Během několika dnů zaznělo z americké administrativy obojí: že je dohoda s Íránem na spadnutí, i že už je stejně všechno rozbité a je čas dokončit práci. Teherán mezitím vzkazuje, že s nikým v Bílém domě nejedná a jednat nezačne, dokud se Washington nevrátí k tomu, co sám v červnu podepsal. Rozbor rozporů v americkém vyjednávacím postoji, situace v Hormuzském průlivu a toho, kdo uvnitř administrativy tlačí na úder.
Odvolaný úder a tlak z Perského zálivu
Na palubě Air Force One při návratu do Bílého domu padlo vysvětlení, proč chystaný úder nakonec nepřišel. Byl by prý největším útokem od druhé světové války a nepřála si ho ani Saúdská Arábie. Prezident popsal, že se korunního prince přímo zeptal, co by raději — úder, nebo dohodu. Odpověď zněla jednoznačně: dohodu, protože nikdo neví, kam takové údery vedou a kdo všechno se po nich vyhrne přes hranice.
Uvnitř administrativy podle téhož vyjádření stojí dvě skupiny — jedna chce udeřit hned, druhá je proti. Argument, který nakonec převážil, byl chladně počítavý: co mi to přinese a co mi to vezme. Zemřelo by hodně lidí, spojenci by utrpěli, ropa by zdražila a řetězec následků nikdo nedohlédne. To je uvažování, které dává smysl, a rozhodnutí neútočit bylo správné.
Rijád ví, že první ránu schytá Aramco
Saúdský odpor k úderu není diplomatická zdvořilost, ale prostý počet. Írán dal ještě před víkendem veřejně najevo, co by v případě amerického útoku zasáhl, a stejný vzkaz posílal i zákulisními kanály: cílem číslo jedna je saúdský ropný gigant Aramco.
Proti tomu nemá Rijád obranu. Nezáleží na tom, kolik antiraketových střel mu ještě zbývá — úspěšnost záchytů je nízká a Íránu stačí odpálit dost raket na to, aby část prolétla. Škody by byly katastrofální. Kdo tohle ví, nechce úder ani náhodou.
Verze o dohodě na spadnutí neodpovídá tomu, co říká Teherán
Zbytek vystoupení sedí, jedna jeho část ale ne. Opakované tvrzení, že Írán žádá o dohodu a že už existují její obrysy, je fikce. Íránská strana sama sděluje, že s nikým v Bílém domě nejedná — a jednat nezačne, dokud Washington nepřijde s tím, že se vrací ke všem původním podmínkám z červnového memoranda o porozumění. Bez toho podle Teheránu není o čem mluvit.
Je to fikce i logicky: strana, která má převahu v jediné věci, na níž Američanům reálně záleží, nemá důvod prosit o schůzku.
Bilance z Camp Davidu: 159 lodí, 200 letadel a „všechno je pryč“
O pár dní dřív, na jednání v Camp Davidu, znělo z téhož místa něco úplně jiného. Írán prý přišel o celé námořnictvo — všech 159 plavidel leží na dně. Dvě stě letadel je pryč, do posledního kusu. Protivzdušná obrana byla dobrá, ale nefungovala a je také pryč. Radary pryč, velitelé pryč, všechno pryč.
To je verze, která se s realitou míjí. I v poslední várce snímků z centrálního velitelství jsou vidět zasažené čluny, které zjevně nevybuchly. Zničena byla nepochybně spousta techniky, ale íránské plavidlo se schová do jeskyně a pod skalní převis kdekoli podél zhruba třinácti set kilometrů pobřeží v Perském zálivu, Ománském zálivu i v samotném průlivu — a vytáhne se ven přesně tehdy, kdy je potřeba. Tohle se vybombardovat nedá.
