Ceny nafty prý brzy prudce klesnou, válka s Íránem „brzy skončí, tak či onak“ a Hormuzským průlivem proudí víc ropy než před válkou. Tak zní poslední sliby Donalda Trumpa. Data z trhu, zprávy z Izraele i dění v Perském zálivu ale vyprávějí jiný příběh a účet za rozdíl mezi slovy a skutečností platí lidé u čerpacích stanic.
Osmadvacet milionů barelů, které nikdo neviděl
Trump ohlásil, že brzy přijde velké oznámení o naftě. Ministra energetiky Chrise Wrighta pochválil jako nejlepšího energetika v zemi a slíbil, že ceny prudce klesnou. Podrobnosti nesdělil. Při té příležitosti ale tvrdil, že ve čtvrtek proplulo Hormuzským průlivem 28 milionů barelů ropy.
Pro ropný průmysl by to byla novinka. Tentýž den totiž odvětví hlásilo, že provoz v průlivu klesl na nejnižší úroveň za dva měsíce, protože útoků přibývá. Za posledních deset dní Írán zasáhl už desátý tanker, a to stále propracovanějšími údery. Spojené státy na ně zatím nijak nereagovaly. Před válkou přitom průlivem procházelo v průměru zhruba 20 milionů barelů. Jak by teď, při nejslabším provozu za dva měsíce, mohlo projít skoro o třetinu víc než v době, kdy všechno fungovalo, zůstává záhadou.
Nafta od Putina, ale za jakou cenu
Na vysvětlení nebylo třeba dlouho čekat. Necelé dvě hodiny nato Trump na síti Truth Social oznámil, že po velmi úspěšném rozhovoru s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dodá Rusko okamžitě přes 300 tisíc tun nafty na americký a světový trh, v listopadu dalšího půl milionu tun a hned potom milion tun. Podle stavu ruských rafinerií má v krátké době následovat ještě 3 miliony tun.
Aby obchod mohl legálně proběhnout, musel Trump nařídit ministerstvu financí, aby část sankcí proti Rusku zmírnilo. Krátce předtím se přitom jeho vyslanci scházeli v Miami s ukrajinskými vyjednavači. Vtírá se otázka, zda je tam nepozvali jen proto, aby jim špatnou zprávu sdělili osobně. Kyjev volá po dalších sankcích a Washington je místo toho uvolňuje.
Že by Putin pomohl Trumpovi stlačit cenu nafty před listopadovými volbami z čiré dobroty, je těžko uvěřitelné. Rusko vývoz nafty zastavilo kvůli ukrajinským útokům na energetickou infrastrukturu a nové dodávky na světový trh mu doma zkomplikují zásobování. Za ústupek takového rozsahu si nejspíš řeklo o hodně. Minimem by bylo, aby ukrajinské drony přestaly útočit na ruská energetická zařízení, zatímco Rusko by Ukrajinu dál smělo ostřelovat. Oboustranné energetické příměří Putin už dříve odmítl, a kdyby o něj stál, mohl ho mít bez jediné tuny nafty.
Volodymyr Zelenskyj reagoval na Telegramu ostře. Dárky Putinovi podle něj nepřinesou mír ani prospěch civilizovanému světu, Rusko každý ústupek „splatí“ dalším terorem a zradou a povolit mu prodej ropných produktů znamená investovat do války, kterou je třeba ukončit, ne prodlužovat. Potřebná je podle něj skutečná a vzájemná deeskalace a silný, ne slabý rozhovor mezi Spojenými státy a Ruskem.
Zelenského pocit zrady je pochopitelný. Trump hodí partnera přes palubu, jakmile mu to přinese výhodu, a teď to udělal znovu. Celé je to navíc iracionální: sankce se dočasně zmírní, aby Rusko pomohlo Americe v době voleb, a co potom? Sankce zpět a Ukrajina smí znovu útočit? Nic takového Putin jistě nečeká. Kdyby Trump s Ukrajinci cítil slitování, celou věc by uzavřel. Válka by tak skončila nejrychleji a za nejlepších podmínek, jaké Ukrajina ještě může získat. Budou ošklivé, ale pořád lepší než vojenská porážka, která by stála další životy.
Pro spojence je to zničující vzkaz. Rusko ani Írán už Washingtonu nevěří ani slovo, protože Trump nedodržuje vlastní sliby ani závazky předchozích vlád. Teď vidí totéž i spojenci: jakmile si Trump slibuje nějakou výhodu, hodí přes palubu i je. Dohoda s Amerikou tak nemusí mít cenu ani papíru, na kterém je napsaná.
