Mike Hayes sloužil dvacet let u amerických námořních speciálních jednotek SEAL. Prošel nasazeními v Jižní Americe, Kosovu, Iráku a Afghánistánu, velel jednotce SEAL Team 2 a v Afghánistánu úkolovému uskupení speciálních sil o dvou tisících lidech. Mezi dvěma nasazeními strávil dva roky v Radě národní bezpečnosti Bílého domu za prezidentů Bushe i Obamy. Dnes působí ve fondu, který investuje do technologických firem. Ve více než pětihodinovém rozhovoru popisuje rozhodnutí, na kterých visely lidské životy, i to, jak vypadá americká bezpečnostní politika zevnitř.
Únos v Limě: přežít znamená nebýt hrozbou
První nasazení zavedlo mladého důstojníka v polovině devadesátých let do Peru, na výcvik s peruánskými námořními komandy. Ta byla v hledáčku teroristické organizace Světlá stezka – podle Hayese proto, že se podílela na dopadení jejího vůdce Guzmána. Hayes s vedoucím poddůstojníkem čety zůstal v Limě kvůli poradě na velvyslanectví. Po večeři jim cestu zatarasila auta, z nich vyskočili muži v policejních uniformách a první z nich udeřil Hayese hlavní pušky do hlavy, s prstem na spoušti a odjištěnou zbraní.
Únosci je hodinu vozili po městě, vyslýchali je a vyhrožovali mučením i popravou. Hayes plynně mluví španělsky, a tak tvrdil, že jsou ekonomové z velvyslanectví a s peruánskými komandy nemají nic společného – každá odpověď měla únoscům ukázat, že je zabíjet nemusí. Když auto zpomalilo, mohl vyskočit a zachránit se. Neudělal to, protože by nedokázal žít s tím, že kamaráda zastřelili. Pod záminkou tlumočení mu anglicky nadiktoval číslo ústředny velvyslanectví a místa srazu pro případ, že by je rozdělili.
Nakonec je vyvedli v temné čtvrti. Oba rychle odcházeli – čím delší rána, tím větší šance, že jen zraní – a schovali se za strom. Únosci odjeli i s autem. Druhý den se dozvěděli, že ve stejných ulicích unesli ženu, která zpanikařila; zabili ji a vyhodili z vozu. Zbraně u sebe Američané podle pravidel velvyslanectví nosit nesměli a tehdy s tím ostře nesouhlasili. Podle Hayese jim ale nejspíš zachránil život: ozbrojené vojáky by únosci zastřelili.
Z příhody si odnesl poznatek, že naprostá většina lidí v ohrožení ztuhne. Výjimkou jsou ti, kdo dál plánují a hledají cestu ven. Zčásti je to vrozené, ale hlavně jde o výcvik, který člověka opakovaně vyhání za hranice pohodlí, dokud v nich nezačne fungovat. Klid plodí klid, vzrušení plodí vzrušení.
Kosovo: ruské zbraně pro Srby a rozkaz pokračovat
Ještě před 11. zářím vedl Hayes četu jednotky SEAL Team 8 v Kosovu. Dvě jednotky SEAL a průzkumný oddíl rangerů se střídaly v třídenním cyklu: tři dny v terénu, tři dny v pohotovosti, tři dny volna. Úkolem bylo zjišťovat, zda Albánci a Srbové dodržují podmínky mírových dohod. V praxi to znamenalo ležet v mrazu a fotografovat, často tři dny bez jediné události.
Při jedné akci těsně u hranice ale Hayesovi muži zachytili, jak Rusové nelegálně předávají zbraně kosovským Srbům, a snímky v noci odeslali téměř v reálném čase. Major, který řídil speciální operace v Kosovu, nařídil pokračovat v misi a k cíli poslal další jednotku, aby objekt prohledala. Muži vytloukli okna, nikoho nenašli, Rusové byli dávno pryč, a Srbové ráno zjistili, že je někdo navštívil. Průzkumníci přitom leželi kousek od cíle.