Stejně tak neplatí, že jsou pobiti všichni. Padla řada vysokých velitelů, jenže náhrada nastoupila prakticky okamžitě a byla tvrdší než ti, kdo zahynuli. Po americkém atentátu na nejvyššího vůdce a po zabití dalších představitelů, civilních vědců i jejich rodinných příslušníků je íránská veřejnost rozzuřená. Semkla se kolem vlajky přesně tak, jak se dalo čekat, a teď tlačí vlastní vládu k tvrdšímu postupu.
Rozkaz už jednou padl — a pak byl stažen
Podle několika nezávislých zdrojů nešlo tentokrát o pouhé zvažování. Rozkaz byl vydán, plán běžel, na druhé straně už s ním počítali — dokud prezident nezměnil názor. Rozhodnutí tak visí na tom, který den a která denní doba zrovna je.
Vzorec se opakuje. Sedmnáctého června zaznělo věcné a logické vysvětlení, proč bylo memorandum o porozumění podepsáno a jak má položit základ k odchodu z konfliktu. O pět dní později přišel obrat. Minulý víkend padlo správné rozhodnutí neodpalovat velkou operaci, uprostřed týdne byla připravenost zpátky a celé to došlo až na okraj a zase couvlo. Jistota, že se to nezopakuje, neexistuje — a nejde jen o prezidenta. Stejné střídání dvou tváří, jako by v jedné administrativě žili doktor Jekyll a pan Hyde, předvádějí i lidé kolem něj.
Ukrajina: otevřely hluboké údery dveře k jednání?
Ukázkou je víkendové vystoupení ministra zahraničí Marca Rubia. Samo o sobě zní rozumně: Spojené státy mohou sehrát roli při ukončení války, v prvním roce se tomu věnovaly hodně času, pak přišla patová situace, ale ochota zůstala. Nikdo jiný než americký prezident prý nedokáže posadit ruskou a ukrajinskou stranu k jednomu stolu. A dynamika se prý za poslední měsíce trochu změnila — Ukrajinci dokážou vést hluboké údery na ruské území a přenášejí válku k ruskému obyvatelstvu. Otázka zní, zda se tím neotevřely dveře k vyjednanému řešení.
Neotevřely. Rafinerie, energetické cíle a zpracovatelské kapacity, které ukrajinské údery zasahují, se ve většině případů opraví v řádu dnů až týdnů — a to v zemi rozprostřené přes dvanáct časových pásem. Občas se objeví fronty u čerpacích stanic a přídělový režim, jenže po opravách omezení padají a tok se vrací.
Představa, že Rusové kvůli frontě na benzin řeknou svému prezidentovi, ať to zabalí, plyne z neznalosti ruských dějin i mentality. Reakce bývá opačná: proč se netlačí víc, proč se neudeřilo hlouběji a bolestivěji, aby to skončilo dřív. Kdo čeká, že z Kremlu vypadne vstřícnější rozhodnutí, žije v jiné realitě.
Tentýž ministr o dva měsíce dřív: nejsme nestranní
Zajímavější než jeden výrok je jeho srovnání s tím, co stejný ministr zahraničí říkal o dva měsíce dřív. Tehdy to znělo takto: válka na Ukrajině nemá vojenské řešení, jde ji ukončit jen diplomaticky, dosavadní snaha nikam nevedla — a hlavně, buďme féroví, Spojené státy nejsou nestranným zprostředkovatelem. Zbraně nedodávají Rusku, ale Ukrajině. Sankce neuvalují na Ukrajinu, ale na Rusko. Stranu si zjevně vybraly. Zbraně pro Ukrajinu se přes spojence prodávají dál, nezávisle na tom, co se děje na Blízkém východě, a vyhlídky na vyjednané řešení nevypadají dobře.
Buď platí verze o hledání rozumného řešení, nebo verze o straně, kterou si Washington otevřeně zvolil. Obojí najednou ne — a čtenář ani spojenec nemá jak poznat, kterého ministra zahraničí má brát vážně.