Konec války „tak či onak“
Druhá část Trumpova slibu se týkala války s Íránem. Trump už dřív opakovaně tvrdil, že válka skončí nejpozději hned po amerických volbách do Kongresu 3. listopadu, tedy za necelé čtyři týdny, a to po zlém, nebo po dobrém. Co tím může myslet?
Logicky vzato zbývají dvě možnosti. Buď zvrácená fantazie o jaderných zbraních a představa, že úder vyřadí Írán z války jako Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945. Nebo ještě větší odtržení od reality: víra, že stačí nařídit masivní úder konvenčními zbraněmi a Írán padne na kolena. Racionální není ani jedno.
Minulou středu Trump na Truth Social napsal, že vede s Íránskou islámskou republikou produktivní rozhovory. Žádné rozhovory se ale nevedou, produktivní ani jiné. Nanejvýš si strany přes několik vrstev prostředníků posílají vzkazy. Íránci jasně říkají, že se Spojenými státy nevyjednávají, a stanovili sedm podmínek, které musí Washington splnit, než jednání vůbec začne. Trump na ně nepřistoupil.
Ve stejném příspěvku Trump slíbil, že Írán před volbami 3. listopadu nenapadne. K prohlášení ho nejspíš přiměl trh. Uniklá zpráva, podle níž dostal od Pentagonu varianty úderu, vyhnala cenu ropy o 5 % nahoru. Slova Trumpovi slouží jako nástroj ke stlačení ceny, pravda a poctivost v tom roli nehrají.
Mistr klamu, nebo obyčejná lež
Někteří komentátoři v tom vidí přednost. Jim Hansen tvrdí, že by nechtěl být nepřítelem Spojených států, když je vrchním velitelem Trump, „mistr klamu“, který nepřátelům nedá poznat, co je rétorika a co se skutečně chystá. Podle něj je to dobře, protože strach z nejhoršího zvyšuje tlak u jednacího stolu. Do voleb se prý nic nestane. Potom Írán buď uzavře dohodu, kterou jako zkrachovalá země potřebuje, nebo mu Trump „rozbije další věci“.
Takoví komentátoři uvažují ve vzduchoprázdnu. Představují si, jak by reagoval kdokoli obecný, nejspíš oni sami, a úplně přehlížejí perskou historii, kulturu i náboženskou povahu íránského režimu. Stačí se podívat na posledních sedm měsíců a je jasné, že trocha tlaku, natož pouhé výhrůžky, Írán k ničemu nedonutí.
Navíc nejde o klam, ale o lež. Vojenský klam patří ke každé válce, jenže kdo bezostyšně lže o všem, škodí sám sobě. Nikdo pak nebere vážně nic, co řekne, ani když jednou mluví pravdu, a každý počká na nezávislé potvrzení. Nejistotu v hlavách protivníků přitom lze vyvolat i bez lži. Stačí říct, že má Washington k dispozici celou škálu možností a půjde to po zlém, nebo po dobrém. Kdo ale na Truth Social slibuje, že do voleb nezaútočí, a jeho hlásné trouby na Foxu vzápětí naznačují opak, dosáhne jen toho, že protivník přestane jeho slova vnímat úplně.
Druhá strana zároveň musí věřit, že dané slovo platí, jinak nemá důvod na cokoli přistoupit. Íránci by byli hlupáci nejvyššího řádu, kdyby přijali dohodu, v níž by své závazky splnili nejdřív a Američané až potom. Proto trvají na sedmi podmínkách ještě před začátkem jednání. Taková je cena za slovo, které nic neznamená, a proto je riziko návratu k bojům tak vysoké.
Útok do tří týdnů a izraelské volby
Tvrzení, že se do voleb nic nestane, zpochybnila zpráva, kterou na síti X zveřejnil Barak Ravid. Náčelník generálního štábu izraelské armády generál Ejal Zamir v úterý hovořil s vysokými americkými představiteli. Ti ho informovali o přípravách americké armády na možné obnovení rozsáhlých bojových operací proti Íránu během příštích tří týdnů, tedy ještě před americkými volbami. Zamir podle zprávy upozornil, že obnovení války v tomto termínu by mohlo vést k odkladu izraelských voleb, protože Írán by nejspíš odpověděl raketami na Izrael.