Mezi SEALy platí pravidlo: když si myslíš, že tě prozradili, ber to jako fakt, a když tě prozradili, stáhni se. Major na to odpověděl jen „rozumím, pokračujte“. Hayes se poradil s pěti muži v terénu a společně usoudili, že riziko není přehnané. Za necelou hodinu je hledalo devatenáct ozbrojených mužů. Jeden prošel jen pár kroků od nich, další s nočním viděním metodicky pročesával okraj lesa. Kdyby kdokoli z Američanů vystřelil, strhla by se přestřelka s osmnácti dalšími. Nikdo nevystřelil, pronásledovatelé jen naslepo pálili do stromů. Spojař, který rok předtím z vlastní iniciativy cvičil stavbu krátkovlnných antén, se dovolal k vrtulníku Kiowa Warrior, ten jim hlásil pozice nepřítele a skupina se dostala ven.
Snímky se druhý den ráno objevily v denním zpravodajském přehledu pro prezidenta. Hayes přesto pochybuje, zda to riziko stálo za to: že Rusové Srbům zbraně dodávají, se nejspíš vědělo i bez nich.
Rok 2003: Turecko zavřelo cestu do Iráku
Když přišlo 11. září, nikdo neměl promyšlenou obranu vlastního území. Na základně SEAL Team 8 se probíralo, zda vzít protiletadlové střely Stinger a hlídat lodě v námořní základně Norfolk. Hayes, tehdy už velitel dvou čet, odjel začátkem roku 2003 s jednotkou do Stuttgartu. Plán počítal s tím, že vstoupí do severního Iráku přes Turecko. Turecko ale americkým silám průchod odmítlo.
Hayes v rozkazu k přesunu menšího kontingentu do tureckého Diyarbakıru našel telefon na majora v Pentagonu, který rozkaz sepsal. Zavolal mu, že v dokumentu „chybí“ jeho jednotka, a major rozkaz opravdu doplnil a znovu vydal. Za čtyři hodiny přišel nadřízený a seřval ho, že se do války protlačil přes štáb náčelníka sboru náčelníků štábů. Nakonec z toho nebylo nic. Plně vycvičená a připravená četa seděla v Německu, zatímco válka začala bez ní.
Na otázku, proč armáda nechává schopné lidi zahálet, odpovídá Hayes nabídkou a poptávkou: někdo odhaduje, co bojiště potřebuje, a jiný přiděluje jednotky. Frustrace vzniká, když se poptávka odhadne špatně. Moderátor sám z armády kvůli podobnému zahálení odešel. Hayes se tehdy rozhodl odejít také, ale místo toho získal dvouleté námořní stipendium a nastoupil na Harvard Kennedy School.
Red Wings: kdo je prozrazen, má se stáhnout
Dne 28. června 2005 přišly speciální jednotky v Afghánistánu o jedenáct příslušníků SEAL a osm letců z vrtulníkové jednotky Night Stalkers. Ze čtyřčlenné průzkumné hlídky přežil jen Marcus Luttrell. Poručík Michael Murphy přivolal satelitním telefonem pomoc a dostal za to in memoriam Medaili cti. Jeden ze dvou vrtulníků, které hlídce letěly na pomoc, byl sestřelen a nikdo na palubě nepřežil. Šlo o tehdy největší ztrátu v historii amerických speciálních sil.
Hayes právě dokončoval studium na Harvardu. Velitel SEAL Team 10 ho požádal, aby převzal úkolovou jednotku po padlém důstojníkovi a dal ji dohromady. Přeživší muži sami sbírali na místě havárie ostatky kamarádů, nemohli spát a pili od rána. Hayes si vyžádal kaplana a psychologa a rozhovor s oběma nařídil všem bez výjimky, aby nikdo nemusel řešit, kdo šel a kdo ne. Měli zůstat čtyři dny, zůstali měsíc.
K samotné operaci říká Hayes nepopulární věc: hlídka byla prozrazená a nestáhla se. Nesoudí – v Kosovu se nestáhl ani on, a zpětně je všechno jasné. Moderátor připomíná, že elitní jednotka DEVGRU podle toho, co si pamatuje, operaci odmítla jako příliš riskantní. Hayes ví jen to, že se o nasazení velkého vrtulníku v takové situaci vedly spory. Podobně vnímá katastrofu vrtulníku s volacím znakem Extortion 17: rozhodnutí letět v jednom stroji dávalo takticky smysl, ale zahynuli všichni.