Kdo uvnitř administrativy brzdí a kdo tlačí
Zmínka o dvou skupinách poradců má docela čitelné obsazení. Mezi ty, kdo úder nedoporučují, patří podle všeho předseda sboru náčelníků štábů a rozhodně viceprezident JD Vance, k tomu nejspíš hrstka dalších lidí uvnitř.
Druhá strana ale nezmizela. Dá se čekat, že se během týdne ozvou generálové Kellogg a Keane s tím, že je potřeba se vrátit, dokončit práci a udeřit tvrději. A i kdyby veřejně nezazněli, telefon zvedají tak jako tak. Prezident nemá klid ani po rozhodnutí, které sám učinil.
Senátor Kennedy: tři možnosti a hora Pickaxe
Ukázkou vnějšího tlaku je nedělní vystoupení senátora Kennedyho. Podle něj existují jen tři možnosti: eskalovat, stáhnout se domů, nebo udržet stávající stav. Sám by udržoval stávající stav, jak dlouho to půjde — sankce, blokáda. Zároveň by ale bombardoval horu Pickaxe ve snaze dostat se ke štěpnému materiálu a odstředivkám pod ní. Vzápětí přiznává, že neví, jestli má prezident začít novou bombardovací kampaň, protože nemá vojenské zpravodajské informace. A že by to způsobilo bolest, zdražení energií a inflaci pro Američany.
Horní komora Kongresu má být tou uvážlivější. Místo toho zazní doporučení zaútočit na cíl, u kterého íránská strana i íránští komentátoři veřejně řekli, že jeho zasažení je spouštěč — a že pak přijde na řadu celý ohlášený seznam cílů. To je uvažování z počátku devadesátých let, kdy platilo, že se dá vypustit pár střel s plochou dráhou letu na Sýrii Bašára Asada a druhá strana jen zaleze a mlčí. Ten svět skončil.
Nejhorší je ale to, jak senátor naložil s druhou možností. Odchod ze hry popsal jako kapitulaci před Íránem — a tím otrávil jedinou variantu, která má šanci fungovat. Prezident tyhle pořady sleduje a tenhle signál si přečte.
Status quo: blokáda bolí Írán, ale i toho, kdo ji drží
Že blokáda Írán bolí, je pravda. Nebolí ho ale ani zdaleka tolik, kolik si namlouvá washingtonský establishment. Ten ví, že blokáda existuje, a dál už nezkoumá nic — ani jak íránská ekonomika funguje, ani nakolik závisí na zámořském obchodu. Zůstává mimo jeho obzor, že Írán má na výběr z řady obchodních partnerů a nejméně šest pozemních tras: přes Pákistán, Afghánistán nebo Kazachstán směrem ke Kaspickému moři. Tenhle stav vydrží dlouho, možná neomezeně dlouho. Utáhne si opasek a zaplatí, protože jde o jeho existenci.
Jenže po celou tu dobu platí i druhá strana. Průliv zůstává uzavřený. Z víkendu jsou zprávy, že Írán zahájil palbu na další tankery, které se pokusily projít jižní částí Hormuzského průlivu bez íránského povolení. Za dva dny prošly celkem dva supertankery, tedy zhruba čtyři miliony barelů ropy — místo osmatřiceti milionů, které tudy putovaly v období před válkou.
Tohle nezasahuje jen americkou ekonomiku, ale globální: letecký petrolej, naftu, hnojiva, helium, hliník i síru — suroviny, které potřebuje celý svět. Kdo mluví o udržování stávajícího stavu donekonečna, přehlíží, že druhá strana snese hlubší a delší bolest než my.
Kongresman Turner: nejdřív může za všechno Obama, pak Írán
Podobně dopadlo víkendové vystoupení kongresmana Turnera. Operace je podle něj nevyhnutelným konfliktem, který vyplynul z toho, v jakém stavu věci zanechal Obama, zatímco Írán se přibližoval k množství materiálu potřebnému pro jadernou zbraň. Mezinárodní agentura pro atomovou energii prý uváděla, že jsou týdny od cíle. Moderátorka ho vzápětí opravila: týdny od obohacovací kapacity, ne od zbraně. Následoval přeskok k uzavřenému průlivu, k memorandu, u kterého to vypadalo na dohodu, a k tomu, že prezident nyní vymáhá otevření průlivu.
