fakt, dohoda zatím oznámení.
Kde se jednání zaseklo
Jednání mezi Washingtonem a Teheránem vázne na pořadí témat. Americká strana chce mít nejdřív vyřešenou jadernou otázku a teprve pak zbytek, íránská to odmítá. Teherán klade vlastní podmínky: izraelský odchod z jižního Libanonu, íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem, zrušení blokády a sankcí a uvolnění zmrazených aktiv. Dokud jedna ze stran neustoupí ze svého pořadí priorit, patová situace trvá — a právě ta se odkladem úderu nijak nepohnula.
Co úder zastavilo: hrozba odvety a děravá obrana
Larry Johnson upozorňuje na jednoznačné varování z Teheránu: zásah íránských energetických nebo jaderných zařízení má být oplacen likvidací elektráren v celém Zálivu a Izrael v tom nezůstane stranou. Podstatné je, že tuhle hrozbu už nelze odbýt jako řečnickou figuru. Protiraketový deštník postavený na systémech Patriot je podle jeho hodnocení v regionu vyřazený, a i v době, kdy fungoval, se úspěšnost záchytu podle dřívějšího rozboru Teda Postola pohybovala pod deseti procenty. Izrael je na tom s protivzdušnou obranou podobně. Někdo tato čísla zjevně položil na stůl v Bílém domě.
Tlak z Rijádu
Za obratem stojí podle Jima Webba především saúdská intervence. Část zpráv mluví o tom, že Rijád žádal upřednostnit diplomacii, jiné o tom, že korunní princ Muhammad bin Salmán Trumpa přímo přemlouval, aby úder nepodnikal. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že saúdská strana ukázala Washingtonu rozsah škod, které by odveta napáchala na infrastruktuře zemí Zálivu — tedy přesně na spojencích, které Spojené státy roky budují jako protiváhu Íránu. Zůstává otevřené, jestli jde o zlom, nebo jen o další z řady víkendů, kdy se hrozba úderu rozplyne a v pondělí se mluví o dohodě.
Sil v regionu nezbývá
Odklad ale neřeší to, co ho vyvolalo. Z vrcholu americké administrativy i vojenského velení zaznělo v posledních týdnech opakovaně totéž: prostředků není dost na to, aby se současně chránily americké síly a Izrael, a v dohledné době se to nezmění. Otázka proto zní, jestli jde jen o odsunutí nevyhnutelného, nebo o první tiché přiznání, že na avizovanou operaci prostě nejsou síly.
Jaderná otázka a scénář prostě odejít
Hlavní překážkou je podle Jima Webba prezidentovo ego. Příležitostí zastavit boje bylo za dobu války několik, včetně memoranda, kterého se stačilo přidržet, ale pokaždé chybělo něco, co by šlo prodat jako vítězství. Tím trofejním bodem má být právě jaderná otázka. Ironií je, že se přes rok opakuje pravý opak — že íránský program už hrozbou není a zařízení byla zasažena dřív. Nabízí se proto jednoduchý scénář: prohlásit, že Írán hrozbu nepředstavuje, a stáhnout americké síly. Je to jediný krok, který má Bílý dům plně ve vlastní režii, protože nevyžaduje souhlas druhé strany.
Izrael jde vlastní cestou
Podobný obrázek dává Gaza. Ve čtvrtek bylo z Washingtonu ohlášeno, že Hamás přistoupil na odzbrojení a nic už nebrání naplnění příměří; v neděli ráno izraelská armáda znovu udeřila v Pásmu Gazy a z izraelské strany zaznělo, že se k zastavení útoků nezavázala. Zákulisní reakce premiéra Benjamina Netanjahua na americký obrat kolem Íránu jsou popisovány jako podrážděné — nikdo v Jeruzalémě prý neví, na čem se vlastně dohodlo. Prezident, jehož oznámení nepotvrdí ani protivník, ani spojenec, ztrácí v regionu váhu.
Ekonomika zavřeného průlivu
Válku podle Larryho Johnsona nakonec rozhodne ekonomika. Uzavřený Hormuzský průliv neznamená jen výpadek zhruba čtvrtiny světových dodávek ropy. Vypadl s ním i zkapalněný zemní plyn a spolu s ním helium a síra jako vedlejší produkty — tedy suroviny, bez kterých se neobejde výroba čipů. Zásahy do trhu ze strategických rezerv zatím tlumily dopad na americké spotřebitele, jenže nafta a letecké palivo, které se vyrábějí z těžké ropy s vysokým obsahem síry, jsou globálně nedostatkové a jejich ceny rostou. I kdyby se průliv otevřel zítra, náprava by podle tohoto odhadu trvala do prosince — a to za předpokladu, že saúdská a katarská zařízení nejsou trvale poškozená, což neplatí.
