Donald Trump v neděli ráno prohlásil, že je „v rozhodovacím režimu“ a že se brzy mohou dít velmi velké věci. Pro Spojené státy by bylo lepší, kdyby šlo o blaf. Návrat k ozbrojenému konfliktu s Íránem by totiž nejen znovu selhal, ale mohl by skončit vojenskou porážkou. Teherán mezitím vyhlásil sedm podmínek, bez jejichž splnění se k jednacímu stolu vůbec neposadí.
Tři možnosti z Bílého domu a čtvrtá, která chybí
Reportérovi Fox News popsal Trump tři možnosti: Írán vymazat, nechat ho ekonomicky shnít, nebo uzavřít dohodu. Dodal, že otázkou je, zda a kdy „vyhodí do vzduchu celou zemi“, a že by se Íránci měli chovat slušně. Připustil i schůzku s íránským prezidentem Pezeškjánem, který tento týden přijede na Valné shromáždění OSN. Víkend podle něj nebyl jiný než ostatní, přestože americké úřady rozeslaly varování občanům v celém regionu. Do toho trvá americká námořní blokáda Íránu a Íránem podporovaní húsíové z Jemenu den předtím ostřelovali Saúdskou Arábii balistickými raketami. Podle Trumpa jsou Spojené státy s húsíi v neustálém kontaktu a ti slíbili, že proti Americe bojovat nebudou.
Žádná ze tří možností ve skutečnosti na stole není. Chybí čtvrtá, která by měla být první: plán odchodu. Washington by prostě vyhlásil vítězství, což Trump dělá běžně. Byla by to lež, ale menší zlo než ostatní tři varianty, které jsou prostě zlé a obrátí se proti Americe. Ani odchod nebude zadarmo. Jeho cenu už ovšem Spojené státy zaplatily vlastní pošetilostí: zahodily memorandum o porozumění, poslední šanci vyjít z konfliktu se ctí a aspoň věrohodně vykázat nějaký úspěch. Předtím zahodily dohodu platnou k 26. únoru, která by válce zabránila, a ještě dřív jadernou dohodu JCPOA. Kdyby zůstala v platnosti, žilo by dnes přes dvacet Američanů, skoro devět set by jich nebylo zraněných a americké základny by stály netknuté. Dobré východisko už neexistuje, odchod je jen to nejméně špatné.
Vymazat Írán: vojenské řešení neexistuje
Neexistuje scénář, v němž by Amerika Írán vymazala. Nezáleží na tom, kolik má pum druhé a třetí kategorie, malých pum a dalších leteckých zbraní. Ani všechny dohromady nestačí k tomu, aby konvenční letectvo Írán porazilo. Ukázalo to čtyřicet dní intenzivních úderů, pak třináctidenní kolo a několik menších výměn úderů. Zasažené byly jen cíle na povrchu země velké jako západní Evropa. Veškerá íránská výroba i útočné rakety a drony jsou ukryté pod žulovými horami, kam nepronikne ani jaderná zbraň.
Představa, že se z Íránu udělá „parkoviště“, je nadsázka. Jadernými zbraněmi by šlo zabít miliony lidí, ale raketová města pod horami jsou postavená tak, aby takový úder přežila. Írán by pak neměl žádný důvod se krotit. O víkendu na oficiální úrovni oznámil, že při dalším kole útoků „sundá rukavice“: nezaútočí jen na americké základny, ale i na hospodářské cíle v každé zemi, která útoky umožní. Znamená to ropnou infrastrukturu, rafinerie, čerpací stanice, samotnou schopnost těžit. Svět není zařízený na to, aby takovou infrastrukturu stavěl znovu, jen aby ji udržoval. Potrubí, ocelové a elektronické součástky i čipy by se při ničení ve více zemích obnovovaly roky, spíš desetiletí. Vojenské řešení neexistuje, ať konvenční, nebo jaderné.
Nechat Írán ekonomicky shnít
Nechat Írán ekonomicky shnít také nevyjde. Stačí se podívat na osm let irácko-íránské války, kterou Spojené státy podporovaly, na Trumpův maximální tlak a na posledních sedm měsíců války. Nejlepší případovou studií je ale Jemen. Saúdská Arábie se skoro deset let snažila zničit jeho hospodářství: továrny, elektrárny, silnice, letiště. Občas pomáhaly Obamova, Trumpova i Bidenova administrativa a samozřejmě Izrael. Zemi zdevastovali, húsíy ale nikdy neporazili. S Íránem to dopadne stejně.