Jako velitel v Afghánistánu v roce 2012 proto zrušil po šesti hodinách akci zelených baretů a SEALů, kteří pozorovali čtyřicet tálibů a čekali na úder bombami JDAM. Ke hlídce se po svahu blížili dva tálibové. Muži zuřili a měli velitele za zbabělce, Hayes za nimi proto přiletěl a vysvětlil jim to. Lidé podle něj podceňují, jak rychle se situace zvrtne: tálibové bez těžké výstroje vyběhnou kopec dřív, než dorazí vrtulník, a vysílačkou svolají padesát dalších. Úkolem speciálních jednotek je nikdy nebojovat férově – vždy eticky a legálně, ale s výhodou na své straně. Čtyřicet tálibů se dá najít i zítra.
Otázka, kterou se nikdo nechce ptát
Hayesův první spolubydlící od jednotky převzal v roce 2012 po Hayesovi velení v Afghánistánu a během prvních týdnů přišel o čtyři muže. Zhruba měsíc po převzetí velení si vzal život – v posteli, ve které Hayes deset měsíců spal. Den předtím mu Hayes chtěl zavolat zabezpečenou linkou, ale nefungoval mu nový PIN a telefonát odložil na pondělí. Je přesvědčený, že by v jeho hlase něco poznal.
Od té doby se přátel ptá napřímo, jestli někdy uvažovali, že by si ublížili. Je to nepříjemná otázka, ale devadesát devět trapných chvil podle něj stojí za jednoho člověka, který odpoví ano. Za třináct let od odchodu z armády slyšel „ano“ v desítkách případů. Pak zjišťuje, zda má dotyčný konkrétní plán, a hlavně ho propojí s odborníky.
Fallúdža 2007: ego, krev a hledaný muž číslo dvě
Nasazení SEAL Team 10 v Iráku v roce 2007 začalo krutě. V prvních třiceti dnech padlo ve Fallúdži podle Hayese pětatřicet mariňáků, často na hlídkách za bílého dne – jednoho trefila kulka do hlavy, když zrovna stříhal kamarádovi vlasy. Hayes, tehdy zástupce velitele speciálních sil v provincii Anbár, nabídl veliteli mariňáků odstřelovače i celou jednotku. Podplukovník odmítl: své problémy si vyřešíme sami. Hayes mu řekl, že je to ta nejhloupější věc, jakou kdy slyšel, a ať si do zítřka rozmyslí, jestli je to odpověď, která pomůže jeho mužům. Druhý den se oba usmířili, podplukovník přiznal, že mu do rozhodnutí vstoupilo ego, a od té doby vyráželi společně noc co noc.
Polní nemocnice ve Fallúdži volala z reproduktorů dárce krve zhruba třikrát denně. Když se Hayes po třech hodinách spánku vypravil darovat, na lůžku už ležel jeden z jeho mužů s jehlou v paži. Ten později padl v Somálsku.
Při jedné akci šel Hayes s velitelským stanovištěm. Lidé tam v tom ročním období spali venku a on uviděl muže na lůžku vedle ženy a dítěte, jak sahá po zbrani. Výcvik říká, že na vzdálenost do zhruba šesti metrů se má ozbrojený člověk zneškodnit vlastníma rukama. Hayes nechtěl střílet vedle dítěte, doběhl k němu, šlápl na zbraň a přitiskl mu hlaveň k tělu. Zajatcem byl Abu Talha, druhý nejhledanější muž západního Iráku. Hayes to sám označuje za čiré štěstí. Otázku, zda to celé stálo za to, považuje za příliš složitou a raději ji nechává otevřenou.
Voják, který se chtěl vrátit k jednotce
Nejtěžší rozhodnutí se v Afghánistánu nedělala vždy na bojišti. Vojáka zelených baretů po výbuchu nástražného zařízení přivezli s těžkým otřesem mozku. Lékaři řekli, že poslat ho zpátky je padesát na padesát, a nechali rozhodnutí na veliteli. Hayes mu ve čtyři ráno odnesl výstroj do kanceláře a ptal se, co chce. Voják odpověděl: „Pane, to by mě zabilo. Když nemůžu sloužit se svou jednotkou, můžu být rovnou mrtvý.“ Hayes ho poslal zpátky.