Komu by se to hodilo? Izraelské volby jsou naplánované na 27. října. Největší nebezpečí proto nepředstavují americké volby. Trump není hloupý, vidí průzkumy a ví, že republikáni téměř jistě přijdou o Sněmovnu reprezentantů a možná i o Senát. S tím už se smířil, jinak by přijal memorandum o porozumění, které mu mohlo pomoci. Větší obavu budí, že ho Benjamin Netanjahu znovu přesvědčí. Írán přece nelze nechat u moci ani mu přenechat Hormuzský průliv, to by nikdo za vítězství nepovažoval, tak proč neudeřit před 27. říjnem? Volby by se odložily a spolupráce by mohla nerušeně pokračovat. Netanjahu podle všeho umí na Trumpa hrát jako na housle.
Časová posloupnost mluví sama za sebe. V úterý se izraelský náčelník štábu dozvěděl o přípravách na útok do tří týdnů, ve středu Trump prohlásil, že k žádnému útoku nedojde. Trump sice názory mění rychle, v takové věci je to ale málo pravděpodobné.
Írán je připraven a připomíná osud císaře Valeriána
Kdo si myslí, že se Íránci třesou strachy, mýlí se. Válečným štváčům by se zpráva o chystaném útoku zamlouvala, Írán ale návrat bojů plně očekává a je na něj připraven psychicky i fyzicky, včetně odvetných úderů.
Dokládá to i reakce Ghalíbáfa, hlavního íránského vyjednavače a předsedy parlamentu, na projev amerického ministra zahraničí Marca Rubia v Athénách. Rubio tam prohlásil, že se Západ může probudit z dlouhého spánku a znovu zažehnout oheň, který kdysi vzplál ve starověkém Řecku. Ghalíbáf odpověděl, že Íránci v dějinách čelili mnoha těm, kdo se prohlásili pány vesmíru a chtěli vymazat starobylé civilizace. Přišli v ohni a plamenech a odešli v prachu a hanbě. Kdo se žene za odkazem Alexandra Velikého, podělí se o osud Valeriána. „Pokleknete.“
Římský císař Valerián padl ve 3. století v bitvě u Edessy do perského zajetí a už se z něj nevrátil. Vzkaz je jasný: Írán existuje tisíce let, Západ se ho už v minulosti pokusil porazit a nepovedlo se mu to. Platí to i pro dnešní koalici, tedy kolektivní Západ, Izrael, Spojené státy a arabské státy Perského zálivu, které Americe poskytují základny.
Vojenské řešení neexistuje a účet přichází na pumpě
Pohled na vojenské kapacity obou stran, na íránskou obranu i útočné možnosti stejně jako na americké, vede k jedinému závěru: vojensky tuto válku vyhrát nelze. Nepomohly by ani jaderné zbraně. Zabily by miliony lidí, ale íránskou schopnost odvetného úderu by nevyřadily. Celý Blízký východ by lehl popelem a s ním na deset, dvacet let i světová ekonomika.
Írán ukrývá rakety v podzemních raketových městech pod žulovými horami, kde dokáže vydržet a dál útočit. Rozlohou se vyrovná západní Evropě a Spojeným státům na takové území nestačí munice, natož čas a ekonomická trpělivost.
Podobně to vidí Alexander Mercouris, který byl tento týden v pořadu hostem. Další eskalaci považuje za nevyhnutelnou. Stav, kdy není válka ani mír, nemůže trvat donekonečna, na okrajích pořád dopadají rakety a drony a dřív nebo později se něco stane. Možná nepůjde o tak rozsáhlou válku jako v březnu, ale o mnohem větší sérii útoků a protiútoků než dosud. Výsledkem budou větší škody v oblasti Perského zálivu, konec dnešního oživení vývozu ropy odtud a dopady na západní ekonomiky. V ohrožení se může ocitnout i vnitřní stabilita samotných států Zálivu.
Trh Trumpovým slovům nevěří. Kdyby ropa ze Zálivu opravdu proudila, nestál by barel kolem 100 dolarů, ale vrátil by se na 40 až 60 jako před válkou. Lidé proto platí víc u čerpacích stanic, za další paliva, za potraviny i za veškerou dopravu. Na naftě, leteckém palivu a benzinu stojí téměř veškerá ekonomická činnost, a když jich není dost, poptávku vyrovná jen vyšší cena.