Ekonomická válka navíc bolí i útočníka. Stačí se podívat na nejbližší benzinku, a to téměř v jakékoli zemi. Zdražuje nafta, letecké palivo, hnojiva pro zemědělce, helium, všechno, co je potřeba k hospodaření i k pěstování jídla. Kdyby se současný stav protahoval donekonečna, bude se všechno dál zhoršovat, protože poptávka po surovinách převyšuje nabídku. Íránci by strádali, ale vydrží. Čelí existenčnímu útoku a v dějinách není příklad země, jejíž obyvatelé by pod tlakem zvenčí svrhli vlastní vládu a vzdali se útočníkovi. Ani Američané by to neudělali: sebevětší spory mezi voliči obou táborů jsou rodinná záležitost a nikdo nedovolí cizí mocnosti zabíjet své krajany, aby za ni lid udělal špinavou práci.
Dohoda? Sedm podmínek ještě před jednáním
Zbývá dohoda. Zní dobře, ale jaká? Návrat k memorandu o porozumění Írán připouští. Nejdřív ale musí Spojené státy předem splnit svou část závazků. Kdo věří, že inflace, nedostatek jídla a ztráta pracovních míst přimějí Íránce ke kapitulaci, žije v iluzi. Generál Rezáí, tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti a vojenský poradce nejvyššího vůdce, oznámil sedm podmínek, které musí Washington splnit ještě před zahájením jakýchkoli jednání. Vzkaz Teheránu je podle něj jasný: chce-li Washington uniknout z bažiny, do které se sám dostal, nezbývá mu než přijmout práva a podmínky Íránu.
Podmínky zní takto:
- okamžitý konec války na všech frontách včetně zastavení úderů proti Íránu a jeho regionálním spojencům, tedy Hizballáhu, Hamásu a húsíům,
- uvolnění všech zmrazených íránských aktiv a prostředků po celém světě,
- zrušení všech námořních blokád a nátlaku vůči Íránu,
- úplné stažení amerických vojsk z regionu,
- trvalý konec amerických hrozeb a vojenských akcí proti Íránu,
- finanční odškodnění za válečné škody,
- plné uznání práv Íránu a splnění dřívějších amerických závazků včetně zrušení hospodářských sankcí.
Jinými slovy: nejen ne, ale rozhodně ne. Obě strany se vzdalují a tím roste pravděpodobnost návratu k plné válce. Íránská strana v podstatě žádá kapitulaci Spojených států jako podmínku, aby vůbec začala mluvit.
Galíbáf: bez splnění podmínek zůstane Hormuz zavřený
Předseda íránského parlamentu a hlavní vyjednavač Galíbáf vzápětí dodal, co se stane, když Washington podmínky nepřijme. Írán má podle něj všemi dostupnými vojenskými prostředky zatlačit nepřítele a zasadit mu smrtící údery. Po významném vítězství na bojišti má diplomacie zisky upevnit, dokud Írán nedosáhne skutečného odstrašení. Postoje Teheránu jsou podle Galíbáfa jasné a nediskutovatelné a cesta klamu a jednostranného diktátu je uzavřená. Dokud nebudou podmínky splněné, nevrátí se Írán k dřívějšímu rámci jednání a neotevře Hormuzský průliv.
Chce-li Amerika otevřený průliv, nebo aspoň návrat k memorandu, musí se podle Teheránu vzdát. Trump přitom neplnil podmínky memoranda ani tehdy, když pod něj s velkou slávou a před kamerami připojil vlastní podpis. Když to neudělal v době, kdy na to byli všichni připravení, pod nátlakem to neudělá tím spíš. Když Trump řekne dohoda, myslí tím íránskou kapitulaci. Když totéž slovo vysloví Írán, myslí tím kapitulaci Trumpa.
Kdo mrkne dřív: Teherán počítá s válkou
Nikdo nechce ustoupit, a otázkou tedy je, kdo mrkne první. Dlouho to trvat nemůže, protože hospodářské škody přibývají každým dnem. Podle zdrojů s vazbami na íránskou vládu počítá Teherán s návratem k válce. Uvnitř vlády existuje frakce, která si ji přeje, a ta možná vnitřní spor vyhrála. Proto zazněly dnešní výroky Rezáího i Galíbáfa: vědí, že Trump jejich podmínky nikdy nepřijme. Írán tak podle všeho připravuje situaci, v níž Trump „udělá laskavost“, znovu zaútočí a dá Teheránu záminku zasáhnout celou škálu cílů v regionu. Íránci zřejmě spočítali, že by tím Spojeným státům zasadili porážku.
Pokud Washington na návnadu skočí a plán odchodu nezvolí, hrozí mu skutečná vojenská porážka, ne jen strategická. Z Afghánistánu i Vietnamu odešli Američané na vlastní rozhodnutí, v Iráku skončili přinejlepším patem. Tentokrát by mohli být vytlačeni. K jakémukoli vítězství by Trump musel zničit íránskou vládu, Revoluční gardy, schopnost odpalovat rakety a drony i kontrolu nad Hormuzským průlivem. Na to celé americké ozbrojené síly nemají sílu. Obsazení ostrova Chárk nebo ostrovů u Kešmu desítkami tisíc vojáků by jen vyhnalo počty obětí do závratných výšin a nevyřešilo by nic.