O tři týdny později přivezli do Hayesovy polní nemocnice raněné z jiného útoku. Afghánský voják, kterého Američané cvičili jako spojence, na ně zahájil palbu z vyvýšeného místa. Takzvané útoky „zelených na modré“ se podle Hayese zastavují velmi těžko. Jeden z Američanů se ho pokusil zneškodnit a padl. Byl to právě voják, kterého Hayes poslal zpátky. Vdově to nikdy neřekl a dodnes neví, zda by měl: na jedné straně otevřenost, na druhé riziko, že otevře staré rány. Moderátor mu radí, ať jí to řekne.
Ze stejného nasazení pochází i zážitek, kdy Hayes po výbuchu nástražné nálože pod vedením lékaře zastavoval tepenné krvácení svému muži a pomáhal mu amputovat nohu. Muže, kteří zrovna nevyráželi na akci, posílal místo hraní videoher do nemocnice, aby vidělo práci lékařů. Když pak dva z nich sami utrpěli zranění, alespoň věděli, kde jsou.
Smlouva START: „Tohle smrdí studenou válkou“
Hayes se dostal do Bílého domu jako člen programu White House Fellows: z pěti tisíc uchazečů se ročně vybírá zhruba čtrnáct. Na pohovoru v Radě národní bezpečnosti mu zástupce poradce prezidenta pro národní bezpečnost představil místo ředitele pro obrannou politiku a strategii, odpovědného za všechny mezinárodní smlouvy. Smlouva START o omezení strategických zbraní měla ten rok vypršet a nová uvízla mezi úřady. Na otázku, co o ní ví, Hayes odpověděl: „Vím, jak se píše.“ A dodal, že nehledají experta na smlouvu, ale člověka, který umí vést proces k výsledku – velitel přece také nemá nejlepší nápad, jen zajistí, aby ten nejlepší vyplaval nahoru.
Smlouva START určovala, kolik operačně rozmístěných strategických jaderných hlavic mohou mít Spojené státy a Rusko. Ve vzájemně zaručeném zničení podle Hayese nedává smysl utrácet za závod ve zbrojení; oběma zemím prospívá ověřitelný limit. Na první poradě v krizové místnosti Bílého domu seděli třetí nejvyšší lidé z ministerstev zahraničí, obrany, energetiky i ze zpravodajských služeb. Spor se točil kolem otázek typu ano–ne: právní podoba textu nebo sdílení telemetrie z raketových testů. Hayes se zeptal, kdo má šéfa, který tématu rozumí lépe než on sám. Nikdo se nepřihlásil. „Takže tu sedí nejchytřejší lidé ve Washingtonu. Když to nevyřešíme my, je to naše selhání jako občanů.“ Do deseti dnů bylo hotovo.
Ve zhruba pětatřiceti letech pak spoluvedl delegaci do Moskvy. Obě strany věděly, že Rusko tři měsíce před koncem Bushova mandátu nic nepodepíše. Šéf ruské delegace Anatolij Antonov, pozdější velvyslanec ve Washingtonu, přišel pozdě, hodil na stůl asi šedesátistránkový americký návrh a zeptal se: „Víte, čím to smrdí? Tohle smrdí studenou válkou.“ Americký cíl přitom podle Hayese zněl prostě: ověřitelná omezení pro obě strany a žádná pravidla, která by svázala jen Ameriku. Reaganovo „důvěřuj, ale prověřuj“.
Předání moci a tajné operace pod lupou
Po nástupu Obamovy administrativy zůstal Hayes jako jeden z mála – nebyl politický nominant. Noví lidé přišli s energií i s jistou nedůvěrou k armádě. Hayes dostal za úkol citlivou revizi všech utajovaných operací ministerstva obrany. Jejich rámec stanovily takzvaná Hadleyho memoranda, pojmenovaná podle Bushova poradce pro národní bezpečnost Stephena Hadleyho, například prováděcí rozkaz proti síti al-Káidy. Určují, co smí armáda dělat podle hlavy 10 amerického zákoníku; pravomoci zpravodajských služeb upravuje hlava 50. Takových rozkazů bylo podle Hayese víc než tucet a méně než sto.
Poznatek z revize: v národní bezpečnosti je méně stranické politiky, než by člověk čekal. Vojenské a bezpečnostní problémy se nestarají o to, kdo je demokrat a kdo republikán. Čím víc nová administrativa věděla, tím víc podle Hayese věřila, že je ministerstvo obrany profesionální organizace.