Když nepřítele nelze porazit, ten dokáže způsobit vážné škody a odejít nikdo nechce, zbývá jen návrat k válce. Pro Trumpa je to nejsnazší cesta, nemusí přiznat, že selhal, zvlášť před volbami. Možná si dokonce myslí, že jako válečný prezident získá podporu, protože hlasovat proti prezidentovi uprostřed války by vypadalo nevlastenecky. Vojenskou realitu ale nebere v úvahu. Když v červnu nepřijal memorandum o porozumění, těžko čekat, že teď ustoupí.
Saúdská Arábie na hraně
Na škody v regionu a křehkost monarchií v Zálivu upozornil tento týden i Larry Johnson. Na otázku, zda jsou Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt, Bahrajn nebo Omán bezpečnější než před válkou, odpověděl, že požár v regionu založil Donald Trump. Saúdský královský rod podle něj může padnout a Saúdská Arábie se do konce války s Húsíy může zevnitř zhroutit. Jiné kmeny v zemi rodu Saúdů ani Mohammadu bin Salmánovi nefandí. Ani Sýrie podle Johnsona není stabilizovaná, naopak je každým dnem chaotičtější.
Pád saúdského rodu se zdá nepředstavitelný. Ti, kdo region sledují dlouhodobě, ale upozorňují, že pod povrchem vždy panovalo napětí. Saúdská Arábie není monolit, za jaký ji Západ považuje, a mezi kmeny i uvnitř královské rodiny je mnoho třenic. Ještě v květnu 2025 se Trump na Blízkém východě chlubil biliony dolarů investic a zářnou budoucností regionu. O rok později se mluví o tom, že by Saúdská Arábie mohla zaniknout.
Hlavní hrozbou přitom nejsou jen škody z války s Íránem, ale válka s Húsíy, kterou Rijád sám znovu rozpoutal po klidu trvajícím od roku 2023. Podle satelitních snímků, které zatím nebylo možné nezávisle ověřit, utrpělo škody zpracovatelské zařízení v Abqaiqu, konkrétně objekty na jeho okraji. Prochází jím až 70 % saúdské ropy, což odpovídá 5 až 7 % světových dodávek. Politická rozhodnutí o Hormuzském průlivu se dají změnit rychle, fyzické poškození se opravuje dlouho. Pokud Húsíové prorazili obranu tak důležitého a silně bráněného zařízení, a ropovod Východ–Západ už zasáhli dříve, je Saúdská Arábie velmi zranitelná. Nedávno bylo zasaženo i rijádské letiště.
Húsíové, tedy hnutí Ansar Alláh, přitom drží frontu v Jemenu proti silám podporovaným Saúdy a vyrábějí vlastní drony a rakety, které podle všeho ukrývají v podzemním raketovém městě pod žulovými horami. Saúdská Arábie se je od roku 2015 snažila vyřadit sedm nebo osm let, zkoušela to Bidenova administrativa, Izrael i Trumpova administrativa v roce 2025. Nikomu se to nepodařilo. Saúdové teď znovu bombardují nepřetržitě se zhruba stovkou letounů, zasáhnout ale dokážou jen cíle na povrchu.
Pokud Saúdská Arábie neubrání ropnou infrastrukturu, dopadne to nejen na světové dodávky energie, ale i na vládnoucí elitu. Mohammad bin Salmán před lety zavřel řadu příbuzných do domácího vězení v rijádském hotelu, kde byli údajně mučeni, a ti na to nezapomněli. Když teď přicházejí o příjmy i o zařízení, jejichž oprava může trvat roky, není vyloučen převrat zevnitř. K tomu se přidává hrozba na jihu. Tři provincie severně od Jemenu, mezinárodně uznávané jako saúdské území, obývají kmeny spřízněné s Ansar Alláh, které je chtějí zpět. Bin Salmán navíc ohlásil, že dobude Saná. Město leží v srdci hor, kde má Ansar Alláh údajně kolem 350 tisíc bojovníků. Útok do hor by byl sebevraždou a případná porážka by pád saúdského rodu jen urychlila.
Promarněné příležitosti
Mohammad bin Salmán si dnes nejspíš klade otázku, co by bylo, kdyby válka nezačala. Dva dny před jejím vypuknutím, 26. února, ležela na stole dohoda, kterou zprostředkoval ománský ministr zahraničí. Írán byl ochoten jednat o jaderném programu i o raketách a přistoupil na to, že zásoby zpracovaného jaderného materiálu klesnou na minimum nebo na nulu. Podmínky byly lepší než v dohodě z Obamovy éry. Kdyby ji Washington přijal, Hormuzský průliv by zůstal volný, tankery by jím dál proplouvaly, ropa by stála asi 50 dolarů za barel a Saúdská Arábie by neměla poškozený ropovod ani letiště.