Spojeným státům navíc dojdou dalekonosné zbraně a protiletadlové rakety. Se zbraněmi druhé kategorie se musí stíhačky i tankovací letouny přiblížit k íránskému území, a tím výrazně roste riziko sestřelu. Húsíové právě sestřelili saúdský F-16 a Američané přišli během prvních čtyřiceti dnů o víc než čtyřicet letadel. Írán mezitím pohrozil, že zasáhne i americké hospodářské cíle: banky a firmy v Dubaji, Abú Dhabí nebo Rijádu. To je jeho verze sankcí. Pokud se nedaří ubránit ani vojenské cíle s protivzdušnou obranou, civilní se ubránit nedají. Amerika může Írán bombardovat dlouho, má desítky tisíc zbraní a jadernými by mohla zabít statisíce nebo miliony lidí. Porazit ho tím nedokáže. Íránu stačí působit bolest a hospodářské škody, dokud Američané neodejdou. Íránci budou jíst trávu a nevzdají se, ostatně v minulé válce přišli o statisíce lidí a nevzdali se ani tehdy.
Varování pro Američany a saúdský obrat zpět k dolaru
Znepokojivé je, že ministerstvo zahraničí vydalo nové bezpečnostní varování pro americké občany na celém Blízkém východě a Trump zkrátil víkendový pobyt v Camp Davidu a vrátil se do Bílého domu. Působí to dojmem, že se chystá nějaká akce.
Saúdská Arábie zároveň nečekaně oznámila, že opouští čínskou platformu pro přeshraniční platby, přes kterou obchodovala s ropou v čínské měně místo v dolarech. Smluvní období skončilo pravděpodobně už letos v květnu, Rijád ale v projektu pokračoval a odchod ohlásil až teď. Přichází to poté, co korunní princ Muhammad bin Salmán opakovaně žádal Trumpa o vojenskou pomoc proti húsíům. Ti den předtím znovu zasáhli Rijád a terminály Saudi Aramco v Janbu a na dalších místech. Saúdové chápou, že se ubránit nedokážou, vzdát se nechtějí a dál odolávat nezvládnou. Nabízí se obava, že Trump se Saúdy uzavírá obchod: zapomeňte na Čínu a jiné měny, vraťte se k petrodolaru a my pro vás něco uděláme.
Jemen: další válka, kterou nelze vyhrát
Podle zdrojů na americké straně se proslýchá, že Spojené státy možná chystají proti húsíům „něco opravdu velkého a opravdu hloupého“. Kdo se nepoučil z Íránu, měl by se aspoň poučit z Jemenu. Od roku 2015 se ho Saúdská Arábie s podporou Obamovy administrativy snažila vybombardovat do podřízenosti a neuspěla. Bidenova administrativa se pokusila vytlačit húsíy z Rudého moře, kde útočili na izraelskou lodní dopravu, a neuspěla. Trump to v Rudém moři zkusil znovu a také neuspěl. Obě administrativy dohromady utratily sedm miliard dolarů.
Saúdové pak z nějakého důvodu vyvolali nové potíže během pohřbu nejvyššího vůdce, když zaútočili na letiště v Saná a snažili se ho vyřadit z provozu. Tím otevřeli Pandořinu skříňku. Teď je zasahuje odveta, prosaúdské jemenské síly ztrácejí území a celé brigády se rozpadají. Proto Rijád hledá pomoc. Jemence neporazil nikdo od roku 2015 a v šedesátých a sedmdesátých letech je marně zkoušel dobýt i Egypt. Proč by to mělo tentokrát vyjít, když už Obama, Biden i sám Trump selhali?
Trump přitom zvítězil ve volbách i díky tomu, že odmítal hloupé a nekonečné války a při inauguraci řekl, že chce být znám válkami, které nikdy nezačal. Ten politik se ztratil. Místo něj vidíme posedlost rolí vojevůdce: válka s Íránem v roce 2025, současná válka s Íránem, jednodenní válka proti Venezuele, hrozby Kubě a teď úvahy o návratu do Jemenu.
Závěr: odchod jako nejméně špatná cesta
Plán odchodu zůstává jedinou schůdnou cestou, jak Spojené státy vyvést z potíží a vyhnout se nejhorším scénářům. Bude mít svou cenu: Trump bude muset spolknout hodně hrdosti a mnozí řeknou, že Amerika je slabá a Írán vyhrál. Kus pravdy na tom bude. Amerika si ale zachová veškerou moc, nepřijde o další lidi, spojencům nevzniknou další škody a ropa začne znovu proudit. Všechny tři varianty, o kterých Trump mluví, jen zhoršují situaci. Jednoho dne pak něco zahájí buď Írán, nebo Amerika a druhá strana odpoví. Rozpoutá se peklo horší než všechno, co svět za sedm měsíců války viděl.