Kapitán Phillips: piráti, aš-Šabáb a pokyn Bílého domu
V dubnu 2009 Hayese ve tři ráno vzbudil telefon: somálští piráti unesli loď a drželi amerického kapitána. Hayes, který sám zažil únos v Peru, okamžitě viděl hlavní riziko. Piráti chtějí peníze, a pár desítek námořních mil od nich sedí v Somálsku teroristé z aš-Šabábu, kteří peníze mají. Americký rukojmí v rukou aš-Šabábu by byl obchod výhodný pro obě strany. Zavolal proto kamarádovi, který držel pohotovost u elitní jednotky SEAL, ať se začnou připravovat.
V Národním vojenském velitelském středisku v Pentagonu mu tříhvězdičkový generál námořní pěchoty, šéf operací, řekl, že se s tím nebude dělat nic – armáda by jinak donekonečna zachraňovala každého civilistu zajatého na moři. Hayes se vrátil do Bílého domu, počkal dvacet minut a zavolal zpět: „Volám s pokynem Bílého domu. Připravte varianty vojenského řešení.“ Za dva roky si to dovolil dvakrát. Bylo to na jeho úsudku: ve tři čtvrtě na sedm ráno nebudil poradce ani prezidenta a věděl, že mu důvěřují.
Pak řídil z krizové místnosti dvakrát denně zabezpečené videokonference všech úřadů. Ministerstvu spravedlnosti uložil, aby do dalšího hovoru vědělo, kde se budou soudit živí piráti a jak se pohřbí mrtví, aby z taktického vítězství nebyla strategická prohra. Na poradách byli prezident Obama, pozdější šéf kanceláře Bílého domu Denis McDonough, pozdější ředitel CIA John Brennan a Hayes. Kapitán byl o Velikonocích zachráněn. Obama mu poslal kartičku: „Mike, skvělá práce se Somálskem. Udělal jste o Velikonocích jedné rodině velkou radost.“ A požádal ho, ať zůstane po celé jeho funkční období.
Akce podle Hayese vybudovala u nové administrativy důvěru ve schopnosti speciálních sil. Odvážná rozhodnutí se dělají na základě důvěry v to, že organizace dokáže úkol provést – a dát zelenou pozdější akci proti Usámovi bin Ládinovi bylo podle něj odvážné rozhodnutí, ať si o Obamovi kdo myslí cokoli.
Afghánistán 2012: přes tisíc leteckých úderů
Z Bílého domu odešel Hayes velet SEAL Team 2. Jednotky SEAL tehdy začínaly velet celému uskupení speciálních sil Jihovýchod v Afghánistánu a Hayes byl druhým nebo třetím velitelem z jejich řad. Při průzkumné cestě rok předtím letěl z Kandaháru do Německa zdravotnickým letadlem vedle mladého vojáka s otevřenou lebkou, kterého vezli zemřít k rodině. Celou cestu se za něj modlil a slíbil si, že takto nebude vypadat nikdo z jeho mužů.
Deset měsíců v roce 2012 označuje za nejtěžší v životě: nespal nikdy déle než tři hodiny v kuse a rozhodoval o tom, kdy letadla shodí bomby. Takových úderů bylo přes tisíc, a podle Hayese nikdy nezasáhly nikoho, koho neměly. Systém rozhodování přenesl později do byznysu: velitel je zároveň jedním ze vstupů i tím, kdo rozhoduje. Kdyby jeho rozhodnutí vždy odpovídalo jeho vlastnímu názoru, nikoho dalšího by v místnosti nepotřeboval. Pětkrát až desetkrát svůj názor na základě ostatních změnil. V operačním středisku musí někdo sedět stranou a přemýšlet, co se přehlíží.
Základnu v Tarín Kótu, kde vedle Američanů sídlili australští SAS a komanda, nepřítel prvních třicet dní ostřeloval raketami. Oblíbenou taktikou byly cisterny s palivem pro generátory, které nepřítel unesl, vjel s nimi do areálu a odpálil je. Všichni Hayesovi muži se domů vrátili živí, i když někteří bez nohou a mnozí s neviditelnými zraněními.
Rozkaz, který odmítl splnit
Americké velení si nakonec uvědomilo, že čím víc nevinných lidí nálety zabijí, tím víc se obyvatelstvo obrací proti nim. Zavedlo proto povinnost ověřit po úderu škody přímo na zemi, lidmi, a ne jen přes optiku. Jednou v noci tým zelených baretů sledoval dronem devět tálibů, jak kladou nástražné nálože na silnici. Tým znal své území a vzorce života tamních lidí, Hayes po pečlivém ověření schválil úder a zahynulo osm nebo devět tálibů.