Argumentace se hroutí sama do sebe. Dohoda z roku 2015 íránský jaderný program svazovala: inspektoři přímo na místě, obohacování na 3,67 procenta, minimální zásoby, malý počet odstředivek. Z téhle dohody Spojené státy v roce 2018 vystoupily a začaly tvrdit, že to byla cesta k bombě — přesný opak skutečnosti.
Odhad o „týdnech“ navíc pochází z doby, kdy inspektoři v zemi ještě byli, tedy zpřed operace Midnight Hammer. Pokud opravdu platí, že byl jaderný program zavalen pod třemi horami a nedá se obnovit, pak pro tuhle válku, která se celou dobu vedla kvůli tomu, že Írán nesmí mít jadernou zbraň, chybí ospravedlnění. Zbytek je přehazování viny — nejdřív na Obamu, pak na Íránce.
Co v memorandu skutečně stálo
Memorandum se od začátku četlo spíš jako dokument o ústupcích: skoro všechny povinnosti ležely na americké straně, na íránské jen málo. Jednou z těch mála bylo, že Írán po dobu šedesáti dnů nebude vybírat žádné poplatky za průjezd. Podepsané zároveň bylo, že průliv spravuje výhradně íránská strana — třicet dnů na zavedení režimu a dalších třicet dnů bez mýtného, celkem tedy šedesát. Přesně to Írán dělal.
Až do chvíle, kdy americká strana přidala něco, co v memorandu nebylo: jižní koridor ománskými vodami. Co následovalo, je známo.
Zbývá otázka, co přesně se má vymáhat. Že Spojené státy nezrušily energetické sankce, případně je zrušily a za pár dní vrátily? Že nepustily zmrazené prostředky, ačkoli měly? Že se rekonstrukční fond ve výši tří set miliard dolarů, který měl být součástí procesu, dodnes neobjevil ani na programu jednání? Vymáhat by se v takovém případě muselo proti Washingtonu.
Co bude dál: neohlášený úder, nebo odchod
Korunní princ Muhammad bin Salmán říká totéž co ostatní a prosí o zdrženlivost, k němu se přidávají další tři země Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu. Zabralo to — pro tuhle chvíli. Tlak ale nikam nezmizí a spíš poroste, jak bude týden postupovat: stačí nový incident, nový nález, nová záminka.
Nejhorší scénář je ten, kdy příště nebude nic ohlášeno předem. Telefony se rozsvítí najednou, v regionu poběží masivní údery, budou hořet ropná zařízení a padne rozvodná síť, protože se zasáhnou zpracovatelské stanice. Odveta přijde vzápětí.
Cesta zpátky k dohodě z roku 2015 je politicky zablokovaná — vypadala by jako přiznání prohry. A íránská strana už není naladěná někomu pomáhat: pokud se má vyjednávat znovu, mají podle profesora Morandiho na stole přibýt další podmínky, například kolem Hamásu a stažení Izraele z Pásma Gazy, a to ještě předtím, než se pohne cokoli dalšího.
Zbývá tedy jediná dobrá varianta: odejít. Tím se Íránu vezme z ruky páka, kterou má na Washington, a spor zůstane tam, kam patří — mezi Teheránem a Tel Avivem.
Závěr
Ve výsledku stojí proti sobě dvě americké verze reality: jedna počítá následky a couvá od úderu, druhá tvrdí, že je protivník vyřízený, a chce dokončit práci. Íránská strana zatím nemá důvod jednat, protože klíč od Hormuzského průlivu drží ona a plnění červnového memoranda vázne na americké straně. Dokud se rozhodování bude měnit ze dne na den, nebude mít nikdo — ani spojenci v Zálivu, ani trhy s ropou — na čem stavět.