Docházející přesná munice
Rychlé řešení silou naráží na sklady. U protivzdušné obrany jde o střely Patriot PAC-3; veřejné odhady mluví zhruba o osmi stovkách až tisícovce zbývajících kusů, Larry Johnson je skeptičtější a hádá, že reálně jich zbývá pod dvě stě. Podobně napjatá je situace u protiradarových střel HARM určených k potlačení nepřátelské protivzdušné obrany a u přesné munice většího dosahu — Tomahawků, střel JASSM a raket ATACMS, jejichž dosah končí kolem tří set kilometrů. Novějších raket PrSM vyrobil Lockheed Martin za celý loňský rok šestapadesát kusů. Doplnit zásoby navíc předpokládá přístup ke vzácným zeminám z Číny, a ta je dodávat nehodlá. Výsledkem je zabudovaný nedostatek a rozpuštěné rezervy — v Evropě, v Pacifiku i na Blízkém východě zároveň.
Ropa, ceny a politický kalendář
Trhy na oznámení pravděpodobně zareagují poklesem cen ropy hned při otevření, přestože se na skutečném toku surovin nezměnilo nic — provoz průlivem je podle lodních dat minimální a íránská strana označuje zprávy o otevření za nepravdivé. Podle Jima Webba se cena pohybuje ve stoupající sinusoidě: po každém kole úderů vyskočí, pak spadne na snesitelnou úroveň, ale pokaždé o kousek výš, a benzin se drží kolem čtyř dolarů za galon. Kalkul části administrativy má být prostý — vydržet déle než protivník a vyčerpat jeho zásoby. Potíž je, že k tomu bodu je daleko a americké sklady se přitom vyprazdňují na obranu cílů po celém regionu. Pro státy Zálivu je ta prodleva mimochodem drahá už teď: bez vývozu jim denně nechodí příjmy.
Zničené radary a konec mýtu o dominanci
Nejpodstatnější změnu posledních měsíců americká veřejnost teprve vstřebává. Radarová síť Spojených států v zemích Zálivu byla z velké části zničena a americké síly v regionu jsou fakticky slepé; místo systému, který dřív zaznamenal start rakety a předal data protivzdušné obraně, zbývají letouny včasné výstrahy. Varovný čas se zkrátil na jednotky minut, což připustil i prezident. Země, které vsadily na americké bezpečnostní záruky — Kuvajt, Bahrajn, Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty — zjišťují uprostřed války, že záruka nedorazila. Souběžně selhala snaha rozbít nové ekonomické uskupení kolem zemí BRICS a role hlavních hráčů se přesouvá k Číně a Rusku. Zbytek světa si to zapisuje.
Vyčkávání jako nejpravděpodobnější scénář
Pravděpodobným vývojem je podle rozboru smrt tisícem řezů: další dva až tři měsíce téhož, kdy je úder ohlašován na kterýkoli den, nepřichází a rozhodovací paralýza pokračuje, dokud se krize nevyřeší za protivníka. K tomu se přidá tlak jestřábího okruhu kolem prezidenta, který ho po každém ústupu tlačí zpátky k eskalaci. Politický rozměr je jednoduchý: potáhne-li se konflikt, ceny ropy vyskočí přesně ve chvíli, kdy Američané půjdou k volebním urnám, a naděje vládní strany v kongresových volbách klesnou. Odchod z Blízkého východu byl přitom jedním z kampaňových slibů. Nejpravděpodobnějším scénářem tak zůstává patová situace s občasnými demonstrativními údery, s rizikem zapálení celého regionu a s obvyklým vyústěním posledních dvaceti let — problém se přehodí příští administrativě.
Opotřebení lidí i techniky
Poslední rovina je stav samotných sil. Rodiny mariňáků vracejících se z nasazení popisují mizerné zásobování — fotografie a zprávy dokládající výraznou ztrátu váhy u mužů, kteří se vrátili z lodí, stojí proti veřejným ujištěním, že je o vojáky postaráno dobře. K tomu se přidává opotřebení letadel a lodí: jeden z torpédoborců musel oblast opustit, protože už nebyl schopen plnit svůj úkol. Morálka i technika se opotřebovávají rychleji, než se stačí obnovovat, a s délkou nasazení se to bude jen zhoršovat.
Závěr
Odvolaný úder nevypadá jako výsledek diplomatického průlomu, ale jako důsledek tvrdých limitů: chybějících střel, zničených radarů, zavřeného průlivu a spojenců, kteří odmítají platit účet za americkou eskalaci. Naděje, že se z odkladu stane skutečné stažení, je zatím jen nadějí — čísla o zásobách, odhady vývoje cen i predikce dalších měsíců jsou hodnocením diskutujících, ne popisem toho, co se už stalo.