Druhou šancí bylo červnové memorandum o porozumění. Nebylo to vítězství, spíš únikový východ zakrytý fíkovým listem, který mohl válku ukončit tam, kde byla, ještě než se znovu rozhořely boje mezi Saúdy a Húsíy. Matthew Hoh tento týden připomněl, co se tím ztratilo. Washington mohl dál natahovat otázku zmrazených aktiv a sankcí, průliv by byl otevřený a válka u konce. Trump mohl prohlásit, že zasáhl Írán jako nikdo předtím a ukončil jeho jaderný program, a mít to jako odkaz svého druhého funkčního období. Pravda by to nebyla, ale dalo by se to prodat. Současný stav prodat nejde, nikdo mu nevěří a Trump jako úřadující prezident nemůže za svou stranu ani vyrazit do kampaně.
Dnes, 10. října 2026, se lze ohlížet a litovat 26. února i června. Za rok možná budeme litovat 10. října, dne, kdy ještě šlo prostě odejít. Náklady jsou teď vyšší, ale cesta ven pořád existuje: stačí prohlásit, že Írán dostal tak tvrdou ránu, že se z ní bude vzpamatovávat desítky let, a odejít.
Kam až může dojít další kolo
Pokud Washington znovu zaútočí, má Írán s velkou pravděpodobností připravený seznam cílů a část ho dokonce zveřejnil: americké firmy, energetickou infrastrukturu, odsolovací stanice a další, podle toho, jak tvrdý úder přijde. Malý přitom nebude. Opakovat drobné přestřelky jako během třináctidenní výměny úderů po rozpadu memoranda by nemělo smysl. Pokud Trump zaútočí znovu, pak společně s Izraelem a ve velkém. Čím větší úder, tím větší odpověď, která může zasáhnout celý region a pro Saúdskou Arábii znamenat poslední hřebíček do rakve.
Jakmile se Saúdská Arábie zakymácí, začne Íránu připadat lákavý malý Kuvajt, a to i pro pozemní invazi. Zní to přehnaně, jenže Írán v posledních měsících mobilizoval velké množství vojáků, údajně miliony, a dokonce začal cvičit ženy. Proti americkým pozemním silám je nepotřebuje. Spojené státy jich mají jen asi 20 tisíc a nanejvýš by se mohly pokusit obsadit ostrov Charg nebo Kešm, na což stačí běžné jednotky Revolučních gard. Smysl by mobilizace dávala, kdyby Írán ve velké válce nejdřív zničil přístavy a překladiště, kudy by mohly přijít posily, a pak vyslal vlastní vojsko. Pozemní síly by sice utrpěly těžké ztráty, ale pokud je Írán ochoten tuto cenu zaplatit, zastavit ho nejspíš nepůjde.
Obrana zemí Zálivu je slabší, než se zdá, a Spojené státy už nemají armádu, jakou nasadily v Pouštní bouři po roce 1990, kdy Kuvajt napadl Saddám Husajn. Vojsko je rozptýlené po celém světě a dosavadní válka už opotřebovala jeho techniku i letectvo. Pokud se navíc hnutí Ansar Alláh začne dařit na saúdském území, může se rozpadnout celý region.
Válka si často najde vlastní cestu a nikdo neví, kam povede. Pokud do sebe jednotlivé díly zapadnou ve špatném pořadí, může být mnohem hůř než dnes. Další jiskra může odstranit poslední důvody íránské zdrženlivosti a pak už moc možností nezbude. Toto může být poslední, byť ošklivá šance odejít bez velké katastrofy.
Závěr
Rozumné řešení zatím nikdo nezvolil a nikdo nebyl ochoten spolknout hrdost, ať jde o Saúdskou Arábii a Mohammada bin Salmána, Donalda Trumpa, nebo Benjamina Netanjahua. Trump slibuje levnou naftu od Putina a rekordní tok ropy průlivem, trh mu ale nevěří, Izrael se připravuje na další kolo bojů a Saúdská Arábie se otřásá. Účet za slova bez krytí platí lidé u pump. Pokud válka znovu vypukne, bude mnohem vyšší.