Vyšší velitelství pak chtělo pozemní ověření. Silnice byla úzká, vedená mezi překážkami a právě zaminovaná – ideální místo pro přepadení. Zelené barety to odmítaly a Hayes také. Plukovník se odvolal na předpisy, generál vydal rozkaz. Hayes si vzal čas na rozmyšlenou, otevřel naslepo Bibli, jak ho učila matka, a padl na verš z Matoušova evangelia: řeknou-li vám, že je na poušti, nevycházejte. Generálovi oznámil, že jeho lidé nepůjdou.
Generál pak přes afghánského velitele poslal na silnici místní afghánské síly. Ze tří vozidel byla dvě vyhozena do vzduchu, tři nebo čtyři Afghánci zahynuli a další byli zraněni. Moderátor to shrnuje tím, že vedení bylo příliš daleko od země. Druhý den Hayes přiletěl za týmem zelených baretů. Jejich kapitán mu řekl, že nejméně tři z nich jsou naživu jen díky tomu, že velitel měl páteř. Hayes počítal s tím, že ho za neuposlechnutí pošlou prvním letadlem domů. Rozhodnutí, která lidem umožnila přežít, považuje za to, na co je v životě nejvíc hrdý.
Z armády nakonec odešel kvůli hodnocení. Velitel ho nejdřív zařadil jako nejlepšího ze šesti velitelů, druhý den ho posunul na druhé místo ve prospěch kolegy bez bojového velení, aby povýšil oba. Hayes odmítl zůstat v systému, který přestal být meritokracií.
Umělá inteligence a Čína: raději rychle a opravovat za běhu
Po odchodu z armády prošel Hayes hedgeovým fondem, technologickými firmami a vedl transformaci VMware před jejím prodejem za 69 miliard dolarů. Dnes pracuje ve fondu, který investuje do rostoucích softwarových firem a pomáhá těm, které vznikly před érou umělé inteligence, ji zapojit.
Na otázku, zda Spojené státy potřebují nezávislou federální komisi pro dohled nad nejpokročilejší umělou inteligencí, nebo by je zpomalila v souboji s Čínou, odpovídá skepticky k vládě: na to, že stát něco opravdu prosadí, by nesázel. Nikdo nechce regulaci, která dusí podnikání, ale určitá pravidla pomáhají, protože dávají jasno, kdo co reguluje. Sám ale dává přednost postupu co nejrychleji a opravování důsledků za pochodu – jako při výcviku SEAL, kde si adepti zkracují cestu a instruktoři je za chyby rychle trestají.
Umělá inteligence ho neděsí. Kolem roku 1900 souviselo se zemědělstvím zhruba 40 až 50 % pracovních míst, dnes je to podle jeho odhadu asi 3 %. Spousta pracovních míst zanikla, ale potraviny i elektřina zlevnily. Brzdit růst je podle něj špatně. Podobně vidí kryptoměny: hotovost nezmizí, ale stále větší podíl plateb bude digitální, třeba přes stablecoiny. Platby na blockchainu jsou okamžité, kontrolovatelné, odolné a levnější než klasické bankovní a kartové kanály.
Hospodářský výkon je podle Hayese součin práce a produktivity. Pracovní síla se mění pomalu, růst proto táhne produktivita. Víc ekonomického výkonu dává politikům na výběr: mohou koupit víc bezpečnosti, zdravotnictví, vzdělání nebo splácet dluh. Proto dnes považuje svůj vliv na zemi za větší než v dobách šestičlenných misí na Balkáně.
Závěr
Hayesovy příběhy z Peru, Kosova, Iráku, Afghánistánu i krizové místnosti Bílého domu spojuje jedna nit: rozhodování pod tlakem a ochota postavit se nadřízeným, když rozkaz nedává smysl. Riziko podle něj nejlépe posoudí ten, kdo je nejblíž zemi, a dobrý velitel ho poslouchá, i když tím riskuje kariéru. Od jednání s Moskvou přes únos u Somálska až po regulaci umělé inteligence se drží stejného přístupu – nejdřív ujasnit, jak vypadá úspěch, a teprve pak jednat.
